Co je černé a bílé?
Otázka: Dobrý den,
na Vašich stránkách jsem se ocitl úplnou náhodou,
někdy se asi stává když člověk neví kam, že přijde záblesk světla.
Třeba jim jste..
Před nějakou dobou, když mi bylo nejhůř, jsem potkal skvělou ženu,
po pár letech seznamování jsem se domluvili, že až moje dcera vyroste, tak se rozvedu a budeme spolu žít.
To mělo být tak za 4 roky.
Teď však se má narodit mně a přítelkyni dítě, to i přes jejich 8 let pokusů otěhotnět, nečekali jsem to.
Ale ani tuto situaci nezatracujeme... nechceme zahodit tento dar.
Ovšem já se musím rozhodnout odejít od dcery, to mě bolí, nejsem si jist jestli,
neupadne do nějakých duševních potíží či finanční nouze.. nebo tak něco.
K manželce cítím pouze lítost, ale i to je dost na to, abych přes můj neutěšený osobní život odešel a začal žít nový život.
Vše má rozhodnout květen, stojím na křižovatce
a se smutkem v srdci a velkým obviňováním a trápením hledím okolo sebe... nevím co dál.
Nevím, co čeká mě, mou dceru, přítelkyni a nového potomka (snad holčičku, jak jsem si přáli)..
Co dál?
Vyhraje ve mně svědomí nebo láska?
Co je správné a dobré?
Co je černé a bílé?
Sám nevím.
Poradíte mi, prosím...?
Děkuji Vám.
Juraj
Odpověď: Milý pane,
už když jsem četla Váš příběh, bylo mi jasné, co Vám napíšu.
Vy jste totiž uvězněn v pasti.
Ale není to vězení doživotní.
Máte pocit, jako by se proti Vám něco vzepřelo, jako by Vám někdo podrazil nohy, když jste chtěl jít dál.
Není to ale proti přírodě, je to normální přirozený děj.
Miminko je na cestě...
Co si lepšího přát?
Nová duše přichází a chce se narodit právě Vám.
Nemáte právo jí ukončit život dřív, než vůbec tento svět poznala, než se stihla rozhlédnout.
Budoucí maminka je jistě šťastná, i když pravděpodobně předchozí dlouholetou nemožnost otěhotnět řešila s jiným partnerem.
Ona se prakticky už smířila s tím, že dítě nikdy mít nebude.
Ale důkaz je na světe, tedy zatím u ní v bříšku...
Bude třeba řešit tuto situaci, to je Vám jasné.
Je to hodně zásadní obrat ve vývoji, nejvíc máte strach ze své ženy, která Vám plně důvěřovala.
Ta se s tím bude těžko vyrovnávat.
Ale nakonec se s tím vyrovná.
I ona je vlastně vedle Vás nešťastná, nic Vás už nespojuje.
K té změně dojde a bude to k přežití.
Chtěl byste být zásadový a spravedlivý, chtěl byste splnit svůj slib, který jste kdysi dávno své ženě dal.
To už ale nejde.
Všechno je to trochu jinde.
Vidím to jako nový život pro Vás, novou svatbu, novou ženu.
Konečně pochopíte, co je ta pravá láska, jak jsou o ní filmy a písničky.
Zatím jste si jí příliš neužil.
Konečně v sobě najdete jasno, odhodíte všechny ty slupky, za které jste se skrýval.
Vyjdete z lesa, kde jste byl dosud ztracený.
Není to vůbec daleko, je to Váš život tady a teď.
Nemáte z čeho mít strach.
Jste na novém startu.
A o osud své starší dcery nemusíte mít strach, zůstane pořád v roli Vašeho dítěte, napadá nikam ze skály...
Všechno je ohlídáno vyššími silami.
Čeká Vás hodně krásného, těšte se...
Gratuluji Vám.
© Wahlgrenis
20.04.2005
Překvapila jste mě tak rychlou odpovědí
a vyrazila dech... bulím jako děcko.
To, co píšete, je, jako když promlouvá mé podvědomí.
Něco mi říká, že to dítě se má narodit právě teď a tady, tak je to asi správné, tak to mělo být...
Děkuji a přeji celou svojí duší, klid pohodu a mír pro Váš život.
Juraj 20.4.2005
Milá Wahlgrenis,
pořád čtu Tvé odpovědi lidem, kteří se na Tebe obracejí se stejnou důvěrou,
jako jsem se zatím pokaždé obracela já.
Nedá mi, abych Ti nenapsala několik postřehů ovlivněna odpověďmi z minulých dnů.
