25. května mi zemřel přítel
Otázka: Dobrý den milá Wahlgrenis,
je mi 18 let.
Nikdy jsem se nezajímala o věci mezi nebem a zemí, protože jsem neměla důvod.
Až teď.
Zemřel mi přítel.
Přítel, s kterým jsem chodila 4 roky.
Byl to člověk, kterého jsem neskutečně milovala, náš vztah byl od začátku zvláštní.
Zvláštní tím, že jsme si tak nesmírně rozuměli a neměli žádné problémy.
Náš vztah byl jak z filmu.
Někdy mi přišlo, že se musíme znát déle.
Snad z minulého života.
V pondělí 9. května jsme jeli vlastním autem do školy.
Najednou protijedoucí auto jelo přímo na nás.
Můj přítel strhnul volant doprava a stejně jsme se nevyhnuli nárazu.
25. 5. 2005 zemřel na embolii.
Já jsem měla jen 3 modřiny, nic víc!!!!
Mně se vůbec nic nestalo, tak proč on, proč on zemřel?
Teď stále přemýšlím, co je po životě.
Jestli je se mnou.
Potřebuju důkazy, protože bez něj žít nemohu.
Vážně ne.
Trávili jsme spolu 24 hodin denně.
Nemám kamarády nic.
Byla jsem jen s ním.
Teď jsem sama.
Nemít rodinu, tak na tomhle světě už nejsem.
Něco bych si udělala, protože bez něj žít nemůžu.
Jenže když vidím moji maminku, jak kvůli mě brečí a trápí se, nemůžu jí to udělat.
Proto se obracím na Vás, prosím můžete mi nějak říct, jestli přítel je se mnou a zůstane se mnou.
Co je po životě, jestli vnímá a cítí.
Jestli jeho duše žije?
Potřebuju vědět, zda navždy bude se mnou.
Chtěla jsem se ještě zastavit u zvláštních náhod.
Můj přítel zemřel na dědečkovo narozeniny, děda už je po smrti.
Narodil se 30.4.1986 na čarodějnice, moje babička, která je také po smrti, měla 30.4. pohřeb,
autonehoda se stala 9., můj děda měl 9. 9. pohřeb.
Přítel zemřel den po mém svátku, jmenuji se Jana.
Ještě mám jednu otázku.
Máme všichni předurčenej osud, kterému se nevyhneme?
Posílám Vám zprávy, které jsme si psali přes pc, přečtěte si je a uvěříte, že byl výjimečný.
Bylo mu 19 let, ale byl tak moudrý, jako kdyby mu bylo víc.
Vypadá to, jako kdyby se se mnou loučil.
Děkuji, že máte čas si tento mail přečíst a prosím vás o odpověď.
Jsem zoufalá.
Jitka
t. (21:16) :
začátky jsou opakem konců, avšak rozdíl mezi nimi je skutečně nepatrný.
na začátku s Tebou, na konci s Tebou...
to co k tobe citim, nikdy neskonci, at uz je zivot dlouhy, jak chce.
vkradaji se mi slzy do oci, pocit sevrenosti ovlada me telo, ale me srdce ti v tento moment septa..."Miluji Te, ma lasko"
Ležet vedle tebe, to je ta nejkrásnější věc, hladit te, je jak snit svuj sen,
milovat se s tebou, je jak vstoupit do raje, tam, kde ziji andele...
Slzy jsou jakýmsi obrazem naší duše, před kterým by i sám Picasso smeknul.
opravdovost obrazu neexistuje, opravdovost slz vsak ano...
t. (21:22) :
milovat je jako docilit sveho cile v citovem uzemi, ktere je neustale bombardovano city jinymi...
jen me city jsou vsak temi bombami, ktere pouze nevybuchly, nybrz ty, ktere zapalili ohen hluboko ve tvem srdci.
Miluji te.
t. (21:25) :
neuveritlelnost neexistuje..
to potom sam vesmir by ztratil svou podstatu a i on by se stal neuveritelnym.
Neuveritelnym pro neuveritlene.
Pro me by to ale byla ta nejvetsi ztrata, nikdy bych te totiz nepotkal.
Diky, vesmire!
Odpověď: Milá Jitko,
Tvůj příběh mi připomíná takovou čistou lásku, jaký byla mezi Romeem a Julií.
Mezi těmi dvěma byla překážkou nevraživost rodin, proto neměla naději.
Mezi Vámi bylo také něco většího, co nemělo v tomto reálném světě naději na přežití.
Bylo to příliš krásné, než aby to byla pravda...
Sice to trvalo "jenom" čtyři roky, ale byly to nekonečně krásné čtyři roky, a Tobě se nyní zbortil svět.
Tomu rozumím.
Taková blízkost, takové souznění...
Nesmíš se litovat, ale jít dál, nést to poselství, které Ti předával v očích.
Nyní to bolí. Hrozně to bolí, když víš, že už nikdy nepřijde, nepohladí Tě, nepolíbí.
Všechno je to pryč.
Naděje odešla.
Ale Ty jsi zůstala a máš jít dál...
To, co sis prožila, sis bohužel prožít skutečně měla.
Říkej si tomu třeba osud, když chceš.
Proto Tvůj přítel odešel jinam, a Tys měla jen tři modřiny...
Nerozumíš tomu, proč jste nemohli zemřít společně.
Ztrácíš jistotu, naději.
Všechno kolem Tebe ztratilo pevné kontury, všechno se bortí.
Nevěříš v žádný jiný vztah.
Ale to je logické.
Teď Ti připadá absurdní podívat se na nějakého jiného muže...
Budeš dlouho srovnávat se svým bývalým přítelem.
Ten Tě stále miluje, navíc neodešel za přirozených okolností, bude u Tebe pořád.
Myslím, že nyní jsi ještě příliš v té "bublině smrti", nevidíš nic jiného, vlastně nežiješ...
Byl to pro Tebe skutečný šok, s tím se ale časem vyrovnáš.
Pak se jistě naučíš se svým přítelem, který už sice nemá hmotné tělo, ale je s Tebou, komunikovat.
Bude Ti ochráncem v celém dalším životě.
Nemyslím si, že bys měla hned začínat jiné vztahy, to ani není důležité.
Zažila jsi něco, co se už nebude opakovat.
Ale je možné, že časem - po letech - Ti sám navrhne, aby s někým žila, abyste měli děti.
Ty mu tak vlastně splníš přání...
Je jasné, že Vy dva jste spolu ještě neskončili, ale v tomto životě to byl příliš krátký úsek.
Nenutím Tě zapomenout, to ani nepůjde...
Ani mě nepřekvapilo, když jsi naspala, že zemřel 25. května.
To je karmicky zatížené datum, kdy se i stává mnohem více sebevražd.
Jen si zalistuj v novinách.
On zemřít musel a tohle datum s tím plánem ladilo.
I další data, která popisuješ, nejsou náhodná, to chápeš.
Je tady skutečně něco jako osud, něco vyššího, řád.
Děkuj mu, že jsi měla to štěstí s ním prožít čtyři roky svého života.
Vzpomínat na ně budeš celý život, ty se z paměti vymazat nedají.
Ale rozhodně se nevydávej za ním.
To rozhodně není správná cesta, navíc byste spolu vůbec být nemuseli.
Ty bys zůstala upoutává u místa svého posledního skutku a on by se posunul výš,
protože by nesplnil svůj úkol, který dostal, tedy neuchránil by Tě.
Takže nemysli jen na maminku, která je z Tebe nyní hodně špatná, mysli i na něho.
Všechno je to hrozně propojené, on zůstává skutečně s Tebou.
A uvidíš, že důkaz, po kterém voláš, velice brzy mít budeš.
© Wahlgrenis
30.05.2005
Děkuji Vám za odpověď, která mi velice pomohla.
