Snažil se pomáhat druhým, proč zemřel?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
strávila jsem nad Vašimi stránkami mnoho úžasných chvil.
Jako bych prožívala všechny ty příběhy.
Mám také svůj záhadný příběh.
Byla jsem šokována, když mi před dvěma lety zemřel tatínek v mém náručí.
Ale dnes jsem šťastná, že jsem to byla právě já, kdo s ním mohl strávit jeho poslední okamžiky na tomto světě.
Byl senzibil a snažil se pomáhat lidem …
Studoval, jezdil na semináře, neustále se vzdělával.
Zdálo se nám, jako by se nám vzdaloval do duchovního světa.
Já jsem jeho snahy chápala pozitivně a leccos jsem obdivovala a často mu naslouchala.
A pak přišla ta rána.
Nečekaně onemocněl, lékaři konstatovali rakovinu, šířící se z ledvin do páteře a plic.
Nevěřili jsme.
Táta odmítl operaci a vrhl se do samoléčení (urinoterapie, duchovní léčba).
Jeho tělesný stav se horšil, duchovně si nepřipouštěl, že jeho čas na tomto světě byl již sečten.
Měl pocit, že ho někdo uhranul.
Nevím, jestli zemřel smířen, ale do poslední chvíle cítil naši lásku.
Maminka se s ním modlila, ale jinak mu pomoci nemohla.
Do měsíce zemřel.
Nemůžeme pochopit tak rychlý odchod z tohoto světa!
Pitva prokázala plicní embólii, k rakovině se lékařka vyjádřila tak vyhýbavě, že vlastně pravdu neznáme.
Ale před týdnem jsem měla překrásný sen.
Jdu jako obvykle k mamince na návštěvu a na zápraží stojí tatínek usměvavý a zalitý sluncem.
Vše vypadalo jako za starých časů.
Jen z jeho objetí vyzařovalo tolik energie, že by jí stačilo pro celý vesmír.
Uvítal mě a jako by nic pozval dál k posezení na zahradě, kde již čekaly maminka se sestrou.
Jako by to byl jeho nový domov ale v jiné dimenzi.
Mám pocit, že to mohl být vzkaz, že nás má rád a myslí na nás.
Ale věčné otazníky nad jeho odchodem zůstávají…
Zlatka
Odpověď: Milá Zlatko,
Tvůj tatínek se dostal ve svých praktikách do zvláštní situace.
Píšeš, že byl senzibil a snažil se pomáhat lidem.
Ano, byl.
Ale u něho došlo k tomu, že jeho schopnosti neměly posun do budoucnosti, ale maximálně do přítomnosti.
Proto ani kdyby dělal cokoli, nemohl u sebe dojít ke změně stavu.
Jenže on si to sám neuvědomoval.
Byl si příliš jistý a ta pokora, o které já tady často píšu, se dostala na druhou kolej.
Proto také tolik věřil vlastním postupům, vlastnímu vyléčení.
Už možná chápeš, proč musela přijít taková zásadní nemoc.
Aby mu přistřihla jeho křidélka.
Nic se neděje jen tak.
On velmi věřil, že je na dobré cestě a že nebude vyššími silami zklamán, ale to byla jen jeho iluze.
Nedostal šanci, aby mohl ještě v tomto životě dál zrát.
Byla mu dávána ještě varianta k výběru, ale on pořád jen preferoval sebe.
Že to prostě dokáže sám.
Proto to s ním muselo dopadnout tak, jak to dopadlo.
Najednou zjistil, že to tak nepůjde, i když tomu nerozuměl.
Sešel totiž z té duchovní cesty a najednou si myslel, že to je on, kdo tady léčí.
To není pravda.
Všechny tyto schopnosti přicházejí odjinud, člověk si je musí zasloužit a používat s pokorou.
Protože ale nezvolil dobře, další šance mu už dány nebyly.
Musel opustit tento pozemský život, protože se od původní projekce odchýlil.
A to velmi zřetelně.
Proto to bylo také tak rychlé.
Teprve skoro na konci, když si dokázal sundat ty své růžové brýle, pochopil situaci, do které se dostal.
Byl zastaven a hovořil se svými ochránci.
Pochopil poté, že tady končí.
Proto možná ten smířlivý stav, jak o o něm píšeš.
Stačil pak už jen malý defekt, jen takový náznak, nic zásadního, a byl konec.
On se dostal zase na nulu, zase bude muset začínat stejně.
Po nějaké době možná dostane šanci využívat opět své schopnosti.
Jeho čas má teprve přijít.
Myslím, že pochopil, kde udělal chybu.
© Wahlgrenis
26.05.2005
