Wahlgrenis

18. června 2008: Offline konference

Tentokrát jsem vybrala otázky z mé pošty, které se týkají zdravotního stavu. Je to celkem 45 otázek, které mi přišly ve dnech 8.3. - 3.5.2008. Konference se uskuteční v době, kdy budu mít dopsané Horoskopy 2009. Doufám, že ji přijmete jako malý dík za přízeň, kterou jste mi zachovávali, i když jsem se Vám v minulých týdnech nemohla tolik věnovat.

Wahlgrenis

Tentokrát jsem vybrala otázky z mé pošty, které se týkají zdravotního stavu.

Je to celkem 45 otázek, které mi přišly ve dnech 8.3. - 3.5.2008.

Konference se uskuteční v době, kdy budu mít dopsané Horoskopy 2009.

Doufám, že ji přijmete jako malý dík za přízeň, kterou jste mi zachovávali, i když jsem se Vám v minulých týdnech nemohla tolik věnovat.

Děkuji Vám...

1. otázka:

Milá Wahlgrenis
Prosím mohla bych se zeptat zda dělám správně.Jsem od malička ekzematička a alergička a ted jsem se dala na detoxikaci organismu bylinkama. Říkali mi,že to bude těžké, ale tak moc jsem to těžké nečekala. Trvá to už 10 týdnů a já mám ekzém tak bolestivej a všude, že nevím, zda jít dál nebo né. Léčitel tvrdí, že je vše v pořádku, že je to ten bordel za 33 let z antibiotik, ze stresu, ale že musím být pozitvní a vyčistím se rychleji. JENŽE já brečím, jsem vysílená a nejsem schopná starat se o rodinu, jak moc ta kůže je citlivá a bolí. Dělám dobře? Předem děkuji za odpověd. Kdybych aspon měla představu, jak douho to vydržet.. Dáša 1.5.2008

Odpověď:

Tady byste měla věřit svému léčiteli. Tělo je zaneseno, měla byste něco vydržet. Detoxikace je vždy náročná, nesmíte se vzdát, pokud se chcete posunout dál. Bolí to sice, je to zlouhavé, ale na konci na Váš čeká úplně nový člověk - Vy jako znovuzrozená.

2. otázka:

Dobrý den Wahlgrenis,
psala jsem Vám už jednou, ale asi Vám to nic bližšího neřeklo, byl to takový rychlý dotaz, jen takové stručné shrnutí. Možná bych Vám neměla psát, nemám takové problémy jako spousta lidí, kteří k Vám píšou a kterým odpovídáte. Vlastně by se dalo říct, že všechno je u mě dobré. Mám skvělého přítele, rodinu a slušně placenou práci, nedávno jsem oslavila třicítku a na mou oslavu přišli téměř všichni, co jsem pozvala a byla nás plná hospoda. Přesto se v životě necítím šťastná, stále se trápím a nevím přesně proč. Trpím velkými pocity viny za kdeco, co se kolem šustne, ale zároveň nejsem moc pokorný člověk. Snadno se rozčílím a křivdy nerada a jen velmi špatně zapomínám. Mám vysoké nároky nejen na sebe, ale také na ostatní a samozřejmě jim nikdy nikdo nemůže dostát. Neměla jsem se vždycky tak dobře jak teď. Za svůj život jsem si prožila doby, kdy jsem se cítila hodně sama a hodně odstrčená a taky jsem si dlouhá leta myslela, že si lásku ani nezasloužím a pak jsem taky všechny lidi kvůli tomu nenáviděla, že jsem v takové slepé uličce, kdy toužím po lásce a zároveň se všech tolik bojím, že raději chci být jen sama a o nikoho nestojím. Snažila jsem se ze všech sil na tom všem pracovat a musím říct, že i osud mi byl nápomocen spíš, než aby mi kladl do cesty překážky. Dnes by se dalo říct, že můj život poměrně funguje. Ale spokojenosti, té prosté radosti, té je pomálu. Stále se s něčím nervuju, stresuju se kvůli všemu za vše se obviňuju a nemám se ráda. Stále se snažím najít klid, ale moc se mi to nedaří. Co mě to pořád štve a nedá mi spočinout? Je to tak všechno silné, že nemám kolikrát sílu s tím bojovat, s pocity, že nemám ráda nikoho ani sebe, že všichno jsou zlí a hledají jen jak ublížit nebo jsou aspoň bezohlední. Tyhle iracionální věci mě pak zahání do odpovídajících situací, jako když člověk svými postoji a myšlenkami přitahuje to, co k němu přichází. Nechci to tak a přece jako bych byla naprogramovaná, jako by se mi to dělo, ne že to dělám já sama o své svobodné vůli. Strašně moc se chci od těchto pocitů očistit, řídí můj život a já ho chci žít jinak, ale tak málo se mi to daří. Jsou to jen občas vzácné chvilky a pak se vše zas vrací do starých kolejí. Někdy mi připadá, že se to prostě nikdy nezmění, že se to změnit nedá, že to je můj úděl jít tímto světem s břemenem až do knce svých dnů.
Vaše stránky jsem objevila náhodně před asi dvěma měsící, když jsem na netu hledala info o koncertu Daniela Nekonečného a Vy jste s ním měla na těchto stránkách rozhovor. Tak teď jsem pravidelným hostem. Možná že mi neodpovíte ale to nevadí. Konečně jsem se rozhoupala a napsala Vám, třeba už to mi trošku pomůže. Moc Vás zdravím, Vaše stránky jsou moc fajn, někdy když je mi ouvej, tak na ně zabrousím a zvedne se mi nálada, mám pak pocit, že věci mají smysl, jen ho člověk někdy nevidí. Mějte se krásně. Petra. 28.4.2008

Odpověď:

Vy se vlastně na nic neptáte. Všechno je Vám jasné. Jen byste měla mnohem pokorněji přijímat všechno, co k Vám přichází. Nebojujte se životem, ale přijímejte všechno, co se Vám děje. Naučte se mít ráda, neodsuzujte nikoho, to Vám nepřísluší. Otevřete víc své srdce.

3. otázka:

Dobrý den Wahl,
dnes jsem objevila Vaše stránky, když jsem hledala info o otázce, kterou řeším. S manželem žiju 15 let a několik posledních let bychom chtěli miminko. Zatím se nám nedaří. Oba dva jsme bezdětní. Máme se rádi. Nevím, v čem vězí příčina, že k nám miminko nepřichází. Jestli někde děláme chybu, jde o dopad nějakých našich skutků z minulých (nebo i současných) životů....? Co bychom měli změnit, udělat, aby k nám mimi přišlo? Pokud byste nám mohla poradit, nasměrovat..., budu velice vděčná. Slávka. 21.4.2008

Odpověď:

Chystá se k Vám úžasná holčička, ale zatím se jí nedaří, protože kolem Vás jsou nepřekonatelné bariéry, přes které jí to nejde. Vypadá to, jako byste byli ze všech stran ohraničeni negativní energií, ta má vazbu na místo, kde žijete. K otěhotnění by bylo dobré změnit lokalitu, možná bude stačit dovolená, možná to bude zásadnější.

4. otázka:

Dobry vecer,
pred troma dnami ma opustil priatel. Som zufala. Navstivila som psychiatra, nedokazem zjest ziadne jedlo iba lieky. Najradsej by som zvysok zivota prespala. Prosim poradte, nech vidim nejaky zmysel tohto vsetkeho. Milujem ho, priala by som si, aby bol spat. Vase slova maju mozno vacsiu vahu ako slova psychologa. S pozdravom a ocakavanim skorej odpovede, Jana 21.4.2008

Odpověď:

Nikdy nám nikdo nepatří. Pokud se i Váš úplně nejbližší člověk rozhodne jít jinou cestou, ne už s Vámi, nezbývá, než mu to přát. Poděkovat za všechny ty krásné společné dny, i za ty, kdy Vám moc hezky nebylo. Ukončete trápení. Všechno je k něčemu dobré. Teprve když jeden příběh ukončíte, můžete se těšit na další. Ponižovat se a prosit o lásku, která si už utíká někam dál, nemá smysl. Mějte se zase ráda. Pokud Vás partner opouští, věřte, že nebyl hoden Vaší lásky. Ničeho nelitujte.

5. otázka:

Ahoj,

volám sa Marta. Môj list ti bude asi pripadať zmätene, asi sa iba chcem vyrosprávať aby som aspoň na chvíľu uľavila svojej duši. 30.12. 2008 mi umrel môj syn. Bol chorý, 10. mesiacov mal útlm kostnej drene. Neverila som, že odíjde a ani on tomu neveril. Neviem ako mám prekonať smútok snažim sa modliť k anjeličkom, rozprávam sa s ním cez sviečku a mám pocit , že mi odpovedá. Chcem dať svojmu životu niejaký smer ale keď utíchne pracovný ruch som zasa v depresii. Mala som pocit pri meditácii, že som v minulom živote videle som seba ako peknú a bohatú ženu ako k nej pribehom malý blonďavý syn - vedela som, že je to Kamil a tá žena ho chytila do náručia s veľkou láskou. Potom som videla toho chlapca na lúke oblečeného v bielej velitelskej uniforne prepichnutého šabľou. Cítila som strašnú bolosť ženy, ktora vyčítala, že sa nemohla oň postarať ani rozlúčiť. Môj život bol dramatický a viac bez lásky, ako s ňou, ale snažila som sa všetko zvládnuť sama a nikomu sa príliš nesťažovať. Svojho syna milujem a vždy som milovala viac ako jeho mladšieho brata, aj keď som sa snažila to nerobiť okato. Stále si vyčitam, čo som niečo spravila zle, že sa Kamil rozhodol odomňa odísť.
Prosím ťa ak môžeš nazri do môjho života, čo mám ešte spraviť, aby moja dušička v ďalšom tele netrpela ako ja. Pozdrav môjho syna a povedz mu, že ho veľmi milujem aj keď som mu to asi nehovorila tak často, ako bolo treba , nech mi odpustí všetko zle. Prečo si myslím, že je v mojom živote všetkého dobrého strašne málo, čo mám so sebou spraviť, aby sa to zmenilo. Pripadám si ako týrana žena, ktorú život bije a ona stále padá na zem, ale vždy sa nadvihne, ale už nemám sil a ani dôvod sa zdvihnúť.
Tvoja odpoveď ma poteši, dúfam, že si najdeš chvíličku aby si mi odpísala. Predom ďakujem a prajem pekný a slnečný deň. Marta 18.4.2008

Odpověď:

Přirozený odchod z tohoto života je vždy v pořádku. Nemůžeme se ptát, jestli jsme nemohli něco udělat jinak, aby tady s námi dotyčný byl déle. Nic není náhoda, všechno se děje tak, jak má. To, že si připadáte jako týraná žena, není jen pocit, prostě jste týraná. Jsou to zkoušky, kterými si musíte projít. Naštěstí máte ale dost sil, abyste mohla zase jít dál. Všechno, co prožíváme, je pokračováním událostí z minulých životů, všichni, kdo nám vstoupí do cesty, s námi mají něco dořešit. Tak to bylo i s Vaším synem. Nejspíš jste ho v minulosti zklamala, snad opustila, proto teď zase on musel opustit Vás.

6. otázka:

Dobrý den milá Wahl,
už jsem Vám jednou zkoušela psát, ale odpovědi jsem se nedočkala. Je jasné, že jste zavalená dotazy a není v lidských silách na ně odpovídat, a taky
vím, že nic není náhoda. I přesto to ještě zkouším. Problém se týká mé agorafobie. Je to fobie spojená s panickou poruchou. Takže mě panika chytá v dopravním prostředku, v autě, už i venku a také když jsem v prostorech nákupního centra, nebo prostě jen v obchodě. Je to šílená úzkost. Postupně máte místa, kde vás "to" chytne, zmapované a vyhýbáte se jim, takže postupně nejezdíte v dopravních prostředcích, ani autem a život se stává omezený jen na to, co si myslíte, že můžete a co ne. Moc mě to trápí!! Wahl, mám krásný život, mám nádhernou zdravou dcerunku, mám milující rodinu, která mě ve všem vždy podporuje, přesto si sama nedokážu poručit a je to silnější než já! Vím, že strach je zhouba, která postupně sžírá, ale i když tohle vše vím, neustále jsem v bludném kruhu. Chodím k psychologovi, který mi včera řekl, abych užívala léky - antidepresiva, které dodávají hormon štěstí, kterého mám prý nedostatek. Už jsem je jednou brala, a moc mi pomohly, ale už 2 roky je neberu a situace se zase postupně zhoršuje. Vím, že lékama nic nevyřeším, nechci je brát, protože neléčí příčinu, navíc kvůli nim mám odstavit svou dcerku, kterou stále kojím. (Má 15 měsíců .) Vím a cítím, že někde dělám pořád chybu a tato fobie mě má jistě něco naučit, ale jsem jakoby zabedněná, zablokovaná. Nevím pořád, co dělám špatně. Sama sebe jako bych přemlouvala, ale je to opravdu zatím silnější. Chodím na různé semináře a duchovní přednášky, protože po duchovnu prahnu, i když teď, když mám malou, je to složitější. Vím, že se mám hodně co učit, dřív jsem bývala optimistka s chutí do života, teď jako bych se všeho jen neustále bála. Neustále mám v sobě pocit, že selžu a to ve všem. Vůbec nedůvěřuji sama sobě, dost se podceňuji. Nic, co jsem dokázala nebo co dělám, pro mě není dost dobré, abych se z toho dokázala delší dobu radovat. (Samozřejmě kromě dcery). Jak z toho ven? Opravdu nevím co dělat. Moc děkuji za odpověď S úctou a obdivem Ivana 18.4.2008

Odpověď:

Jste hodně rozhozená. Nic není na správném místě. Potřebovala byste se zase najít. Cesta k tomu je přes poznání sebe sama, přes vlastní přijetí sebe, mít se víc ráda. Tím byste měla získat ztracenou jistotu. Je ve Vás spousta strachů. Nedokážete se proto sladit s přírodou, protože ze všech stran očekáváte útok na Vás. Problém vznikl ve Vašem minulém životě, kde jste dala přednost penězům před láskou. Zase byste měla zvládnout vrátit vše do stavu, jak to má být. Hlavní je požádat o odpuštění.

7. otázka:

Milá Wahlgrenis,
obracím se na Vás s prosbou o pomoc, co je s mojí dcerou? Má delší dobu dýchací potíže a pocit "vlasu" v krku s nemožností polykat, když je to akutní, je k neuklidnění. Doktorka jí v březnu diagnostikovala astma, ale nechci do ní bezhlavě dávat chemii - léky, které mají více nežádoucích účinků než to, co "léčí". Prosím, pomozte mi rozklíčovat náš "problém" (úkol), pochopit, kudy se máme ubírat, jak mohu dceři pomoci? Předem moc moc děkuji a přeji hezké dny. Alice 18.4.2008

Odpověď:

Pocit vlasu v krku souvisí s krční čarkou, je to místo, kde jsou hlasivky, ale hlavně centrum komunikace. V případě Vaší dcery došlo v minulém životě k podivnému stavu. Řekla slova, která říci neměla, bylo to v souvislosti s její láskou, která už podle ní ale láskou být neměla. Rozhodla se pro rozchod, přestože její přítel to tak nevnímal. Ona si ale trvala na svém, bylo to její tzv. rozumové rozhodnutí. Vyslovila ortel, ale neuvědomila si, že se všechno vrací. Bohužel k tomu, kdo informaci vyslal... Je pravděpodobné, že se snaží nejrůznějšími prostředky tento pocit zahnat, je jasné, že v krku fyzicky nic není, ale pocitově je to hodně nepříjemné. Astma, které diagnostikovala její lékařka, s problémem tolik nesouvisí. Pro ni je tato situace v jistém smyslu jako trest, který musí přijmout - chtě nechtě. Pokud jí jde opravdu o odstranění potíží, měla by se zaměřit na vlastní minulost. Tam je totiž řešení.