Na jedné straně radíš muži (Juraj), jehož přítelkyně je v očekávání dávno vytouženého dítěte,
aby, obrazně řečeno, vystoupil z řeky svého manželství, v němž už beztak nikdo není šťastný
a těšil se na novou rodinu s těhotnou milenkou a na druhé straně zrazuješ Mandelinku ze vztahu,
v němž hledá útěchu a podobu své dávné "první lásky"...
Ne, nevyčítám Ti to, milá Wahlgrenis, ač moje počátečná slova možná jako výčitka vyznívají
(sama to tak cítím, když se nad svými slovy zamyslím).
Věřím, že to tak vnímáš a prožíváš.
V tom prvním, takřka ztraceném příběhu, se alespoň rýsuje nový, možná šťastnější.
V tom druhém se nerýsuje patrně nic, jen nová láska založena na vzpomínkách a srovnávání obou mužů (a to nikdy není dobré).
Proč Ti tedy, milá moje přítelkyně přes internet, píši?
Protože podobný prožitek v jistém smyslu sama mám.
Myslím podobný příběhu "první opravdové lásky"...
Každý z nás prožije jednou svůj opravdový příběh a je mi opravdu líto těch, kterým se to nestane.
Každý z nás se za ním pak přece jen ohlíží jinak.
S úsměvem, s mrazením v zádech, s dojatým rozjímáním...
Dovol mi, abych ti popsala (pokusím se krátce) ten svůj.
První opravdová láska.
Na začátku stál muž, který byl ve svém manželství natolik nešťastný, že se rozhodl z něj odejít.
Do toho vkročí mladá žena.
Pohled, jediná jiskra a "spadnou" do toho oba.
Ona nic netušíce vyslechne příběh tohoto muže jako příběh "jeho kamaráda".
Stačí její jediná věta, "ať jde za svou láskou" a vše se v jeho hlavě vyjasní.
Přes to všechno je čas loučení a oba tito mladí lidé jdou svou cestou.
Jakousi "pojistkou" je výměna adres...
Pár dní poté ona dostane dopis, v němž je to zoufalé přiznání:
Příběh přítele je příběhem mým.
Ona, navzdory obrovskému přívalu lásky, posílá tu svou milovanou osobu zpět k jeho ženě a dětem.
Nemůže si přece stavět štěstí na troskách jiného manželství!
Vše nabírá obrovské obrátky.
Ta Láska se nevzdává.
A protějšek není potřeba dlouho přesvědčovat...
Náhoda to ale chtěla jinak.
Otec své dceři odhalí její nitro a postaví ji před zásadní ultimatum: Buď on, nebo domov.
Vybrala si jeho.
O domov přišla.
Říkáš si, milá Wahlgrenis, že je to příběh jako z románu červené knihovny?
Přeskočím to trápení, zoufalství, překážky, přeskočím téměř tříleté soužení, odloučení od rodičů,
protože se (ona) odmítá vzdát své životní lásky.
Jde o vztah s cizincem, jinou kulturou a nakonec musí přijít k ujasnění si budoucnosti.
Láska zůstává, ale nenaplněná.
Ani jeden z nich není schopen žít v zemi toho druhého.
Ač oba přišli právě kvůli ní takříkajíc o vše.
Po vzájemné domluvě téměř tříletý vztah končí.
Tlustá čára.
Ještě jeden pokus o další setkání, ale přece definitivní konec.
Každý začíná nový život.
Jeho rodina je už dávno minulostí, založí po letech novou.
Ona najde muže příliš podobného jemu.
Ví, že to není ten příběh lásky jako tehdy, ale cítí, že to je ten, se kterým bude štěstím žít.
S nímž bude štěstím mít a vychovávat děti...
A opět "střih". (Už i slova volím jako ve filmu, nemyslíš?)
V zemi toho prvního milovaného člověka je válka.
Ona, šťastná máma a milující manželka, dostane dopis.
Přesněji prosbu o pomoc.
On umírá.
Už jen náhoda by mu pomohla tento těžký boj o přežití vyhrát...
A ona riskuje, protože kdesi na dně dřímá láska.
Trochu jiná, ale stále opravdová.
Se svým milujícím mužem se přece jen pokouší (společně) o záchranu člověka, který už svůj život spojil s někým jiným.
Stejně na životě ohroženým. Svou novou chotí...
Léta plynou a všechny pokusy selhávají.
Válka také končí a zprávy o existenci těch dvou ohrožených, volajících o pomoc, stále nejsou.
V ní se usídlí lítost, ale jeden příliš živý sen ji napoví: Je mrtev.
To snové setkání bylo rozloučení s jeho duší...
Opět náhoda.
Po dlouhých letech se jí přes internet podaří toho muže najít - žije.
Na druhé půli planety, ale žije.
Jeho nový partnerský vztah, pokřtěn útrapami války, skončil.
