Osmnáct let mi byla nejbližším člověkem
Otázka: Milá Wahlgrenis,
náhodou jsem se dostala na vaše stránky, když jsem hledala něco, co by mi pomohlo ze současné situace.
Musím říct, že jsem vždycky byla racionální člověk a nebýt toho, co mě teď potkalo, asi by se to těžko změnilo.
Teď jsem zoufalá a na pochybách, jestli se z takové situace dá vůbec "normálním" způsobem dostat.
Přiznám, že dotazy lidí na vašich stránkách a vaše odpovědi na ně mě dost rozhodily
a napadlo mě, že se vás zkusím na něco zeptat.
Vím, že vám takových dotazů chodí spousta a nemáte čas na ně odpovídat, ale třeba budu mít štěstí.
Před třemi dny mi umřel nejbližší člověk - kamarádka,
která mi byla zároveň matkou, sestrou, zpovědníkem, společníkem, pomáhala mi všude a ve všem.
Nikdy jsem nikoho takového neměla a ani nepoznala.
Znaly jsme se 18 let a vybudovaly si krásný vztah nejen spolu, patřila jsem vlastně i do rodiny.
Jezdila jsem k nim na zahradu, chatu, chodily jsme spolu nakupovat, na koncerty,
jezdily jsme na dovolené a trávily jsme spolu spoustu času.
Pomáhala mi doma, se synem, se vším.
Hlavně mi byla psychickou oporou.
Když mi v roce 1988 umřel táta, nebýt jí, asi bych to nezvládla.
Pomohla mi to překonat a já se upnula nejen na ni, ale na celou její rodinu, hlavně její dceru i vnoučata.
Byla o dvacet let starší a nesmírně moudrá, chápavá, všichni, kdo ji znali, ji milovali.
Možná se vám zdá, že si ji idealizuju, ale věřte, není to tak.
Bojovala se svou nemocí rok, pořád věřila, že to zvládne, nic nevzdávala,
pracovala na zahrádce a doma, ale nakonec boj prohrála.
Byla jsem s ní do poslední chvíle.
Přiznávám, že moje první a téměř jediná touha byla a stále je odejít ihned za ní.
Ale rozumově vím, že to nesmím, že mám syna, co mě potřebuje,
že mě potřebuje její dcera, vnoučata a možná i její manžel.
Nejsem si ale jistá, jestli se tak dá dlouho žít, jen pro vědomí, že mě někdo potřebuje.
Už teď vidím, že se nedokážu pořádně soustředit na výchovu psa,
kterého jsme si vzali před dvěma měsíci, že k němu nemám téměř žádný vztah ani trpělivost.
A to jsem po něm celý život toužila.
Teď sháním někoho, kdo by si ho vzal a měl ho rád.
Všechno dělám mechanicky, s knedlíkem v krku, kamenem v žaludku a bolestí u srdce.
Vím, že tato ztráta nikdy nepřebolí a dokonce jsem začala koketovat s myšlenkou,
jestli se ji nemám pokusit s jednou spiritisticky založenou kolegyní, která ji znala, vyvolat.
Mám jen strach, že bych se z toho taky mohla zbláznit a navíc, jak jsem ji znala, tak by se jí takové věci moc nelíbily.
Takže se dostávám k tomu, na co jsem se vás chtěla zeptat:
Když už nemůžu změnit, co se stalo, můžu aspoň doufat, že mi dá nějakým způsobem vědět,
že je jí teď už dobře, že ještě stále existuje i když jinak a že mám šanci ji ještě někdy potkat?
Prosím ale, nechci útěchu, chtěla bych raději pravdu.
Děkuji.
Athinia
Odpověď: Milá Athinio,
smrt blízkého člověka je vždycky strašná.
Je to tak definitivní jako nic jiného.
Víš, že za ní nemůžeš, i když bys hrozně ráda.
Ta to situace je neměnná a pokud občas trochu pročítáš tyto stránky, víš,
že dobrovolný odchod ze života se neodpouští.
Ale doufám, že ses přes toto drastické období už dostala...
Nezbývá Ti nic jiného než žít.
Ostatně Tvůj život ještě není u konce, máš toho před sebou ještě hodně.
Ptáš se na navázání komunikace s Tvou zemřelou kamarádkou.
Je to možné, ale doporučila bych Ti postupovat přes své ochránce.
Ty by Tě měli navigovat, jestli je vhodná doba se jí na cokoli ptát.
Já si myslím, že ta doba vhodná bude.
Ona Ti také ještě neřekla všechno, co měla říct.
Jak komunikovat s jemnohmotným světem, jsem už také mnohokrát naznačila.
Ona ještě není po smrti tak dlouho, aby nemohla být oslovena.
Ovšem je třeba dát si pozor na jednu věc - mohla by totiž zůstat upoutána v tomto světě.
To se může stát, když dostane prostor.
Proto doporučuji jít do této komunikace přes Tvé ochránce, ty to dokáží správně odhadnout
a pokud by mohlo dojít k takovému skluzu, dostaneš včas varování.
Její duše má totiž dále zrát, potřebuje postoupit výš.
Nemůže zůstávat věčně v naší dimenzi.
Věř, že je jí TAM nyní mnohem lépe, nesnaž se ji sem poutat.
Ale jestli je něco, co by Ti ráda sdělila, jistě ten způsob najdete...
Hlavně se toho neboj.
Možná jsi nyní oslabena tou osudovou ránou, kterou jsi nečekala.
Ale pokud se od ní chceš důležité informace dozvědět, měla by ses přes to dostat.
Půjde to, jdeš do toho s láskou.
© Wahlgrenis
25.05.2005
Milá Wahlgrenis,
začínám chápat, že opravdu nemám jiné východisko než žít dál, dokud nenadejde můj čas.
Netvrdím, že na odchod z tohoto života už vůbec nepomýšlím,
ale začínám dávat prostor i svému rozumu než jen svému srdci.
Vím, že nesmím být sobcem.
Nakoupila jsem pár knih s tematikou "Života po životě " a přiznám se, že se stále pohybuju někde "uprostřed".
Jedna moje část by ráda uvěřila, druhá pochybuje.
Proto bych tak ráda měla nějaký důkaz o tom, že tam, kde teď je, je jí dobře.
Daleko líp bych svou nynější situaci zvládala.
Nevím, co myslíš těmi ochránci, kde je mám hledat?
Nerada bych jí nějak ublížila a vázala ji sem, protože věřím, že pokud opravdu něco existuje,
ona bude mezi těmi vyvolenými postoupit co nejvýš.
Byla opravdu výjimečná.
Existuje spousta teorií o tom, co následuje a přiznávám, že se v nich nemůžu orientovat.
Správně jsi odhadla, že se komunikace s jemnohmotným světem trochu bojím,
zároveň bych ji ale vzhledem k výše uvedenému ráda zkusila.
Asi ještě chvilku vyčkám, třeba mi bude nějak "naznačeno, jak postupovat".
Díky za tvou odpověď a za to, jak se snažíš pomáhat lidem.
Athinia 25.05.2005