8. otázka:

Milá Wahlgrenis,
dějí se mi poslední dobou hodně špatné věci. Snažím se na sobě pracovat a nějak to odvracet. Je to velké vypětí, ale chvíle, kdy se cítím silná a v pořádku, začínají převažovat. Jde to pomalu. Naposled se se mnou rozešel přítel, čímž se mi ale docela ulevilo. Předtím jsem potratila děcko, které jsem čekala s ním. S dušičkou jsem se myslím dokázala rozloučit. U sebe doma jsem včera seděla a hodiny po mamince přestaly ve 23 hod. tikat, i když jsem je nedávno natahovala. Nemohou se rozejít, i když to zkouším. Ani nevím proč, ale vyděsilo mě to. Zmizel čas, ale zároveň jako by se nastolila stagnace. Je to výsledek mých problémů, nebo se to týká mých blízkých? Nechystá se ještě něco? Na co si mám dávat pozor? Můžu nějak pomoct někomu jinému? Moc děkuji za odpověď a přeji krásný den Jana 17.4.2008

Odpověď:

Tohle není tragédie. Přijímejte všechno, co se Vám děje, s pokorou a poděkujte za to. Někdy je to těžké a skoro nepochopitelné. Všechno má nějaký smysl, snažte se mít pořád otevřené oči, nebuďte pasivní.

9. otázka:

Milá Wahlgrenis
je toho na mně mnoho nabaleno a ať dělám, co dělám, jsem pořád na stejném místě (ba, starostí bohužel neustále přibývá). Jsem z toho nešťastná, protože se snažím pomáhat každému, ale ubíjejí mne nemoci, finance, partnerství, pracovní nejistota, způsob bydlení atd. Vždy jsem se podvědomě jaksi bránila regresi, i na andělských seminářích. Ale nyní vím, že pokud opravdu se mám pohnout z místa a nezničit se, musím pro to hodně udělat. Před 10 lety jsem přišla o starší dceru, která pro mne velmi znamenala, měla jsem o ní veliký strach. Bylo to jako blesk z čistého nebe a s ní odešel i kus mé osoby. Ani nevíte, jak moc se trápím a vyčítám si, že jsem měla v danou dobu podniknout více pro její záchranu. Rodina mne v té době nechala osudu, ale nic jí nevyčítám. Pomocí přátel jsem to s vypětím sil zvládla, vč. rozvodu, bytu, vážnější nemoci atd. Jsem ráda, že mám alespoň tu mladší a jsme na sebe také dosti navázány, jen máme příliš mnoho problémů. Ale náhlá smrt starší dcery by pak vysvětlovala něco z mé minulosti, měla jsem to tedy zažít a protrpět. Mé dětství bylo pěkné jen do doby, než mi zemřela babička, tedy druhý člověk pro mne velmi blízký na druhém břehu. Mám obavu, že tyhle pro mne tak moc drahé duše neustále držím zde a vlastně jim bráním jít tam, kde by měly být (bylo mi to vícekrát naznačeno). Od smrti babičky - dle slov mé kamarádky (tarot) - jsem si prošla peklem a z bojovníka se stal vyčerpaný člověk, který skládá zbraně.
Radíte mi, abych vyhledala dobrého terapeuta, ale já se toho bojím. Ze svých životních zkušeností jsem se naučila věřit jen velmi málo lidem a v tom vidím veliký problém. Před časem jsem se zkoušela dostat k pí Dr. Foučkové, ale nevyšlo to.. Prosím Wahlgrenis, nemohla bych o tuto pomoc požádat přímo Vás? Nevím proč, ale mám z nějakých důvodů k Vám důvěru. Velmi Vám děkuji a přeji krásné jarní dny, plné lásky a pohody Srdečně zdraví Helena 17.4.2008
Odpověď:

Podrobný náhled do minulých životů přesahuje rozsah této offline konference. Nepovažuji se za terapeuta, ale pokud byste měla pocit, že bych Vám mohla pomoci, jistě se potkáme...

10. otázka:

Dobrý den Wahlgrenis,
verim tomu, ze ne nahoda mne privedla k vasim webovym strankam. V tuto chvili mam velky problem a nevim, jak ho resit, proto hledam pomoc. Pred par mesici jsem otehotnela a mela radost, ze budu mit miminko, ale bohuzel v 8. tydnu se na ultrazvuku zjistilo, ze plod se nevyviji, neroste a netuka srdicko. Musela jsem proto jit do nemocnice, kde jsem podsoupila umele preruseni tehotenstvi. Vim, ze je to trest za me spatne chovani v minulosti, ale je moc kruty. Myslela jsem, ze uz bude lepe, ale opakovane krvacim a lekar mi zjistil cystu na levem vajecniku.Chtela bych Vas poprosit o radu a vysvetleni, proc se tak stalo. Chci se zeptat, zda mam nadeji , ze se vse vyresi prirozenou cestou a uzdravim se. Narodi se mi v budoucnu miminko? Diky za odpoved Eva 16.4.2008

Odpověď:

Ve Vašem případě je zřejmé, že jste těhotenství od počátku začala brát jako něco samozřejmého, snad jste si byla příliš jista. Už jste se viděla, jak jezdíte s kočárkem, ale nejspíš jste ještě na svou roli nebyla dostatečně zralá. Miminko se k Vám chystá, ale budete muset nejprve sundat masku, za kterou se schováváte. Je třeba, abyste se co nejvíce sladila s přírodou, na nic si nehrála. Nesmíte se stavět do role soudce a hodnotit a kritizovat děj kolem sebe. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, nám nepřísluší nic kritizovat. Nejdůležitější by pro Vás nyní měla být ve Vašem životě láska, věřte jí. Neotáčejte se do minulosti, nevracejte se k nevydařenému těhotenství, zase bude dobře. Těšte se.

11. otázka:

Milá Wahlgrenis. Moje manželka má problém, hlavně psychický, že má po dětech svěšená a malá prsa. Pořád chce plastiku, já jí to stále vymlouvám. To je věc první. Dále chci vědět, co způsobilo naše věčné hádky, jestli je chyba opravdu jen ve mne, jak tvrdí moje žena. Mám smůlu, kterou si způsobuji asi komickým zatížením, nebo ja už nevím. Mám v tom všem strašný zmatek. Za odpověd děkuji. Miroslav 14.4.2008

Odpověď:

Prsa po dětech se mění téměř u každé ženy. Souvisí to nejen s těhotenstvím, ale i následným obdobím kojení. Přesto dar v podobě dětí je k nezaplacení. Měli byste si se ženou probrat, co je pro Vás prioritou a zda se neřídí obrázky v barevných časopisech. Měla by být hlavně sama sebou. Plastika nemá smysl. Tělo je dar, který dostáváme do života a podle toho bychom se k němu měli také chovat. Plastikou ale dáváme najevo, že s tímto darem nesouhlasíme, že bychom chtěli něco jiného. Je to o pokoře, která tady chybí. Pak přicházejí tresty, které jen těžko chápeme. Ale Vaše manželka by mohla zkusit osmičkovou polohu, při které se dá pracovat i s prsními svaly.

Hádky jsou zbytečné. Poslouchejte partnera a snažte se najít kompromisní řešení. Nenuťte se do ničeho, co nevnímáte jako nejlepší a správné. Naučte se plout životem. Nehledejte viníka.

12. otázka:

Milá pani,
Ak je to možné chcela by som sa vás spýtať, prečo ma moja mamka tak nenávidí. Sme dve sestry. Staršia sestra Eva /54/ skončila vysokú školu /VVŠ/ a učí na škole, má dve deti, obe skončili vysokú školu, bývame v Košiciach. Ja Viera /53/ mám ukončenú strednú školu /ekonomika/, mám dvoch synov, ktorí robili školy v zahraničí a asi sú tak nejak pred skončením... neviem, nemyslím, že vysoká škola im otvorí cestu do nebíčka. Proste snažím sa im nemiešať do života. Myslím, že som neurobila pre nich to, čo som mala v minulosti, tak sa snažím byť ticho. Naša mama má 82 a je aj chorá /to bola celý život, no sčasti sa za svoju chorobu schovávala a využívala túto svoju diagnozu k dosiahnutiu svojich cieľov, manipuláciou/. Odkedy sa pamätám, nesprávala sa ku mne nikdy milo, bola som ako dieťa i potom v dospelosti najviac chorá, no do nemocnice ku mne prišla len raz, čo sa pamätám, aj to mi vynadala, že musela ísť pre deti do škôlky, lebo manžel išiel vtedy niekde piť. Rozpútava medzi nami so sestrou vojnu, asi v r. 1983 sa s otcom rozviedli, stále som stála pri nej a milovala ju, vlastne zbožnovala, no posledných 10 rokov mám peklo. Neviem, prečo ma tak nenávidí. A dohodnú sa so sestrou, že ona nebude chodiť k mame, lebo tam som ja, a ja okolo nej skáčem, varím, periem, sprchujem ju a vlastne žijem jej život. Ani nie život, robím jej slúžku, čo mi raz aj povedala, že jej musím slúžiť, lebo som jej dcéra. Viete mi prosím povedať, čo som bola v minulom, alebo minulých životoch? Tak nejak cítím, ako keby sa našou rodinou vlieklo prekliatie... Dá sa to ešte nejak opraviť? Dakujem vám pekne za prečítanie a veľmi by mi pomohla vaša odpoved. Prajem krásne láskou pretkávané dni Viera 14.4.2008

Odpověď:

Problém mezi Vámi a Vaší matkou je skutečně v minulosti. Tehdy jste žili jako muž a žena, prakticky bez ostatních lidí, jen jeden pro druhého. Nikoho jste nepotřebovali, byla to úžasná láska. Ale ke svatbě, kterou jste plánovali, nakonec nedošlo. Vy jste byla ženou, ona mužem. Když se loučil se svobodou, alkoholu bylo nějak příliš. Upil se k smrti. Bylo toho na Vás moc, nevěsta - vdova... Už nikdy jste se nevdala, měla jste velký problém uvěřit mužům. Nyní jste si sama vybrala být zase se svým partnerem, nechtěla jste ale už být ve vztahu jako žena a muž, proto jste zvolila tu obvykle bezvýhradnou lásku mateřskou. Matky milují své děti, proto partneři přicházejí, aby se dočkali své nenaplněné lásky z minulosti. Bohužel bylo všechno jinak. Jako by snad pochopila, že se děje něco nedobře. Nedokázala se s Vámi srovnat. Celý Váš život nepochopila, že jste přišla ve jménu lásky, že jste měli spolu prožívat krásný příběh. Něco vnitřně tušila, ale nedokázala to pochopit. Sama zklamala, ale cestu k Vám si najít nedokázala. Teď už je příliš pozdě, aby k poznání došla. Tak snad někdy příště...

13. otázka:

Dobry den, ani nevim kde presne zacit... co me trapi nejvic, je muj strach a me sny.
Je mi 26let. Uz od malicka se mi zdavaji sny o rodicich, kteri me ve snu nenavidi a snazi se mi ublizit bud fyzicky a nebo psychicky. Otec me ve snu nekdy osahava a matka vetsinou jen stoji a zlomyslne se smeje nebo mi boucha hlavou o zed, nikdy mi nepomuze a jen se mi snazi ublizit, sproste na me krici, ruzne mi lamou a krouti ruce atd, ve snu vim, ze me nenavidi. Naopak ve skutecnem zivote bych si nemohla prat lepsi rodice. Miluji me nade vse a udelali by pro me opravdu bez prehaneni cokoliv. Jak se rika - strcili by za me ruku do ohne, muzu se jim sverit s cimkoliv a vzdycky jsou tu pro mne. Nemohla jsem si prat krasnejsi detsvi, nez ktere sem si prozila. Rodice me ani meho bratra nebili nebo nijak telesne netrestali (kdyz nepocitam 2 - 3 mirne facky, ktere jsem dostala jako pubertak} Nerozumim tomu tedy, proc se mi zdaji tyhle sny a abych byla uprimna, nikdy se mi pekny a prijemny sen o rodicich nezdal. Kdyz se probudim, jsem z toho psychicky na dne a nekdy jsem z toho smutna opravdu cely den. Musim podotknout, ze uz 7 let ziji v cizine, ale tyhle sny jsem mivala i pred tim, nez jsem odjela. Dalsi vec, ktera me trapi, je obrovsky strach o meho pritele. Jsme spolu zhruba 4 roky.
Nepamatuji si presne, kdy to zacalo, ale urcite uz z kraje naseho vztahu. Kdykoliv je venku s kamarady nebo jen v praci, mam o nej hrozny strach, strach, ze se mu neco stane nebo ze mu nekdo ublizi. Cely noci nespim nebo aspon do te doby, nez se vrati domu. Nekdy, kdyz je v praci o neco dele nez obvykle, hned se zacnu strachovat, ze se mu urcite neco stalo. Jsem z toho opravdu uplne psychicky vyrizena, nikdy jsem se o nikoho v mem zivote nebala, nebojim se o me kamarady ani rodice ani bratra. Je to proste jen muj pritel a ja si nedokazu vysvetlit, kde se ten strach bere a proc. Zdavaji se mi sny, ze ho pobodali a nebo ze uz nekde lezi mrtvy a jen me volaji at jdu identifikovat telo. Nekdy zase dostanu strach uplne z modreho nebe, jak se rika, z niceho nic se o nej zacnu bat, i kdyz vim, ze je treba v praci. Nevim, jak se toho zbavit. Jeste bych chtela podotknout, ze sem velmi citliva osoba a mela jsem nekolik nadprirozenych a nevysvetlitelnych zkusenosti, spise jako mala a v puberte. Byla bych opravdu strasne vdecna, kdyby jste pro me mela nejakou radu ci vysvetleni. Predem mnohokrat dekuji Rea 13.4.2008

Odpověď:

Nic se neděje jen tak. Některé odpovědi je složité naformulovat tak, abyste pochopila. Ztráta paměti, když se rodíme do tohoto světa a jsou za námi zavřeny dveře do minulosti, není jen tak. Nebyla jste v minulém životě nejhodnější. Moc jste si nedělala z lidských životů, pohybovala jste se na podivné hraně, bylo Vám jedno, co se Vás netýkalo. Snad jste mohla dokonce rozhodovat, kdo žít bude a kdo ne. Patřila jste k vyšším vrstvám ve společnosti, poslouchali Vás, klaněli se Vám. Vám se to líbilo, nepozastavovala jste se nad tím. Proto nyní zažíváte opak, proto máte strach o svého přítele, i když víte, že by se nemělo nic stát. Podobné to je i se sny o Vašich rodičích - ve skutečnosti jsou milí a hodní, ale Vy máte zažívat strach, který jste tenkrát vůbec nepocítila. Nic není náhoda.