Jediným "spojením" je další syn.
Ani ne desetiletý chlapec, který ztratil otce, protože to rodiče i tentokrát zkazili.
Ta velká láska oživuje vzpomínky.
On (volný a smutný) respektuje její manželství (opravdu šťastné) a volá po setkání všech.
Ona odmítá.
Tak, jak necháváme klid mrtvým, nechejme spát lásku, která už téměř 30 let nežije...
Jediné, co ona potřebuje vědět, je zpráva o jeho existenci či neexistenci.
Kyvadlu, které zkouší, pořád nechce uvěřit, protože ukazuje - ano, žije. Rozum říká ne... (a mělo pravdu).
Příběh končí.
Končí s přáním, aby ještě jednou v životě i on našel štěstí a oporu v protějšku, který jej bude opravdově milovat.
Lze říci, že i toto přání dokazuje její lásku k tomu člověku.
Ač už v jiné podobě jako byla ta předešlá.
Nemám, milá Wahlgrenis, otázku.
Jen jsem toužila svěřit se Ti se svým příběhem.
Věříš mi, že za dobu, co jsem napsala tyto řádky, jsem pochopila tvé postoje?
Už vím, proč Juraj a Mandelinka dostali od Tebe tu odpověď.
Wahlgrenis, jsem moc ráda, že jsi.
Aspidistra 20.5.2005
Milá Aspidistro,
krásný a krásně smutný příběh, napsaný životem...
Jen jedinou větu na vysvětlení:
odpovědi, které dávám na mých stránkách lidem, nejsou řešeny mým rozumem,
ale přicházejí odjinud, proto je nemohu nyní ani obhajovat ani vyvracet.
Hezký den
W. 20.5.2005
Milá Wahlgrenis,
vím, že máš v těchto dnech hlavu plnou zcela jiných myšlenek.
Myslíš na svou zesnulou přítelkyni, no, jak vidím na Tvých stránkách, myslíš i na ty ostatní.
Na ty, kteří jsou tu a obrací se na Tebe se svými otázkami...
Je večer a ač jsem Ti už dnes psala, nemohu si lehnout a usnout dříve, než se Ti s něčím svěřím.
Předesílám - vím, že vztahové věci neřešíš.
Chápu tě a nebudu ti mít za zlé, že nezareaguješ na můj dnešní dopis.
Ale přece:
Pamatuješ si na ten "krásně smutný příběh psaný životem", který jsem Ti nedávno poslala?
Psala jsem Ti svůj "příběh lásky", který byl poznamenán štěstím, bolem, ba dokonce i válkou...
A přišlo vzkříšení.
Poznání, že ten, koho jsem pořád vnímala jako mrtvého, je mezi živými.
Přiznám se Ti s něčím, co je mým velkým tajemstvím.
Trochu se i stydím.
Stydím se za lásku, kterou v sobě nosím.
Zní to hloupě, ale má to jeden prostý důvod:
Miluji svého muže a své děti, ale moje vzkříšená stará láska, moje živá mrtvá láska, opět ožila.
Bojím se o sebe, bojím se, abych nezkazila něco doma a současně mám strach, abych nevzkřísila v mé staré lásce nové naděje.
Opět je nemožné, abychom byli spolu, protože on žije velmi daleko a já tady.
On je sám a opět poznamenán ztrátami, já v kruhu svých milovaných, poznamenaná ztrátou, troufám si říci, rozumu.
Tak nějak to cítím, protože mám touhu odpovídat na jeho dopisy,
ty, které jsou vzpomínkami na náš společně prožitý život, které jsou nádhernou minulostí,
ale i zkouškami, ba bolestnými prověrkami síly, a současně pociťuji stále silnější cit k svému současnému partnerovi.
Bojím se, že ublížím oběma svou rozpolceností, ke které jsem se dopracovala vlastní zvídavostí.
Miluji manžela a věř mi, že miluji i svého bývalého partnera.
Slyšela jsem mnohokrát, že je to možné, ale nevěřila jsem, že se to jednou stane i mě.
Nechci a nemohu ublížit ani jednomu z nich, protože je oba příliš miluji...
Můj muž nemá tušení, že jsem vzkřísila svou starou lásku a ač "ona" jej nechává pozdravovat s vděčností,
že se také přičinil o záchranu jeho holého života, nemohu mu to říci.
Bojím se, že by to nepochopil a že by to narušilo náš vztah - z jeho strany.
Důvěřuje mi a já jej nechci zklamat.
Je schopen ustoupit mi z cesty, ač vím, že by sám strádal.
To je to, co mne trápí ze všeho nejvíce, protože mu nechci a nemohu ublížit.