Ani nevíte jak jsem potřebovala slyšet, že je se mnou.
Víte, zajímalo by mne ještě, zda vnímá a cítí jako před tím, zda si uvědomuje, že už nežije.
Ve třídě mám spolužačku.
Letos jsme zjistili, že toho máme zatraceně moc společného.
Začalo to blbou pihou na levé dlani.
Málokdo má pihu na dlani...
Její přítel před 4 lety také zemřel.
Srazil ho vlak.
Já mám tátu ve vězení za padělání dokladů. Její táta byl také ve vězení, pak se zabil kvůli její matce, že ho nechtěla zpátky.
To samé udělal můj 2. děda.
Zabili se stejně, plynem z trouby.
Kamarádka má psychické problémy, od té doby, co jí umřel přítel.
Nespí.
Bere prášky proti snům, protože se jí zdají noční můry.
Měsíc před tím, než se to mému příteli stalo, se jí zdál sen.
První sen po 4 letech.
Zdálo se jí, že jsem s ní na lodi v rozbouřeném moři a že jsem z té lodi vypadla a utonula.
Voda prý byla studená.
Toho snu jsem se zalekla, i s přítelem jsem si o tom vyprávěla,
ale myslela jsem, že je to něco špatného pro mě, ne pro něj.
Myslíte, že to bylo varování?
Jitka 30.5.2005
Dobrý večer přeji,
nejsem si jista, zda Vám nevadí, že Vám opět píšu.
Nechci nějak otravovat nebo něco podobného, ale stále mi to nedá.
Jsem ta, které umřel přítel.
Chtěla jsem se opět na něco zeptat.
Za tu dobu, co jsem Vám psala naposledy, jsem si přečetla pár knih o posmrtném životě
a o tom, jak se spojit s drahými zesnulými.
Dnes v noci se něco stalo.
Něco, co neumím přesně popsat.
Ležela jsem a najednou cítila velký tlak v hlavě a jak se pomalu rozpíná do celého těla.
Přišlo mi, že musím mít horečku nebo něco podobného.
Vím, že jsem sebou cukala, protože jsem si říkala, že to musí vzbudit mamku, která ležela těsně vedle mne.
Nechtěla jsem otevřít oči, protože jsem čekala, co bude následovat dál, ale nic víc nebylo.
Trvalo to docela delší chvíli a za tu noc se to ještě jednou opakovalo.
Nevím, zda to byl můj přítel, ale strašně ráda bych tomu věřila.
Snažila jsem se v tu chvíli být klidná a otevřená.
Myslíte, že by to mohl být on?
Ve čtvrtek má pohřeb a já si stále lámu hlavu, zda se mám jít podívat na jeho tělo a rozloučit se s ním.
Nejdřív jsem byla proti, protože jsem si ho chtěla zapamatovat jako živého,
ale po přečtení těch knih jsem zjistila, že je to ta nejhorší věc, kterou mohu udělat.
A že bych se s ním měla rozloučit.
Jaký je Váš názor?
No a moje poslední otázka je, zda bych Vás nemohla požádat o jednu věc.
Nevím, zda Vás to nějak neurazí nebo tak, ale nebyla byste tak hodná a nezkusila byste s ním promluvit?
Zeptat se ho, jestli je se mnou a jak se cítí.
Ani nevíte, jak by mi to pomohlo, ale pokud odmítnete, pochopím to.
Velice se omlouvám, že takhle otravuju.
Předem děkuji
Jitka 1.6.2005
Jo a ještě jsem se chtěla zeptat na to, jak jste uveřejnila můj příběh na Vašich netových stránkách
a pojmenovala jste mne Jitka, zda to bylo náhodně nebo určeno předem,
protože moje maminka se jmenuji Jitka.
Byla by to veliká náhoda.
Děkuji J. 1.6.2005
Milá Jitko,
víš dobře, že nic není náhoda.
Ani to jméno.
Já prakticky nic neřeším vlastním rozumem,
tedy i jména, která volím, mohou mít nějakou souvislost s tím konkrétním člověkem...
To, co jsi prožila v noci, byl projev jemnohmotného světa.
Tvůj přítel byl u Tebe.
Už jsem Ti to psala minule, že on zatím do dimenzí, kam ostatní běžně po smrti odcházejí, neodešel.
Je jen na Tobě, jestli jsi natolik silná a začneš s ním komunikovat hned při nejbližším projevu, nebo to necháš na později.
Ber to tak, že on Tě neopustil a nikdy neopustí.
S tím pohřbem si to ještě rozmysli.
Já knihy tohoto druhu nečtu, všechno řeším intuicí, nebo si tomu říkej jinak.
To, co se děje při tzv. posledním rozloučení, nemá se zesnulým člověkem už příliš společného.
Jsou to jen "herecké výkony", slzy, projevy, hudba.
Připadám Ti jako cynik?
Ne, tak to není.
Jen jsem došla k jistému poznání.
Toto zůstalo ještě z minulosti.
Jeho duše tam jistě bude, doporučila bych, abys tam byla, ale jeho tělo nechala stranou.
Uchovej si ho v paměti, jak jsi ho znala.
Věřím, že může být rozdíl u loučení s člověkem, který zemře přirozenou smrtí,
například po dlouhé nemoci nebo věkem.
Pak se nemá zdržovat v tomto světě.
Je tady dobré se rozloučit a poslat "nahoru".
Tvůj příběh je ale jiný.
Přeber si to a sama uvidíš.
W. 1.6.2005
Mockrát Vám děkuji za odpověď, stále ale nevím, zda se mám jít na něj podívat.
Jeho maminka říkala, že je strašně krásnej a nebudou ho ani makeupovat nic.
Nejsem si jistá, jestli to zvládnu psychicky, ale zase vím, že je to NAPOSLEDY, kdy ho můžu vidět.
Myslím jeho tělo.
Nechci, abych si to později vyčítala, chápete mne.
Ještě jednou Vám děkuji a dám ještě vědět.
Nashledanou a pěkný den přeji.
Jitka 1.6.2005
Milá Wahlgrenis,
moc ti chci poděkovat za slova, která jsi adresovala Jitce.
Její příběh mnou velmi pohnul.
Je tak mladá...
Člověku se nechce věřit, že tak mladé srdíčko může postihnout takové neštěstí.
A je jej kolem nás všude hodně...
Tvá slova jsem cítila až ve svém nitru.
Jakoby patřila tak trochu i nám, ostatním, a možná v tuto chvíli šťastným.
Abychom si více vážili života, abychom si víc cenili lidí, kteří nás obklopují, abychom si více považovali i sami sebe.
Budu se opakovat, Wahl, ale tvá slova té osmnáctileté mladé ženě řekla víc,
než by jí uměla říci máma, ba i ten nejlepší psycholog.
Děkuji ti za ni a cítím potřebu nechat si pro tu nešťastnou dušičku jednu vroucnou modlitbičku.
Modlitbu za to, aby pochopila, že její život tímto neštěstím nekončí, ale začíná.
Že ji to neštěstí posunulo výš, nechalo dospět, narůst, být lepší.
Přála bych si, aby na Jitku myslel každý, kdo na tvoje stránky dnes přišel, Wahlgrenis.
Abychom jí všichni společně svou pozitivní energií předali kus lásky, kus vzpruhy a alespoň kousilinček naděje.
Bude ji potřebovat.
Přeji ti jen to nejlepší, Wahlgrenis, a vytrvej ve všem tom dobrém, co v tobě je!
Aspidistra 2.6.2005
Milá Wahlgrenis,
velmi často v posledních týdnech na Tebe myslím.
Myslím na to, jak nám všem moc pomáháš.
