Připadám si "otupělá"
Otázka: Milá Wahlgrenis!
Již delší dobu navštěvuji Vaše stránky, na které jsem se dostala víceméně náhodou.
A přibližně stejně dlouhou dobu se odhodlávám, že Vám napíši.
Stále však byl ve mně jakýsi blok, něco mi říkalo, že ještě nenastala ta správná chvíle.
Jednou jsem Vám psala i do návštěvní knihy, zda by bylo možné osobní setkání,
ale pak už jsem se zbaběle neozvala, za což se omlouvám a upřímně doufám, že se na mne nezlobíte.
Až včera - seděla jsem v autobuse, sledovala přírodu kolem sebe a těšila se, až zapnu internet
a přečtu si aktuality na Vašich stránkách, a právě v tu chvíli mě napadlo, že teď už by možná ten pravý čas byl.
Jelikož znám Vaše časové možnosti, beru v úvahu, že se mi třeba nedostane odpovědi,
ale vždycky si můžu říct, že jsem to alespoň zkusila.
Vlastně ani nevím, z jakého konce mám začít...
Vím, že jste před časem omezila řešení vztahových problémů, ale nějak nemůžu najít, kde se stala chyba
a myslím, že s těmi vztahy to nějakou souvislost má.
Lidský život jako takový je z velké části složen právě ze vztahů mezi lidmi,
proto se není co divit, že právě toto přináší tolik problémů.
Chtěla bych se zeptat ne přímo na vztahy, i když i tam by se toho našlo jistě hodně.
Můj dotaz je spíše prosba o radu.
Přijde mi, že jdu po cestě, která mi vyhovuje, přestože cítím, že není úplně správná.
Hlavně v poslední době si připadám jako "otupělá",
možná je to způsobeno negativní energií, kterou vnímám téměř ze všech stran.
Ani nevím, kde mám domov.
Rodiče navštěvuji převážně o víkendech a většinou to pro mě (hlavní diky matce) znamená
dost velké nervové vypětí (uznávám, že si za to nejspíše i můžu sama, ale nemohu v sobě najít tu sílu a něco řešit,
přijde mi to celé nějak....ztracené?).
Přes týden bydlím v podnájmu s přítelem a dalšími dvěma lidmi, ale to také není "ono".
Zpočátku moje přestěhování vypadalo dobře, alespoň v mé mysli.
Týdenní odloučení od rodiny, resp. matky, pročistí atmosféru a všechno bude fajn.
Přítele sice nemiluji, ale myslím, že máme poměrně dobrý vztah, tak proč spolu nebydlet?
Přiznávám, že jsem si tím, svým způsobem, i vylepšila finanční situaci,
ale podstatu našeho vztahu vidím spíše v tom, že spolu "čekáme".
Každý na někoho nebo něco jiného, i když si to asi uvědomuji jen já.
On není z těch lidí, co by věřili na jemnohmotný svět a vůbec celou tuto problematiku považuje za "pěknou kravinu".
Kromě internetu nemám ve svém okolí nikoho, s kým bych si takto mohla povídat o svých myšlenkách
a z Vašich stránek cítím obrovskou sílu.
Na internet se však dostanu jen o víkendech, to si pak připadám jako ryba ve vodě.
Jenže pak přijde zase pondělí, zase ten návrat do materiálního světa, kde jsou úplně jiné hodnoty středem zájmu
a lidé snad ani nemají čas na to, aby se chvilku zastavili.
Po rozchodu s bývalým přítelem (asi půl roku zpátky), jsem se však často zastavovala
a často se probírala v mysli tím, co je a není důležité a správné.
Teď to sice nějak přibližně cítím, ale stejně mi přijde, že se podle toho nemohu úplně vždy řídit.
Připadám si zmatená a tak nějak "mimo", proto jsem Vás chtěla poprosit,
zda byste mi nemohla poradit nějaký směr, kam se teď zaměřit nebo prostě cokoliv,
co by už nějak změnilo tu moji....nečinnost?
Pokouším se pracovat s kyvadlem (zlatý přívěsek ve tvaru křížku na zlatém řetízku), vím co znamená ano a co ne,
a vždy si to ještě ověřím na jednoduchých otázkách,
ale naposled, když jsem byla dle mého názoru soustředěná, jsem nedostala souhlas od Universa.