Přitom mne jako magnet táhne ta vzdálená země, v níž, opuštěn a osudem poznamenán, žije člověk,
na jehož dopisy čekám se stejnou dychtivostí jako před 30 lety.
Schizofrenní pocit narušil můj dosavadní klid a ač je v něm kus kouzla, zmítám se v bolestech, které neumím vypovědět.
Je to, jako když zhasíná oheň a Ty ze všech sil rozfoukáváš uhlíky, které zrudnou a z nich najednou vyšlehne plamen.
Bojím se, že se spálím, ale toužím do těch uhlíků znova a znova dýchat...
Za nic na světě bych neopustila muže, kterému jsem dala naše děti a vše, co v sobě mám.
Je to člověk nevšedních kvalit a jsem s ním dokonale šťastná.
Nikdy za ty roky jsem ani myšlenkou nepomyslela na nevěru.
Dokonce ani v této těžké chvíli.
Na druhou stranu je mi teskno za tím, který tam někde zkouší svůj osud sám, beze mne, a marně se pokouší začít nový život.
Má za sebou kruté období.
Dvě nevydařená manželství, osobní svědectví o válce, útrapy prožité v lágru...
Přežil tragédii své dcery, která ovdověla půl roku po svatbě... smrt otce, jemuž se pro rozvod nedostal na pohřeb...
Mučí jej myšlenka, že přišel o největší lásku svého života i vlastní vinou, svou neschopností žít jinde než tam, kde má vše.
Lásku, kterou má jako by na dosah ruky a přece k ní opět nemůže.
Kyvadlo mi neříká nic.
Zato ve snu držím v náručí dítě, které kolébám.
Tuším, že dítě znamená starosti.
Vím, že nejde žít dvojí život, ale neumím přetnout pupeční šňůru, která mne spojuje s oběma těmito životy.
SOS Wahlgrenis!
Pokud můžeš, podívej se do pláství!
Napiš mi, prosím, alespoň dvě slova, nic víc.
Napiš mi slůvko - neubližuj nebo snad - žij pro obě lásky nebo -spadni na zem a vrať se ke kořenům...
Napiš mi, prosím, jak se zbavit bolesti z lásky!
Když nenapíšeš, nevadí.
Je to bolest, která mne (aspoň nyní to tak cítím) i posiluje.
Která mne i obohacuje.
Ale když zapojím rozum - okrádá...
Dobře se vyspi, Wahlgrenis!
Už za pár dní budeme mít více slunce a více tepla.
Všechno ze země vyskočí a rozzáří se novýma barvama.
Snad mi aspoň TO napoví.
Děkuji Ti, že jsem Ti to vše mohla sdělit.
Tvá vděčná Aspidistra 9.5.2005
Milá Aspidistro,
dívám se tedy do pláství...
O Tvém návratu k cizinci hodně přemýšlíš.
On je nyní připraven nabídnout Ti celé své srdce i peníze.
A Ty nevíš, co máš dělat.
Připadáš si jako rozpolcená...
Dávno jsi sundala růžové brýle, už si nic nenamlouváš, jsi bohatší o ty bolestné zkušenosti.
Je před Tebou velká změna.
Připadá mi, že ještě nějakou dobu budeš hrát roli té vzorné manželky.
Ovšem časem se v Tobě ten žhavý popel může přeměnit v plamen.
Je to hodně silné...
Muž stejně pozná, že Tvé srdce je někde jinde, i když o tom nebudete mluvit.
Pořád se ale rozhoduješ, pořád zkoumáš, kde je pravda.
Lituješ především děti, které by odnesly případný rozpad manželství.
Je Ti líto toho obrazu, který jsi jim vytvořila, nechceš ho ničit, rozbíjet.
Proto zůstáváš a nic se nemění.
Žárlíš na tu vzdálenost, která je mezi Tebou a Tvým přítelem.
Kdyby to šlo, shodila bys své řetězy a rozběhla se za ním.
Jenže tak daleko bys nedoběhla.
Je to pro Tebe skutečně bolestná zkušenost, ještě vše nebylo vysloveno.
Reálně to vypadá, že se sejdete v příštím životě, v tomto jste se hloupě míjeli.
Takovou lásku, kterou prožiješ od začátku s ním, si neumíš ani představit.
Pište si, ale važte slova, která by mohla okolí ranit.
Rozhodla ses pro tuto cestu dobrovolně, proto se nelituj.
Přítel pochopí Tvoji pravou lásku, ale tu hranici k Tobě překročit nedokáže.
Neumí Tě vyrvat z Tvé země.
Byla by to lítost, kdyby ses tam vydala, ale taky sebelítost, žes to nedokázala tehdy.
Je krásný pocit vědět, že někde je člověk, který Tě miluje.