Tím, že sledujeme životní příběhy lidí, stáváme se jaksi částečně spoluúčastníky těchto dějů.
Stáváme se vnímavějšími a soucitnějšími vůči životu a všemu, co k němu patří.
Snad se mnou mnozí souhlasí...
Předávání pomoci v nalézání další cesty, podpory a životní síly v životních tragédiích lidem, takovou formou,
jakou to děláš Ty, si nesmírně cením a sdílím totožné pocity jako Aspidistra,
DĚKUJI Ti za všechny.
Objímám Tě, Wahlgrenis.
At jsi trvale vedena a ochraňována Boží Láskou.
Nefertiti 2.6.2005
Opět Vás zdravím, milá Wahlgrenis.
Zrovna se chystám na pohřeb a není mi nejlíp, to chápete.
Rozhodla jsem se, že si přítele chci pamatovat jako živého.
Vím, že pohled na jeho tělo bych určitě nezvládla.
Dá se říci, že jsem se s ním vlastně rozloučila, když jsem odcházela z nemocnice.
Dal mi pusinku a objal mne.
Řekla jsem mu, že ho miluju a že všechno už bude jenom dobrý.
Tak tohle si chci naposledy pamatovat.
Jinak včera se stala další věc.
Byla mi nabídnuta dovolená.
Velmi levně.
Mohla jsem si vybrat, koho chci, aby se mnou jel.
Protože moje maminka ani sestra tak narychlo odjet nemůžou,
okamžitě mě napadla přítele maminka a jeho táta.
Odlítáme v sobotu.
Doufám, že mi to nějak pomůže se s tím trochu vyrovnat.
Myslím jen na to, že je stále se mnou, protože jinak to ani nejde.
Okolo té dovolené proběhly také zvláštní náhody.
Bylo nám nabídnuto Tunisko ostrov Djerba,
vzpomínám si, že minulý rok, když jsme se s přítelem rozhodovali, kam na dovolenou,
také jsme chtěli na Djerbu s jeho maminkou.
Bylo to kolem loňského května, června.
Zdálo se mi divné, že by něco takového zařídil on.
Ale když jsem v ruce nesla katalog, paní z cestovky nám náš hotel založila záložkou.
Na záložce bylo: Španělsko, Costa Brava = tam byl můj přítel poprvé na dovolený.
Náhoda?
Později jsem se šla projít s maminkou do lesoparku.
Tam jsme šli jsme okolo zpěvných ptáčků a když jsme se k jednomu přiblížili, začal hrozně krákat a lítat sem a tam.
Byl to takový řev, až mě to vyděsilo.
Lítal nám nad hlavou, bylo to zvláštní.
Když jsme odešli, ztichnul.
Na internetu jsem si zjistila, co je to za druh.
Jmenuje se Krasan červenozobý a psali o něm, že napodobuje zpěv ptáků a MÁLOKDY kráká.
Myslíte, že takhle krákal, protože byl u nás můj přítel?
Dnes se mi zdál sen.
O něm.
Zdálo se mi, že jsme měli 2x autonehodu a 2x při ní zemřel.
Naposledy, kdy se mi o něm zdálo, byla středa večer a včera také byla středa večer.
No, to jsem Vám povyprávěla, co se mi stává.
Nevím, jestli Vám to nevadí, že Vám takhle píšu,
ale jste jediná cizí osoba, které to můžu povyprávět a která mi může poradit a rozumí mi.
Velice mi pomáhá, když se Vám můžu takhle svěřit, jestli mi rozumíte.
Tak Vám přeji hezký den.
Mě teď čeká poslední rozloučení.
Snad to zvládnu.
Nashledanou.
Jitka 2.6.2005, 11.01
Milá Wahlgrenis,
četla jsem příběh Jitky, které 25.5. zemřel přítel.
Plakala jsem u toho, i teď mám husí kůží.
Nemohla jsem jinak, jen se modlit.
Aby měla dost síly.
Modlit se, aby se s tím dokázala vypořádat.
Přeji ji tolik, a chtěla bych aby věděla, že není sama.
Budu se modlit dál.
Jsem ta, která psala o rozchodu s bývalým před 15 měsíci a můj dopis jste dala pod číslo 064.
Víte, vím, jak mě bolel náš rozchod, mám 29 a za celý život jsem nepocítila něco takového,
přání, abych umřela anebo alespoň mohla vytrhnout své srdce, aby mě nebolelo.
Myslím, že jsem už v sobě umřela.
Když jsem slyšela, jak ho zase viděli opilého, prosila jsem Boha, aby mě vzal ruku,
zrak, aby mu dal ten kousek štěstí, který snad rezervoval pro mně,
protože mě až fyzicky bolelo vědomí, že není šťastný, spokojený.
Kéž by snad teď byl!
Chtěla jsem ale říct, bolí mě naše odloučení, udělala bych cokoli, abychom zas byli spolu,
ale i když nebudeme, budu aspoň vědět, že tam někde je, že existuje, i když malá, šance, že ho zase uvidím.
Pokud takhle může bolet rozchod, tak jaké to musí být pro Jitku?
Avšak, četla jsem i Vaše odpovědí.
Tak moc mě potěšily, její přítel bude s ní.
Cožpak by to i mohlo být jinak?
Drahá Wahlgrenis, asi je to všechno dost nesouvislé, neumím dost dobře vyjádřit, co cítím.
Ale jakkoli jsem plná smutku, že se to muselo tak tragický stát,
jsem i plná štěstí, protože přece jen to tím nekončí.
Děkuji.
Viktoriana 3.6.2005
Milá Jitko, zvládneš to, uvidíš, bud hodně silná.
Myslím na Tebe.
W. 2.6.2005
Děkuji Vám, jste moc hodná.
Pohřeb začal ve 13 h.
Nejdřív do obřadní síně vstoupili rodiče a příbuzní, chtěli mého přítele ještě vidět.
Já stála venku s ostatními.
Lidí tam bylo hodně, asi přes 100.
Znala jsem maximálně 25 lidí, ostatní jsem v životě neviděla.
Byla jsem jak v nějakým tranzu.
Myslela jsem, že si po pohřbu uvědomím, že už tu není, ale ani tak jsem si to neuvědomila.
Stále tomu nevěřím, stále mi to nedochází.
Začal obřad. Krásný proslov měl ředitel ze školy, učitel a spolužák. Bylo to opravdu hezké.
Potom nám všichni přáli upřímnou soustrast.
Když jsme vyšli ven, jeho maminka vzala bílou holubici a chtěla ji vypustit.
Zůstala jí dlouho na dlani, nechtěla odletět, potom vyletěla, obkroužila všechny a odletěla.
Bylo to moc krásné a dojemné.
Vzali se věnce a jelo se na místo nehody.
Zapálily se tam svíčky a položila se tam fotografie.
Ještě na tom místě byly kusy skla a části auta.
Moc dobře mi nebylo. Strašně moc mi tady chybí.
Cítím se jak bez duše.
Neustále na něj myslím a chtěla bych ho zpátky.
Tak moc...
Stále tomu nevěřím, nedokážu si to připustit.
Všude mám vyvěšené jeho fotky. Moc mi chybí.
Jitka 3.6.2005
Milá Wahlgrenis,
Omlouvám se, že zase píšu, ale musím reagovat na dopis Jitky 25. května mi zemřel přítel.
Je až neuvěřitelné, jak se to shoduje s mým případem.
Můj přítel sice zemřel při autonehodě okamžitě, ale jeho spolujezdec měl „jen“ 3 modřiny.
Pro každého je smrt blízkého člověka strašný šok.
Ani já nebyla výjimkou.
Také jsem přesvědčená o tom, že náš vztah byl jiný než u ostatních, že se musíme znát „z minula“ a to jsi i potvrdila.