14. otázka:

Milá Wahlgrenis,
úplnou náhodou jsem se dostala na Vaše stránky a během chvilky jsem se rozhodla napsat Vám o svém trápení. Tento rok mi bude 35 let a už přes 4 roky se snažíme s přítelem o miminko. Mám za sebou X léčitelů, vyšetření a 2 pokusy IVF( umělé oplodnění) bohužel zatím vše s negativním výsledkem. Trpím endometriozou, nyní mě čekají další vyšetření a pak bych měla podstoupit 3. pokus IVF. Ale už jsem skeptická. Nevím, zda mi můžete pomoci nějakou radou, nebo nahlédnout třeba do budoucna, zda tam už to mimi je? Možná budete potřebovat více informací, nevím. Začínám být zoufalá a přepadá mě hrozná myšlenka, že děti mít nikdy nebudu. Jsem moc smutná, ale naděje umírá poslední, že? Budu Vám velmi vděčná pokud mi budete moci nějak pomoci. S láskou Zuzka 9.4.2008

Odpověď:

Děti nejsou hračkou, kterou bychom si mohli koupit, když uznáme, že nastal vhodný čas. Miminka k nám přicházejí, když je podle nich vhodná doba. A někdy se dokonce některé ženy ani miminka dočkat nemusejí. Bývá to často v případech, kdy muž v minulém životě zneužíval ženy, láska tady nebyla, proto se nyní rodí jako žena, která ale nesmí poznat dar mateřství. Jsou to složité příběhy, hlavně ženy jsou pod tlakem lékařů, kteří došli k poznání, že mohou dítě každému, kdo si ho přeje, prostě dát. Nevidí v tom nic závadného. Nikdo z nás neví, co se může z uměle připravených dětí časem vyvinout, třeba v řádech budoucích několika tisíciletí. Energie při přirozením početí je úžasná, laboratorní spojení dvou buněk je pouze chemický proces. Nechci Vám rozmlouvat cestu, po které jste se rozhodla jít, svůj život máte ve svých rukou. Miminko se k Vám chystá, jen byste se měla sladit s přírodou, přijmout jiné hodnoty do života, některé zcela vypustit. Každý den Vám chystá zkoušky, není to jednoduché. Neměla byste se dívat, co říkají ostatní lidé. Tady jde hlavně o Vás a Vašeho partnera.

15. otázka:

Milá Wahl,
chtěla bych se Tě zeptat, proc mne pred 3 lety postihla psychicka nemoc a proc zrovna mne? Zrovna ve chvíli kdy mi umírala babička - nebo právě proto, protože to pro mne bylo moc těžké. Bohužel jsem jí nemohla přijít ani na pohřeb. S podporou přítele a rodiny jsem to snad překonala. Nevím, děje se vše proto, že už to tak má být? Chtěla bych vědět, jak to bude se mnou dál, zda budu moci mít svoje vlastní děti...a jaké je mé poslání v tomto životě?
Moc děkuji za odpověď a vážím si takových lidí, kteří pomáhají:-) S pozdravem Romca 8.4.2008

Odpověď:

Psychická nemoc je diagnoza lékařů. Všechno je ale propojené jinudy. Každá nemoc je výkřikem duše. Pokud není sladěna duše se svým tělem, dochází k nemoci. A nemusí se jednat pouze o nemoc psychickou. Je třeba mnohem více sledovat jednotlivé signály, abychom pochopili, kudy máme jít a co se po nás vůbec chce. Smrt blízkého člověka je jistě krizovou situací, ale není to nic, co by se nedalo přežít a pochopit. Babička zemřela, protože se navršily její dny, není to žádná tragedie. Každý se narodí, ale také umře. Smrt často nechápeme, litujeme spíš sami sebe, že odešel člověk, který nám byl blízký. Je to tragédie naše. Měla byste mít chlapečka, ale hlavně byste se měla přeprogramovat. Nemáte se ráda. Pociťujete se spíš jako oběť, život je pro Vás tragédií, to by se měla změnit. Pak bude všechno mnohem příjemnější a také krásnější.

16. otázka:

Milá Wahlgrenis,
mela bych dotaz na moje dusevni zdravi. Pochopim, pokud nebudes moct odepsat, jelikoz musis dostavat tisice dotazu a vsechny jsou dulezite. Jiz potreti jsem nedavno onemocnela bipolarni afektivni poruchou, pri ktere mam pokazde chut skoncovat se zivotem, i prestoze jsem vcelku vesely clovek, ktery je velice pozitivni. Moje porucha spociva v tom, ze jsem nekolik mesicu v super nalade a vsechno se mi v zivote dari, mam euforii, a pak ale nastane zlom a prihlasi se depresivni obdobi, kdy trpim bludy a chci se zabit. Ty bludy neboli paranoia me presvedcuji o tom, ze vsichni lidi me znaji a vedi, jak jsem spatna a nekdy se mi smeji, ale nekdy me chteji zabit. Nekdy mam bludy zas, ze jsem super inteligentni a ze jsem nekdo vic nez ostatni. V normalnim zivote se vsak s lidmi neporovnavam a nechapu, odkud se to ve mne muze brat. Zkousela jsem kyneziologii, kartarky, ctu hodne esotericke literatury, chci si udelat kurz reiki a tak by me zajimalo, proc se mi to vsechno deje. Napadlo me, ze to taky muze byt negativni zkusenost z rozvodu mych rodicu, ktery jsem jeste asi nezpracovala. Pri kazde epizode te nemoci se dozvim neco vic o mne a pokazde je to dobra zkusenost. Jenze samozrejme rodina a hlavne manzel za nic nemuzou a hodne tim trpi. Je mi jen 27 let (ve skutecnosti jsem ale asi hodne stara) a planovali jsme miminko, ale ted si nemuzu dovolit, ze budu tehotna a opet nemocna. Prvni epizodu jsem mela v roce 2002, pak 2004 a ted v unoru 2008, kdy uz jsem myslela, ze je vse v poradku. Stve me, ze musim brat prasky pry az do konce zivota a ze jsem jakoby diky tem praskum pod kontrolou a moje mysleni je pozmeneno. Uz se tak casto nesmeju, neusmivam na ostatni, nezpivam si, netesim se z malickosti, i kdyz moc chci. Zivot jen bezi dal... Ale ja takhle zit nechci, bat se, ze pokazde, kdyz vysadim leky, ozve se moje nemoc. Byla jsem take skoro devet let bulimicka a podarilo se mi pred par mesici prestat. Jedna terapeutka veri, ze tim, ze jsem prestala mit bulimicke krize, ktere se vyrovnavaly se stresem kazdodenniho zivota, jsem si privodila tuto nemoc zpet. Prosim, co si o te me nemoci myslis Ty??? Dekuji velice za Tvuj cas S pranim hezkeho dne Marketa 6.4.2008

Odpověď:

K sebevraždě dochází, když je problém, který člověka trápí, větší, když ho tzv. spolkne. Je jedno, jestli se to týká vztahu s partnerem, finančních problémů nebo nezvládnutí úkolů ve škole. Ideální je, když o svém trápení můžeme s někým mluvit, kdy se na své trápení můžeme podívat jinýma očima, jakoby s odstupem. Pak se nezdají už tak velké a nezvládnutelné. Když ale nikdo takový nablízku není, pak nás problém spolkne a může dojít i k sebevraždě. Měla byste zase najít kamarádku, s kterou byste mohla všechno probírat, nesmíte být sama. Také by bylo dobré, abyste se zase naučila mít ráda sama sebe. Člověk se dokáže zbavit mnoha svých závislostí ve chvíli, kdy dokáže přijmout myšlenku, že už dál nebude jejich otrokem. Tak je to i s Vašimi léky. Nic není nezvládnutelné.

17. otázka:

Přeju krásný den milá Wahl,
píši ti již po několikáté a doufám, že se na mě pro to nezlobíš, vím, že na většinu otázek odpověď nedostanu a naprosto to chápu, moc mi pomůže i to, že mám komu napsat.
Dnes mám dvě prosby, první je o mně, vím, co bych měla dělat, nebo s čím začít, abych se naučila komunikovat s jemnohmotným světem, při veškeré mé snaze o prodýchávání čaker se nedokážu soustředit, nebo prostě usnu. Nedokážu být naprosto odhodlaná a věnovat se tomu pravidelně, docela mě to na sobě mrzí, ale mám dvě malé děti a tak času v klidu a soukromí moc nemám, snad můj čas teprve nastane.
Můj problém je, že se bojím koukat do tmy, když mi bylo asi 5 let, měla jsem takový zážitek, který si do dneška nedovedu vysvětlit a vymluvit. spala jsem na posteli, byla to palanda, spala jsem dole, přímo naproti mě bylo okno a balkón, na další zdi byl plakát, tenkrát dost známý. Byl na něm šimpanz stojící na tenisovém kurtu před sítí, držel pálku a široce se usmíval. Když jsem se probudila, zdálo se mi, že někdo stojí za závěsem u balkónu, moc jsem se lekla, ale nedokázala jsem ani dutnout, jenže pak jsem se koukla na ten plakát, šimpanz se na mě usmál a jakoby na mě dýchl, ale na mě opravdu něco fouklo, byl to studený rychlý vzduch. A to už jsem začala ječet. Nepamatuji si jakou dobu jsem nevstoupila do pokojíčku, plakát museli rodiče hned sundat , do pokoje mi dali bonbóny a každý den mě za ruku vodili abych se přestala bát. Nevím co to tenkrát bylo a ani nedokážu posoudit, jestli jsem si k tomu něco přidala, ale nevzpomínám na to ráda.
No asi jsem blázen, ale něco se mi nedávno stalo a já nedokážu říct, jestli se mi to zdálo, nebo se to stalo. Byla to taková hloupost, že asi zdálo, ale já si myslím opak. Jak říkám, bojím se koukat do tmy, mám strach, co tam při své fantazii uvidím, ale jednou v noci jsem se ,,probudila" a uprostřed místnosti levitoval hmotný obraz hračky mé 8měsíční dcery, bylo to takové to kousátko jablíčko. Bylo to obrovské, tak 1.5m přesně uprostřed místnosti. Já se vůbec nebála, jen jsem si říkala jak je to úžasné. A pak jsem zase usnula, teda pokud jsem se vůbec probudila :)).
No nejsem blázen? Nedokážu si to vysvětlit, také neustálé cvakání v topení, které když chci, aby mi muž racionálně vysvětlil, čím se to děje, vždycky po příchodu do pokoje přestane, občas se na mě tak koukne, jako ,,co to zase žvatlá za hlouposti". Mám na sítnici krevní sraženiny, které jakoby plují v oku, občas, když se někam podívám jakoby se něco rychle pohne a já se strašně leknu. Ráda bych zažila pocit nemít strach ve tmě, ale to na sobě budu muset ještě moc zapracovat.
Tak milá Wahl, zase jsem se vypovídala, strašně moc ti děkuji za čas, který si tomuto asi bláznivému povídání věnovala, a prosím nezlob se na mě.
Moje další prosba je o mé nevlastní sestře, tedy vlastně o jejím zemřelém bratříčkovi, který měl být její dvojče.
Nikdy mě nenapadlo se v tom nějak víc šťourat, když se naši rodiče rozvedli, odešla jsem s tátou, bylo mi tehdy 6 let. Mamka si našla partnera, se kterým ve svých 37 letech otěhotněla a čekala dvojčátka. Porod byl komplikovaný a velmi brzy, sestřičku tenkrát vypiplaly v inkubátoru, ale bratříček po pár dnech zemřel. Máma se s námi všemi domluvila, že to sestře nikdy neřekneme, že byla z dvojčat. Je to pro ně dost tabu téma. Chápu to, bylo to pro ně tenkrát strašné. Ale já s tím nesouhlasím, když čtu v jakém spojení bývají dvojčata...........to by přece člověk vědět měl
No to je jen můj názor, ale proč to píšu, poslední dva roky se moje nyní 14 letá sestra hodně ptá na svou rodinu, nejdřív byla strašně v šoku, když jsem jí řekla, že jsme nevlastní sestry, tenkrát prý mámu za to nenáviděla, že je i náš starší bratr nevlastní už nepobrala vůbec. Řekla jsem jí, že o nic nejde, prostě máme jiné tatínky, zlobila se stále na mámu. Nedávno jsem byla u bratra a on se mě zeptal, co to s tou ****** je, že se pořád pitvá v naší rodině, proč jí to pořád tak strašně vrtá v hlavě, proč to prostě nepřijme normálně, vždyť se máme všichni rádi, vídáme se a ona žije v plné rodině ( máma, táta). Má prý pocit, že jí všichni něco tajíme. Myslím si, že prostě cítí, že něco není v pořádku, asi jí kus sebe chybí, má problémy ve škole, je moc hodná, jen špatně chápe. Vadí mi, že jí musím lhát, ale musím, to by mi máma neodpustila. Nevíš Wahl, můžu jí nějak pomoct? Ani nevím po čem vlastně tak pátrá a myslím, že ani ona to neví, ale je z toho špatná.
Ještě jednou ti děkuji za tvůj vzácný čas, jo a dnes v noci se mi zastavily hodinky na 00.02min, je to tatáž správa jako 00.00?
Přeji ti krásné jarní dny. Papa Dita 5.4.2008

Odpověď:

Není nutné všemu rozumět a každému pomáhat. Nechte lidi ve svém okolí žít. Nikoho neposunujte dál než tam, kde právě je. Nic se neděje jen tak, nic není náhoda.

