Kůň jako symbol mého života
Otázka: Dobrý den,
chtěl bych Vám poděkovat za Vaše stránky.
Nečetl jsem je zatím celé, pročítám je v práci a je úžasné, jak lidem pomáháte.
Dala mi na ně odkaz kamarádka, bílá čarodějka, která mi v mnohém pomohla, přivedla mne na cestu zpět ke mně.
Nevím, jak začít, nerad bych Vás obtěžoval svými možná malichernými problémy.
Od včerejšího dne mám pocit, že Vám mám napsat.
Trošku se za sebe stydím, hledám několik let pomoc a vím, že ji musím najít sám v sobě.
Odmala mne přitahuje tajemno a fantasie.
Má teta s matkou mne přivedli k Danikenovi, od něj jsem se dostal k dalším knihám.
Ač mám dnes na tyto knihy jiný náhled, každá z nich mi něco dala a někam mne posunula.
Loni na podzim jsem zjistil, že kolegyně, se kterou již téměř rok pracuji, se zajímá o esoteriku.
Pak jsem o práci přišel.
Když jsem odcházel, dostal jsem od ní a kolegů na rozloučenou Celestinské proroctví.
Ta kniha mi hodně změnila život.
Začal jsem si víc všímat.
Od střední školy jsem se svému duchovnu moc nevěnoval, tápal jsem a topil se v depresích.
V té knize, na každé stránce, jsem nacházel sebe, promítal jsem do ní svůj život a ona mne nasměrovala zpátky, jakoby domů.
Pak se mi stalo, že jsem na internetu našel inzerát kamarádky, o které jsem půl roku nevěděl.
Byla v Irsku.
Milovala koně a v tom inzerátu hledala pomoc pro jednoho, kterého koupila, když měl jít na jatka.
Ten samý večer jsem se sešel s kamarádem, se kterým jsme hovořili o koních v jiné souvislosti,
odporovali jsme si v tom, zda jíst koňské maso.
Jeho tatínek je významný manažer u jednoho pivovaru,
zkusil jsem jej skrz kamaráda poprosit o nějaký sponzoring, bohužel to nevyšlo.
V posledních dvou měsících se mi stále koně nějak vracejí v různých podobách.
Zdálo se mi o nich, hovořili o nich známí lidé, prostě bylo překoňováno.
Pak se mi najednou ozval kamarád, který se věnuje šamanismu.
Vzpomněl si na mne, jestli nechci přijet na víkend za ním a uprostřed hovoru se mne náhle zeptal,
zda jsem někdy nechtěl jezdit na koni.
Tam mi pak pověděl, že jsem se mu vyobrazil spolu s koněm a že mi to dávalo sílu,
byl jsem s ním úplnější.
Vysvětloval mi, co jsou ochránci a pomocníci a zrovna v tu chvíli se před námi objevila dívka na koni,
vedoucí vedle sebe hříbě.
Od té návštěvy uplynulo hodně času, u koní jsem ještě nebyl.
Kamarád šaman mi říkal, že důležité jsou pocity, které cítím při svých představách, nemusí to být kůň sám.
Já ale dosud nevím, co mi to vlastně říká.
Pamatuji si jen teplo, bezpečí, hřejivou sílu.
Nedávno jsem měl zase sen, kde šli dva koně na jatka.
Bylo to spojené s nepříjemnými pocity.
Shodou okolností jsem zjistil, že matka kamarádky
(ta dívka nosí obrácený kříž, černé oblečení... myslím, že má v sobě bolest a neporozumění si, které takto vyjadřuje),
kterou jsem nedávno poznal, vlastní tři koně.
Slíbila mi, že bych se k nim mohl někdy podívat.
Nevím, co se pak stane, zda od toho něco očekávat.
Možná mne to nasměruje někam dál.
Všechny tyto věci se dějí od přečtení Celetinského proroctví, byl to pro mne nějaký spínač.
Našel jsem naději.
Od střední školy, asi sedm let, jsem měl hluboké deprese.
Beru po celé ty roky antidepresiva, vyhledal jsem odbornou pomoc, protože jsem se začal sebepoškozovat.
Vyrůstám od tří let s matkou, mladším bratrem a babičkou.
Mám je všechny rád, zároveň ale mám nutkavé pocity, že jim ubližuji.
Dřív se mi stávalo, že jsem nerozeznával realitu od svých představ.
Do mysli se mi vkrádaly negativní pocity, vyjádřené různými morbidními představami.
Stydím se za ně, pořád mne to trápí, někdy nevím, co z toho jsem vlastně udělal a co ne,
protože za ty roky se některé představy staly pro mne skutečností.
Když jsem se ptal lékaře, jestli jsem normální, tak mi řekl, že ano.