Ale vedle Tebe je ještě druhý, s nímž jsi něco vytvořila.
Co je pro tuto chvíli cennější?
Zůstáváte přáteli, i když Vás od sebe dělí tisíce kilometrů...
Osud Ti nepřál, šel proti Tobě.
W. 9.5.2005
Milá Wahlgrenis,
chtěla jsem Ti poslat nějaký dárek.
Jaký dárek se ale dá poslat přes internet?
Snad jen dobré slovo nebo obrázek, který nás osloví...
Tvoje ranní odpověď mi dnes pohladila duši.
Posílám Ti tedy fotografii stromu, který si přímo říká, abychom jej pohladili...
Dobře se vyspi a ještě jednou - díky za ten klid v duši, kterého jsi mi dopřála... milá Wahlgrenis.
Aspidistra 9.5.2005
Dobrý den,
před časem jsem Vás požádal o Váš názor a náhled na věc (ohledně mého rozvodu)...
Odpověděla jste mi a moc se mi ulevilo.
Ale jsem opět v úzkých a obracím se právě na Vás... nikoho jiného nemám.
O víkendu jsem vše sdělil rodičům a v pondělí ženě.
Všechny rozhovory byly emocionálně podbarveny, ale spíše pozitivně, žádné urážky, výčitky...
dnes dokonce žena potkala moji přítelkyni, bylo tam spousty slz, ale také řekla, že nám to přeje a snad, že později i odpustí.
Jsem zaskočený, nevím, co si počít se vším tím dobrem a pozitivním...
Umím se hádat, ale jak mám na to vše reagovat?
O ženu se budu snažit postarat co nejlépe, po rozvodu zůstane sama a také máme starost o naše dítě...
Taky se mě pořád ptá, jestli se o něj postarám, když se jí něco stane...
Jsem zmatenej.
Nechápu, co se děje.
Můžete mi prosím říct, jak na tom bude žena a syn do budoucna?
Co mohu já udělat proto, aby se jim žilo lépe.
Naše dítě miluji a ji mám jako člověka rád... ale můžu udělat něco víc?
Hrozně bych jí přál, aby našla někoho, kdo ji obejme...
Rozvod je má největší životní prohra ani nemám sílu těšit se na to nové, přítelkyni a naše dítě...
Hodně jsem ublížil a rád bych ty rány zacelil...
Poradíte mi, řeknete svůj názor?
Nevím, na koho se obrátit.
Děkuji Vám a přeji jen štěstí a štěstí....
Juraj 27.9.2005
Milý Juraji,
obvykle nebývá rozvod ničím extra příjemným.
Je to škrt v životě.
Něco, co dosud bylo neměnné a rostoucí, se najednou zmačkalo, zbořilo, neexistuje.
S tím se každý nedokáže jen tak lehce vyrovnat.
Na jedné straně je manželka s dítětem, to nebyla špatná doba.
Něco Vás spojuje, s něčím jste do této hry šli.
Najednou je tady jiná žena, jiné dítě (zatím vnímáte jen jeho pohyby...), jiná budoucí cesta.
Nyní jste na pochybách, jestli Vaše rozhodnutí bylo správné.
Jenže z nějakého důvodu jste k přítelkyni přišel, z nějakého důvodu jste se začali spolu bavit, líbat, milovat...
Nebo ani tehdy jste si nebyl jistý, jestli děláte dobře?
Plánovali jste holčičku, ale v tuto chvíli nevíte, jestli Vaše žena zvládne být sama se synem.
Vy jste ji postavil před novou situaci, Vy jste to rozhodl, tak se jí na to ale neptejte.
Ona si bude muset nějak poradit.
Ona nemá vedle sebe muže, který by ji mohl obejmout a schovat do své náruče...
Cestu jste si zvolil, nechtějte, abych Vás z ní nyní zase zrazovala.
Jistě má přítelkyně oproti manželce NĚCO, co ona neměla.
Proto mohla u Vás zvítězit.
Vím, že ideální by bylo, kdyby existoval někdo někdo, kdo by dokázal říct, jestli onen člověk je pro nás ideální nebo není.
Tím si musíme projít sami.
A nyní i Vy, pane Juraji.
Už jste to mlýnské kolo roztočil, voda začíná cákat kolem...
Postupně nabývá na rychlosti...
Je to, jako byste v knize obrátil list a už nikdy se nechtěl vracet zpět.
Přitom tam je tolik zajímavých vět, tolik obrázků...
Absolutně se od své manželky zřejmě neodtrhnete.
Jste ten, který odchází, ona je opuštěná.
Díváte se na ni trochu s lítostí, ale jinou milovanou ženu už máte.
Nemůžete se rozdělit, ani je mít obě najednou.
