Co se to se mnou stalo při operaci?
Otázka: Prosím, můžete mi vysvětlit stav, který se mi stal v r.1996 po operaci dělohy?
Měla jsem jako každý člověk hrozný strach, že mám rakovinu.
Po operaci jsem prožívala strašná muka - neustále jsem měla touhu nežít.
Ale od začátku.
První okamžiky mého procitnutí na tomto světě doprovázel pocit hnusu a odporu.
Nemohla jsem hýbat tělem, měla jsem pouze hlavu.
Slyšela jsem nějaký hlas, jak chtěl, ať otevřu oči.
Já jsem řvala /to jsem pouze slyšela já/, ať mě nechají být, ať mi dají pokoj.
Hlas neutichal, stále mě nutil otevřít oči a pohnout na znamení, že slyším rukou.
Nemohla jsem pochopit jakou rukou, když žádnou nemám.
Pak jsem ucítila něco jako facky, ale nic jsem necítila osobně, bylo mi to jedno, jen jsem cítila hroznou zlost a odpor.
Kolem mě byla nádherná bílá tma.
Najednou se bílá tma na konci rozhrnula a já v oparu viděla člověka v brýlích
- byl to lékař, který otevíral ústa, já jsem mu ale nerozuměla.
Nakonec jsem se probrala, bylo mi hrozně, a v hlavně mi pořád něco křičelo: "nechte mě být, já už nechci žít, chci umřít."
Když jsem se probrala a začala vnímat, ucítila jsem příšernou bolest v celé paži a ruce,
kterou jsem měla hýbat na důkaz, že vnímám.
Nemohla jsem se pohnout, jako bych i při vědomí neměla tělo.
Po tváři se mi řinuly potoky slz.
Sestra mě pohladila a řekla: "neplačte, už to máte za sebou, anebo plačte, jsou to slzy štěstí, že už to máte za sebou".
Jak já jsem ji nenáviděla, nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo.
Ale zase jsem slyšela jak křičím: " já Tě nenávidím, všechny Vás nenávidím, proč mě nenecháte, já tu nechci být."
Bylo to strašné.
Pak jsem usnula.
Po nějaké hodině se snažila sestra mě přesvědčit, ať s její pomoci vstanu.
Nešlo to, byla jsem tuhá a necítila nohy.
Když mě násilím postavila na nohy, zařvala jsem bolestí a skácela se k zemi.
Dodnes mám následky.
Zvláštní je, že jsem si pak myslela, když jsem přemýšlela o tom, co jsem prožila, že je to následkem útlumových léků.
Ale nabylo tomu tak.
Vyžádala jsem si jednolůžkový pokoj, a tak jsem trpěla jak zvíře - ne bolestí po operaci,
ale odporem, že musím žít, řvala a ryčela jsem jako zvíře hrůzou do polštáře
/sama jsem nemohla pochopit, co ze mě vycházejí za zvuky/.
Měla jsem u postele telefon, aby mi mohli příbuzní kdykoliv volat.
S hrůzou jsem čekala, kdy se někdo ozve.
Ať jsem si vzpomněla na děti, matku, manžela, vždy mě obešel mráz a pocítila jsem k nim hrozný odpor.
Když mi starostlivě volali, netušili, s jakým odporem a přetvářkou s nimi hovořím.
Když si pro mě přijeli - matka, manžel a moje dvě děti a spatřila jsem je ve dveřích, rozbrečela jsem se zoufalstvím a odporem k nim. Nechtěla jsem jít s nimi domů.
Chtěla jsem navěky zůstat v nemocnici.
Tento odpor jsem ještě dlouho doma prožívala.
Moje zoufalství bylo tak veliké, že jednoho dne mi můj vnitřní hlas /myslela jsem, že blázním / řekl:
"Když už tady na tom hnusném světě musíš být, tak ale už nikdy nebudeš taková, jaká si byla".
Od té doby jsem se uklidnila, a pozorovala jsem na sobě, jak víc přemýšlím o sobě než o druhých,
kterým jsem zasvětila a obětovala celý svůj život, že se začínám mít ráda.
A taky jsem začala některé věci prožívat v tom smyslu, že něco je mezi nebem a zemi.
A dále jsem začala život brát tak, že každou situaci, i nepříjemnou, beru jako zkoušku
a že to musí být, že to má svůj význam, jenom si nedovedu vysvětlit jaký.
Někdy mi to čas ukáže, někdy nepochopím.
Můžete mi vysvětlit, co se stalo?
Mnohokrát děkuji
Aschenka
Odpověď: Milá Aschenko,
to, co se stalo při operaci, se může stát komukoli.
Vy jste totiž překročila tu hranici mezi životem a smrtí, dostala jste se na malý okamžik na druhou stranu.
Poznala jste ten blažený a krásný pocit, který tam panuje.
Nic člověka nebolí, netrápí, nemusí nic složitě řešit.
Proto se Vám potom tak strašně moc nechtělo zpátky.
Proto jste se nechtěla hýbat, otevřít oči, komunikovat s blízkými.
Došlo Vám, v jakém světě tady žijeme...
Tohle je moc kruté poznání, těžko se s ním člověk vyrovnává.
Pokud včas nezachytí bod, který ho dokáže stimulovat pro život právě teď, často odchází...
U Vás k takovému procitnutí došlo včas, kdy Vám "vnitřní hlas" nařídil žít, ale jinak.
Pochopila jste to varování a začala na sobě pracovat.
To je nejlepší stav, k jakému jste mohla dojít.
Vy jste se totiž nad tu hrůzu, která Vás po operaci obestoupila, dokázala povznést.
