Proč jsem tak stydlivá?
Otázka: Dobrý den,
předem Vám chci poděkovat za tak zajímavé stránky, které se mi hodně líbí.
Vždy si najdu něco ke čtení.
Chtěla bych se Vás zeptat na jednu věc, nevím, jestli je to nějak důležité, ale byla bych ráda, kdybyste mi odpověděla.
Chtěla bych vědět, proč jsem tak stydlivá, sice cítím, že mám v sobě doooooost silného ducha,
který chce pořád něco objevovat, prosadit se, ale pak "něco" mě zabrzdí a projevuje se jen ta stydlivost.
V sobě mám opravdu silného ducha, ale proč jsem tak stydlivá?
Je snad dobře, že toho ducha nemůžu nijak "vyvolat ven?"
Souvisí to nějak s mým minulým životem?
Bude to nějaká překážka v mém životě?
Zanedlouho jdu na střední školu, už jsem podala přihlášku, bude mi ta stydlivost překážet ve studiu?
Nebudu tu školu kvůli své stydlivosti zvládat?
Jestli ano, prosím, neskrývejte přede mnou nic, já se dobře znám,
a i když mi je teprve 14, vím, co vydržím, mě jen tak něco "nezlomí", to mi věřte.
Prosím, byla bych šťastná, kdybyste mi na to odpověděla, sice jsem Vám už dvakrát psala, vždy na jiné téma,
a i když jste mi neodpověděla, přesto Vás chápu, máto toho moc.
Stejně Vás budu pořád obdivovat.
S pozdravem
Liana 5.3.2005
Dobrý den Wahlgrenis,
já vím, že máte hodně práce s vyřizováním dalších dotazů, které se týkají ne zrovna obvyklých věcí,
ale kdyby jste přece jen odpověděla na můj dotaz, který jsem Vám odeslala asi před měsícem, byla bych velice ráda.
Týkal se mé stydlivosti, a o tom, že se sice snažím projevit, ale pak mě něco stáhne zpátky.
Píšu Vám proto, protože až mi budete odpovídat na můj dotaz, jestli byste mi odpověď poslala na nový e-mail.
Předem děkuji za pochopení
Liana 27.4.2005
Odpověď: Milá Liano,
Tvůj dopis jsem nechala stranou, a Ty dobře víš proč.
Informace, které na těchto stránkách přináším, by se měly dostat pouze k dospělým lidem.
Píšeš, že jsi silná a dokázala by ses vyrovnat s každou informací.
Já si to, promiň mi to, nemyslím.
Věřím, že přijde správná doba, aby se Ti tyto informace mohly odkrýt.
Jsou to věci z oblasti vztahové a citové, které zasahují až dodnes.
Pokud budeš mít i za ty čtyři roky zájem, ozvi se mi.
(Co jsou čtyři roky proti nekonečnosti vesmíru?)
© Wahlgrenis
28.04.2005
Milá Wahlgrenis,
věříte mi, že jsem to věděla (ne tušila,ale skutečně věděla), že se moje stydlivost týká kvůli mým vztahům v okolí?
Někdy mám zvláštní pocity, jednou, to bylo nedávno, jsem byla najednou bezdůvodně přesvědčená,
že zůstanu celý život sama, nikdy se nevdám, budu jen žít svou prací,
protože vždy, když na mě někdo promluví ohledně citů, začnu couvat.
Neříkám, že vím, že jsem předurčena být svoji vlastní vinou sama, to ne,
ale vím, že ty pocity, které mívám jako tehdy, nemám jen tak bezdůvodně.
Ten den mi připadal celý nějak zvláštní, jako kdybych šla (opravdu) do budoucnosti,
zavřela jsem oči a hned věděla, jak to dopadne: samota, která mě ubíjí.
Dokonce jsem v ten den byla z té "budoucnosti" tak špatná, že jsem se rozbrečela.
To bylo tak živé, ty pocity, že jsem v tom momentě myslela na sebevraždu.
Jsem normální?
Vy si asi myslíte, že jsem jen 14letá pubertální holka, která si myslí pod působením hormonů,
že ji nikdo nechce, jak už to tak bývá, ale já vím, že v tom je něco víc.
Ale vy jediná mi můžete pomoct.
Já Vám věřím, omlouvám se, že Vám prakticky píšu bezdůvodně, ale musím se někomu svěřit, mamka by to nepochopila.
Někdy si myslím, že bych měla žít v jiné době a začít od začátku, úplně od začátku.
Já si totiž někdy připadám, že po mě lidstvo chce hodně.
Jako kdybych do té doby nepatřila.
A taky že nepatřím!
Nikdo mě nemá rád tak, jak chci já, myslím tím, aby mě někdo miloval.
Rodiče, o těch není pochyb, ti mě mají rádi, ale ostatní?
Těm jsem dobrá jen na opisování úkolů.
Někdy je mi až zle z toho, jak jsem chytrá, ale zároveň mě sužuje pocit, co kdybych nebyla.
Jsem typický workoholik:
Nikdo mě nechce, tak si ani já nebudu nikoho všímat a raději se věnovat své kariéře,
protože alespoň něco mi je zpřístupněno, když ne city druhého člověka.
Nechce se mi učit Pascalův zákon, když ze mě nebude fyzik, nechce se mi učit Pythagorovu větu, když nebudu matematik.
Jen chci, aby byly všude stromy, řeka, čisté nebe bez oblaků, dlouhatánská tráva po kolena,
pobíhající zvířata všeho druhu a krásně hřející slunce.
Je to zvláštní, ale ani nechci, aby existovaly domy, kde bychom bydleli.
Nač dům, když přespat můžeme i na stromě?
Nač vymoženosti, když hlad zaženeme jablkem ze stromu a žízeň z tůně?
Co to se mnou je!
Jsem pořád přetížená, neumím se bavit tak jako mé kamarádky,
jediná dobrá kamarádka je moje spolužačka, která mě alespoň utěšuje a rozumíme si, ale přitom jsme odlišné.
Ani od Vás žádnou odpověď nečekám, jen se chci vyzpovídat.
Ani sama nevím, proč Vám to píšu, stejně mi nic neprozradíte a já vím proč.
(Vidíte, už při to slovu: já vím proč, jsem se zase chtěla rozbrečet, bezdůvodně.)
Ale z nějakého důvodu vím, že děláte dobře.
Prosím Vás, chtěla bych jen jednu odpověď, nemusíte ji zdůvodňovat, alespoň jednu...
tak otázka zní: Budu někdy šťastná?
S pozdravem
Liana 29.4.2005
P.S. omlouvám se za chyby, kterých jsem se určitě dopustila nespočet.
Plástve na Tvůj osud jsem měla rozložené včera, nebyla tam žádná krize do budoucna.
Bát se nemusíš.
Spíš varoval nutný vývoj z minulosti, který Ti nyní svazuje Tvá křídla.
Budeš muset na sobě hodně pracovat, nechtít všechno najednou.
Věřím, že si ráda počkáš.
W. 29.4.2005
Milá Walhgrenis,
samozřejmě dám na Vaše rady a počkám si 4 roky, já umím čekat.
Liana 06.05.2005
