Proč mám se synem takové problémy?
Otázka: Milá Wahlgrenis
Dnes prvně jsem se dostala na Tvé stránky a musím se přiznat, že jsem šťastná,
že někdo jako Ty existuje a může mi pomoci s mým dlouhodobým problémem, který trápí mě a hlavně mého syna.
Je mi 34 let a od svých 22 let jsem se léčila na neplodnost.
Můj první manžel byl alkoholik, měl rád automaty a hezké dívky.
Manželství se po čtyřech letech rozpadlo.
Našla jsem si nového partnera, s kterým jsme se po necelém roce vzali.
Pokračovala jsem dále v léčení neplodnosti a po 2 letech jsem konečně otěhotněla i bez pomoci lékařů.
Syn se mi narodil, když mi bylo 27 let, moc jsem se na něj těšila.
Nevím, kdy nebo kde nastal ten zlom.
Porod byl těžký a velice komplikovaný a syn se narodil císařským řezem, přidušený.
Když jsem se probrala, bylo mi sděleno, že má silný zápal plic a špatně dýchá.
Viděla jsem ho 2 minuty a odvezli ho do jiné nemocnice.
Mezitím se můj zdravotní stav zhoršil a zjistili mi, že mám těžkou vadu srdce a budu muset na transplantaci.
V té chvíli mi blesklo hlavou, že teď jsem porodila mé konečně očekávané dítě a možná umřu.
Bylo to pro mě hrozné!
Syna mi přivezli za týden a má první myšlenka byla, že s tím musím bojovat, už jenom kvůli němu.
A možná tady je ten zlom, který mi dělá asi dnes velké problémy.
Začala jsem svému synovi vyčítat svou nemoc, protože jsem byla dost vyčerpaná a unavená.
Dnes je mému synovi skoro 7 let a já ho nedokážu dostatečně milovat, jako matka miluje své dítě.
Jsem na něj zlá, pořád mu něco vyčítám a on mě psychicky vyčerpává, ale už natolik, že se začínám bát, že mu ublížím.
Jsem z toho nešťastná, už se snažím brát i homeopatické léky na uklidnění.
On sám se také snaží, ale nějak se nemůžeme najít.
Když je na delší čas pryč, stýská se mi po něm, ale když jsem s ním doma,
tak se s ním nedokážu pomazlit nebo mu jen tak dát pusu.
A on to po mně tak vyžaduje.
Prostě to nedokážu…
Když se mu narodil bratr, tak se to ještě zhoršilo, protože vidí, jak se s ním mazlím a líbám.
Jsem z toho zoufalá.
Trpí nočními děsy a já vím, že to má chudák ze mě.
Prosím pomoc mi, děkuji
Eleonoria
Odpověď: Milá Eleonorio,
už jsi se možná někdy setkala s informací, že děti se rodí svým rodičům podle jistého plánu.
Vybírají si je, aby mohly dál řešit to, co zůstalo z minulosti nevyřešené.
Ty se svým prvorozeným synem nejste žádnou výjimkou.
Už jen to, že jsi na něho nějakou dobu čekala, než se vůbec otěhotnění podařilo, něco signalizuje.
On do Tvého života přichází jako dar, ale současně má s Tebou něco nepříjemného vyřešit.
To jsi ale v porodnici ještě netušila.
Vaše duše spolu totiž v minulosti žili, Tys ale odmítla být jeho milenkou, i když on Tě miloval.
Ty jsi odmítala čistou lásku, chtěla jsi materiální jistoty, zabezpečení, tedy hlavně peníze.
Láska Tě nezajímala.
Pro Tebe byly magnetem jen ty finance.
Proto došlo k dalšímu vývoji.
Přišel nyní do bezprostřední Tvé blízkosti, abyste mohli pokračovat v tom, co se nestihlo.
Máte spolu najít nové hodnoty v životě, spojnicí je především umění a krása všeho druhu.
Čas pracuje pro Vás, není nutné všechno toto se synem vyřešit během jednoho týdne, měsíce, roku.
To je dlouhodobý proces.
Najdete společnou řeč.
Je pro Tebe obrovskou zkušeností právě v duchovní oblasti, aby sis konečně jasně uvědomila, že peníze nejsou všechno.
Možná už i ten počáteční boj o život, kdy sis uvědomila, že Tvůj život je v ohrožení a on je tím, kdo za to může,
spustil řetězovou reakci proti němu zaměřenou.
Vlastně tomu nerozumí on, ani Ty.
Ale problém tam máte.
Neočekávej od něho zradu a nenávist, je v něm láska, jen ji ještě neumí tak dávat najevo.
Bude hodně zaměřený do svého nitra, proto potřebuje kolem sebe další komunikační prostředky.
A umění mu v tom nahrává.
Umění totiž ukazuje hodnoty, které pochopil už někdo před ním, otvírá mu duchovní světy druhých lidí,
postupně chápe, že podobně jako on jsou na tom i jiní.