18. otázka:

Zdravím Tě drahá Wahlgrenis,
už dlouho Ti vlastně dlužím odpověď, psala jsem Ti - poprvé v životě chápu sebevrahy. Víš, tehdy to bylo trochu jinak, než jak vyznělo to, co jsem napsala. Jen nedorozumění z mojí strany. Tehdy za mnou přišel soused z vedlejší provozovny, že se mu oběsil kamarád. V tom měsíci už tam byl s takovouto zprávou potřetí. A protože jsem se také nacházela ve stavu "nouze", jak jsem si tehdy myslela, chápala jsem ten pocit sebevrahů. alespoň jsem si to tehdy myslela. Ale o svojí sebevraždě jsem nějak moc neuvažovala. Tehdy jsem ale netušila, že můžu spadnout neště níž. A že opravdu budu řešit svoji sebevraždu. Už jsem na tom byla předevčírem tak, že jsem uvažovala, jak to provést. A protože žiji sama, tak jak dám někomu vědět, kdy mají nalézt moje tělo, aby to zase nebylo moc brzy, aby mi oživili, ale ne moc pozdě, abych nezačala protékat k sousedům dole. Napadly mi prášky a napsat někomu dopis. Pošta by přišla stejně až za týden, při jejím dnešním "fungování".
Už tolikrát jsem Ti chtěla napsat, jak se u mne věci vyvíjí. Bylo to, jako pohled na zebru - chvíli jsem byla v čeném pruhu, pak zas chvilku světlo v bílém. Udělala jsem to, co mi radila Ingesiva - vlastně už pár dní před tím, než mi to psala. Říkala jsem si, tím se ty problémy vyřeší, zruším prodejnu, prodám co se dá a budu v klidu. No, bohužel ne. Bylo to čím dál hoší. Všechno se to vystupňovalo. začaly chodit upmínky, exekuce... Hrůza. Nikomu, ani nevětšímu nepříteli bych to nepřála. Pak opět svělélko. Našla jsem dva skvělé zákazníky, jeden z nich - firma, která obchoduje po celém světě a najala si mi na zakázky. Pracuji jako grafik a oni si mi najali na kompletní reklamní kampaň. Zpracovala jsem jim to, práce mi bavila, pracovala jsem 10 - 12 hodin denně a dnes, po necelých třech měsících mi majitel té společnosti oznámil, že mi nehodlá nic zaplatit, že grafické návrhy platit nebude (no, nevím, co jiného očekával od grafika???) a věci, které jsem předala naprosto v pořádku a které se tiskly chce bezdůvodně reklamovat. Zakázka činí 250 tis., on to chce tisknout znovu a to vše na moje náklady. což činí vlastně půl milionu na moje náklady a přitom mi nehodlá zaplatit ani za autorská práva, za práci, prostě nic. Skončila jsem vlastně žebráním o kus žvance po známých, neměla jsem ani na toaletní papír. V současné době mám exekuce, chtějí mi sebrat byt, prostě hrůza. Našla jsem si sice tři brigády, můžu dělat 15 hodin denně, ale stejně mám pocit, že to nestačí. Už sice neřeším, že mám čtyři školy a přesto myji nádobí v hospodě, ale něco je hodně špatně.
Já vím, že nechceš řešit věci finanční ani vztahové, ale musela jsem to napsat.
Vlastně jsem se ale chtěla zeptat:
Tvoje horoskopy sedí úplně přesně (jsem Beran). Je daný osud na tomto světě? Je daná cesta, kudy se určití lidé musí ubírat? Mají mít takový osud? Nic přece není náhoda. Nejsem křesťan, ale mám pocit, že to peklo nebo nebe, o kterém se tak rádo mluví, nebo se jím vyhrožuje, je tady, na Zemi. Mýlím se? Já vím, že si odžíváme určitou karmu. Je tohle to peklo? Je normální být třikrát za život znásilněná? Je normální, že tě v sedmnácti vyhodí z domova, že žiješ po nádražích, pak znásilněná otěhotníš a dáš dítě k adopci, abys potom při dalším těhotenství absolvovala potrat a pak opět při dalším mimoděložní těhotenství a následný život bez dítěte? A život v naprostém osamění, bez muže? Nemám problém s muži, zajímají se o mne (dříve jsem dělala i modelku). Ale proč se mnou nikdo nevydrží? Proč musím prožívat takové peklo? Nevím, ale myslím, že to, co mi potkalo za celý život se normálně nestává, jiní mají život dost nudný, já mám pořád něco. Vždyť asi není normální, aby jednu ženu přepadli a okradli třikrát za jeden jediný rok. A proč jsem byla čtrnáctkrát za rok vytopená? A proč když jsem se přestěhovala do nového bytu přišla povodeň a já opět šla ke dnu? Snad stačí jedna, dvě kruté zkoušky. Proč já jich musela absolvovat už tolik??? Nechápu to. A už nemám sílu. A popravdě, mi k té sebevraždě už moc nechybí. Já jsem zhubla 15 kilo za posledních půl roku. Z 53 je to celkem dost, ne? Co tak strašného jsem udělala? Chápu, že jsem tohle všechno musela odnést nádorem na děloze. Ale to je asi tak všechno, co jsem schopná pochopit. Navíc nevím, proč jsem zároveň trestaná ale i odměňovaná - mám už několik let určité schopnosti. Občas vidím budoucnost - nedokáži to ovládat, chodí to samo. Funguje u mne hodně telepatie. Když opravdu hodně chci, tak funguje. Ti lidé mi opravdu vnímají. Nevím jak a proč, ale beru to jako fakt. Občas si dokáži přitáhnout myšlenkou věci, které chci. Ale nikdy to nejsou věci opravdu životně důležité. Spíše je to v maličkostech.
Omlouvám se, že Tě opět otravuji, ale potřebovala jsem Ti to napsat, i když vím, že nemáš důvod odpovídat. Asi jsem fakt blázen, který by se měl léčit. Třeba mám nádor na mozku a nejsem blázen bez příčiny :-)))
Wahlgrenis, jsi naprosto úžasná a já jsem strašně ráda, že existuješ, že o Tobě víme. A děkuji tisíckrát, že děláš pro všechny to, co děláš. Jsi světlo v našem životě a já ti přeji, aby Tvůj život tady byl co nejkrásnější, plný drobných i velkých radostí, slunce a světla. S láskou Lenka 5.4.2008

Odpověď:

Osud je to, co chcete, za tím si celý život jdete. Nikde není předem napsáno, co musíte chtě nechtě prožít. Stále se dostáváte na rozcestí, kde si máte zvolit další postup. Nikdo Vám nic nenašeptává, každá volba je jenom na Vás. A také následky si nesete jenom Vy sama.

19. otázka:

Milá Wahl, navštěvuji Vaše stránky už dlouho a přistupuji k nim s velkým respektem. Dokonce je doporučuji dále, aniž bych si to uvědomovala. Tímto Vám skládám poklonu před Vaší moudrostí a svobodnou duši. Děkuji, že jste.

Jsem človíček ve znamení Vah a právě teď jsem na rozcestí a nevím si sama se sebou rady. Tímto Vás prosím o nějakou radu či impuls, který by mi ukázal směr. Asi jste vycítila, že na svém sebevědomí už dlouho pracuji. Blíží se další moje etapa a já nějak ztrácím odvahu, že to nezvládnu. Potřebuji ten omezující strach ze sebe dostat a nevím si s tím rady. Odehrává se ve mě boj, který bych už jednou pro vždy chtěla ukončit. Snad jen o od Vás potřebuji slyšet, že to zvládnu, nevím. Snad mi na to dokážete odpovědět.
Přeju Vám tolik lásky, kolik jí dáváte. Děkuji Monika 4.4.2008

Odpověď:

Nikdy není dobré dát v životě prostor strachu. Ten by tady neměl vůbec co dělat. Pokud je to jen trochu možné, naučte se dělat všechno pro to, abyste v životě jen tak nenásilně plula, aby Vás nic neomezovalo, nic nestresovalo. Zbavte se všeho, co Vám způsobuje jakékoli tlaky kolem žaludku. Jen tak zase můžete být svobodná a šťastná. Není to naštěstí nic tak složitého, abyste to nemohla zvládnout.

20. otázka:

Milá Wahlgrenis,
Uplnou 'nahodou' som nasla Tvoju stranku....uz dost dlhu dobu sa zaoberam otazkami zmyslu mojho zivota a hladania odpovedi na otazku, ktora ma trapi naviac. Zijem uz dlhy cas na inom kontinente, som relative uspesna, oblubena v praci, povazovana za atraktivnu, milu a spolocensku, ale vo vnutri som velmi rozorvana, smutna a hladajuca odpovede. Citim sa velmi sama, som sama. Tuzim po partnerovi a detoch, aspon jednom dietati. Som vo veku
(37), kedy citim, ze je ten navyssi cas...Bola som velmi dlhu dobu sama, bez partnera. Teraz som stretla cloveka, ktory je odo mna o 15 rokov starsi, s tromi detmi...s ktorym mi je sice fajn, ale neviem, ci nase sny a ocakavania od zivota su rovnake...sme spolu pomerne kratko a ja sa velmi bojim zacat hovorit o mojich tuzbach zo strachu, ze ho stratim. Viem, racionalne si uvedomujem, ze je to zle, ale ja sa chcem este trosku tesit z 'dneska' a nekazit si to myslienkami na 'zajtrajskok'....Moja otazka k tebe znie, najdem si toho svojho 'sudenho' a budem mat svoje dieta? Vopred Ti velmi dakujem,
Katka 4.4.2008

Odpověď:

Neměla byste se upínat k partnerovi jen proto, aby se stal otcem Vašich společných dětí. Muž tohle vycítí a hodně rychle vycouvá. Přání mít s Vámi děti by mělo přijít od muže zcela přirozeně a dobrovolně. Je jasné, že byste o tom hned při prvním setkání asi nemluvila, ale z toho, jak byste se k němu chovala, by musel poznat, o co jde. Je třeba, abyste se měla ráda, sama sebe, i když vedle Vás není žádný partner. Jakmile skrz Vás začne proudit nekonečná láska, zaregistrují tuto změnu i muži ve Vašem okolí. Ani se nebudete stačit divit, jak najednou budou o Vás mít zájem. Ale ten první impuls musí vzejít od Vás, Vy se potřebujete přeprogramovat do jiných energetických vibrací. Pak se spustí další události skoro samy. Pak přijde osudový muž i děti.

21. otázka:

Milá Wahlgrenis,
mám dvě dcery a s tou starší mám teď starosti. Je jí 12 let a má problémy s pletí (akné) a s páteří. Doktor jí zakázal cvičit do té doby, než se to srovná. Nedávno jí záda bolela a já jsem jí položila ruce na bederní páteř a najednou se mi začaly zahřívat ruce, až byly horké, a potom to chvíli trvalo a pak se zase začaly pomalu ochlazovat. Chtěla bych se zeptat, zda mám nějaké léčitelské schopnosti? Moc mě to zajímá, a proto bych chtěla jít taky na Reiki, abych mohla pomáhat své rodině. Moc Ti děkuji za odpověď a přeji Ti moc krásný den plný sluníčka. Vlasta 4.4.2008

Odpověď:

Akné v době dospívání je poměrně časté. Není to až tak problém pro kožního specialistu, spíš je tím vyjádřen nesouhlas s vnějším světem. Pleť představuje jakousi masku, rozpor mezi tím, co se odehrává uvnitř, a tím, s čím se musíme srovnat. Právě dospívající postupně chápou, že už pomalu přestávají být dětmi, ale že není jiné cesty, než že se musí stát dospělými. To není svět, který by je nějak zvlášť bral, který by jim byl sympatický. Naopak, vnitřně s ním bojují, chtějí se odlišit - oblékáním, způsoby chování, hudbou, kterou poslouchají atd. Všechno musí být za každou cenu jinak. Teprve časem, až když zjistí, že opravdu není jiné cesty, se tyhle odlušnosti pomalu vytrácejí. I když někteří se odlišují hodně dlouho...

Léčitelské schopnosti má v sobě téměř každý, nevidím důvod, proč byste právě Vy měla být jiná. Pokračujte.

22. otázka:

Milá Wahl,
zdravím Tě ze severu Čech. Píši ohledně zdravotního stavu sedmiletého syna. Je velmi často nemocný. Jeho nemocnost se zvýšila od července 2007. Od té doby mu lékaři naordinovali 10x antibiotika. Po výtěrech v nose mu zjistili bakterie hemofila a pneumokoky, po kontrolním výtěru za deset dnů mu je našli zase, ale jiné, a tak mu včera opět předepsali antibiotika. Přemýšlím, co se změnilo od července 2007, a napadly mne pouze tyto události:

1. v červnu nás opustil dlouholetý kocour,

2. v červenci jsme si pořídili psa

3. syn začal v září chodit do 1. třídy.

Můj zdravotní stav se také zhoršil (prosinec, leden, duben antibiotika). Něco není v pořádku, ale nedokáži přijít na to co. Prosím Tě, poradíš mi, nasměruješ mne někam, k něčemu. Děkuji. Se srdečním pozdravem Pafka 4.4.2008

Odpověď:

Všechny události, které popisujete, jsou pro dětskou dušičku zásadní, krizové a zlomové. Bylo toho najednou na něho moc. Sáhla si na něho smrt, když zemřel Váš kocourek. Nový pejsek je také docela rizikový prvek. A do toho ještě vstup do školy, tam je všechno tak jiné. To, co jste naznačila, souvisí s tím, že by to nechtěl už ani cítit. Je vhodné, pokud to půjde, rizikové faktory z jeho blízkosti odstranit. To nebude úplně jednoduché, hlavně škola v jeho životě nejspíš bude muset zůstat, a to hodně dlouho. Stalo se cosi, co už mu není příjemné. Proto byste měli zase co nejvíc jeho stav vrátit tam, kde byl před onemocněním. Dopřát mu více radosti, více her, nestresovat ho. Brát školu opravdu jen jako hru, pojímat úkoly vesele, neměl by se nikdy bát školy. S paní učitelkou se pokuste vytvořit přátelskou vazbu. Dá se to, ale budete si ji muset "ochočit". Dobrovolně do toho nejspíš nepůjde. Má zafixováno, že škola je příprava do života, tedy že je nutné zbavit děti veškeré volnosti a nasadit dril. Dětské smýšlení je nutno v dětech zachovat co nejdéle to půjde. násilí bychom měli zlikvidovat.

23. otázka:

Dobry den,wahl prosim o radu-syn mel jit 2.5.2008 na operaci s nohou (stehno vyndani 19 sroubu) ja jsem v knize od lindy goodmanove vycetla (str.40-hvezdna znameni), ze by se v den kdy probiha luna nemela ta cast operovat.preobjednala jsem ho na 9.5. mam obavu jestli jsem udelala dobre. moc mi na synovi zalezi.jestli je to jen trochu mozne prosim o odpoved o radu a zaroven moc dekuji.mam rada vase stranky, hezky zbytek dne.jana 3.4.2008

Odpověď:

...