Tedy v rámci toho, co společnost za normální považuje.
Trpím obscesemi, kterými se zabývám, místo abych řešil skutečné problémy.
Promítá se to do strachu, jdu třeba když jdu na záchod, abych nějak něco nebo někoho neznečistil, apod.
Doma se chovám upjatě, mimo domov celkem v pohodě.
Mnoho lidí mi říkalo, abych se osamostatnil.
Je mi 25 let, matka je v invalidním důchodu a jsem s ní hodně spojený.
Když se před více než 20ti lety rozvedla, zůstala s námi a babičkou sama.
Náš otec byl její první a poslední muž.
Uzavřela se a já vše prožívám s ní.
Nemá přátele, jen nás tři.
Asi je to ponorková nemoc, bratr letos v září snad odmaturuje, měl nějaké problémy a maturuje později.
Babičce je 80, takže spolu žijí tři různé generace.
Cítím, že bych měl časem jít, ale také cítím, že ještě není ten pravý čas.
Finančně by to doma možná neutáhli a mamka psychicky... nevím.
Možná by ji to naopak osvobodilo.
Je mezi námi hrozně silné pouto.
Mám pocity a výčitky, jak jí ubližuji, že její stav je důsledkem mého chování vůči ní.
Někdy se chovám arogantně, až zle, jako bych se na ni díval skrz prsty, s opovržením.
Jsem z toho nešťastný.
Lékaři jí nedovedou pomoci, trpí chronickými bolestmi, dělali na ní různé ,,pokusy" na tlumení, bez velkých účinků.
Psychicky ji to dost ničí.
Chtěl jsem ji vzít k léčiteli, ale po jedné zkušenosti před několika lety nechce.
Díky té kamarádce, co se věnuje wicce, bylinkářství, apod., jsem se dostal k pánovi, který ve mne vzbudil hodně důvěry.
Šel jsem tam s tím, že půjdu do minulých životů, on mi řekl, že už to nedělá a dvě hodiny jsme si povídali.
Touha regrese mne provází už od dětství, kdy jsem se o ní poprvé dozvěděl.
Několikrát jsem byl blízko toho regresi zkusit.
Postupně se zvědavost tříbila do pocitu, že mi to pomůže.
Letos na jaře jsem byl pevně rozhodnutý, i když mne lidé zrazovali.
Rozhodující moment byl při jedné krizi doma.
Měl jsem stav beznaděje, nenávist vůči sobě.
Během minulých roků jsem si často hrál s myšlenkou na sebevraždu, sebepoškozování.
Asi to spíš bylo jen divadlo.
Měl jsem pocit, že v minulosti najdu odpověď, možná ne řešení, ale jiný pohled na své problémy.
Proč mám takový vztah k matce a jiným lidem, proč jsem takový, že jsem si o sobě myslel,
že jsem nějak posedlý, psychopatický a kdoví jaký, zlý a zvrácený?
Třeba je vše ale jen zapříčiněno v mém dětství.
Nakonec jsem se objednal u jedné paní, má volný termín až v říjnu.
Momentálně nepociťuji tu potřebu regrese tak akutně, ale ve svém vědomí ji mám jako věc,
která se prostě jednou stane, jen nevím kdy.
Že pak získám jiný pohled na sebe samého.
Také ale cítím, že musím hledat tady a teď.
Žít, vnímat a hledat stále sebe, což je nekonečný, ale úžasný proces.
Střídají se u mne stavy tvůrčího nadšení, které vyjadřuji hlavně psaním, nebo apatie a pocitům zmaru.
Naštěstí za poslední půl rok převládají stavy pozitivismu a optimismu,
vím, že jsem na správné cestě, jen musím víc chtít.
Když jsem byl u kamaráda, udělal jeden šamanský rituál, na ochranu, aby mne ochránil od cizích záměrů.
Cítil to tak a já mu věřím, je to člověk, ke kterému mne cosi silného pojí.
Asi to, co tady píšu, působí zmateně, cítím v sobě velikou chuť se Vám svěřit.
Rád bych žil ,,normálně", pořád mne ale provází nesnesitelné pocity viny a výčitky,
které mne brzdí ve všem, co bych rád dělal.
Jsou výjimečné okamžiky, kdy mám pocit, že již víc nehledám.
Na začátku roku jsem byl s mamkou v kostele, šel jsem tam v depresi.
Rozhlížel jsem se kolem sebe, po lidech, prostoru.
Nemodlil jsem se, jenom vnímal.
Pak jsem nechtěl pryč a odcházel jsem šťastný, naplněný.
Cítil jsem, jak mi probíjí mezi konečky prstů energie a všude je spousta síly, jak to kolem vibruje a jiskří ve vzduchu.