Nebude to sice ze dne na den, ale ke změně u něho dojde.
U Tebe ale musí ke změně dojít taky.
Je třeba neutíkat z komunikace.
Není to jednoduchá cesta, ale on hrozně potřebuje Tvoji lásku a Ty mu ji nyní máš dát.
Pokud nechceš stejné vzorce zažívat ještě v dalším životě, měla bys s tím začít co nejdříve.
Ostatně máš za sebou už sedm úspěšných let.
Věřím, že dobře odhadneš směr, kterým bys mohla svého syna vést.
Umění je hodně široká oblasti - od hudby, přes tanec, výtvarné umění...
Zvládneš to.
Jeho mladší bratr také nepřišel náhodou, ale není možné ho v této situaci příliš preferovat.
Ten prvorozený skutečně potřebuje vnímat od Tebe obrovskou lásku.
Zaslouží si ji, dával Ti ji totiž dřív, ale Tys ji neviděla.
Teď si "jenom" svůj dluh vybírá.
© Wahlgrenis
10.05.2005
Milá Wahlgrenis
Jsem ráda, že si našla chvilku času a podívala ses na můj problém.
Když jsem četla Tvé řádky, velice mě rozplakaly.
Na to, že jsem taková zlá na svoje dítě, jsem velice citlivý člověk.
Nevím, jak může člověk mít v sobě dvě, tak odlišné povahy.
Vždycky jsem přesně věděla, co chci a tvrdě jsem si zatím šla,
ale teď, co jsem několik let doma, jako by mi mozek zakrněl a nevím, co bych chtěla v životě dělat.
Teď vím, že musím dobře vychovat své děti, ale to se mi nějak nedaří.
Jako by můj ľivot ztratil směr a dělá mi problém ho znova najít.
Závidím svému manželovi, jak ví, co chce a vše mu tak nějak vychází.
Nemám u ničeho výdrž (v tom je můj syn po mně), pokud to nejde.
Než jsem měla děti, vždy jsem tvrdě pracovala, až jsem padala únavou,
ale vždycky jsem se přitom setkala s falešností lidí kolem sebe.
Mám už strach, že by se to mohlo opakovat, ale nějak vím, že jsem se natolik změnila,
že bych si to už nenechala líbit (to mě naučil manžel), ale člověk nikdy neví.
To samé, co teď prožívám se svým synem, jsem prožívala i já jako dítě.
Říkam si, že kdyľ mě matka odmítala, tak jsem se nemohla naučit milovat,
ale vím, že to jsou jen slova, že když člověk chce, tak to jde.
Vidím v sobě někdy svou matku a vždycky si vzpomenu, jak mě bylo,
když se ke mně tak, jako já k synovi chovám, bylo.
Snad, až teď po letech jsem si začala své matky vážit.
Chci být lepąí matka, ale každý den se najde něco, čím mě syn rozčílí.
Vždycky jsem chtěla, aby byl lepší, vzornější, abych se za něj nemusela stydět,
ale on, když je se mnou, tak je jak vyměněný a chová se, jak blázen a já jsem s toho na nervy.
Možná, že jsem už případ pro psychiatra, ale stále si to nechci připustit.
Možná bych potřebovala chvíli vypnout a nabrat energii.
Ale jak, jsem stále s dětmi.
A i když na nějakou hodinu odejdu, stále přemýšlím, jestli je vąe v pořádku a tu mysl mám stále u nich.
Nevím, jak to dělají jiné matky, že je jim jedno, co dítě dělá v jejich nepřítomnosti a dokáží se normálně bavit.
Jsem snad prokletá?
Někdy si říkám, že to nemůžu vydržet, že se musím zbláznit.
Pak mám stavy, že se mi chce tak strašně brečet, ale prostě úplně řvát, že už to nezvládám.
Nějak jsem se rozepsala, nechci Tě tím nějak zatěžovat, asi jsem se potřebovala vyzpovídat,
možná bych měla začít psát o svém životě román.
Měj se hezky a moc Ti děkuju, snad to zvládnu, budu se snažit (jako bych slyšela svého manžela).
Potřebovala bych více trpělivosti.
S pozdravem
Eleonoria 10.5.2005
Mila Wahlgrenis
predem Vas srdecne zdravim.
Rozhodla jsem se napsat vlastne pres Vas pro Eleonoriu,
aby alespon videla, ze neni jedina, ktera se potyka se stejnym nebo podobnym problemem.
Aby si nevycitala, ze ona jedina je "zla maminka" a plus to pisu, jako dukaz Vasich slov k ni.
Je v tom to, neco z minulosti, presne tak, jak pisete a je nas ukol to zvladnout.
Ja rodila ctyrikrat.