Doba tomu není nakloněna.
Vybral jste si nyní novou partnerku, tak budete muset tu minulou lehce zneviditelnit.
Jako by už nehrála tak hlavní roli, jakou hrát chce a jakou ještě dlouho hrát bude.
Nepíšete, jak jste od sebe daleko, jestli se i nadále budete vídat...
Pro Vás jsou prioritou v životě Vaše děti.
Nesnesl byste, kdyby měly jakýmkoli způsobem trpět.
Materiální zabezpečení je pro Vás samozřejmostí.
Ale Vás zajímají ještě ty další hodnoty.
Láska, porozumění, naplnění volného času.
Nyní je Vaše cesta zastavena, jste v bodě rozhodování, ale už jste se rozhodl, jen to zvažujete.
Vzít zpět už nelze.
Vybral jste si z velkého množství žen tu jednu, Vaši přítelkyni.
Pro tu jste se rozhodl dál žít, dál dýchat, smát se s ní.
Je to ale pro Vás moc těžké.
Voda se zastavila v řece?
Musí přeci opět začít téct dál do moře...
Na vaši minulost se díváte jako na nepříliš šťastné období.
Je to něco, co byste možná rád smazal, ale to nejde, to víte.
Vaše dosud budovaná stavba se nedostaví.
Nová žena vstoupila do Vašeho života, udělala několik opatření, hlavně Vám dala obrovskou životní zkušenost.
Má Vám dát dítě, mně to vychází na chlapečka...
To dítě je pro Vás hodně důležité, protože Vám potřebuje v jisté věci nastavit zrcadlo.
Je docela možné, že až doroste, zachová se podobně jako nyní Vy.
Ale na takové dohady je příliš brzy.
Všechno je v jistém směru řízeno, každý ale máme tu možnost rozhodování.
Víme, kdy je dobré zatočit, a kdy jít rovně.
Víme také, který člověk je pro nás do života přínos, a který naopak brzdou...
Tohle byste si měl rozmyslet.
Ale i Vaše přítelkyně přišla s jistým záměrem od vyšších sil...
Máte úkol - přežít tento život, pokud možno druhým neubližovat a dokázat se ohlédnout zpět.
Měl byste mít čisté svědomí.
Nikde není napsáno, že rozvodem přicházíte o své první dítě.
Dokonce i s manželkou nemusíte všechny vazby zcela zpřetrhat.
Jenže už to nebude život s ní, ale Váš zcela nový život, s novou ženou, s novým dítětem.
Nevím, jestli Vás to potěší, ale rozhodně nejste prvním, kdo se rozvádí.
Podobné srdceryvné stavy zažívají denně tisíce lidí.
Zvažují to nekonečné kdyby...
Jenomže to mlýnské kolo se opravdu už točí.
W. 27.9.2005
Děkuji Vám...já....četl jsem Vaše slova opravdu pozorně...a věřte, že je to opravdu nutné.
Ale já "mám" tuhle řeč, nebo lépe tento styl vyjadřování opravdu rád.
Chápu, co mně chcete říci, nebo alespoň vetší část toho všeho...
Ač nebylo mnohé přímo řečeno, já to v textu vidím....
Ano hledám ujištění, že se jim povede dobře a já mohu "odejít".
Ano rád bych slyšel, že přátelství, které mohu dát ženě a lásku dítěti, včetně nějakého materiálna, je udrží nad vodou a nedá jim zahynout.
Vidíte do mě a popravdě mi mé nejistoty necháváte.
Jsem si jist, že víte, proč tomu tak je.
Nicméně i to je pro mě odpovědí...
Jsem si jist, že existuje čas zrání, činů a zodpovídání se...
Máte pravdu, kolo se točí,já ho roztočil a to zcela záměrně - hledaje smysl žití a lásku...,
jen jsem zapomněl, jak těžké je ubližovat a ještě těžší s tím žit....
Nezbývá než se ke všemu postavit čelem.
Udělám maximum, ale i radši budu mít nedostatek já, než by trpěli mým rozhodnutím oni - má žena a mé dítě...
Čas zodpovídat se a platit.
Já ho přijímám.
Přítelkyni miluji... máte pravdu... chtěli jsem holčičku, tak strašně moc....a je to syn...
Ne vše a vždy a všem má býti vyjeveno... jen vyvoleným...
Jen chci říci, že je těžké být šťastný, když ostatní trpí mou vinou...
Přeji Vám jen štěstí z celého srdce a děkuji za Váš čas....
Juraj 27.9.2005
Milá Wahlgrenis,
s odstupem času (a co je to v životě 5 měsíců?) mi připadala slova, která jsem napsala v květnu, jako cizí.