Nesmírně jsme se milovali.
Taky šokující je i vše okolo pohřbu.
Vše bylo naprosto stejné.
Možnost se na něj podívat, celá jeho rodina šla, ale já si chtěla zapamatovat tak, jak jsem ho znala za živa.
Pak ta holubice, neuvěřitelné.
Potom jsme odvezli věnce na místo nehody.
Rodiče, kamarádi, příbuzní… bylo to hrozné.
To se nedá popsat.
Naprosto vím, co Jitka zažívala a že to je tak strašně těžké.
Ovšem co jsem zažívala pak, bylo právě zvláštní a přitom krásné.
Přesně jako Jitka – odjezd na dovolenou, shodou okolností na stejné místo, na které můj přítel rád vzpomínal,
že by se tam se mnou chtěl ještě jednou podívat.
Pak s tím ptákem v lese.
Já zase zažívala (a to mám dodnes), že ptáci za mnou chodí až do bezprostřední blízkosti.
Stává se mi, že jdu s malou na pískoviště a nás doprovází ptáček až tam.
Sedí na vedlejší lavičce a sleduje malou a mě, vůbec se nebojí
a když jdeme domů, letí s námi až tam a pak uletí.
Dokonce se mi stalo, že malá byla hodně nemocná, vyběhla jsem s ní ven k doktorce.
Letěl se mnou zase nějaký ptáček, tuším, že to byl drozd.
Doběhla jsem do čekárny a nervózně čekala, až přijdeme na řadu.
A najednou jsem slyšela podivné zvuky, všichni jsme se tam koukli
a to ten ptáček křídly bušil do oken do té doby, než jsme přišli na řadu,
čekal, až jsme vyšli ven a doprovodil nás domů.
Bylo to neuvěřitelné.
Vím (a bude to rok), že můj přítel je stále se mnou a měla jsem velikou radost, když jsi mi to i ty řekla.
Chtěla jsem jen Jitce říci, že bude zažívat ještě spoustu zvláštních věcí, o kterých bude vědět,
že to má něco společného s jejím přítelem.
Protože opravdová láska prostě jen tak nezmizí.
I můj přítel je tady stále se mnou.
Milá Jitko, vím co zažíváš.
Držím ti palečky, co mi síly stačí, abys to všechno zvládla.
Věř, že čas rány na duši pomalinku zahojí (taky jsem tomu nevěřila), ale láska k příteli zůstává stejná.
Je stejně hluboká a krásná a on jí cítí stejně tak jako ty.
Snad si tento dopis pro „tebe“ přečteš.
Snad ti dodá další síly.
Jinak se moc omlouvám, že zase píšu, ale já prostě musela.
Děkuji ti milá Wahlgrenis, že jsi mi to umožnila.
Katy 8.7.2005
Dobrý večer, dlouho jsem nepsala.
Nějakou dobu mi trvalo si trochu srovnat v hlavě skutečnost, která se stala.
Budou to už 4 měsíce od smrti mého přítele, ale ten čas nehraje žádnou roli.
Ano, je pravda, že se cítím o něco lépe než na začátku, ale pouze v tom, že jsem se s tím tak nějak smířila.
Stále mi chybí a bude mi chybět navždy.
Jen mě zarazil článek, který jsem četla.
Bylo to o ženě, která zná datum své smrti.
Když jí odepisujete, píšete, že žijeme jak v akváriu a v závorce: díky Tome za tohle slovo...
Nevím proč, ale nějak mě napadl můj Tom.
Nemluvila jste s ním?
Předem děkuji za odpověď
Jitka 15.9.2005
Milá Jitko,
děkuji za pozornost, s jakou sleduješ tyto stránky.
Tom, kterého jsem zmínila, není Tvůj přítel...
Taky se tady jeho příběh objevil, ale v jiné souvislosti.
Žije ve Valašském Meziříčí.
Nemluvila jsem s Tvým zesnulým přítelem, takové věci jen tak bez "vyššího záměru" ani nedělám.
Jsem ráda, že je to s Tebou trochu lepší, i když jako s ním to už nikdy nebude.
Podívej se ještě, co jsem napsala paní, které zemřel muž po 32 letech manželství.
Buď silná.
W. 15.9.2005
Moc ti děkuju za odpověď.
Tvé stránky čtu pořád.
Velmi mi pomáhají se se ztrátou vyrovnat.
Příběh, na který si mě odkázala, mě velmi nadchl.
Nadchl tím, jak jsi té nešťastné ženě odpověděla.
Píšeš, jak kdyby jsi takovou věc zažila a přesně víš, jak se ten člověk cítí.
Výhodou je, že víš, jak se cítí i ten druhý ten, který odešel.
Doufám, že Tomíka na tomhle světě nějak nedržím.
Alespoň se o to snažím.
Jitka 16.9.2005
Milá Jitko,
Tomík je tam, kde být má.
Nedrží ho tady násilím nic, co třeba myslíš, že by mohlo.
Urna s popelem s ním nemá už nic společného, ani třeba fotografie z pohřbu.
On je už nyní v jiném světě, ve světě bez hmoty, jen může vnímat Tvoji obrovskou lásku.
Ale Ty už dobře víš, že bys ho měla propustit výš, hodně ses toho už naučila...
Nemusíš s tím spěchat, ta chvíle přijde, nemusíš rozhodně nic lámat přes koleno a nutit se být bez něho.
Zatím je při Tobě a už jsem Ti psala, že zůstává s Tebou jako ochránce.
Bude při Tobě pořád, i když bude mít i jiné úkoly.
Ta láska tam zůstala...
Urny, hroby nebo rozptylové loučky nemají se zemřelými prakticky nic společného, není to žádná vazba.
Jen lidé se naučili v těchto věcech vidět otisk svých blízkých zemřelých.
Záleží, jak se na to podíváš.
W. 16.9.2005
Moc Ti děkuji,
cítím se zase o něco lépe.
Stále jsem ty fotky měla v hlavě.
Vím, že bych ho mám pustit, víš, ale jde to špatně.
Jsou dny, kdy na něj strašně moc myslím, brečím a volám ho zpátky.
Je to velmi těžké.
Je to ale tím, že stále musím chodit do školy, kam jsme spolu chodili a kde mám strašně moc krásných vzpomínek.
Každý den jezdím minimálně jednou kolem místa nehody, kolem místa, kde byl pohřeb.
Opravdu to není jednoduché.
Naštěstí už mám poslední rok a věřím, že až přejdu na jinou školu bude líp.
Vždy, když mi je nejhůř, vím, že je u mě.
Zdají se mi o něm sny a kolem mě se dějí zvláštní věci.
Ráda bych se naučila komunikovat s ním, ale jde mi to velmi těžko, protože je to stále moc osobní.
Nedokážu se soustředit a strašně si tu komunikaci vynucuju.
Měla jsem zájem o tvůj seminář, ale místa jsou vždy plná.
Je o tebe velký zájem. Ani se nedivím. Snad mi to někdy vyjde.
Ještě jednou Ti moc děkuju.
Přeji Ti, aby každý tvůj den byl co nejlepší.
Jitka 16.9.2005
Zdravím Tě,
dnes v noci se něco stalo. No, stalo...
Po 4 měsících jsem viděla Toma.
Ve snu.
Ještě teď se z toho nemůžu tak nějak vzpamatovat, ale začnu od začátku.
Tuhle noc se mi usínalo obtížně.
Tak trochu jinak.
Měla jsem zavřené oči a byla jsem strašně unavená a stále mě něco tahalo dozadu.
Měla jsem pocit, jako bych padala nebo měla hlavu svěšenou dolů..
Bylo to velmi zvláštní.
Pak se mi zdál sen.
Hrozný sen.
Zdálo se mi, že stojím v koupelně před zrcadlem a koukám se na sebe.