24. otázka:

Dobrý den, Wahl, už nějakou dobu čtu tvé stránky a musím říct, že je to uchvatné čtení. Hodně věcí jsem konečně pochopila a porozumněla jim. Měla bych na tebe takovou prosbičku. Nevim, jestli můžu mit vůbec takovou troufalost, ale v mém životě mě to hodně trápí. Pokusim se to napsat co nejstručněji, abych tě zbytečně nezdržovala a neotravovala, pokud to vůbec budeš chtit čist. Mam dva syny - Filip a Honza. Můj problem nebo spíše trápení je takové, že jen k jednomu cítím tu pravou mateřskou lasku, a to k tomu mladšímu. Nevim, proč to tak je a strašně se za to stydím a vevnitř mne to hlodává. Dokonce u Filipa to mám tak, že u něj cítím k sobě takové negace - jako by mne vybíjel, je to prostě strašné. Ještě jedna vec. Myslím si, že na tom ma vinu i to že ma LMD a donedavna jsem nevedela, že tyto deti nejsou vlastně hloupé, ale naopak - indigové deti. Nikdy se moc nechtel mazlit, vždycky se odtahoval, když se ho človek jen dotkne, tak zařve au. Je to s ním nekdy težké a vím, že je muj ukol, abych mela trpelivost. Ale nekdy je to hodně težky. Je mu skoro 12 a připada mi, že se snad od 5 let vubec nezmenil ..myslím teda v určitych vecech.. řekla bych dokonce, že mam na nej v určitych chvílích až averzi..panebože - jak je to možný, vždyt je to moje dítě. Já jako malé dítě jsem mela zvlaštní detsví.. muj otec je dotedka divny a bylo mi řečeno od jednoho pana, ktery se zabyva takovyma vecma jako vy, že mne nekdo v dětství nechtel. Myslím si, že to byl on. i když pry byl nadšenej, že se mu narodila dcera, tak nevím. Mám jednoho bratra. Tata ma ještě ditě s prvniho manželství - syna a dotedka ho nepotřeboval videt. já bych sveho nevlastniho brachu videla teda ráda. Vubec nevim, kde vlastne je. Ale to jsem se moc rozpovidala, a kdybych psala ještě chvíli, asi by to bylo nejmin na dve hodiny. Milá Wahl, neskutečně moc Vás obdivuji a chtěla bych byt jako vy. S pozdravem Jitka. Přeji jen ty nejkrásnější dny, plné slunička, štěstí a zdraví. 1.4.2008

Ještě mně tedka napadlo, co jsem chtela vedet už davno, protože mne to provází celym životem - jsem se sebou pořad nespokojená - myslím si, že každy druhy človek je hezčí,chytřejší,lepší,vzdělanejší,štastnější atd..už dlouho mam pořad v hlavě že jsem byla v minulem životě nějaka slavná,krásná,herečka nebo zpěvačka kterou všichnio obdivovali ,ktera byla na vysluní slavy a že jsem umřela strašně mlada protže jsem si nevažila normalniho života a byla jsem povrchní atd..cítím že jsem byla blonďaté-ale spíše hnedovlasa ktera si nechavala sve vlasy odbarvovat..pak jsem narazila nahodou na fotku Marylin Monroe a na jedne fotce byla a tvařila se přesně jako já a byla tam strašná podoba-i kamaradka se zarazila.Tímhletim jaka jsem byla si myslím že tedka trpím těmy komplexy menecennosti, věčně nespokojenym pohledem na sebe a velikou sebekritikou. Lidé kolem mě jsou pak neštastní, nespokojení a zbytečně tim ostatní trápím, proto by mne mne zajimalo, jak z tohohle ven - chci jen říct, že do 15 jsem mela miry docela v pohodě. Jen chci ještě napsat že nejsem zruda - mam pry hezky obličej, ale telo je proste škaredé. Vím, že plno žen ma postavu po detech jinou, ale proč to, mně tak strašně moc trápí a cítím, že jsem takova nebyla - jako bych sebe važne videla v tom minulym životě a nedokazala se tedka smiřit s tim, že to tak není i ted...

Odpověď:

Především byste měla začít u sebe, mít se ráda. K tomu dojdete poměrně jednoduše, pokud na sobě objevíte jedinou vlastnost, kterou se odlišujete od ostatních. Pak byste si měla uvědomit, jak jste právě touto vlastností výjimečná, jiná než ostatní. A na tom už se dá stavět. Když nebudete mít ráda sama sebe, jen těžko můžete očekávat lásku od druhých. Rozhodně to není taková tragédie, jak si myslíte.

25. otázka:

Milá Wahlgrenis,
před nedávnem jsem Ti psala o smrti mé maminky. Stále se velmi trápím a je to pořád horší. Nikdo neví, čím teď vlastně procházím. Od výčitek, co jsem pro ni mohla v nemocnici ještě víc udělat, až po její pocity, její obavy a strach před smrtí. Nedokážu to všechno popsat, ale Ty mi určitě rozumíš. Mám pocit, že tohle nikdy nepřekonám, pořád to strašně bolí. Snažím se žít dál, nejsem zodpovědná jenom za sebe, ale i za ty nejbližší, co zůstali. Snažím se pro ně udělat to nejlepší, ale nevím, jestli to zvládnu. Každý den si s maminkou v duchu povídám tak jako dřív. Moc mi chybí. Opravdu si nedokážu představit, že už nikdy nebude. Nejvíc se bojím, že její duše nemá klid a to mě děsí. Připadá mi, že je teď všechno špatně, že všechno ztratilo smysl. Prosím Wahl, poraď mi co dál. Moc si Tě vážím a Tvoje odpověď pro mě moc znamená. Děkuji Eva 30.3.2008

Odpověď:

Smrt je přirozený proces v lidském životě. Stejně jako přichází očekávané miminko, stejně tak bychom měli přijímat smrt. Vím, zní to absurdně a pro Vás jistě nepochopitelně. Pokud je všechno, co jste si měla s dotyčným člověkem říct, řečeno, pak žádné zklamání nepřichází. Jenomže mnoho si toho bohužel necháváme pro sebe, pak moc litujeme, co jsme neřekli. Ten slutek není ani tak nad odchodem druhého člověka, jako spíš jsou to slzy nad sebou samými, že jsme situaci nezvládli. Termín smrti není nikde předem daný, nemůžeme tedy zkoumat, jestli člověk odešel příliš brzy nebo ne. Duše Vaší maminky je v pořádku tam, kde má být. Takový je koloběh života. Pokuste se jí ještě dodatečně za všechno poděkovat. Možná se Vám přitom uleví, když zaregistrujete nějakou její reakci.

26. otázka:

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, o co jde, když vidím ve vzduchu různé průhledné šmouhy a padající stříbrný prášek z nebe. Je to normální? Děkuji. Barča 28.3.2008

Odpověď:

Neptejte se, co je normální. Tohle je relativní pojem. Něco může být sice pro Vás normální, ale pro psychiatry by to už byl vhodný materiál k šetření. Všechno, co zaregistrujete, má ve Vašem životě nějaký význam. Jen není nutné tvářit se, že všemu hned rozumíte. Počkejte si chvíli, pár měsíců nebo let. Pozorujte, v jaké situaci se tyto zvláštní signály objevují, co přitom zažíváte, kde jste a s kým. Všechno má totiž nějaký význam, nepřehlížejte to. Zapisujte si svá pozorování, časem si v nich budete číst jako v knize.

27. otázka:

Milá Wahl, dlouho jsem váhala, zda Tě obtěžovat s touhle otázkou, až jsem se rozhodla, že se zeptám, nakonec - nemůže se stát nic horšího, než že neodpovíš. Jedná se o otázku homosexuality. Já osobně mám tyhle lidičky ráda a byla bych ráda, kdyby je konečně i všichni ostatní brali jako plnohodné lidi, kterými nepopiratelně jsou. Napadá mě spíš otázka - Jak se to tak stane?? Ve svých článcích píšeš, že jsou dušičky holky a kluci, ale nemusí se narodit do těla svého pohlaví. Rozumím tomu teda dobře, když si myslím, že například když dvě dušičky - jedna holka a druhá kluk, mající k sobě blízko, obdržíc na tomhle světě těla stejného pohlaví, se do sebe prostě krásně zamilují?? Moje otázka Ti zcela jistě přihrála úsměv na rty a je docela možné, že Ti připadá šíleně naivní, ale i přesto Tě s pokorou prosím o odpověď. Moc děkuji. Děkuji za to že jsi a posílám úsměvy do srdíčka. Rudbekie 27.3.2008

Odpověď:

Nepřipadá mi vhodné zkoumat lásku z hlediska pohlaví. Láska je nekonečná a přichází tam, kde je očekávána, kde je pro ni místo. Není vůbec důležité, jestli se do sebe zamilují muž a žena, aby potom z jejich lásky na svět přišlo miminko, jak vnímáme, že by to asi mělo být... anebo když se milují dvě ženy nebo dva muži. Láska nezná hranic a je zbytečné nutit ji jen někomu, když jsme si obecně nastavili nějaké mantinely. Nevidím na soužití osob stejného pohlaví vůbec nic závadného. Prosím, nechci zkoumat, jak se "to stane". Milují se... Tak je to.

28. otázka:

Milá Wahlgrenis,
předně mého dotazu Ti chci říct, že velmi obdivuji tvoje neuvěřitelné schopnosti a to, jak pomáháš lidem. Po přečtení Tvých stránek jsem si uvědomila, že i já se mám na co ptát, i když ve srovnání s ostatními je to malichernost. Mám sedmiletého syna Vítka z mého nezdařilého manželství, vychovávám ho já, k otci, se kterým dobře vycházíme, jezdí každý druhý víkend. Žijeme s partnerem, Vítkem a naším "druhým" synem ve spokojeném nezlegalizovaném svazku velmi šťastně. Mým dotazem se vracím do doby, kdy byly Víťovi tři roky a začal chodit do školky. Jednou jsem pro něho přišla o trochu déle a on mi vynadal, že když jsem byla malá já, tak pro mě nikdy nepřišel dlouho. Říkal, že já jsem byla malá a on můj tatínek. Víckrát o tom už nemluvil. Zajímalo by mě, jestli jsme opravdu mohli být v minulém životě dcera s otcem a jestli ano, jaký to byl vztah? Je na mě často ošklivý a drzý, až to bolí. Já jsem své rodiče také nešetřila a moje mamka říkala, že se mi to vrátí na dětech, což se zřejmě stalo. Tak to tak beru, ale možná, že je tu ještě něco víc... Mockrát děkuji za odpověď a přeji vše dobré. Alice 27.3.2008

Odpověď:

Nemohu to vyvracet. Děti se rodí do tohoto světa po zatažení té důležité opony, maže se jim paměť, aby se zase dostaly na tu základní startovní čáru, aby neměly žádné výhody. Je pravděpodobné, že se chlapeček ve školce dostal do krizového okamžiku, kdy napovrch vyplynuly události z minulosti. To není nic divného. Děti zhruba do poloviny pátého roku vnmají svět kolem sebe jinak, v jiných dimenzích. Proto z něho mohla vypadnout právě tato věta, která Vás tolik šokovala. Kdybyste s ním ale začala problém zkoumat po rozumové linii, už by asi neměl co dodat. Byla to informace z jeho podvědomí, která vyplynula zcela spontánně.

29. otázka:

Mila wahlgrenis , jen tak jakoby nahodou jsem narazila na vase stranky. Je mi 16 let. Nevim, cim to je, uz od utleho detstvi jsem verila, ze vsechno ma svuj smysl, ze je neco vic, nez to, co vidime, to, co vnimame... Verila jsem v Boha, vzdy jsem ho popisovala jako neco, co je vsude, co nema urcity tvar, jako energii, ktera je v nas i vsude kolem, jako neco, co ridi nase zivoty. V detstvi jsem byvala hodne nemocna, vlastne i ted jsem nachylna k nemocem. V mych 5 letech se moje matka po rozvodu z otcem rozhodla zit oddelene, bydlela jsem se svymi prarodici, uz od te doby citim, ze nejsem stejna jako jini, muj zivot ridi spousta veci, stava se mi, ze vim o necem mnohem driv, nez se to stane, obcas je to opravdu desive. Mam rada lidi, rada jim pomaham a presto se me mi vrstevnici strani. Vim, jiste to ma svuj duvod, ma to i sve svetle stranky, protoze jsem se naucila psat, psat opravdu dobre veci, naucila jsem se premyslet nad hlubsim smyslem veci. Myslite, ze byste mi mohla rici muj smysl zivota? Duvod, proc jsem tu? Rada bych vedela, kym jsem byla v minulem zivote, jakym clovekem? Dobrym nebo zlym? Dekuji predem mila wahlgrenis Olha. 26.3.2008

Odpověď:

Jdete po správné cestě, všechno se k Vám dostává ve správnou chvíli. Není nutné odkrývat záclonu, za kterou jsou schovány naše minulé životy. Tohle poznání není tak důležité, jak se myslíte. Mnohem důležitější je naučit se žít s láskou, nechat ji volně proudit srdcem směrem k ostatním lidem. Jakmile se Vám tohle podaří, začnou se otevírat nové obzory, budou k Vám přicházet další informace. Nebude to pro Vás nic nového, jen se toho množství nesmíte v první chvíli zaleknout. Všechno bude dobré, uvidíte.

30. otázka:

Dobrý den,moc se předem omlouvam jestli vas min emailem budu obtěžovat, klepou se mi ruce, když vam piši, jde o tatinka, je dost nemocny, ma cukrovku, ucpavani cev a ted ještě zvraci krev a i ve stolici ma krev, jde na vyšetřeni a ja se bojim, že budou mit špatne zpravy, i když si řikam, že to musi byt dobre, moc sve rodiče miluji, tatinek je pořad unaveny a stale spi, mam o něj velky strach, ale i maminku ted pořad boli zada a ma žaludečni vředy a zmenšene ledviny. Omlouvam za pravopisne chyby. S pozdravem vděčna Vlasta děkuji 26.3.2008

Ještě jsem vam psala, že ma tatinek rakovinu krve, ale lekař to zatim nepotvrdil, budou čekat, jakou bude mit krev, ta hladina mu nemusi stoupat, tak se vas chci zeptat, zda tatinek bude v pořadku? z celeho srdce moc děkuji a nezlobte se, že vas tak obtěžuji, vim, že toho mate až nad hlavu, mějte se krasně Vlasta 9.6.2008

Odpověď:

Život není jen růžový nebo bleděmodrý. To by byla docela nuda. Občas, když se něco neděje, jak má, přijdou varování. Nemoc je právě jedním z těchto varovných signálů. Nic se neděje jen tak. Dokonce i zranění, zlomeniny, které nám mohou připadat jako náhody, náhodami nejsou. Všechno se děje podle jistého plánu. Každá nemoc ještě dřív, než propukne v plné své kráse vysílá nejprve k dotyčnému jisté tajné znaky, tehdy je ještě šance pochopit, že se něco děje a napravit chyby. Pokud ale člověk nepochopí tuto zvláštní řeč svého těla, přicházejí varování zásadnějšího rázu. Na Vašem tatínkovi je toho nabaleno už docela dost, to sama jistě správně vnímáte. I maminka už má toho za sebou hodně. Není možné před problémy zavírat oči. I když samozřejmě jako řešení se jeví léky a terapie doporučená lékaři. Nejsou žádné špatné zprávy, jsou jenom zprávy. Každá taková zpráva je pro nás důležitou informací, že někde se opravdu stala chyba. Přitom ale mnohem důležitější než pro Vás jsou tyto informace pro tatínka (maminku). Ti by měli pochopit, že mohou ještě ve svém životě něco změnit, pokud chtějí... Nemoc je pro tatínka důležitou životníé zkouškou. Měl by se rychle vrátit k těm nejzákladnějším lidským hodnotám, vypadá to, jako by se vzdálil od své podstaty, jako by se v něm objevilo cosi nadlidského. Proto teď zažívá pád dolů, na tvrdou zem. Ještě ale není zdaleka všechno ztraceno.