Poznala jsem samozřejmě svůj příběh, obrysy všech těch jeho detailů se ještě zvýraznily...ale je tu nadhled.
Potvrzení toho, že čas hojí.
Juraj stojí na kraji pomyslného letadla, které jej vyneslo do oblak a čeká jej seskok.
Vítr mu buší do obličeje a hukot motora nahání strach.
Krok vpřed a - volný pád.
Nádherný pocit. Ticho. Šustění větru. Země se přibližuje. Padák otevírá.
Škubnutí, které jakoby chtělo nahradit zatřepání a slova "probuď se" a nádherný, tichý let.
Hukot motora se vzdálil jako něco, co nikdy snad ani nebylo.
Je tu jen ten vítr, uzoulinké pruhy polí pod nohama a nad hlavou hedvábí, které jako by nahrazovalo obrovské nebe...
A opět je na zemi. Oběma nohama. Trochu tvrdě, ale doskočil. Hedvábí se chvíli táhne za ním, až tiše spočine.
Za zády. Jako minulost. Krev se nahrne do obličeje. Zážitek je mnohem silnější jako všechny představy.
A opět jde život dál.
Ne každý den na nás čekají seskoky a vzrušení, které přináší vše nové.
Pokud nasedne do letadla po druhé a po třetí a po páté... bude jeden seskok krásnější jako druhý, ale bude stejně jiný.
Krásný, ale zevšední. Možná se i zraní.
Možná zkusí něco ještě nebezpečnější. Možná...
Tak nějak si představuji to, co Juraje čeká.
Jeho nový vztah mi evokuje tuto podobnost.
Vzrušující začátky, někdy bolavé a jindy zas všední konce.
Neumím číst z pláství jako ty, Wahlgrenis.
Nejsem jasnovidka, ale jedno vím jistě:
Nic nejde vrátit a nic nelze prožít stejně.
Stejně dobře nebo chceš-li stejně zle...
Od chvíle, co jsem reagovala na první Jurajův dopis (a co mi připomenul mou minulost spletenou s přítomností) uplynulo pouhých pět měsíců.
Co mi ten čas dal?
Úžasné poznání:
Když necháme plynout v životě vše bez toho, že bychom děj svého života silou vůle usměrňovali,
když zapomeneme růžové brýle a řídíme se svou intuicí, svým svědomím a přijímáme vše tak, jak přichází, najdeme pravou cestu.
Radilas mi Wahlgrenis, abychom si psali, ale abychom měli na zřeteli to, abychom nikomu tím neubližovali.
Řeklas, že se snad sejdeme až v příštím životě.
Ano.
Píšeme si dál a naše korespondence již čítá snad přes padesát dopisů.
Jen z jediné strany, takže dohromady možná sto...
Ty první byly rekapitulací, vzpomínkami, shrnutím minulosti.
V těch dalších nové sbližování.
Jiné. Milenectví? Láska? Ty nejsou v plánu.
Hluboké přátelství, tak bych si dovolila nazvat to, co cítíme.
A můj vztah k muži, který žije vedle mne a před kterým je to vše zahaleno?
Ještě těsnější.
Oddanější a moudřejší, neboť ten, jehož láska mne spalovala před třiceti lety,
se dovede s nadhledem a hlavně pohledem muže podívat na vše, co já nyní, v tomto vztahu cítím jako nezdar,
křivdu nebo dokonce neporozumění.
Když on na druhém konci planety vycítí, že právě nejsem šťastná tak jak být dovedu,
stačí několik slov, kterými mi otevře nejen oči, ale i srdce.
Láska k němu mi tu manželskou neupírá.
Naopak, dává jí novou a troufnu si říct že lepší podobu.
Snad mi jej seslal Bůh a snad někdy budu mít příležitost sdělit to i svému muži.
V naději, že to vše pochopí a že mu nic z toho neublíží, neboť to, co mi osud nabídl, náš vztah neoslabilo, nýbrž zocelilo.
Jediné, s čím nejsem spokojena je fakt, že můj vzdálený protějšek stále nemá nikoho, koho by přes tuto "komunikaci" mohl více milovat.
Snad není všem dnům konec.
Je mi dobře, Wahlgrenis.
To štěstí a klid přeji všem, kteří tyto řádky budou číst.
Přeji Jurajovi, aby dokázal ze situace, v níž se díky němu ocitli i ti ostatní, které miluje,
a nebo alespoň k němu nadále nějakým způsobem patří, vytěžit to nejlepší.
Ať nemyslí na materiálno.
Zajistit svého syna a svou první ženu finančně je sice slušné, ale ponižující.
Lásku nelze přepočítávat jako stav konta.