Najednou vidím, že mám v obličeji zabodnuté mandle až do masa.
Bylo to strašné.
V tu chvíli mě napadlo, že je to sen.
Prostě to nemůže být reálné.
Málokdy se mi stává, abych ve snu věděla, že bdím.
Využila jsem situaci a okamžitě jsem chtěla vidět Tomáška.
Myslela jsem na něj a najednou se přede mnou začali objevovat různí lidé.
Pár spolužaček a táta, který přesně vypadal jako na fotce z vojny.
Pak jsem se ocitla ve škole se spolužákama a měli jsme hodinu písemné komunikace.
Vím, že jsem se chtěla zapojit do práce s ostatními, ale nešlo mi to.
Byla jsem děsně unavená a zase cítila ten pocit tahání.
Točila se mi strašně hlava a každému jsem říkala, že brzy omdlím.
Taky že jo.
Spadla jsem před spolužákama na zem a vím, že všichni hrozně zírali.
Pak jsem byla u školy v parku, který byl fiktivní, protože před školou park nemáme.
Věděla jsem, že tam na mě čeká Tomík.
Šla jsem kolem schodiště a vím, že tam bylo strašně moc lidí.
Převážně mladí kluci a děti.
Děsně na mě zírali a tím upoutali mojí pozornost.
Šla jsem tedy o kus dál.
Uviděla jsem kluka s kapucí, jak sedí na zídce.
Utíkala jsem k němu, ale když se otočil, Tom to nebyl.
Poutekla jsem a najednou na lavičce seděl Tomíček.
Přesně tak, jak si ho pamatuju.
Měl hnědou mikinu Element, kterou měl i při té nehodě.
Utíkala jsem k němu a pořádně ho objala.
Byla jsem si tak jistá, že je to on.
Né nějaký sen.
Prostě Tomík.
Řekl mi, že už je čas, kdy jsem připravená.
Říkal, že za mnou přišel kvůli tátovi.
On má totiž 12.10. odvolání a celá rodina se modlíme, aby odvolání přijali a trest mu snížili.
Řekl, že to teď nedopadne nějak slavně, ale že to později zařídí.
Teď prý ještě nemůže a něco mi popisoval proč.
Myslím, že jmenoval nějaké osoby.
Ptala jsem se ho, zda se v blízké době znovu narodí, ale na tuhle otázku mi nemohl odpovědět.
To prý neví.
Zajímalo ho, jestli mě to bolelo.
Stále jsem mu opakovala, že strašně moc a u toho jsem brečela.
Vysvětlila jsem mu, že mě to bolí psychicky ne fyzicky.
Při nehodě mě nic nebolelo, jelikož se mi skoro nic nestalo.
Koukal se na mě a byl strašně smutný.
Divila jsem se, že neví, jak mě to psychicky bolí a on řekl, že neviděl dovnitř ani ven.
Potom jsem se vzbudila.
Bylo mi hned jasné, co se stalo.
Že to nebyl jen tak nějaký sen.
Začala jsem si všechno rekapitulovat v hlavě, protože jsem cítila tendenci zapomnění.
Když jsem si ten rozhovor znovu přehrála, začala jsem děsně brečet.
Okamžitě jsem vzbudila mamku a všechno jí řekla.
Ta chudinka kvůli mně celou noc nespala.
Podrobně jsem jí popsala všechny ty pocity, hlavně to tahání a hrozná únava ve snu.
Nic takového jsem nikdy nezažila.
Popisuje se to i velice špatně.
Cítím ale, že ty pocity se mi už vytrácejí z hlavy.
Nemůžu vše důkladně popsat, jako jsem to večer popisovala mamče.
Je mi to líto.
Nevím proč člověk má tendenci své sny zapomínat.
Vím ale, že kdybych se o tyhle věci nezajímala a nečetla tvé stránky,
neuvědomila bych si nikdy, že jsem vlastně s Tomem doopravdy komunikovala.
Možná bych to brala jako pouhý sen a vůbec bych se tím nějak nezabývala
anebo bych ho prostě do rána zapomněla, protože bych si ho v noci nepřehrávala v hlavě.
Nevím.
Chci ti jen poděkovat.
Děkuji ti za to, že si tento dar nenecháváš pro sebe a zasvěcuješ ostatní lidi svými znalostmi, které tak moc potřebujem.
Děkuji
Jitka 6.10.2005
Milá Jitko,
já Tobě děkuji, že jsi se dostala do stavu, že za Tebou už mohl Tom přijít.
Tahle doba mohla být klidně mnohem delší...
Úžasné je, že jste spolu mluvili, že Tom nebyl jen nějaký vzdálený objekt.
Věřím, že to nebylo poslední setkání.
Zatím je pořád při Tobě.
Věřím, až bude mít nastat doba, že se znovu narodí, dozvíš se to jako první.
Jsem moc ráda, že to bylo tak krásné...
W. 7.10.2005
Dobrý den, Wahlgrenis,
nevím, jak začít. Je toho trochu víc, na co se chci zeptat a čemu nerozumím.
Něco se totiž stalo.
Od čtvrtka do neděle jsem byla s přáteli na horách.
Všechno bylo fajn, ale - jak už to bývá - skončili jsme nakonec u vyvolávání duchů.
Bránila jsem se, jak jsem mohla.
K tomuhle mám určitý respekt, jenže vliv alkoholu udělal své.
S mou kamarádkou jsme začaly vyvolávat.
Všechno bylo fajn, vůbec jsem se nebála.
Nejdříve jsme vyvolaly nejspíš obyvatelku chalupy a nakonec kamarádky zesnulého přítele.
Napsal nám pár informací a konec.
Tohle vyvolávání by se snést dalo, ale když jsem ze soboty na neděli byla na jiné chatě s mou sestřenicí, vyvolávaly jsme znovu.
A to nejspíš byla chyba.
Už u toho nebyla ta kamarádka, která se v tom tak trochu vyzná.
Nevím ani, koho jsme vyvolaly, nic.
Měly jsme papírky do kruhu, zapálené svíčky a skleničku.
Sklenice lítala sem a tam a žádná slova.
Tak jsme to ukončily a šly spát.
Jenže tam bylo něco divného. Hodně divného. Já jsem celou noc nespala.
Ležela jsem na jedné straně a bála se podívat do tmy.
Vím, že tam někdo byl.
Konečně nastala chvíle odjezdu a já přijela domu.
Klepu na dveře, protože klíč byl v zámku.
Slyším, jak sestra odemyká a odešla.
Nechápala jsem to.
Otevřu a křičím na n: "To by tě ubylo mi otevřít."
A ona: "Nechtěla jsem otvírat, když tam máš kamarády!"
Nikdo ale se mnou nepřišel!!!
Prý stáli za mnou, kluk s čepicí a kapucí, úzký obličej, hodně vysoký a vedle něho holka, krátký střih, rozcuch, bledá tvář.
Super.
Něco se děje.
Vím, že od té doby nejsem sama.
Začínám mít silné tiky v obočí, když jsou blízko mě.
V noci nespím.
Mám noční můry.
Nevím co chtějí, ale nic příjemného to není.
Mám strach a nevím jak z toho ven.
V bytě slyším hrozné zvuky.
Pro pochopení kamarádka je ta dívka, co máme strašně podobný život.
Zavřeli jí tátu, její přítel zemřel a mnoho dalších věcí.
Teď je v nemocnici.
Včera jsem u ní byla na návštěvě a náhodně po 4 letech jsme přišly na to, že Tomík se s jejím zesnulým přítelem znal.
Je to normální, když oba pocházeli z jiného města???
Už vůbec ničemu nerozumím.
Jinak se stále snažím dostat se z depresí, které mám a vyrovnat se se ztrátou Toma.