Tehdy jsem si říkal, že to je ta pravá láska, pocit, který hledám a ve kterém ,,jsem".
Že to jsem já, že jsem se našel.
Od té doby také nějak moc nehledám lásku pozemskou.
Tři roky jsem byl platonicky zamilovaný do té dívky, co má ráda koně.
Měla nehezký osud.
Když mi o něm psala, bolelo mne to, jako by se to stalo mně.
Viděl jsem ji jen jednou na procházce v Praze.
Pak jsem chodil s jednou dívkou dva měsíce loni na podzim.
Nakonec mne začala brát jako kamaráda.
Dřív jsem si pohrával s myšlenkou, že se stanu knězem.
Neuměl bych se ale řídit něčím, s čím vnitřně nesouhlasím.
Líbí se mi myšlenky Krišnamurtiho, kterého teď čtu, že každý člověk má svou vlastní cestu víru,
která se nedá ničím řídit, podle ničeho kopírovat.
Musí to být vlastní cesta lásky, kterou si prožiji.
Z té cesty mne ale stále vyhazují obavy, ze sebe samého.
Jako bych měl v sobě nějakého parazita nebo sžíravého démona.
Trápí mne osud mé matky.
Vím, že je její, ale také na něm nesu svůj podíl a neusnadňuji jí ho.
Pár lidí mi řeklo, pomoc napřed sobě a tím pomůžeš i druhým.
Jsem ale jako neposlušné dítě.
Vnímám matčinu bolest a beznaděj a rád bych jí pomohl.
Zároveň mne napadají destruktivní myšlenky, vše je to v jednom zamotaném klubku.
Neumím se srovnat s tím, když něco provedu.
Mám pocit, že působím velké škody na životě druhých, konkrétně na tom matčině.
Umím poradit, snad i trochu pomoci známým, ale svým nejbližším ne.
Děkuji, že Vám mohu zaslat tento svůj mail.
Už to, že jej píši, mi trochu pomáhá.
Možná je to celé takový zmatený spletenec.
Přeji krásný den a hodně hřejivých slunečních paprsků
Zbylub
Odpověď: Milý Zbylube,
po prvním přečtení Tvého dopisu jsem věděla, že odpověď bude směřována do šamanismu.
Tam hrají zvířata obrovskou roli.
Vlastně dochází ke ztotožnění člověka s jistým konkrétním zvířetem.
On postupně začíná chápat vlastnosti svého zvířete a je schopen je i mnohem více aplikovat do života.
Šamanismus velice zjednodušeně řečeno využívá osvědčené postupy, kdy je vědomí přiváděno do zvláštních stavů (např. za bubnování), je přístupné vnímat informace odjinud.
Konkrétní zvíře přichází k člověku, aby mu ukázalo jeho poslání v tomto životě.
Ale to, co popisuješ ve svém příběhu Ty, ani trochu šamanismus a jeho postupy nepřipomíná.
Tobě kůň do života přišel nevolán, přišel bez bubnování...
A je tady s Tebou.
Už několikrát jsem se dostala k problematice reinkarnace.
I k tomu, že není pravidlem, že by se po smrti člověk musel narodit zase jako člověk.
Duše zvířat nejsou zatím dostatečně probádány, protože se člověk cítí být něčím víc...
Jenže zvířata duši mají, nádhernou duši, jen tělo je trochu jiné.
Trochu jiné tím, jak my se na to díváme.
Hodnotíme podle těla, hlavy, rukou, nohou atd...
U Tebe je to všechno jinak, Ty jsi přišel do tohoto života už se zkušeností prožitou v těle koně.
Celý Tvůj komplikovaný vývoj je postaven na ztroskotané lásce.
Narodil jsi se jako normální člověk a toužil po nádherné dívce, ona ale měla jiné plány.
Nechápala Tvá slova, Tvé pohledy.
Dost to Tebou otřáslo.
Pochopil jsi, že ona s Tebou být nechce, ale moc to bolelo.
Nakonec ses už nechtěl dál trápit, žádnou perspektivu vztahu jsi ale neměl.
Ukončil jsi svůj život, naprosto nesmyslně.
Posunulo Tě to v dalším životě do těla koně, protože už jsi nechtěl prožívat lidské city.
To byla Tvoje podmínka, nechtěl jsi být už nikdy člověkem.
Připadalo Ti, že lidé nemají charakter, neplatí, co řeknou, byl jsi hrozně zklamaný.
Nechtěl jsi už mluvit jako oni, nechtěl jsi s nimi mít nic společného.
Nějakým způsobem ses dostal do blízkosti své bývalé lásky,
ta měla zase výrazné zdravotní problémy, které souvisely s jejím odmítavým postojem.
