U Koněpruských jeskyň to skončil
Otázka: Milá Wahlgrenis
Obracím se na Tebe s prosbou, která patří mé kamarádce.
Vím, že toho máš moc, ale budu ráda, když si najdeš chvilku a podíváš se na ten případ.
Jde o sebevraždu jejího švagra, která se stala z 10.5. na 11.5. někdy v noci na Tobolce u Koněpruských jeskyň.
Prý neměl žádné problémy, o kterých by věděli.
Zanechal po sobě akorát tuto zprávu:
“Jsem hvězdička, jsem myšlenka, jsem tam kam oko dohlédne, ale NE přítomný. Je pozdě, už to nejde. PA“
Byl to pro rodinu šok, protože nikdo neví, proč to udělal.
Zanechal tu manželku, dvě malé děti a skoro postavený dům.
Na dům se velice těšil a ještě ten den byl pro nábytek.
Má kamarádka s ním strávila ještě to poslední odpoledne, protože staví dům vedle sebe a prý byl veselý.
To je asi vše, co k tomu mohu napsat.
Budu Ti velice vděčna, když se na to podíváš.
Krásný den a hodně sluníčka v duši,
Ileinora
Odpověď: Milá Ileinoro,
příběh, který popisuješ, není vůbec veselý.
Ten muž se rozhodl ukončit svůj život bez hlubšího rozmyšlení...
Říkává se tomu zkrat.
Něco v něm vzplálo, možná si to i špatně vysvětlil.
Byl to oheň, který mu přinesl informace na současné děje z pohledu minulosti.
Došlo mu, že něco, co se děje nyní, se kvůli té minulosti už dál snášet nedá.
Neviděl pro sebe budoucnost.
Jediným magnetem byly jeho děti, ale ne zas tak silným.
Žil tady, v dnešní době, jako by jí ale nerozuměl.
Měl pocit, že lidé kolem jsou nějak lepší a úspěšnější a šťastnější.
Srovnával jejich a svůj život, jejich a své hodnoty, jejich a své věci...
Bylo toho hodně, co zkoumal, ale nikdy si nepřipadal jako vítěz.
Rozhodl se, že to už dál nechce.
Chtěl na sebe upozornit, chtěl mít aspoň chvíli pocit, že je středem pozornosti, že se o něm mluví.
Ale tento "úspěch" nebyl tím, co si zpočátku přál.
Chtěl vidět slzy svých blízkých.
Je to hodně smutné, jeho život se už nevrátí...
Ovšem konfrontace s tímto životem pro něho ještě neskončila.
Bude se sem ještě muset vrátit a bude řešit dál.
Dostane se do podobných obrazců...
Připadá mi, že ho nejvíc ranil jistý člověk, který neměl v jeho životě mít roli.
Ale byl tam.
Připadal si raněn.
Chtěl zmizet z této reality, ale aby to nebylo daleko.
Zůstává tady dál, nikam se neposunul.
Pro něho nastalo nelehké období.
Bude muset dojít ke konfrontaci s jeho duší, aby postoupila dál.
© Wahlgrenis
27.05.2005
Milá Wal
Až teď se dostávám k tomu, abych Ti poděkovala za brzkou odpověď, která patřila mé kamarádce.
I já než jsem psala Tobě, jsem jí říkala, že to On nebude mít po smrti lehké,
ba naopak horší a že se na tento svět vrátí a bude si to muset prožít znovu,
pokud zase život nebude chtít ukončit sebevraždou.
Mám Ti teď takový divný večer pocit, jako by mě jeho duch pronásledoval, že jsem se do toho zapletla.
Už delší čas mám takové pocity a vždycky si pro sebe říkám: "duchu, nezjevuj se, protože se bojím".
Nevím, jestli to není jen má sugesce.
Mám na Tebe tolik otázek, že bych se nejraději za Tebou rozjela, ale to by můj manžel nepřežil,
nemá rád, když se zajímám o tajemno a o karty, protože mi jednou řekl, že měl kamaráda,
který také vykládal karty, až se z toho zbláznil.
Nerad vidí vykládací karty v mých rukách.
I když je pravda, že Já stále nevím, zda na to mám.
Teď k mé otázce:
Můj manžel mi jednou říkal, že když byl malý, tak ho navštívil mimozemšťan.
Prý spal se sestrou na manželské posteli, když ho probudilo ohromné světlo a v okně uviděl malého tvora,
tak metr velkého, s velkou hlavou a velkýma očima.
Nemohl se vůbec pohnout a nemohl mluvit.
Od té doby prý má na těle tři taková tvrdá znaménka na pravé části těla.
Na uchu, na předloktí a na lýtku.
Často si ta místa škrábe a když jsem se ho ptala, proč to dělá, odpověděl, že je mu příjemné.
Od té doby se velice zajímá o mimozemskou civilizaci.
Nevím, zda je to všechno pravda a jestli ano, tak proč si vybraly právě jeho a co ta znaménka znamenají.
Předem Ti moc děkuji a hezký den Ti přeje
Ileinora 31.5.2005
Tvůj muž totiž ví, že něco existuje.
Jeho zážitek s mimozemšťanem se mu totiž nezdál.
Ta znaménka na jeho těle, která vznikla po kontaktu, jsou moc důležitá.