Věřím, že ještě Vám bude docházet spousta souvislostí, než budete sama se sebou v tomto "hrozném" světě spokojena.
Operací totiž Váš život ještě neměl skončit.
Ještě jste si neprožila všechny své dny, ani všechny své zkoušky.
Ptáte se, jaký to má význam.
Duše má ve svém vývoji zrát.
Není možné od problémů utíkat jinam...
Každý útěk je jenom oddálení toho daného problému.
Stejně se tomu nevyhneme, i když to může být po mnoha i třeba stovkách let.
Proto se neptejte, ale žijte.
Každý den je před Vámi tolik nástrah, tolik různých cest...
A Vy se rozhodujete, po které jít dál, jakou variantu zvolit.
Každá minuta v životě je důležitá.
Naději byste neměla ale ztratit nikdy.
Hezký den...
© Wahlgrenis
19.05.2005
Mnohokrát děkuji za Vaše slova, přesně to jsem cítila.
Dojala jste mě svými slovy.
Získala jsem k Vám velkou důvěru.
Proto ještě jeden velký problém, který mě pronásleduje celým mým životem, a to je cit a láska.
Celý život se trápím, neumím klidně žít, pořád se něčeho bojím, vše mě dojímá
(i když po zmíněné operaci to vypadalo, že to bude jiné - jsem trošku už jiná).
V dětství jsem se trápila, že mi jednou zemřou rodiče a babička,
pak se narodil postižený bratr a zase jsem to těžce nesla.
Oba rodiče jsem milovala, ale docházelo mezi nimi ke konfliktům, otec pil a chodil za jinýma.
Velmi jsem tím trpěla.
Z nedůvěry jsem nikoho nechtěla, snila jsem si svůj sen o nádherném životě , kde budu užitečná a budu přinášet oběti.
Chtěla jsem jít do kláštera, pak jsem snila o tom, jak si koupím koně a psa
a budu s nimi žít na samotě, daleko od civilizace.
Ani přátelství nebylo moji silnou stránkou.
Když jsem si vybrala nějakou kamarádku, jako bych ji žárlivě hlídala.
A protože to nešlo, aby byla jenom se mnou, raději jsem se moc nekamáradila
a mojí největší kamarádkou mi byla maminka, tatínek a babička.
Když jsem se rozhodla, že se vdám /o tom rozhodl vlastně můj nastávající, já se nedokázala nikdy pro nic rozhodnout /,
slíbila jsem si, že budu muže tolerovat, třeba se i doslova plazit, jen aby byl spokojený, o věrnosti nemluvě.
A tak se stalo to, čeho jsem se nejvíce bála.
Nepomohlo nic, ani moje láska, oběti, tolerance.
Zpočátku se to mému muži moc líbilo.
Manžel žil celý život jako svobodný člověk, nikdy si se mnou nepopovídal,
vždy měl připravené teplé oblíbené jídlo, ale čas většinou trávil bez rodiny ve společnosti a s cizími.
Ke mě se nikdy nechoval tak, jako k cizím ženám, přestože byly v podnapilém stavu, kouřily, byly sprosté.
Nevadilo mu ani to, že to byly třeba manželky jeho přátel, hodně konzumoval alkohol.
Vždy musel být středem pozornosti, byl pro to schopen udělat cokoliv.
Nechutně hovořil o sexu.
Byla jsem přítomna i okamžiku, kdy přede mnou a manželem přítomné cizí ženě nabízel sex atd.
Byla jsem z toho v šoku /měla jsem pocit, že je to všechno z velké zakomplexovanosti/.
Dále se nebudu rozepisovat, bylo by to na román.
Doma vždy opilý "řádil", my jsme se s dětmi třásly jako osiky, přesto jsem je vedla k lásce k tatínkovi
a ony ho milovaly, přestože byl často pryč /navíc ještě sportoval/. Když byly děti větší, těžce nesly, když viděly, jak se jejich tatínek věnuje cizím ženám a jejich dětem
Nám jen nadával, ponižoval a kritizoval.
A tak život uběhl. Dnes jsou děti dospělé, nežijí s námi ve společné domácnosti, protože rozhodl, že půjdou z domu, at je klid.
Vypadalo to, že konečně budu mít klid /neustále totiž vyčítal, že jsme proti němu atd. /.
Mé štěstí trvalo měsíc.
A pak to začalo - mladí hoši, mladé děvčata, noční podniky, návraty k ránu, fyzická napadení.
Já jsem denně musela být připravena k útěku, protože jsem nevěděla, kdy a v jakém stavu se vrátí.
Začal mi tvrdit, že jsem stará, mám život za sebou, co bych ještě chtěla, at jsem ráda, že se vůbec vrací domů.
Mnohokrát jsem pomýšlela na sebevraždu, ale můj vnitřní hlas mi to nedovolil.
Ještě pořád tomu trápení neměl být konec.
Manžel přestal se mnou sdílet lože, prý má svůj život a nemám se mu do něj plést.
A já ho stále milovala - je to vůbec možné?
Přitom nejsem na něm finančně závislá a mohla bych si dělat, co chci.
Nejde to.
Pět let žije s jinými a jsem jsem stále věrná, rozumem to nepochopím, ale nemůžu jinak.
Do života mi vždy záhadným způsobem vstoupili psi, o které se starám.
Zachránili mi život.
Ten nejmilejší, který mi toho tolik dal, najednou ve 3 létech umřel.
Je to půl roku, já ho oplakávám jako životního partnera.
Jsem hrozně štastná, že jsem Vás našla a můžu konečně někomu se svěřit.
Mnohokrát Vám děkuji.
Aschenka 20.05.2005