31. otázka:

Krasne majove ranko mila Wahl,
dnes som citala na Tvojich strankach, ze chystas online konferenciu o zdravi na 18.6.2008. Chcela by som ta poprosit o odpoved, na moj dotaz
ohladne zdravia mojho priatela. Stale ho pobolievaju krize. ja si myslim, ze to je v tom, ze travi malo casu v prirode a ze vlastne nema
si kde preto dobit energiu. Chodi z prace unaveny, vela pracuje, no ma toho dost... pritom aj fajci... Chcela by som poradit, co je teda vlastne
dovodom tej jeho unavy a dovodom bolesti krizov. Maly dotaz na mna....ja mam teiz nejak bolesti v chrbtici. Donedavna som vela cvicila a mozno to bude sposobene aj tym, ze som prestala , ale chrbat ma bolieval aj vtedy. JE to tiez v oblasti krizov a niekedy sa bolest taha pod lavu lopatku, akoby ma pichalo pri srdci, potom mi bolest prechadza do brucha. No proste stale mi to tam nejak koluje. Ak by si mala chvilku a zaradila moje otazky medzi tie, na ktore odpovies, budem velmi rada......Prajem Ti este raz krasne majove ranko a vela pohody a lasky......s laskou Dadika... 3.5.2008

Odpověď:

Záda člověka bolí, když je toho na něm příliš mnoho naloženo. Tolik, že už to ani nemůže psychicky unést. Sotva chodí, je velice unavený a potřebuje mnohem více odpočívat. Ale tím problém nezmizí. Měl by se především zbavit té své zátěže. Možná splácí dům, vím, že je ti všechno na něm, že si nemůže dovolit přestat pracovat, že je součástí jistéhou soukolí. To je neskutečný tlak. S Vámi je to hodně podobné. Oba byste se potřebovali nějak přeprogramovat, na lásku, pozitivní prožitky a krásu. Tohle všechno Vám chybí.

32. otázka:

Milá Wahl ,ja mám takovou prosbičku, má dcerka Barborka je často v depresích, plače, neví proč a když řekne, že ví, je to nepodstatná věc. My doma se snažime jí vytvářet pohodu a klid, ale jí je pořád špatne, pak ani nejí, pláče a myslím, že se nemá moc ráda, pritom je to hezká chytrá holka, výborná studentka a nejhodnejší dcera, Wahl, mohla by si nám nejak pomoct. Děkujeme. 24.3.2008

Odpověď:

Mám zvláštní pocit, že Vaše dcerka si prošla mezi svými vrstevníky krizí. Někdo jí mohl vynadat nebo se jí něco nelíbilo. Do té doby věřila, že jsou to všechno lidé, křerým může úplně ve všem věřit, najednou je plná zmatků a zklamání. Mohl to být i její chlapec, který se zachoval zcela jinak, než očekávala. Navíc také zjišťuje, že se pomalu ale jistě stává součástí toho nepříliš dobrého světa dospělých, prožívá si na vlastní kůži obrovskou krizi, že jiné cesty není. Ona to ale tak nechtěla. Tady by pomohlo snad jen jediné: štěstí jako životní program. Ona se zase potřebuje naladit na krásu, která je u ní uvnitř, v jejím srdci. Nemusí ji hledat nikde jinde, těžko by ji hledala...

33. otázka:

Dobry den Wahlgrenis, mozete mi prosim poradit kedy je pre mna najvhodnejsi cas na planovanie deti? Ako ziskat viac energie a mat pocit stastia.
dakujem, zuzana vahy 23.3.2008

Odpověď:

Nejvhodnější čas na otěhotnění si vybere budoucí miminko. Nezabývám se výpočty, ale spíše tím, aby rodiče byli sladěni ve všech směrech tzv. s přírodou, aby nedělali nic, čím by si škodili. Tohle sice vypadá jednoduše, ale moc jednoduché to není.

34. otázka:

Dobrý den Paní Wahl,
velmi mě zaujaly Vaše stránky a vše, co píšete. Ráda bych Vás požádala o radu. Bude mi tento rok 30 let. Poslední 2 roky byly pro mne i sestru a otce velmi náročné. Moje mamka byla alkoholička. Nechtěla se léčit. Minulý rok v září zemřela. Věřím na karmu a cítím, že s mou mamkou máme nějaký dluh vůči sobě. Nedokážu to vysvětlit. Musím se přiznat, že jsem dost psychicky na dně, jsem roztěkaná a nedokážu se vůbec soustředit. Je mi hrozně smutno, nedokážu se spontánně radovat, bavit atd. Ráda bych navázala partnerský vztah, ale všechny, které jsem dosud měla, nedopadly dobře. Už jsem na to rezignovala, ale stále ve skrytu duše cítím, že se určitě někdo objeví. Občas se podvědomě nenávidím, chci to zlomit, snažím se povzbuzovat a myslet pozitivně, ale nějak mi to nejde, vždycky zvítězí nejistota, nenávist vůči sobě. Píši asi dost zmateně. Minulý rok mi taky zemřel bratranec. Chodila jsem za ním do nemocnice, když byl v umělém spánku. Nemůžu na to myslet, hned brečím a vidím vše černě, bojím se života, bojím se toho, co přijde. Chtěla bych mít rodinu, děti, ale bojím se, že nedokážu v tomto dravém světě obstát. Je možné, že je něco zakořeněno v minulosti? Před 10 lety jsem měla sebedestruktivní sklony (řezala jsem se žiletkou do rukou). Už to je pryč. Prosím, poraďte mi, pokud je to možné. Moc Vám děkuji. Eva 21.3.2008

Odpověď:

Take Vy byste měla pochopit "štěstí jako životní program". Jsme takoví, o čem přemýšlíme, co se nám honí hlavou. Láska má obrovskou uzdravující sílu, jen si ji musíme připustit i ve chvílích, kdy jsme sami, bez partnera. A ani by nebylo vhodné chtít po partnerovi, aby nás dobíjel. Na to nemáme právo. Láska by měla proudit srdcem každého člověka, jakmile tohle pochopíte, přestanete se orientovat na smrt vlastní nebo lidí kolem sebe, ale pochopíte, že život má nádherné roviny, které by bylo moc smutné nepoznat.

35. otázka:

Dobrý den, předem děkuji ještě jednou za pomoc, kdy jste mi pomáhala s dceruškou, a tak přemýšlím, že bych se také mohla optat na sebe a s čím bojuji vlastně já. Už odmala mi nedělá dobře tma, připadá mi, jako by mi stále někdo dýchal na záda. Bývá mi často zima i v teplé místnosti a často cítím lidi s tzv. léčitelskými schop. Kolikráte si říkám, zda to není jen vypěstovaná, přenesená nějaká fobie z domova, kterou otec vlastní. Kde opravdu vládla násilnická nálada a svoboda projevu a volnosti se trestala. Musím říci, že bylo i pár dobrých vzpomínek, ale převažují ty horší. Byla bych ráda, kdybych mohla vědět konečně, s čím bojuji. Abych mohla na sobě zapracovat. Verča 21.3.2008

Odpověď:

Ve Vašem případě by bylo nejjednodušší, kdybyste se naučila komunikovat s jemnohmotným světem. Pak byste snadno poznala, kdo Vám to dýchá na záda a co se vlastně po Vás chce.

36. otázka:

Milá Wahlgrenis,
Už to bude skoro rok, co nás opustil náš osmnáctiletý bratranec. Odešel, velice rychle a nečekaně, zkolaboval a do rána zemřel. Až po té se zjistilo, že měl vrozenou vadu srdce. Nikdo to nechápem a nedokážem se s tím smířit. Samozřejmě, že nejvíc trpí jeho nejbližší rodina, já už jsem jen sestřenice, ale skoro každý večer na něj myslím a přemýšlím, kde je? Možná proto, že už jsem taky matka a nedovedu si představit, co to musí být za bolest a utrpení přijít o dítě. Každý večer se modlím za svou rodinu a stále si říkám, co s ním je? Je v nebi? Dívá se na nás (jak někteří řeší jen peníze a jiný kraviny a neváží si života)? Slyší mě, když si s ním povídám u hrobu? Mohl by se mi narodit jako mé další dítě? Anebo se už jeho čistá duše dostala zpět na tento svět???? Děkuji moc za odpověď Milada 18.3.2008

Odpověď:

Přechod duše zpět do tohoto světa není pevně dán. Někdo se objeví ve stejné rodině třeba hned do roka, někdo už má ale v tomto prostoru a čase odžito. Není moc dobré zkoumat, kde je momentálně konkrétní duše. Ani není dobré ji nijak volat. Ona má svých starostí - nebo spíše radostí - dost. Až přijde jeho čas, zase bude tady. Všechno je určitě v pořádku.

37. otázka:

Milá Wahlgrenis,
omlouvám se, že ti zase píšu, ale už jsem z toho opravdu neštastná...Chtěla bych se svým nejúžasnějším manželem na světě miminko, ale nedaří se nám... S manželem se snažíme skoro dva roky. Jsem si naprosto jistá, že jsem byla těhotná, byl to neuvěřitelný pocit (i když tak krátký), i když testy mi ukazovali jen jednu čárku, vím, že jsem těhulka určitě byla... Proč miminko odešlo? Není se mnou něco v pořádku? Přijde k nám dušička? Moc si vážím toho, pokud si najdeš chvilku a odepíšeš mi. Prosím. Přeji ti nádherný den. Petra 18.3.2008

Odpověď:

Miminko přichází, když nastane vhodná chvíle - pro něho. Předtím si samozřejměmusí vybrat maminku, resp. rodiče. Přichází, aby dokončil příběh z minulosti, něco, co se tehdy nepovedlo. Ale není pravidlem, že se každá žena musí stát matkou. Někdy to, že neotěhotní, je součástí karmy. Ta se nedí obcházet, to jen lékaři si myslí, že mohou každé ženě snést to její modré z nebe, když si jen pomyslí. Jak je ale tohle krátkozraké řešení, to si nejspíš neuvědomují. Jsou to zákroky, které by do našeho lidského světa patřit neměly. Ale když mají pocit, že si mohou hrát na nadlidi, tak si na ně hrají... Ve Vašem případě ale nic takového řešit nemusíte. K Vám se chystá přirozenou cestou chlapeček. Jen byste měli dát větší prostor lásce, ne penězům.

38. otázka:

Dobrý den. Nevim, jak začit, četla jsem na vase dotazy a strašně mě to zaujalo, ale nechci vas moc obtěžovat, a doufam že se nebudete na mě zlobit že vam pišu. Bylo mi 18 let, když jsem otěhotnila, přitel byl na VŠ, neměli jsme kde bydlet, tak jsme se rozhodli na potrat, do ted mě to pořad mrzi a chci se zeptat, zda mi dušička odpustila a jestli se po smrti dostanu do nebe. pořad si řikam, ted by byl ve škole, a co by to bylo zda holčička nebo kluk děkuji za odpověd. mějte se krasně a děkujeme že jste tu Pavlina 17.3.2008

Odpověď:

Ve Vašem případě by také bylo nejlepší, kdybyste se naučila komunikovat s jemnohmotným světem, tak byste se totiž mohla s tou dušičkou Vašeho miminka spojit a omluvit se jí, že nemohla přijít do Vašeho života. Je třeba, aby nebrala to, že jste před ní spustila závoru, jako rozhodnutí, že jste ji nechtěla, ale měla by pochopit, že ji moc milujete, že si přejete, aby k Vám přišla, ale tehdy jsem na její přichod ještě byla moc mladá. Nebude to složitá komunikace, jistě pochopí, že jinak to nebylo možné řešit. Posune Vás to dál...

39. otázka:

Milá Wahlgrenis,
psala jsem ti pred mnoha lety, jeste v zacatcich tvych stranek. Psala jsi mi, ze az se rozhodnu a pokud budu chtit tak se mam ozvat. Neustale si procitam tve stranky, ale neozvala jsem se, protoze jsem porad doufala, ze se vsechno nejak vyresi a prijdu si na to sama. A taky jsem te nechtela otravovat, protoze vim, ze toho mas strasne moc. Problem je, jak jsem jednou psala, ze mam nejaky blok v sexualni oblasti. Doslo to az tak daleko, ze uz premyslim nad rozchodem s partnerem, a to jsme spolu vice nez 15 let. Citim se strasne, vubec nic necitim, jen prazdnotu. Je mi vsechno jedno. Jen jediny clovek ve mne vyvolava zvlastni pocity. Je to muj byvaly pritel. Nevim, co se to se mnou stalo, vzpomnela jsem si na nej a od te doby nad nim neustale premyslim. Neuplyne ani jedna hodina, aniz bych na neho nemyslela. On je jedniny clovek, pri kterem se mi okamzite rozbusi srdicko, zaplavi me telo vlna lasky, tepla a je mi tak nejak krasne. Nevim, co to je, mozna neco z minulosti. Myslim, ze se hodne dobre zname, ale ne z tohoto zivota. Nevis mila Wahlgrenis, co to je? Nevim, jestli citi to same. Jsem smutna, ze tenhle pocit nemam s mym nynejsim pritelem a nikdy jsem tenhle pocit s nikym jinym krome byv. pritele nezazila. Vim, ze pisu zmatene, ale neco se se mnou deje a ja nevim co a nevim jak dal. Nevim, jestli za me neshody s partnerem muze muj blok, nevim co s tim. Nevim, proc premyslim nad nekym jinym neustale. Slunicko Wahlgrenis, kdyby jsi mela chvilku se na me mrknout, byla bych ti nesmirne vdecna. Pokud mi ale neodpovis, tak i tak ti dekuju za tvuj cas. Mej se krasne slunickove S laskou Lillien 17.3.2008

Odpověď:

Blok ve Vašem případě vznikl skutečně v minulosti, sexuální prožitek s bývalým partnerem se Vám zapsal hluboko do podvědomí, že nejste schopna ničeho podobného s žádným jiným mužem. Tady by mohlo pomoci terapeutické sezení u kineziologa, který by měl zvládnout tento blok u Vás rozpustit. Jednoduše řečeno - přenesla byste se přes něj a život byste začala zase vnímat jinak.

40. otázka:

Dobrý den Wahlgrenis
už delší dobu si pročítám Vaše stránky a stále se k nim musím vracet. Našla jsem spoustu odpovědí na otázky, které mi nebyly jasné, ale bohužel ve mně vládne stále zmatek, proto jsem se odhodlala Vám napsat. Asi jsem trochu přecitlivělá, ale stávají se mi zvláštní věci a je mi divné, že to nikdo jiný nepoznal. Když jsem o tom tak přemýšlela, tak všechno začalo, už když jsem byla malá. Jsem člověk, kterému skoro všechno vyšlo, měla jsem dost štěstí a i dnes, když něčeho chci dosáhnout, tak se to stane. To by mi nevadilo, ale problém je v tom, že kdykoliv něco řeknu, že by se mohlo stát, tak se to stane. Například když jsem příteli řekla, že nikdy nepochopí vztah mě a mojí mamky do té doby, co jeho maminka nebude nemocná. Moje maminka má totiž rakovinu a její nemoc nás hodně sblížila. Jenže jeho maminka také onemocněla. Několik týdnů po tom, co jsem to řekla. Není to sice nic vážného, ale čeká ji operace. Já to nemyslela tak, že bych mu to přála, ale tak, že to nepochopí. U nich je to jiné a on spoustě věcem nerozumí a proto mi je vyčítá. Nevím, proč mi všechno vychází a mám z toho trochu strach.