Ani jeden porod jsem nemela zadarmo, ale po trikrate, kdyz dite vyslo na svet a bylo mi dano do naruce
- pocitila jsem to nesmirne stesti - jake proziva kazda maminka.
Ackoliv mne napadla myslenka;
kdyz jsem na balkone chovala svoji princeznicku a dole sla jedna maminka s kocarkem a v nem vezla chlapecka,
ze bych chtela jeste chlapce, byla to vsak myslenka jako prelet motyla, vzdyt uz bylo deti dostatecne.
Chtela jsem ji kojit co nejdele ale vida, ze nejsme uplne pani sebe sama, ztratila jsem mleko,
ztratila tedy prirozenou ochranu a nez jsem si zaridila antikoncepci, bylo jiz pozde.
Syn byl na ceste.
Manzel se mne ptal s obavamy, zda to zvladnu - dcera mela pouhe 4 mesice,
ale ja jsem mavla nad tim rukou, ze to zvladnu v pohode.
Zvladla bych byvala vse v pohode.
Zvladam vlastne tak nejak dodnes.
Kdyz jsem rodila syna, myslim, ze jsem zazila hranici bolesti - po tom se uz asi omdleva.
Zpanikarila jsem a porodni asistentka mne dala par facek.
Verte, ze v tu chvili mi bylo jedno, kdyby na mne vzala treba bic.
Kdyz se chlapec narodil, rvala na mne, co jsem to tomu diteti udelala, ze ma zraneni hlavy,
manzel byl u mne, videl to utrpeni a malem plakal.
Nakonec se ukazalo, ze chlapec mel pouze vykloubenou klicni kost.
Kdyz mi ho dali do naruce, necitila jsem vubec nic, byla jsem jen stastna, ze to utrpeni je uz pryc.
Druhy den, kdy se mi vybavoval cely porod, pocitila jsem k te asistentce opravdovou nenavist.
Doma jsem venovala synkovi jen tu nejdulezitejsi peci.
I pri kojeni mne tyral, bylo tezke ho odtrhnout od prsu a ja mela na nej vztek.
On neplakal, on rval vzteklym revem pokazde, kdyz chtel jist, takze v noci vzbudil cely dum i sousedy.
Myslim si dodnes, ze mne drzelo nejmene 10 dobrych andelu, abych synovi neco neudelala.
Manzel to videl a byl z toho smutny, ze sve miminko nenavidim,
ja si stale opakovala, ze to dite za to nemuze, jake je,
ze kvuli nemu, sobe i manzelovi se nesmim nechat unest momentalnima emocema.
Snazila jsem se ho milovat.
Ale mela jsem na nej alergii.
Samozrejme jsem si kladla otazky, kde se to ve mne bere, ja, ktera miluji vsechny sve deti, az na jednoho.
Synovi je dnes 8 let a tu nenavist uz necitim, zaplat panu Bohu.
Ale rozciluje mne, jeho povahove rysy.
Kdyz ke mne prijde dcerka nebo ja k ni,mazlime se, ja ji vzdy pritisknu a muchlam ji,
prijde syn a ja se musim premoct, mazlim ho taktez, ale to proto,
ze nechci, aby trpel, aby pozdeji nemel citovou absenci.
Zacinam si ho i vazit pro urcite veci.
Ale on je tak rozfnukany a ustekany jako stara pavlacova drbna, ze mne jeste dnes dokaze privest do varu a ja se musim drzet.
Uz mne take napadlo, ze mezi nami bylo neco z minulosti,
co si nyni musime vyrikat, vim, ze mym ukolem je najit k nemu cestu a opravdu ho mit rada.
Snad se uz z pulky podarilo.
A mam kamaradku, ktera ma dva syny a s druhym zazila to same.
Kdyz ji predali druheho miminko do naruce, mela pocit, ze ji vylezaji drapy jako kocce.
Jeji synove jsou dnes o dost starsi a ona mne stale ujistuje, ze tak od 8 let by mel nastat zlom k dobremu.
Dnes je se svym druhym synem dokonce vice komplic nez s prvnim,
je pry na nej vetsi spoleh, je pry na vyssi inteligentni urovni, vice zraly.
Jeji syn si pamatuje na mnohe zazitky asi od 3 let, ale vubec si nepamatuje, ze by byl matkou nejak odstrkovan.
Jakoby dobrotivy Buh tyto zazitky zablokoval.
Snad jako odmenou, ze to oba zvladli, protoze dnes se miluji.
Muj syn tedy je dnes 8lety a i ja vidim, jak se nase vztahy lepsi, neni to sice uplne nejlepsi, ale lepsi se to.
Proto bych chtela dat nadeji i Eleonorii v tom, ze kdyz se clovek snazi, nakonec se podari.
Snad Vas muj "roman" nebude obtezovat, preji Vam krasny den, i kdyz je patek 13., nastesti na mne neplati.)))))
S pozdravem
Mahara 13.05.2005
