Jsem léčitelka, a nevím o tom?
Otázka: Dobrý den,
o Vašich stránkách vím už delší dobu, ráda si je pročítám a dnes píši.
Mám nutkání Vám napsat celý svůj příběh, vím, že byste si ho určitě přečetla,
ale nechci nějak otravovat, tak snad jen v menším formátu.
V osmi letech, v létě 1992 mi umřela maminka, dobrovolně opustila mě, svého bratra, svět...
V den, kdy umřela, jsem byla na letním táboře, začala jsem bez jakéhokoli důvodu strašně brečet,
nedokázali mě utišit, ani nemohli, cítila jsem strašnou prázdnotu,
teď vím, jak moc za ten den děkuji, alespoň takhle jsem se s maminkou rozloučila . . .
Deset dlouhých let jsem se z toho "šoku" dostávala, teď na ni vzpomínám s velkou láskou a úctou,
ona je vlastně můj klíčový zlom v mém životě.
Ale bolest je pořád, určitě to znáte...
Moje rodiče spolu nežili, byla jsem i nemanželské dítě,
po mamčině smrti si mě vzal taťka do péče, bydleli jsme v baráčku, který mi maminka odkázala
(v kterém on žije dodnes, ač já s manželem nemáme kde bydlet, vyhodit se ho bojíme, jeho to samozřejmě nenapadne).
Měl v té době přítelkyni, velmi hodnou ženu, ale mě prostě vadila, přišla si jen tak do mého života,
bydlela v maminčině domě, chodila v jejích věcech, spala v její posteli...
dokonce nosila šperky, které byly moje, už nikdy je neuvidím...
A já, malé hodné devítileté děcko ji z otcova života vyštvala...
na jednu stranu se teď usmívám, musím uznat, že jsem to provedla moooc fikaně..
byla jsem dítě, ale jiná, než ostatní vrstevníci..
Život s tatínkem plynul dál, jen my dva a můj nevlastní starší bratr, kterého moc miluji (ač je jaký je).
Tatínek mě nikam nepouštěl, neměla jsem moc kamarádů, ač se mnou sdílely můj osud,
když jsem nikam nesměla, omrzelo je za mnou pořád chodit...
Po střední škole, kdy jsem dělala maturitu až v září (udělal jsem ji jen díky lásce učitelů, moc díky),
jsem chtěla jít dál na školu, na obor sociální péče, ale kámen úrazu jsou u mně jazyky,
takže jsme zůstali opět s tatínkem, který mě ani ve 20ti nikam nepouštěl,
diskotéky, popíjení s kamarády, to pro mě bylo tabu...
(diskotéky jsme nikdy moc nevyhledávala, už jenom z toho důvodu, že kdykoli jsem tam s někým šla,
opil se a sváděl opačné pohlaví a já tam vždy s někým seděla a řešila jeho problémy, to byl smysl diskoték pro mě...)
Jenže to léto 2004 bylo nádherné, užívala jsem si skvělé brigády, a poznala kluka,
s kterým mi bylo dobře, brala jsem ho prostě jako přítomnost, nemyslela na budoucnost, jako vždy.
V září mě požádal o ruku (ač se nikdy nechtěl ženit), v lednu jsme se vzali ve městě,
kde se narodila a vyrůstala má maminka.
A teď čekáme své vytoužené miminko.
Má se nám narodit v lednu, nevím proč, ale nějak vím, že to bude přesně rok po svatbě, ač je termín stanovený na jiný datum.
Můj příběh..., dlouhý a to jsem ani nedala jednu otázku, omlouvám se.
Před necelým měsícem jsem navštívila jednu léčitelku, je milá, ale pořád mám otázky, a teď na vás.
Chci moooc pomáhat lidem, věnovat se magii, čarovat, léčit, radit...
Trápí mě, když vidím, jak lidé trápí zvířátka, proč?
vždyť jsou tak nádherná, tolik nám dávají, jen se jim podívat do očí, tolik lásky v lidech málokdy najdete..
vždy u zpráv a filmech, kde se zabíjí zvířata brečím (naštěstí teď s manželem nemáme TV),
přiznám se, že smrt lidí mě tolik nebolí, jsme rozzlobena, když umřou děti a ne třeba svojí vinnou,
když umře vzácný člověk, vzácný myslím duševně.
Smrt paní Stelly Zázvorkové se mě moc dotkla...
někdy si říkám, že jsem jen citlivka, ale když se koukám do tváře mých kočiček, které mám,
cítím tolik lásky a zároveň se bojím dne, kdy mi odejdou...