Není to nic jednoduchého.
Jsou dny, kdy mi je lépe a dny, které jsou příšerné.
Vím, že Tomík u mě stále byl, ale od té doby, co mám ten "doprovod", si nejsem jistá.
Prosím tě, pomoz mi nebo mi jen vysvětli, co se děje.
Nevím za kým jít.
Mockrát děkuji.
Jitka 22.11.2005
Milá Jitko,
ach jo, co bys chtěla slyšet?
Stalo se něco, co se stát nemělo...
Mnohokrát jsem varovala před hloupými dětskými hry, před vyvoláváním duchů.
Není to taková legrace, jak se o tom někdy může vyprávět nebo jak se to občas prezentuje v televizi.
Protože duše na zavolání opravdu velice ochotně přijdou, ale pak je odeslat tam, kam patří, je mnohem těžší.
Divím se ale, žes na vyvolávání duchů přistoupila i po zkušenosti s Tomíkem.
Brala bych od Tebe jistou dávku úcty k tomuto světu.
Nyní Ti nezbývá než požádat své ochránce, aby Ti s odesláním těchto duší, které nepatří do našeho světa, pomohli.
Do té doby obtíže jen tak neodejdou, s tím se budeš muset smířit...
Tomík je v této situaci lehce odsunut na vedlejší kolej, nemůže nic dělat.
Netroufáš-li si komunikovat se svými ochránci, zkus požádat kamarádku, která je přivolala, aby je zase zpětným postupem odvolala.
Ale - jak už jsem řekla - když jsou duše jednou přivolány ze světa zesnulých sem, je velice těžké vrátit je.
Nejlepší je vůbec si s tím nezačínat...
W. 23.11.2005
Mockrát děkuju, teď také nechápu, jak jsem něco takového mohla udělat.
Nejspíš proto, že jsem doufala, že se nějak spojím s Tomem, že mi znovu řekne, že mě miluje nebo něco podobného.
Moc mi chybí.
Dost k tomu, dneska jdu za kamarádkou do nemocnice a nějak to prodiskutujeme.
Ozvu se, jak to dopadne.
Doufám, že úspěšně.
Přeji Ti krásný den.
Jitka 23.11.2005
Zdravím,
takže kamarádka mi poradila, že mám vzít svěcenou vodu a pocákat každý roh svého bytu,
ale že je možné, že tím mohu vyhnat i Tomíka a to vážně nechci.
Fakt nevím, co dělat.
Taky jsem se chtěla zeptat, jestli se ti zdá normální, že s někým mohu mít toho tolik společného jako s právě s ní.
Myslím životní příběh.
Je to úplně absurdní.
Vůbec tomu nerozumím.
Myslíš, že je to něco z minulého života??
Předem děkuji za odpověď, přeji dobrou noc
Jitka 24.11.2005
Milá Jitko,
tohle vidím pro Tebe jako nastavené zrcadlo, abys nebyla na své trápení sama.
Abys měla vedle sebe někoho, kdo prožívá to samé.
Obě se potřebujete navzájem.
W. 24.11.2005
Milá Wahlgrenis,
dlouho jsem nepsala.
Za tu dobu se změnilo spoustu věcí.
Ani ne tak věcí jako já sama.
Nevím, čím je to způsobeno, ale poslední dobou se toho začínám až obávat.
Pozoruji to na sobě už delší dobu, ale momentálně je to tak silné, že jsem se tím začala více zabývat,
protože z toho nechci "zcvoknout".
Chovám se divně.
No, divně, jak to popsat.
Celkem jednoduše.
Chovám se jako Tomáš.
Začala jsem se jinak oblíkat, poslouchat jinou hudbu, bavit se s jinými lidmi.
Strašně jsem změnila chování, myšlení a všechno.
Mívám zvláštní stavy, že nevím, kdo jsem.
Mám hrozné výkyvy nálad.
Jednou se směju jak blázen a za chvíli jsem v takové depresi, že se celá třesu.
Měním názory.
Občas něco řeknu a vůbec nevím, že jsem to řekla.
Jinak mluvím.
Jinak chodím.
Velmi se mi změnila chůze.
Stojím ve sprše a sundávám si mikinu jako kluk, prostě přes hlavu.
Normálně si nejdříve vytáhnu ruce z rukávu...
Když mě kamarádka fotila telefonem, stalo se něco otřesného.
Vyfotila Tomáše.
Místo mě tam seděl Tom.
Málem mě odvezli...
Nevím si rady.
Prostě nevím, zda je to dobře nebo ne.
Cítím se fajn až na ty výkyvy nálad.
Je to opravdu nepříjemné.
Vidím svět teď trochu jinak a z toho mám celkem radost, ale opravdu si nejsem jistá, zda to tak má být.
Mám z toho celkem strach.
Prosím, poraď.
Jitka 21.3.2006
Milá Jitko,
to, co popisuješ, vypadá jako z hororu, ale je to poměrně jasné.
Duše Tomáše neodešla, kam odejít měla, ale zůstala s Tebou.
Dokonce se nabalila do Tvého těla, moc Tě miloval.
Procesy, které zažíváš, by psychiatrie nazvala schizofrenií, ale Ty na to potřebuješ jít jinak.
Tohle je úplné maximum, jak Ti Tom mohl dokázat, že Tě miluje.
Jenže on nedokázal být Tvým ochráncem, proto by ses s ním měla rozloučit.
On to musí pochopit.
Takhle Ti už moc komplikuje život.
Ještě není konec Tvým slzám, ale nakonec se od sebe rozdělíte.
Vidíš sama, že tento stav nemůže trvat definitivně.
Naštěstí situaci budeš schopna správně vyhodnotit.
S Tomem se musíš rozloučit, on to taky ví, že to není trvalý stav.
Jste spolu příliš spojeni.
Ale to pouto se přeruší, aby zase mohlo vzniknout.
Musíš se totiž od této lásky odpoutat, musíš se posunout dál.
Podaří se Ti to.
Měla bys brzy potkat muže, na kterém Ti bude záležet, přijde láska, zamiluješ se.
Duše Toma se potom k Tobě vrátí jako miminko, jako holčička.
Uvidíš, že to oba dokážete.
Je třeba jen s ním o tom pohovořit.
To, kam až jste to nechali oba dojít, je už dál neúnosné...
Nebude to tak velký problém, jak si myslíš.
Určitě to zvládneš.
W. 21.3.2006
Moc děkuju za odpověď,
vím, že bych se měla odpoutat, ale nejde to.
Vážně ne.
Je to čím dál tím silnější.
Víc se zajímám o věci, které dělal...
Baví mě.
Dá se říct, že v nich nacházím uspokojení.
Opravdu si nejsem jistá, zda to někdy dokážu...
Nejvíc mi vadí ty změny nálad.
Ty jsou opravdu neúnosné.
Je to takový začarovaný kruh...
Říkám si, že čas to možná spraví, ale zdá se mi, že čím déle je to od té nehody, tím je to horší...
Jitka 22.3.2006
Milá Jitko,
Ty se nemáš odpoutávat, to jsem na mysli neměla.
To by ani v této chvíli nešlo.
Potřebuješ v sobě oddělit to, co je Tvé a co je Tomáše.
Toma potřebuješ vyprovodit, měla bys mu poděkovat za tu nesmírnou lásku, kterou Ti dal najevo i po smrti.
Dál bys ale měla jít sama.
On to určitě pochopí...
Tvoje duše je ve Tvém těle nyní utlačována.
Zkus to aspoň.
Počkej si na úplněk.
To je nejlepší doba.
Neměla bys to zbytečně protahovat, Tom se Ti brzy vrátí, neboj.
W. 23.3.2006
Děkuji, všechno je teď takové zmatené.