Další věc je, že jsme loni bydleli s přítelem v domě jeho babičky. Děda zemřel před skoro třemi lety a babička v domě zůstala sama. Bydlí dole a my jsme bydleli nahoře. Stále se mi v tom domě stává, že když jdu sama po schodech, tak za sebou cítím kroky. Vím, že za mnou nikdo není, ale přesto to cítím. Jednou se mi tam stalo (to mi samozřejmě nikdo nevěří), když jsem přišla nahoru, tak jsem se chtěla převléknout a zapnout si televizi. Vím, že jsem se rozhlédla po pokoji a hledala ovladač, přitom jsem se svlékala. Najednou se zapnula televize a začal mi běžet film na dvd. Vím, že jsem to nezapla, ale film běžel. Mám pocit, že je to děda, i když to nevím. Chce mi snad něco říct? V den, kdy zemřel jsme jeli s přítelem za ním do nemocnice. Na parkovišti jsem dostala pocit, že bych tam tentokrát neměla chodit, tak tam šel přítel sám. Nemohl ho poznat, nevypadal prý vůbec jako děda, kterého znal. Ten den večer zemřel.
Vím, že můj příběh je chaotický, ale přesně to se ve mě odehrává. Nevím, kde najít odpověď, nevím kdo jsem a proč jsem taková. Má to snad souvislost s minulým životem? Už si nevím rady, tak jsem se odhodlala napsat Vám. Sama se v sobě asi nevyznám, snad mi ukážete cestu.
Děkuji za Váš čas a přeju hezký víkend. Jeny 14.3.2008

Odpověď:

Není to nic tak zvláštního, jste citlivá a vnímáte věci, které se dějí kolem nás, ale nejsou běžně vidět. Stáváte se komunikačním prostředkem, chodí skrz Vás informace. Jen byste je měla přijímat, ne hodnotit nebo nějak omlouvat. Všechno má nějaký smysl, Vy ho pochopíte možná až později. Zážitky, které popisujete, naznačují, že byste měla začít komunikovat s jemnohmotným světem, který se s Vámi snaží spojit. Pak byste se ve všech těchpodivných událostech i lépe orientovala.

41. otázka:

Ahoj Wahlgrenis, rada ctu Tve stranky a tak jsem si rekla,ze Te poprosim o radu. Mam 7letou vnucku, chodi do prvni tridy, ale jsou s ni problemy. Ne ze by nebyla schopna se ucit,hloupa neni, ale zda se mi zakriknuta, zacala se bat deti, ale tvrdi,ze ji nikdo neublizuje. Prestoze je ji 7let,vede zvlastni reci o vesmiru. Kdyz jsem se ji ptala odkud to vsechno vi,tak mi rekla ,ze to vi uz davno,,jeste kdyz byla mala. Pamatuji se,ze kdyz ji byly asi 3 roky,porad malovala cernou pastelkou same krize,jako na hrbitove. Taky porad mluvila o holcicce,ktera si s ni pry hraje. To vsechno pominulo,ale zda se mi ,ze ma velky pocit menecennosti.Nevim co se s ni deje,dcera tomu nepriklada velkou vahu, ale me se nezda dobra. Pokud bys mi mohla odpovedet jestli to je nebo neni v poradku ,byla bych moc rada. Dekuji Zdena 13.3.2008

Odpověď:

Tohle nejsou problémy. To, co holčička vypráví o vesmíru, skutečně existuje. Ovšem je škoda, že velice brzy narazí na dospělácký svět a přestane Vám tyto věci sdělovat. Zamkne se unitř a bud trvat dlouhou dobu, než to zase v sobě odemkne. Je jiná, její zážitky jsou odjinud, protože tam žila. Nedivte se tomu. Nechtějte ji strčit do krabičky, jak se to děje s jinými dětmi, nechtějte si ji ochočit. Nebude opakovat, co jí říkáte, má svůj svět. Snad ještě chvíli zůstane svá.

42. otázka:

Milá Wahlgrenis,
Na tvoje stránky jsme narazila naprostou náhodou a pročítám si je, koukám a hledám....
Toužíme s manželem po děťátku a naše touha není zatím vyslyšena... Kdysi, v mém pubertálním mládí :-), jsem byla kamarád s "alternativním" životem, bavilo mě to, uspokojovalo, ale začala jsme se ztrácet. Vrátila jsme se zcela zpátky do konzumního světa. Někdy, jsou to chvíle častější a častější, lituji...necítila jsem takový pocit prázdnoty, bezbřehosti... možná to bylo bezstarostnou dobou, možná jen pozitivním myšlením, sama nevím. Měla jsem i dojem, že mne spousta lidí, kteří chtěli být učiteli, napadli svoji energií a dodnes se jí neumím zbavit...ztratila jsem ale tu svoji...
Každopádně v touze po miminku začínám tahat minulost zpátky... prozradila mi spousty věcí, ale zpřetrhala jsem vazby velmi rychle a neuměla jsem poslouchat tak plně, jak bych měla a začínala jsem cítit strach, možná z té síly energií.
V mých třinácti letech, jsem si prošla klinickou smrtí. Ten pocit se vybavuje pokaždé stejně silně, není léty slabší, otupělejší. Vím, že jsem dostala možnost cesty, věřím, že si ji ještě najdu. Tak i tak mi bylo naznačeno mnoho cest, ale já je neviděla, nechtěla znát. Tápu v naší rodinné historii, cítím, že problém otěhotnění a mateřství je zakořeněn v rodině, snad nepřiznané děti, snad velká dětská křivda, snad dětské odchody do jiných světů...ale proč právě já? Ráda bych byla plna naděje, optimismu a víry, že jednou přijde ten dar...a nemám sílu si přiznat, že moje poslání je snad někde jinde, mimo děti a domov. Jsme v procesu přípravy na další pokus o mimi, cítím se prázdná, ne až na dno, ale doufám a věřím v úspěch více než minulý rok...věřím, že moje trápení už nebude dlouho tvrat, ale pokaždé je zde velké "ALE" pochybností, zda se trápím již dlouho a zda jsem již připravena. Ráda bych znala tvůj názor, radu, naději... S velkým díky za "odložený" kámen :-) Michaela 12.3.2008

Odpověď:

Měla byste se zase vrátit tam, kde jste byla dřív. Chystá se k Vám úžasná holčička, ale zatím se jí moc nelíbíte. Skutečně Vás ten současný život poněkud polapil. Zase byste měla přijmout jiné životní hodnoty, zapomenout na nadvládu peněz, objevit ve Vás to ztracené dítě. Někde tam bude, nestyďte se za své slzy dojetí. Nebuďte ledovou královnou, přijměte do svéhoh srdce lásku a nenávist naopak vyžeňte.

43. otázka:

Milá Wahl,
obracím se na Tebe s prosbou o pomoc. Už jsem Ti psala dvakrát, tak nevím jestli jsi to četla. Vím, že toho máš asi moc. Ale potřebuju vysvětlení proč se to všechno v mém životě děje. Ani nevím, kde začít... Když jsem byla malá, byla jsem zdravé a šťastné dítě. Když jsem byla na učňáku, spolužáci mě šikanovali, ne fyzicky, ale psychicky. Chodila jsem s pláčem domů. Asi v 18 letech jsem začala mít zdravotní problémy. Nevím jestli to začalo tím stresem, ale od té doby nemám den, aby mi něco nebylo. Nemyslím chřipku nebo rýmu, ale měla jsem problémy se štítnou žlázou, kožní problémy, močový měchýř atd. Nejsem schopná sexu. Po gynekologické stránce jsem v pořádku. Bude mi 30 let a těch 12 let nevím, co to je být v pohodě. Pořád se na mě něco valí. Připadá mi, že nemůžu být jen tak chvíli šťastná. Například nás vykradli, vyhodili mě od písemných maturit, aniž bych za něco mohla, když jsme kupovali byt, všichni nás podráželi, když jsme ho prodávali, tak nás vydírali a hrozili soudem, teď vykradli mou mamku, naši se rozváděli, v práci mě šéf deptal atd. Vím, že to zažije spousta lidí. Jenomže já myslím, že už by se to mohlo na chvíli i otočit. Mám spoustu zdravotních
problémů. Byla jsem na těžké operaci, mám osteoporózu, revmatickou artritidu, střevní potíže. Mám hrozné výčitky svědomí vůči manželovi a mamce, protože jim přidělávám starosti. Manžel je mou velkou oporou a divím se, že se mnou je. Už jsem byla u mnoha léčitelů a zatím mi nikdo nepomohl. Teď chodím na detoxikaci organizmu a je mi hůř než dřív. Tak snad je to tím.Musím pořád brát prášky a proto nevím jestli zvládnu mít dítě. To je další věc, která mě moc trápí. Moc bych ho chtěla, ale zdravotní stav mi to nejspíš nedovolí. Nechci to risknout a skončit tak, že se nepostarám ani sama o sebe. Chci se zeptat, myslíš, že zvládnu mít miminko?Že budu natolik zdravá, že to půjde i bez prášků? Vím, že mám nejvyšší čas otěhotnět, ale bojím se. A protože dokud budu mít osteoporozu nemůžu mít miminko, tak jdeme tento týden zažádat o adopci. Protože čas hrozně letí a bez dětí je smutno. Tak se Tě chci Wahl zeptat, jestli ta adopce vyjde a jestli to malé bude zdravé. Jestli se nám poštěstí mít holčičku. Jestli mám v osudu adoptovat dítě. Taky mi jedna paní na Reiki řekla, že podle datumu narození nastane v mém životě zlom a že neví jestli ve špatném nebo v dobrém. Abych pravdu řekla už čekám jen to špatné, ať jsem připravená se s tím poprat. Mám strach, co to bude za zlom. Wahl nevíš náhodou co to bude? Vím Wahl, že je toho moc, ale opravdu už nevím jak dál, proč se tak nedaří, někdy si s manželem říkáme jestli jsme se vůbec měli brát, jestli na sebe nepůsobíme nějakou špatnou energií. Ale třeba mám špatnou karmu a nic se s tím nedá dělat a jen čekat. Bojuju s tím a sama se sebou a někdy už opravdu nemůžu dál. Wahl budu Ti vděčná za každou Tvou radu, třeba jestli můžu něco ve svém životě změnit, aby bylo líp. Omlouvám se za ten dlouhý a trochu zmatený dopis a předem Ti moc děkuju za odpověď. Radka 10.3.2008

Odpověď:

Ve Vašem případě jste všechno to pozitivní ze svého života nechala zmizet. Rozhodně ale nemusíte ztrácet naději. Čas pracuje pro Vás. A pokud si jednou opravdu sáhnete na samé dno, pak už musí následovat jen ten odraz a let k nebesům. Andělé, kteří nám pomáhají v nejtěžších chvílích, jsou při nás, ovšem nesmíme je neustále odhánět a zavírat před nimi dveře. Z Vašeho srdce se ztratila láska. Měla byste si nejprve udělat pořádek v sobě. Všechny zdravotní problémy souvisejí s Vaší duší, je toho moc, co není v pořádku. Zvažte, co všechno od života chcete, a porovnejte s tím, co nabízíte. Tohle by mělo být v rovnováze. Brzy se začne celý Váš život měnit.

44. otázka:

Wahl,

už je to dlouho co jsem byla na Vašich stránkách ale právě dnes jsem tam nějakým zpusobem "zabloudila", několikrát jsem Vám psala email a nikdy jsta mi nenapsala - tak jsem to vzdala. Ale dnes jsem najela na téma miminka a to záměrně - jsem totiž v pátém měsíci těhotenství. Vůbec jsme to neplánovali, a proto to pořád nemůžu rozdýchat, nicméně jsme se vzali, ale trápí mě, že si jeho rodina, myslí že jsem vysadila léky schvalně, ale ja to neudělala - moc dobře vím, že miminko prijde, kdy samo chce. Ale protože si to moc beru, tak mám obavy o to moje mimi - našli mi něco v krvi. Ani nevím, jestli je to kluk nebo holka, pořád je k nám otočené zadečkem. jsem pořád ve stresu z toho všeho. Chci Vás poprosit, jestli byste mi neporadila, jak se tímhle vším mám přestat trápit a taky, proč k nám přišlo mimi právě ted? Každý den budu čekat na to, jestli napíšete. Děkuji za všechno, ale hlavně za to že pomáháte lidem najít tu správnou cestu. Přeji Vám krásný večer. Klara 8.3.2008

Odpověď:

Miminko opravdu přichází do tohoto světa ve chvíli, která je pro něho nejvhodnější. Mnohdy to jsou až neuvěřitelné příběhy, kdy například otěhotní žena, která podle lékařů už ani otěhotnět neměla, fyzicky její tělo údajně nefungovalo, anebo dojde k otěhotnění i přes antikoncepci, kdy zase mělo být všechno bezpečné. Jsou naštěstí ještě jiné zákony, které ty "člověkem" napsané neberou vážně... Opravdu se dějí věci mezi nebem a zemí, jen se o tom nesmí mluvit moc nahlas. Netrapte se tím, myslete na své miminko v dobrém, zpívejte mu, těšte se na budoucí společné chvíle.