V těle koně jsi věděl, že nebudeš muset řešit žádnou lásku, žádné ženění.
Ale hodně brzy jsi pochopil, že to je jen přechodná etapa, že zase jako člověk musíš na svět.
Proto jsi nyní tak hodně duchovně založený, protože máš za sebou tuto těžkou zkoušku.
Duchovno Tě nezklame, nemusíš se dál bát.
Už sis stanovil i priority v životě, není to o penězích...
Proto tolik rozumíš nejen lidem, ale i zvířatům a koním zvlášť.
© Wahlgrenis
28.06.2005
Mila Wahlgrenis,
budem pisat radsej bez interpunkcie, lebo v praci mam inu klavesnicu
a mohli by z toho vzniknut necitatelne hieroglyfy.
Tvoja stranka ma velmi zaujala.
Je skutocne dobra a to som na internete kazdy den a hlavne na strankach ezoteriky.
Uz som chcela napisat minuly tyzden, ale nejako som sa neodvazila,
ale dnes, po precitani mailu "kon je moj zivot" som to vzala ako znamenie,
ze mam to napisat.
Sla som doobeda nakupit do firmy nejake veci.
Tlacila som pred sebou nakupny vozik a veselo som si vykracovala cez otvoreny dvor ku brane.
Zdvihla som pohlad, lebo bol nadherny den a pozrela som sa na oblohu a chcela pokracovat dalej.
Ale uvedomenie si, co som na oblohe zbadala, ma prudko zastavilo a ja som sa vratila pohladom spät na oblohu,
kde som v zaplave modrej oblohy videla cvalat nadherneho bieleho tatosa,
este i plajucu hrivu bolo jasne vidiet a i chvost plajuci v rytme cvalu.
Stala som tam ako prikovana a pozorovala tento nadherny obraz,
az pokial sa kon nestratil v modrych oblakoch.
Este i teraz, ked privriem oci, vidim tu nadheru.
Neviem, ci to ma nieco spolocne, ze som narodena v roku kona,
kone mam velmi rada ako nakoniec vsetky zvierata...
Za vsetko Ti zo srdca dakujem, za Tvoju trpezlivost s citanim a vypocutim si nasich problemov,
je to dobry pocit, ze clovek moze najst taketo dobre duse a to dokonca i na internete.
S pozdravom plnym lasky ostava
Gaperlia 29.6.2005
Děkuji Wahlgrenis
Zkouším si představit, že jsem koněm, co asi cítím, jak vnímám.
Představuji si to jako to dobré, co v sobě mám.
Vybavil jsem si jeden moment z před několika let,
kdy jsem pozoroval několik koní a představoval si, že jsem jedním z nich.
Byl to hodně silný pocit, skoro jsem se tehdy rozbrečel.
Bylo to v souvislosti s první láskou a zklamáním.
Nevadí, jestli se ještě na něco zeptám?
Pokud jsem byl koněm, jsou mé současné problémy dané tou jinou formou vnímání?
Kde se ve mně berou ty negativní pocity?
Proměnil se ten můj stav rezignace na odpor, touhu po pomstě, zlobu?
Nechápu, proč mívám tyto stavy, potřebu ubližovat,
nebo jestli si to jen namlouvám, že ubliľuji.
Nevím, co to znamená, proč to dělám.
Odpověd je někde v mém nitru, ale když chci pátrat, zachvátí mne panika a úzkost nebo se nemohu soustředit.
Nejvíc to je asi ve vztahu k mé matce, mohla být ona tím člověkem, se kterým jsem byl kdysi tak spojen?
Snažím se vytěsnit z mysli to špatné a dívat se do budoucna.
Ale pak se mi vynoří nějaká bolest z minulosti a zastaví mne.
Většinou je to nějaký x let starý moment, pocit z nějaké situace, kterou jsem nezvládl, kterou si zazlívám.
Vybaví se mi spolu s úzkostí a pocitem beznaděje, zmaru, výčitek, odporu vůči sobě.
Pokud jsem někdy násilně ukončil svůj život, může se to nyní takto vracet?
Když půjdu do minulých ľivotů, najdu tam odpovědi a cestu jak z toho ven,
nebo to může být nebezpečná zacházka, která mne vrhne jinam, než bych chtěl,
a začnu jenom řešit zbytečně další problémy?
Mám tu asi otázky, k jejichž odpovědím se musím myslím nakonec dobrat sám.
Rád bych se dostal ze stavu, se kterým už mnoho let bojuji a který mi bere sílu.
Možná, když se setkám s koněm, tak to něco ve mne změní.
Moc děkuji za odpověd, přijde mi krásné být koněm
Krásný den
Zbylub 29.06.2005