Když vidím kočičku nebo pejska, opuštěné, kupuji párky a krmím je,
manžel je nepříjemný, co kdybych od nich něco chytila...
moc mě podporuje v mém vývinu, ale tyhle věci mu trochu nedochází,
i kdyby byli nemocní, věřím, že já od nich nic nechytnu.. prostě jim jen věřím...
Léčitelka mi právě řekla, že se říká, že přírodním léčitelům zemře do 15ti jeden z rodičů.
Že jsem doopravdy to "zázračné dítě", vážně jsem ???
Nic zas tak úžasného jsem bohužel neudělala...
Jsem asi hodně netrpělivá, ale co dál... má můj sen smysl,
nebo si jen něco namlouvám a jsem jen normální vdaná ženská ???
Což si nemyslím... :-)
Bude to znít možná zvláště, ale vždycky, když jsme se dívala na americké seriály o čarodějnicích,
strašně jsem to, promiňte mi ten výraz, "žrala".
Měla jsme nutkání, ano, tohle bych chtěla, to by mě bavilo, dělat dobro pro svět, bojovat se zlem...
je to až k smíchu, jako bych těm seriálům věřila, ale já věřím v moc dobra...
Léčitelka mi doporučila, abych podstoupila regresi,
teď, když jsem si četla Vaše starší odpovědi, dostala jsem strach...
co mám dělat dál, prosím...
jsem na křižovatce, kdy si přeji pro své miminko to nejlepší, aby mělo maminku,
která už má své problémy z minulosti pryč, aby bylo šťastná, jako jsem bývávala já do svých 8mi let....
Moc ráda bych Vás poznala osobně . . . takové malé, možná pošetilé přání . . .
Děkuji za vyslechnutí.....
Vaše
Ivrecia
Odpověď: Milá Ivrecio,
popisuješ celý svůj život, všechny své naděje, tužby i zklamání...
Nyní žiješ v naději, že jsi zázračné dítě, což sis odvodila od informace od léčitelky,
která Ti řekla, že tyto schopnosti má každý, komu do patnácti let zemře někdo z rodičů.
Nevím, jestli jen tento fakt může způsobit tak zásadní zlom v životě člověka.
Ale nemohu to ani vyvracet.
Každopádně taková událost s každým pěkně zamává.
A navíc Tvoje maminka odešla z tohoto života dobrovolně...
Kdybych měla nastínit, co se objevilo v plástvích, jako zásadní problém Tvého současného životě je zmatek.
Nerozumíš příliš všem těm záhadám, které se kolem Tebe dějí...
Nevíš, jestli fascinace seriály o čarodějnicích má pro Tebe hlubší význam...
Mluvíš si se zvířaty...
Máš občas pocit, že se vznášíš...
Myslím, že to všechno je předzvěstí, že se s Tebou ještě něco dalšího dít bude.
Víš, že nic v životě se neděje jen tak, nic není náhoda.
Buď opatrná a vnímej všechno kolem sebe s otevřenýma očima.
Neunikej z tohoto světa.
Pokud přemýšlíš o regresi, záleží na tom, jak hodně chceš informace ze své minulosti vědět.
Já jsem tady už mnohokrát varovala před tím, že se někdy člověk s tím, co se nově dozví,
nemusí umět vyrovnat.
Ono to nebylo zařízeno jen tak pro nic za nic, že se rodíme bez paměti.
Nevidíme do svých minulých životů.
Má to své důvody.
O tom nebudeme pochybovat.
Právě proto, že člověk přichází na tento svět jako nový jedinec,
neměl by se hned po několika zakopnutích dovídat, proč to tak je.
Osud funguje naprosto neomylně, potkáváme lidi, kteří nám mají něco předat, od kterých se máme něco naučit.
Dostáváme se na místa, která pro nás mají význam.
Jen je strašně důležité nenechat ty lidi minout a opravdu se pořád dívat kolem sebe.
Až tohle pochopíš, nebudeš netrpělivá a začneš si vychutnávat každou minutu svého života.
Teprve v další fázi budeš schopná na sobě zapracovat a jako odměna Ti přijdou informace,
o kterých budeš vědět jen Ty, co s nimi máš dělat.
Může to být docela dobře právě to léčitelství, nebo cokoli jiného.
Čas pracuje pro Tebe.
Jdeš s ním dál, plynule a nenásilně.
Proto se nemusíš obávat, že se stane něco a Ty tomu nebudeš rozumět.
Ne, stane se právě to, co se pro Tebe v tu danou chvíli stát má.
© Wahlgrenis
28.05.2005