Vůbec ničemu nerozumím.
Nevím ani co chci a co ne...
Bojím se zase toho, že když ho vyprovodím a půjdu sama, tak to nezvládnu.
Prostě že bude hůř.
Jinak ti opravdu moc děkuju a přeji hodně štěstí.
Jitka 24.3.2006
Milá Wahlgrenis,
tak už je to přesně rok, co odešel Tom.
Změnilo se od té doby plno věcí, ale bolest ze ztráty stále zůstává v mém srdci.
Stále se snažím znovu začít žít, ale jak říkám, je to bržděno školou, která mi už za pár dní končí.
V pondělí maturuju.
Musím se přiznat, že jsem učení moc času nevěnovala, takže budu spoléhat jen na štěstí.
Včera jsem poprvé byla u Tomovy urny.
Brala jsem to jako rozloučení s ním a dlouhou, ale pěknou etapou mého života.
Také jsem mu za vše poděkovala.
Poprosila jsem ho, aby mi u maturity pomohl a též o podporu v mém novém startu do života.
Tímto chci poděkovat i Tobě, protože jsi mi v těch nejtěžších chvílích pomohla
a vysvětlila mi i to "nevysvětlitelné", které je v té době zapotřebí.
Přeji ti plno sil a zdaru do života.
Jsem ti za všechno moc vděčná.
Loučí se
Jitka 25.5.2006
Dobrý večer,
nevím jak začít.
Sama se teď v sobě nevyznám.
Psala jsem vám 25.5.2005, kdy mi zemřel Tomáš.
Od té doby se stalo mnoho věcí.
Můj život se hodně změnil.
Nejen život, ale i moje osobnost.
Jsem jiná, ale koho by to nezměnilo, to, co se mi stalo.
Na tvých stránkách jsem dlouho nebyla.
Možná proto, že jsem se snažila vyvarovat hlubších vzpomínek.
Nevím.
Až dnes.
Prostě jsem věděla, že se mám na tvé stránky podívat, že tam možná něco najdu... a pak to nutkání ti napsat.
Už nejsem sama.
Začala jsem před půl rokem.. možná je to dýl, moc to nepočítám, chodit s Tomovo kamarádem.
Dali jsme se do řeči na koncertě a pak to šlo tak nějak samo.
Snažila jsem se tomu bránit, hodně, ale už to dál nešlo.
Tohoto vztahu si moc vážim, ale neprožívám ho tak, jak jsem to měla s tomem.
Neplánuju.
Prostě žiju okamžikem.
Neslavíme ani nějaká výročí nebo něco.
Ani nevim přesně od jaké doby s nim vlastně sem.
Neni to pro mě vůbec podstatné.
Jedno mě však trápí.
Stále vím, že vztah nerozvíjím.
Stále se bojím, že se zklamu nebo zas o něco přijdu.
Žiju vlastně stále ve strachu, ale to už tak nějak patří ke mně.
Petr je velký realista.. nemluvím s ním o mých pocitech, co se týče toma.
Je mi to nepříjemné vůči němu a kdybych mu řekla že je něco mezi nebem a zemí, nevěřil by
a já bych ze sebe udělala blázna a to vážně nechci.
Nechci o tom vůbec s ním mluvit takže je všechno ve mně. snažila jsem se to nějak potlačit,
proto jsem si nečetla tvé stránky a tak nějak se na to snažila nemyslet.
Nevím zda je to správně.
Jde mi jen o to se z toho dostat i když vím, že jsem tou nehodou poznamenaná.
Už nikdy nebude to, co bylo dřív.
Nikdy.
Já jsem jiná, vše je jiné.
Kladu si otázku jestli tak jak to je to má být.
Kdyby nebylo toma nebylo by petra.. jestli mě k němu neměl nějak přivést nebo já nevim.
Prostě asi potřebuju vysvětlení, abych se se vším vyrovnala.
Ale není den, abych na toma nemyslela min. 20x za den.
Stále vidím tu nehodu před sebou.
Tak moc mi chybí.
Moc ho miluju.
Jitka 4.3.2007
Dobrý večer Wahlgrenis,
četla jsem si příběh "Jitky", které 25. 5. 2005 zemřel přítel.
Můj dopis asi s tímto příběhem příliš nesouvisí, chtěla jsem Vám jen už delší dobu napsat svůj, se kterým si nevím rady.
Tento mi jej připomněl.
Mám už dva roky přítele.
Naše láska je krásná, oba máme pocit, jako bychom se znali už věčnost.
Je to moc silné.
Poprvé přítel projevil náklonost ke mně právě 25. 5. 2005 (trochu jsem se zalekla, když jsem se dozvěděla o karmickém zatížení).
A pak už to následovalo dál.
25-tého první polibek, 25-tého první milování.
Tímhle ale odbočuju.
Je ženatý a má malé dítě.
Příběh "Jitky" mi ten můj připomněl nejen, kvůli datumu, ale i proto, že žena mého přítele se jmenuje stejně jako ona
a já jako pisatelka příběhu, tebou nazvaná "Jitka".
A ta síla lásky, kterou "Jitka" popisuje.
Znám ji.
Ani nevím, jak se nám to stalo, jak je možné, že jsem se scházela s ženatým mužem.
U něj to byla láska na první pohled, nikdy dříve svou ženu nepodvedl, nikdy se do ní nezamiloval tak jako do mne.
Já se zamilovala trochu později, sama nevím, proč jsem v tom zpočátku pokračovala.
A naše láska začala růst.
Kvést.
Každý večer jsme v myšlenkách usínali spolu, každý den jsme snili o našem společném životě, o tom, jak budeme šťastní.
Nedalo se tomu ubránit.
Proč se to stává?
Proč jsme se potkali těsně po tom, co se mu narodilo krásné dítě, které velmi miluje?
Nevím, co je správné.
Když spolu nebudeme, nebudeme šťastní, ale proč by mělo dítě přijít o milujícího otce?
Poslední dobou nad naším příběhem přemýšlím trochu víc rozumově.
Jsem velmi mladá a nedokážu si představit, že bych mohla jeho ženu a dítě připravit o tak úžasného člověka.
Kdyby odešel od rodiny, tak bych navíc cítila váhu jeho oběti a ta by se mi stala břemenem, klecí.
Přemýšlela jsem nad rozchodem.
Náš vztah je stále v tajnosti a nijak dál se nevyvíjí.
Není síla, ani nejsou vhodné okolnosti, aby odešel od rodiny.
A já ani nevím, jestli to chci.
Stagnující vztah mě začíná vyčerpávat, už nemám sílu pro něj plakat každý den a začínám být chladnější.
Aby to nebolelo.
Nevím, jestli je větším hříchem zabíjet v sobě lásku tak, jak to dělám teď já.
Vždy jsem si se vším věděla rady.
Nemám za sebou ukázkové dětství.
Vyrůstala jsem mezi drogama a alkoholem v naprosto rozpadlé rodině.
Ale naučila jsem se hledat krásné a být silná.
Teď si ale nevím rady.
On mě vytáhl ze stínu mého dětství.
Od té doby, co jsem s ním je můj život pokojnější, i s rodinou mám lepší vztah.
On je tím největším a nejkrásnějším darem, který mi život přinesl.
Přiznám se, že mě zabezpečuje i materiálně.
Díky němu mám kde bydlet a můžu studovat a on mě chce takto podporovat, i kdybych ho opustila.
Prosím Vás tedy Wahlgrenis o názor, o radu.
Nechci něco zkazit...ať už život jiným lidem, nebo mému příteli ubližovat zabíjením své lásky.
Nevím ale, co je správné, a cítím, že teď je vhodná doba udělat nějaký krok.
Vím, Wahlgrenis, že Vám píše velká spousta lidí, kteří potřebují Vaši pomoc víc než já.