45. otázka:

Wahl,

již po několikáté čtu Tvé stránky a nedá mi to, abych ti nenapsala. Již 2 roky se pokoušíme s manželem o miminko a stále nám to nejde. Mám pocit, že můj život je v etapách, jedna etapa je taková, že jsem smutná a plná beznaděje, lítosti a smutku, že se nám to nedaří, druhá etapa je taková, že načerpám energii, jsem plná naděje, trpělivosti a radosti z čekání na miminko, snažím se na to nemyslet, věnovat se i jiným věcem, prosit kosmos o miminko a povídám si s miminkem, ale stále nepříchází, něco je špatně a já nevím co. poraď mi prosím Alča 3.10.2006

Dobrý den milá Wahlgrenis, už 3 roky toužíme s manželem po miminku, máme se moc rádi, ale nějak se nám to stále nedaří. Snažíme se být trpěliví, povídat si s miminkem, představovat si je, Ale pořád nic. napadá mne zda to nemůže být způsobeno i mým zaměstnáním, pracuji jako terapeutka s drogově závislými lidmi. Práce mne moc baví, ale přesto je to někdy velmi náročné, je tam hodně emocí i negativní energie. Dávám jim hodně své energie, věnuji hodně myšlenek. Nevím zda to je dobře nebo ne, ale myslím si že pomoc bližnímu svému, přece nemůže být nic špatného, ale někdy mne to napadá. Máme i náročné služby, cesta do práce mi trvá 2 hodiny, mám málo volna, možná tohle vše se na tom podepisuje, vážně nevím. Mám změnit práci, aby miminko mohlo přijít? Vážně nevím. Poraď mi, už nevím kam se mám obrátit, můj gynekolog mna bude asi chtít v nejbižšší době poslat na umělé oplodnění, ale mně se do toho nechce. Děkuji Alča 29.6.2007

Wahlgrenis, dočetla jsem se, že bude konference na téma zdraví. Chtěla bych se Tě zeptat na miminko. S manželem se snažíme přes 3 roky, těšíme se na něj, povídáme si s ním. Nevím zda by to mohlo souviset s mou prací, ale pracuji s klienty, kteří se léčí z drogové záviskosti. Nevím jestli třeba tohle navadí miminku. Práce je jak časově tak i psychicky náročná. Co si o tom myslíš. Přemýšlím, proč se k nám miminku zatím nechce, je třeba ještě něco změnit, něčím si projít, něco pochopit. Ale nevím co. Děkuji Alča 26.10.2007

Wahlgrenis, píšu ti už asi po 3 jsem moc nešťastná, chtěli by jsme s manželem miminko, snažíme se snad 4 roky, není toho konce. Začínám ztrácet naději, nevím už, co mám dělat, modlím se za početí, ale stále nic, máme v sobě tolik lásky a nemáme se o ni s kým podělit. Vím, že nejsem na světě sama s těmito problémy, snažím se na to nemyslet, ale jak se to dělá? Už nevím jak dál, jen pláču a pláču, mám pocit, že už ani nežiju. Poraď mi prosím. Alča 5.5.2008

Odpověď:

Život opravdu nemáte jednoduchý. Vypadá to, jako byste všechno už měla splněné - dostala jste se do jistého bodu, dalším krokem by mělo být dítě. Ale tohle nastavení je pouze ve Vaší hlavě. Potřebujete se přeorientovat od materiálního a financemi zatíženého světa trochu jinam. Nejspíš jste se s manželem už ve všech směrech zabezpečili, máte ideální bydlení, úžasné auto, oba pracujete na místech, která Vás uspokojují, ale s miminkem se Vám nedaří. Miminko není hračka, kterou si můžete koupit, když jdete kolem hračkářství. Ve Vašem případě je cesta k miminku přes lásku k Vám. Měla byste se mít ráda, dělat si dobře, maximálně vnímat lásku ke světu. To nejsou jenom Vaši nejbližší, ale i zvířátka, věci, kterými jste obklopena. Tato dimenze by pro Vás neměla být bezduchou hmotou. Potřebujete se snést z nadoblačných výšin dolů na pevnou zem. Máte se více sladit s přírodou, zbavit se zbytečností, které jsou jen pozlátkem, dá se bez nich žít. Není snadné pochopit tuto alternativní cestu. Ale holčička by se k Vám pak konečně mohla dostat. Už se těší...

Ohlasy:

Srdečně vas zdravim a zaroven chci moc poděkovat za vaši odpověd.
Odpovidala jste na 30. otazku, velice jsem vděčna, že jste mi odepsala, i když tomu vubec nerozumim, mohla by jste mi upřesnit co to znamena, vypadá to, jako by se vzdálil od své podstaty, jako by se v něm objevilo cosi nadlidského, myslite, že nějaka duše přebyva v těle tatinka?
A ještě bych se rada zeptala, zdali by jste mi mohla sdělit, jakym směrem se ma dat? A jaky je smysl jeho života a jake lidske hodnoty se ma dat. Velice bych vam byla vděčna za odpověd. Vim, že nesdělujete informace osobně, byla by nějaka šance vam zavolat, ani nevite, co to pro mě znamena, moc a moc vam děkuji a přeji vam at jste štasna a nikdy smutna a at se vam daři v životě a vše dobre vam přeji z celeho srdce děkuji vam že jste tady a i za to že mnoha lidem pomahate v jejich trapeni timto vam chci poděkovat za všechny lidi
děkujeme 18.06.2008

Mila Wahl,
ako pises.... splacame byt... ja som momentalne bez prace, priatel pracuje... ja sa snazim aspon sem tam si niekde trosku privyrobit a aj
preto, aby som bola trochu medzi ludmi...Ani nejak nevnimam, ze je toho na nas vela... vsetko je ako ma byt.. viem.. rozhodli sme sa tak a musime
ist po tej ceste dalej... ako vies, uz velakrat som ti pisala, ze mam trosku problemy so synom...Ak sa smiem spytat, suvisi to vsetko spolu??? Ja uz som z toho vsetkeho taka nejaka zmatena....syn neposlucha, proste akoby mu bolo vsetko jedno a pritom je taky mudry, stacilo by, keby sa len trosku pozrel do knih a bolo by to lepsie....neustale sa snazime s nim nejak vyjst, ale nejak sa nam to asi nedari....klame nas, dokonca sem tam berie
peniaze... myslim, ze ja som z toho hrozne unavena a akoby som nemala energiu... ja verim, ze bude dobre a ze v synovi je vela vela dobreho, ale nejak to nejde z neho von...je v nom tak vela zloby....Wahl, prosim, nemozes mi poradit, ako ju dat prec???? Fakt sa snazim riesit vsetko s laskou v srdci, ale niekedy mi to proste nejde, niekedy prepadnem smutku a beznadeji a neviem ako dalej...viem, ze ej to pre mna skuska...ale citim sa uplne slaba a bezradna. Vies, velakrat je syn presne ako jeho otec...chova sa ku mne presne tak ako sa choval ku mnejeho otec a parve to na nom neznasal....ale viem, ze vnutri taky nieje....vnutri je citlivy, ale teraz to samozrejme nedava najavo, je vo veku, ked deti chcu byt dospelymi...prekvapilo ma, ze mi pises, ze je u nas malo lasky...ja to tak necitim...prave mam pocit, akoby som uz bola otvornejsia, akoby som uz vedela viac lasku rozdavat ako volakedy... viem, ze je to dlha cesta a ze na to treba cas....ach ani neviem, co pisat... proste Wahl, ja neviem... ale v kazdom pripade Ti dakujem za vsetko...prajem Ti krasyn slnieckovy den....
Dadika 19.06.2008

Vies Wahl....
este pisem len par riadkov...ja to v poslednom case akoby aj citim, ze je u nas nejak malo lasky...nieco tu chyba...priatel akoby nevedel tu lasku dat zo seba von... Je nejaky tvrdy...akoby nevedel otvorit srdce...Myslim, ze to citi aj moj syn...v poslednom case akoby u nas nebola ani radost, len nejak dusno a prazdno...ziadna radost a smiech... akoby sme zili ako stroje len zo dna na den...zivot plynie, dni utekaju a my sa akoby ikam neposuvame...akoby to tu vsetko stagnovalo. Syn bude mat horsie vysvedcenie, viem, ze znakmy nie su v tom zivote dolezite, ez tu ludia maju ine poslanie, ale na druhej strane vies...do skoly sa chodit musia, clovek sa musi vzdelavat....musi niekam smerovat....niekedy akoby som poznala odpovede na vsetky otazky, ale zas niekedy neviem nic...niekedy sa citim, akoby moja cesta bola na konci a ja by som najradsej niekam utiekla, aby som uz nemusela nic riesit, aby ma uz nic netrapilo.......mozno robim neico zle, ale co??? dakujem ti, ze si precitas tieto riadyk, opat ich pisem so slzami v ociach..ach...v poslednom case citim take prazdno a smutok, ani neviem, ci som stastna....pripada mi, akoby som mala nejaku masku , tvarila sa, ze vsetko ej dobre a pritom mam niekedy pocit, ze vsetko je zle.....pekny den este raz...
Dadika 19.06.2008

Ahoj Wahl,
právě jsem si pročítala odpovědi na otázky Offline konference ke zdraví z 18. 6. 2008.
Sice jsem osobně žádný dotaz neměla, ale každá odpověď mi je přínosem.
A určité věci mně "docvakávají".
Díky
Karin 19.06.2008

Dobrý den Wahl,
chci Vám poděkovat za odpovědi na mé otázky.
Psala jsem Vám u třikrát, poprvé v únoru o tom, jak hledám klid a nenacházím, jak se stále kvůli něčemu rozčiluji, trápím se a trpím pocity viny.
Pak jsem marně hledala odpověď v odpovědně.
Koncem dubna jsem Vám psala ještě jednou a odpověď jsem opět nenašla.
Vždy jsem ale pak na Vašich stránkách našla něco pro sebe, v čem jsem si odpověď trošku našla.
Říkala jsem si, že to tedy funguje i takhle a že tudíž je to forma odpovědi a nevadilo mi ani, že jsem nenašla ty své dotazy.
Jaké ale bylo mé překvapení, když sem si jednoho dne chtěla znovu přečíst ten rozhovor s Danielem Nekonečným, podle kterého jsem Vaše stránky objevila!
Zadala jsem do vyhledávače "Daniel Nekonečný koncert" a vyskočil mi přímo odkaz na Vaši odpověď k mému dotazu:)
Našla jsem ji pak v Offline konferenci.
A tak jsem pak našla i tu druhou odpověď na další dotaz.
Moc Vám děkuji.
Vaše slova jsou hřejivá a poskyují nové úhel pohledu, ukazují jiné cesty.
To je hodně fajn.
To jak jsem ty odpovědi našla mě docela pobavilo, úplná "náhoda" a vlastně jsem se k nim dostala znovu způsobem, jakým jsem náhodně objevila Vaše stránky, přes totožný odkaz.
Jen... nejsem si úplně jistá, jak mám chápat jednu věc.
Napsala jste mi mimo jiné, že bych měla přestat bojovat se životem a přijímat pokorněji to, co ke mně přichází.
Zdá se to být jasné, i mně.
Ale když se nad tím víc zamyslím, tak nevím, kde je hranice, kdy má mysl pokorně mlčet a snažit se věci přijímat a kde už člověk sám sebe omezuje.
Já jsem se dříve hodně snažila nekřížit nikomu cestu, být tichá a neviditelná, co nedělá problémy.
Snažila jsem se na každého usmívat a s každým vyjít, všem vyhovět.
Bylo to určité období mého života, chování, které hodně souviselo s pocitem viny za vlastní osobu, nesnesla jsem svoji povahu, že je konfliktní, odsuzovala jsem se, že nejsem dost hodná vstřícná a usměvavá, také obětavá k lidem okolo.
Výsledek byl, že jsem měla deprese ze sebe, ať jsem udělala cokoliv, všechno bylo špatně v mých vlastních očích:
Nenáviděla jsem se!
Za svou skutečnou povahu, která je úplně jiná, než co mi přišlo, jako jediný možný ideál dobroty, jsem asi divočejší a víc tvrdohlavec.
A to je to, nevím, co vlastně bych o sobě měla napsat:)
Pak jsem časem dospěla k tomu, že jedna z cest, jak v sobě vše nedusit, je říkat nahlas, co si myslím.
Například: Pracuji na kuřáckém pracovišti.
V době, kdy jsem tam nastoupila, se tam zaváděl zrovna kompromis o to, že když tam bude byť jeden nekuřák, tak se tam kouřit nebude a kuřáci budou chodit do kychyňky.
Aby se to ujalo, nebylo lehké, protože někteří kuřáci byli zvyklí na svoje pohodlíčko a nekuřáci byli dost zvyklí mlčet, i když jim čudili pod nos v zavřené místnosti.
Já jsem v té době kouřila, ale jelikož jsem byla zvyklá pracovat v nekuřáckém prostředí, tak jsem byla spíš na straně nekuřáků.
Byla jsem zvykla chodit si zapálit ven.
Pak jsem přestala kouřit a ocitla jsem se na straně nekuřácké.
A tak jsem nejdříve mlčela, ale vnitřně jsem se úplně dusila a byla jsem čím dál víc vzteky bez sebe nad tou bezvýchodností situace.
Nakonec jsem se začala v tomto směru projevovat, ačkoliv mi to bylo velice nepříjemné, bojím se totiž konfliktů.
Přidala jsem se tak ke kolegyni, která také nemlčela.
Postupně se nakonec to pravidlo ujalo a teď já nevím.
V čem spočívá ta správná pokora?
Je to mlčet a snažit se pojmout co nejvíc?
To já nedokážu, já se pak tím vším dusím!
Navíc vždyť to mlčení znamená, že se ty špatné věci nezmění, když to lidem nedám vědět, že mi něco vadí tak oni to sami nepoznají.
Stačí mi navíc poměrně málo, nejsem zrovna splachovací.
Hned mě leccos rozhodí, vše si dost beru, to je fakt.
Ale jak poznám tu míru?
Mně se nejvíc osvědčilo ventilovat své pocity, dokážu pak se sebou lépe být, líp se mi dýchá.
Dřív jsem byla zvyklá všechno dusit i sama před sebou, jako bych neměla právo na žádné pocity nebo se projevit a jediné, co jsem zažívala, byla vina a sebepodceňování.
Jenže najednou se mi stává, že se pak dostanu do konfliktu, který nejsem schopná opustit a ukončit.
Pro mě je to pak veliké vnitřní pnutí, kdy na tu věc stále myslím každou minutou třeba několik dní, přivádí mě do stavu zuřivosti a nepříčetnosti pomyšlení na to, že jsem nebyla vyslyšena, nebo možná že se mi nepodařilo se prosadit a obhájit si názor, o kterém jsem přesvědčená, že je pravdivý.
Nebo taky, že jsem to asi podala špatně, že jsem to nevykomunikovala.
Jdu pak do nepřáteltství k té druhé osobě, které se to týká, nedokážu problém opustit, povznést se.
Pak někdy cítím lítost nad tím, že jsem tak přízemní a lpím na věcech a dusí mě pro změnu zase tohle.
Tlačí mě to na srdci.
A tenhle rozpor mě hodně trápí. Teď jsem se k mailu pro Vás vrátila po pár dnech.
Mezitím jsem dospěla k tomu, že mně asi chybí nějaký důležitý úhel pohledu.
A tím je právě to, jak mít ráda lidi i sebe.
Když chci, umím být hodně tvrdá.
Nějakým způsobem obdivuji tvrdost a sílu.
Ale pokaždé s překvapením zjišťuji, že její působení není tak příjemné, nepřináší to potřebné uznání a pocit neohroženosti, jak jsem si myslela.
Pak se to člověku vrací jako bumerang, ta emoce, kterou vyslal, a já pak zjistím, že nejsem dostatečný drsňák, nýbrž velmi citlivá rozháraná duše a že mě to, co se mi vrací, vlastně bolí.
S tou pokorou je to těžké, vypadá to, když se zamyslím, že jí mám opravdu poskrovnu:).
Jsem hodně v mysli, málo v srdci a někdy, když před spaním zkouším se uvolnit a jen tak relaxovat, úplně cítím to pnutí, jak ta mysl mě nechce pustit a pořád mi tam něco strká nějaký úvahy obavy a podezření.
Odtud nějak pak přichází to další, zamotávání se do věcí a zloba?
Poprvé jste mi psala, že mám málo sebeúcty, a podruhé, že mi chybí pokora.
Bude to určitě od každého trochu, že.
Nechtěla bych Vás obtěžovat, napsala jsem toho ještě víc než předtím, původně jsem chtěla hlavně poděkovat a to chci pořád.
Za to, že jsem se Vám mohla vypsat a Vy jste mi odpověděla, i když mě vůbec neznáte,
a tak krásně jste to všechno vystihla, že mi to pomohlo posunout kousíček toho, co mě tíží a čemu všemu nerozumím.
Tak Vám přeju krásné dny plné sluníčka, co teď nadešly.
Na Vaše stránky chodím a budu chodit dál.
Petra 01.07.2008