Přesto kolem sebe cítím to "cosi", často mi jen tak z ničeho nic začne běhat mráz po zádech,
když jsem sama v pokoji a usínám, slyším, jako by někdo chodil po koberci kolem postele...
Našla jsem také vyhovující osmičkovou polohu na usínání, i když ne vždy v ní usínám, ale většinou je mi v ní moc dobře.
Nicméně včera jsem se ani v této poloze necítila dobře.
Opravdu nevím, kde se stala ta chyba, kde jsem uhnula jinam, než jsem měla...
Vidíte, milá Wahlgrenis, chtěla jsem napsat jen něco stručného, a nějak mi to nevyšlo...
omlouvám se za to, že jsou mé myšlenky tak zmatené, prostě jsem jen psala a psala...
A takhle to dopadlo
Předem Vám moc děkuji, že jste si můj mail přečetla až sem, budu ráda, když mi odpovíte.
Přeji vám příjemný den plný sluníčka, lásky a dobré nálady.
Marianetta
P.S. Chtěla bych se zeptat ještě ne jednu věc ohledně článku od paní Ireny (
Co bude s mým dítětem ).
Její dcera se při porodu "zasekla" tak, že její vnímání se odehrává víceméně v jiném světě.
Tak mě napadlo, jestli třeba nemůže nastat situace, kdy je to naopak - duše žije a vnímá tady, ale její část je zároveň v jiném světě? Děkuji
Odpověď: Milá Marianetto,
povím Ti, co se s Tebou děje.
Ty jsi propadla tomu stereotypnímu způsobu života, který se na nás na všechny valí.
Už to nejsi Ty, ale necháváš se unášet někam jinam, naprosto bez Tvé vůle.
Jsi součástí obrovského stereotypního soukolí, děláš sice všechno to, co se po Tobě očekává, ale jsi jaksi jinde.
Neprožíváš současný svět tady a teď, a to je velká chyba.
Potřebuješ se zastavit a znovu pořádně nadechnout, abys ucítila sílu vzduchu, potřebuješ zmoknout, abys věděla, že prší.
Je za Tebou možná bolestný rozchod s přítelem, máš pocit, že už nic hezkého nepřijde.
Ale sama se tomu moc bráníš...
Takže "to" k Tobě nejde.
Ten rozchod Tě opravdu hodně vzal, podle Tebe k němu dojít nemělo, posun proti přírodě.
Proto jsi až tak zanevřela na celý svět, proto se Ti podle Tvých slov nedaří.
Dokonce se dá mluvit i o nenávisti k ostatním, kteří třeba mají to štěstí a jsou zamilovaní.
Neumíš se se svým současným stavem vyrovnat, nevidíš na něm nic hezkého, nic pozitivního.
Ale k tomu zásadnímu zlomu u Tebe dojde, neboj se.
I když dnes je to skutečně hodně bezvýchodný stav...
Oči Ti otevře jedna z Tvých kamarádek, s ní najdeš ztracený smysl života.
Společně pochopíte, že trápení, pro které se Ti tak změnilo úplně všechno, nemělo smysl.
(Nebreč, kdyby za to stál, byl by s Tebou dál...)
Připadá mi to, že to ani nebude tak dlouho trvat.
Zase Tvůj život dostane pevné obrysy, zase se budeš těšit na každý nový den.
Krmíš v sobě jen sebelítost.
Objevíš, co jsi dodnes přecházela.
Život je úžasný, když jím ale pouze neproplouváš a jen nečekáš na nějaké odměny.
Zkus taky dávat, každý den dávej, přitom nemusíš vůbec o nic svého přijít...
Ptala ses ještě na dceru paní Ireny.
U Tebe je to zcela něco jiného.
Tvoje duše se zapomněla ve vztahu (říká se, je jako tělo bez duše), který už není.
Vrátíš se a najdeš svůj smysl života.
Nemám o Tebe strach.
© Wahlgrenis
25.04.2005
Děkuji děkuji děkuji moc!
Ani jsem nečekala tak rychlou odpověď, ale příjemně mne překvapila hned po ránu.
Vím, že opakuji mnohé přede mnou, ale opravdu si Vás vážím
a jsem ráda, že děláte právě to, co děláte!
Marianetta 25.04.2005