Děkuji Vám už jen za čas, který jste přečtení mého příběhu věnovala.
Krásné dny přeje
Jadonnie 23.6.2006
Přeji pěkný večer Wahlgrenis,
nevím, zda si můj příběh ještě pamatuješ, ale ráda bych ti napsala pár řádek.
V době, kdy mi bylo nejhůř, jsi byla člověkem, který mi neskutečně pomohl a poradil.
Tvých rad jsem se držela a díky nim dýchala.
Je to až neuvěřitelné, jak se cizí člověk stane přítelem, který v srdci zůstává.
Nikdy se nezapomíná na lidi, který v nouzi pomůžou.
Za to ti chci moc poděkovat a věřím, že nejsem jediná.
Moc bych si přála, abys mi po letech napsala, ale nyní už nemám otázky.
Čas všechny odvál.
Nyní jsem ve fázi, kdy raději nechci vědět, co je, co bylo a co teprve bude.
Možná ze strachu, že mě čeká zase nějaká rána.
Člověk tyhle věci potřebuje vědět, jen když je v nouzi a neví vůbec, zda pro něj má život smysl.
Já jsem nyní konečně trochu vyrovnaná.
Sice stále na Toma myslím a ráda bych věděla, zda i po takové době je se mnou, ale když na to myslím, mám pak výčitky.
výčitky kvůli tomu, že jsem stále s Tomovým kamarádem.
Furt si říkám, že to pro Toma musí být hrozný pohled - vidět mě s nikým jiným.
Jsem s ním už rok a půl a stále jsem mu neřekla, že ho miluji, protože jsem stále miluji Toma, kterého navždy budu.
Ale poslední dny opravdu k němu cítím něco víc...
možná jsem se do něj konečně zamilovala, nevím, ale bojím se mu to říct.
Bojím se, že kvůli tomu ztratím Toma.
Že mě bude nenávidět.
Je to divné, ale je to pocit, který mohu přirovnat jen k podvádění.
Asi budu v tomhle pocitu žít věčně...
Měj se krásně a přeji ti do nového roku plno sil, energie a dobré nálady...
Plno lásky, štěstí a zdraví jak pro tebe, tak i pro tvé blízké, protože bez nich život ztrácí smysl.
Jitka 8.1.2008
Milá Jitko,
rozhodně nemáš jednoduchý život.
Tady se nedá nic radit, musíš jít dál svou cestou.
Však už o tom něco víš.
Mám známou, které už před mnoha lety zemřel manžel na nevyléčitelnou nemoc.
Nechal jí malého syna.
Od té doby se sice neustále pokoušela seznámit s mužem, vyzkoušela podivné seznamky, odpovídala na inzeráty...
Přitom měla dlouhodobou známost se ženatým mužem, omlouvala si to tím, že až ten pravý přijde,
tak se tady s tím rozjede...
Samozřejmě to ale tak jednoduché nebylo.
Když jsem s ní na toto téma mluvila, vždy měla spoustu výmluv, proč tento vztah nemůže ukončit.
Přitom doma měla pořád fotografii svého zesnulého muže, podvědomě cítila, že se nemůže vázat.
To byl ostatně i blok, přes který se nemohla dostat.
Nakonec se stala neuvěřitelná náhoda (Přesně podle vzoru: náhody nejsou!).
Poznala, že v práci má prakticky vedle sebe člověka, který pro ni znamená něco víc.
Dlouho se tohle bála připustit.
Bylo to, jako by jí ho do cesty postavil její zesnulý muž, aby se konečně probudila.
Když jí pak tento člověk vyznal lásku a to dokonce v den výročí svatby, už nepochybovala.
Teď jsou spolu snad už deset měsíců a takhle šťastnou jsem ji nikdy neviděla...
Samozřejmě že najednou jí vztah s tím ženatým připadal patologický a ukončila ho.
Najednou to bylo tak snadné...
Myslím, Jitko, že by ses neměla bránit, už si přiznej, že přítel, který Ti vstoupil do cesty, tady být má.
Nestyď se mu vyznat ze svých citů.
Uvidíš, jak se Ti uleví, až to uděláš.
Zatím jsi příliš svázaná minulostí, bolí to, ale Tom by Tě už rád viděl doopravdy šťastnou.
Uvidíš, že se to podaří.
Neměj z tohoto kroku strach.
W.
8.1.2008
Mila Wahl,
musim Ta oslovit taktoskratene /ospravedlnujem sa, ale velmi nerada by som poplietla Tvoje pekne meno/
dnes som na Tvojich strankach citaka pribeh Jitky, ktora stratila priatela.
Citala som to s takym nadsenim, obdivom k nej a zaroven s takym smutkom, ze mi tiekli slzy po tvari...
..velmi ju obdivujem, ako to vsetko zvladla a verim , ze este aj zvladne a prajem jej vela vela lasky, stastia na jej novej ceste.
Je bojovnicka a ja jej velmi drzim palce na tejto novej stastnej ceste
Ja som ti pisala pred nedavnom /na asistentku/ o mojich "problemoch" s mojim synom Martinkom.
Doteraz si mi neodpovedala, ale chcem, aby si vedela, ze viem, ze ked mi neopovedas,
znamena to, ze bud je vsetko v poriadku, alebo najprv ja musim najst a pochopit vsetko to, co mam najst a pochopit
a az potom je pre mna nejaka rada, alebo informacia, co by som mala robit...
kazdy den som na Tvojioch strankach, ktore som objavila nahodou a dakujem, ze si taketo stranky vlastne vytvorila,
mne velmi pomahaju, v niektorych pribehoch najdem vela odpovedi na moje otazky...
som ti velmi vdacna za to, ako pomahas ludom, ako do nich vlievas nadej, radost,
ako im pomahas zvladnut situacie svojimi laskavymi odpovedami....
kazdy mame svoj pribeh a niekedy sa nam zda, ze vsetko je zle.
Aj mne sa zda niekedy vsetko cierne, ale ked si precitam tvoje odpovede na ktorukolvek otazku, hned sa mi rozjasni...
a neberiem vsetko dramaticky /v tom som ja odbornik...
hladam problemy kde nie su, riesim co nemusim, ale pracujem s tym, aby som to zemnila, svoj pohlad, svoj zivot, svoj smer...
aby som POCHOPILA. Viem, ze ked sa dostavi vysledok,
urcite to bude odmena nielen pre mna, ale pre vsetkych, ktorych v mojom zivote stretavam....
Este raz ti dakujem za tvoje slova a za tvoj cas, ze si si moje riadky precitala..
Prajem ti vela, vela lasky, radosti a krasne dni plne slniecka v srdci.
Pozdravujem Jitku a drzim jej palce, nech je stastna a nech jej tato nova cesta prinesie radost a smiech v jej zivote.
S obdivom a vdakou
Dagmar 22.2.2008
Dobrý večer, Wahlgrenis,
dnes jsem si v aktualitách připomněla příběh slečny, které zemřel přítel Tom
a nevím proč jsem si při tom vzpomněla na Fantastickou holku.
Našla jsem si její příběh v odpovědně, jestli tam není náhodou nějaké pokračování..
Ozvala se Vám ještě někdy?
Víte, jak se má?
Při čtení jejích dopisů se mi koulely po tvářích slzy jako hrachy...
A nejen proto, že jsem před svým svaťákem prožívala podobnou krizi...
Nevím, jestli sama někoho zpětně kontaktujete, jak se mu daří, jak se mu podařilo s životem naložit atd; hádám, že asi ne.
Každopádně bych ráda poslala Fantastické holce pozdrav a přání všeho dobrého a Vám přání hezkého víkendu.
A děkuji.
Pavlína 23.02.2008
