Proč jsem jednou dole a jednou nahoře?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
už odmalička vím, že existuje něco víc, než nás učí ve školách a ukazují nám rodiče.
Odmalička cítím, že bych dokázala víc.
Jen jsem neobjevila zatím cestu.
Proto se obracím na Vás.
Ráda bych znala názor na vše, co mě trápí.
Já si odpovědět nedokážu a ani pochopit to všechno, co se děje.
Kdy to všechno začalo?
Asi v mých patnácti letech, do té doby jsem měla šťastné dětství, opravdu mohu říct, že šťastné.
Pak ale mou mladou dušičku začalo trápit tolik věcí.
Umřel mi po dlouhé a vážné nemoci dědeček.
Tolik mi na něm záleželo, tak jsem ho měla ráda.
A ani jsem mu to neřekla a ani se s ním nerozloučila. Doufám, že to věděl.
Ve stejnou dobu mě opustil pro mě tehdy velmi důležitý kamarád.
Přišly problémy ve škole.
Bratr onemocněl - rakovina, vážná operace.
Odchod mého otce za mladou milenkou. Do teď mám s otcem složité vztahy.
Smrt mého druhého dědy.
A pak přišly i problémy doma s mamkou.
Začala mi vyčítat každou maličkost. Tak těžce se mi tam žilo.
Až to vyústilo v to, že mě vyhodila z domu.
Se vším jsem se snažila srovnat a bojovat sama.
Nerada se obracím na někoho se žádostí o pomoc.
Připadal bych si slabá.
A hlavně nechci se stát na někom závislá.
Mám strach, že pak o tu osobu přijdu. Jakýmkoli způsobem.
A co mě vlastně přivedlo k tomu ti napsat?
CHTĚLA BYCH VĚDĚT, PROČ KDYKOLI SE CÍTÍM BÝT ŠŤASTNÁ,
PROČ SE PAK MUSÍ STÁT NĚCO, CO MĚ OPĚT SRAZÍ NA KOLENA
A JÁ SE MUSÍM ČÍM DÁL TÍM PRACNĚJI ZNOVU A ZNOVU ZVEDAT A BOJOVAT.
Je pravda, že jsem silnější než mnoho mých vrstevníků, že mě život naučil, jak umí být krutý.
Ale nevím, proč.
Jsem už čtvrtým rokem s přítelem, kterého jsem přebrala tehdy své velmi dobré kamarádce.
Ještě teď mě trápí všechno, co s naším počátkem bylo spojené.
Velká zrada kamarádky.
Pak ublížili ti dva společně mě.
Já jemu pak odpustila a zůstala s ním.
Ale rány se nezahojily.
A co mě na našem vztahu teď trápí nejvíc?
On v žádném případě nechce svatbu a děti už vůbec ne.
Jenže já vím, že děti jsou můj smysl, proč jsem tu.
Bez dětí si nedokážu představit život.
Ale ani bez něj.
A dohromady to v žádném případě nepůjde.
Tak co s tím?
Obdivuji Vás, že znáte na každou otázku odpověď.
Vím, že jste velmi zaneprázdněný člověk, tak bych Vám alespoň chtěla poděkovat za možnost se vypovídat.
I to mi svým způsobem pomohlo. Děkuji.
Přeji Vám co nejkrásnější den
Pavla 31.5.2005
Odpověď: Milá Pavlo,
kdyby každý lidský příběh obsahoval jen samá příjemná setkání, samá pozitiva,
žádná zklamání a všechno by plynulo přesně podle předem daných plánů, myslíš, že by Tě to bavilo?
Psala jsem již mnohokrát, že každá duše sem přichází, aby něco pochopila, aby zrála a předávala druhým to nejlepší.
Ne všichni lidé jsou na stejné "vývojové úrovni".
Proto se Ti může zdát, že zatímco někdo si prochází životem poměrně bezproblémově, Ty toho máš denně tolik...
Někdy se tomu říká osud nebo taky karma.
Nikdy to není dobré, každá ztráta milovaného člověka nebo zranění, nemoci atd. hodně bolí,
přesto je to krok k "lepším zítřkům".
Toto slovní spojení vypadá možná trochu divně, ale zkus se na svůj příběh podívat ještě jednou, ale jinak.
Najdi všechny ty krizové body, kterými sis prošla, a zkus se zamyslet, jakou pro Tebe měly vypovídací hodnotu.
Jestli ses dokázala poučit a uvědomila sis, proč se to stálo právě Tobě.
Vlastně každý den nám servíruje spoustu událostí, které jsou pro nás zkouškami.
Jsou to takové rozcestníky, které nás mohou vést dál.
Vpravo, vlevo, vpřed nebo zpátky.
Postup, kam to bude, záleží na každém z nás.
Vždycky je víc možností, ale jen jedna se může realizovat, jen jednou cestou kráčíme.
Tvůj život není ztracený, jen se na něj podívej trochu odjinud, s nadhledem.
Uvidíš, že se Ti odkryje spousta dosud nepoznaných souvislostí.
© Wahlgrenis
14.06.2005