Tvoří totiž jakési vysílací body, skrz které může mimozemské civilizace s lidským druhem komunikovat.
Připadá mi, že on se dostal do jakési zvláštní závislosti a neví, jestli další vývoj zvládne.
Proto se také obává o Tebe.
Nechce, abys žádnými způsoby komunikovala s někým, kdo není z tohoto světa.
Možná má strach, že by o Tebe mohl přijít.
Rozhodně nebylo náhodou, že si ho vybrali.
Vlastně už dobře víš, že nic není náhoda.
Kdyby sis pozorně pročetla tyto stránky, najdeš návody, jak začít komunikovat s jemnohmotným světem.
Je mi jasné, že tento vývoj Tě nemine, i když si manžel bude myslet něco jiného.
Jsou případy, že se člověk z toho může zbláznit, jak píšeš.
Ale jsou to spíš psychiatrické definice.
Psychiatrie jako věda o duševních chorobách přesně definuje, ale podstatě nerozumí.
Záleží totiž na tom, s kým se setkáváš, s kým mluvíš.
Když se dostaneš do péče psychiatrů - a věřím, že na každém by bylo co zkoumat, cesta zpět prakticky není.
Ideální je, když si vytvoříš vlastní svět.
Možná to bude vypadat, že se bráním normálnímu životu, ale je to řešení.
Někdy nás ten běžný život totiž příliš svazuje, příliš znásilňuje, takže sami nevíme kudy kam.
Proto je důležitá vlastní cesta, vlastní směr.
Nikdy bychom si neměli nechat vzít naše sny.
W. 31.5.2005
Vážená Wahlgrenis,
nepíši vám poprvé.
Kdysi jsem vám psala o pomoc při úmrtí mého skoro švagra.
Jsem zoufalá.
On pro mě moc znamenal, měla jsi pravdu, že smrt byla pro něj osvobození.
Jeho manželka mě dostává do šílenství.
Pohřeb, hostinu smuteční, prostě vše jsme zařídili s mým přítelem, jeho bratrem.
Brali jsme ohled na jeho ženu, že je bez peněz.
To, že zesnulého trápila, je veřejné tajemství.
Bavila se na zábavě a to On neměl ani ještě pohřeb,
týden po pohřbu byla v restauraci vysmátá, kde oznamovala, jak dala výpověď z práce
a bude si užívat peněz ze životní pojistky.
Bylo mi z toho zle, jenže to nebylo to nejhorší.
Aspoň pro mě.
Rána přišla teď.
Po dohodě s ní jsme nechali udělat rodinný hrob.
Hrobník zavolal, že je hrob hotov, tak jsme to oznámili švagrové,
že se v daný den sejdeme u hrobu s hrobníkem, ať přinese urnu s pozůstatky.
A přišel nečekaný šok.
Řvala najednou na nás, že ho do hrobu nedá, že ho má konečně doma, že se o hrob neprosila
a že jsme si hrob udělali pro sebe.
Terorizovala ho celý život.
Dvakrát se z toho dostal na léčení do Bohnic.
Chtěl být hrdý na to, že není rozvedený, jako jeho bratr.
Na to byl hrdý.
Ale za jakou cenu?
Zoufalí jsme dva dny brečeli.
Pak mi povídá moje dvaadevadesátiletá babička.
Pochovejte jeho věci, které zde zůstali po něm v den jeho smrti.
I s jeho nářadím, které měl naposledy v ruce.
Je to řešení?
Je to možné takto vyřešit?
Chybí mi.
Všem nám chybí.
Jsem nešťastná, že ani po smrti nemá klid.
Prosím, co máme dělat??
Mám vás ráda, radíte mi vždy s láskou.
Cítím to.
Sluníčko v duši pro další dny vám z celého srdce přeji
Ileinora 31.7.2006
Milá Ileinoro,
doufám, že se mi podařilo přiřadit Tvůj dopis správně k původnímu textu.
Hroby a veškeré věci související se smrtí člověka nemají už vazbu na jeho duši.
Záleží na lidech, jak to pojmou...
Tradice samozřejmě velí budovat hřbitovy, hroby a dělat kolem květinové výzdoby,
je v tom úcta k mrtvým, je v tom i úcta k životu.
Jenže prázdná...
Duše je v té chvíli už někde jinde.
Netrap se chováním manželky zesnulého, ona ke svému omylu také dojde.
Sice ji to bude ještě něco stát, ale dojde...
Nechtějte po ní něco, co sama nechce a poslechněte rady babičky.
Netrapte se tím, co nemá řešení.
Duše bratra je stejně jinde, on to všechno dobře vidí.
Jestli bude chtít v této věci něco udělat, udělá...
Ale nutit ho do toho nemůžete.
Kdybyste chtěli zjistit, jak On na tom je, můžete se ho na to zeptat (skrz kyvadlo).
W.
1.8.2006
Milá Wahl,
hrozně jsi mi pomohla v mé bolesti.
Chci s ním komunikovat.
Nevím jaké kyvadlo.
Cítila jsem ho stále vedle sebe.
Poslední dobou necítím jeho přítomnost, jako by zde byl a nyní odešel.
Nevím, jak to popsat, ale je pravda, že mi ten pocit chybí.
Jsi tak strašně hodná a citlivá.
Moc ti děkuji.
Jsi zlatíčko.
Ileinora 01.08.2006