Mohl by je zahrnout přepychem, připravit jim život bez kapky materiálního strádání, ale štěstí v tom netkví.
To by mohli říci ti, kterým sice zůstal majetek, ale ty nejmilejší smetla vlna Tsunami...
Přeji mu, aby z té situace opravdu vytěžil jen to nejlepší.
Ne pro sebe. Pro ty ostatní.
S láskou
Aspidistra 30.9.2005
Milá moje přítelkyně, drahá Wahlgrenis.
Uplynulo hodně měsíců od doby, co jsem na tebe volala SOS...
Prosila tě, aby ses podívala do pláství a pomohla mi vyřešit jedno velké dilema.
Připomenu to ten příběh jen tvými posledními slovy:
"Pište si, ale važte slova, která by mohla okolí ranit.
Rozhodla ses pro tuto cestu dobrovolně, proto se nelituj.
Přítel pochopí Tvoji pravou lásku, ale tu hranici k Tobě překročit nedokáže.
Neumí Tě vyrvat z Tvé země.
Byla by to lítost, kdyby ses tam vydala, ale taky sebelítost, žes to nedokázala tehdy.
Je krásný pocit vědět, že někde je člověk, který Tě miluje.
Ale vedle Tebe je ještě druhý, s nímž jsi něco vytvořila.
Co je pro tuto chvíli cennější?
Zůstáváte přáteli, i když Vás od sebe dělí tisíce kilometrů...
Osud Ti nepřál, šel proti Tobě.
W. 9.5.2005"
Ano, psali jsme a píšeme si dál, i slova vážíme, dokonce náš vroucný vztah, který živily vzpomínky, se opět překulil jinam.
K nádhernému, chápajícímu a laskavému přátelství.
Možná jsem udělala někde chybu já, možná to tak mělo být.
Při jedné z manželských krizí, které občas rozbouří hladinu i toho nejpoklidnějšího manželství,
jsem pronesla větu, kterou jsem svého muže ranila.
Přiznala jsem se, že jsme se s bývalou starou láskou přes internet opět našli, že si občas napíšeme
a povyprávíme, jak kdo žijeme, co nás těší a co trápí... a nechala jsem se unést.
Řekla jsem "ať už je to tak nebo tak, u srdce mě hřeje jediná myšlenka:
Že na této Zemi je ještě jedna duše, jeden muž, který by mi dokázal přinést třebas i modré z nebe..."
Tehdy můj muž neřekl ani slůvko.
Byla jsem si jista, že svými činy dokazuji, že je to vše jen vánek, který kolem mne proletěl,
ale to, co žiji s ním, je pro mne to nejdůležitější.
Dokonce jsem dospěla k poznání, že manžel (do té doby tolik jistý mou láskou k němu) se začal obávat,
že by mne snad mohl i ztratit...
Náš malý manželský "boj", který trval pár dní, jakoby se pominul a vydrželo to tak několik měsíců.
Letošní Vánoce však námi otřásly.
Přítel - dávná láska - vzkazoval pozdravy muži, dětem,
a protože jsem neměla odvahu je (hlavně manželovi) tlumočit, nechala jsem vše plynout.
Opět však (a právě na Štědrý den) mému choti něco prolítlo hlavou, něco se stalo
a dodnes nevím co (je velký introvert a málokdy se dozvím o důvodech jeho úplné a neprůlomné uzavřenosti)
a svátky se staly pro celou rodinu peklem.
Když odmítl i dárky, přestal s námi komunikovat, odmítal udělat pro rodinu cokoliv,
jen schoulený spal nebo spánek předstíral, vyklouzlo to ze mne podruhé.
Možná jsem bláhově doufala, že to jím zatřepe a vrátí se na zem, pochopí, co pro něj znamenám, co pro něj znamenáme...
Narazila jsem.
Nezajímá jej, že nějaký "přítel" nás má všechny rád, ač nehodlá vstupovat do našeho života.
Vypadá to s námi, opravdu milujícími se manžely, špatně.
Odmítá mou lásku, náklonnost, jako kdyby mi před nosem zabouchl dveře.
I kdyby se trápil, kdyby jeho bolest měla podobu hrozného umírání, nezajímá jej nic z toho, co říkám.
Zavřel uši, zatnul ústa.
Cítím jen jeho zaťatost, odmítavou, tuhou křeč, najednou jsme jako dva stejné magnetické póly snažící se spojit...
Napsala si mi v květnu, milá Wahlgrenis, že s mou dávnou láskou jsme se v tomto životě míjeli.
Možná, že se sejdeme v životě příštím...
Sama jsem si zavinila, že se snad míjím v tomto životě i s tím, s nímž jsem spojila svůj zbytek opravdového života.
Moc mne to bolí a nevím jak to napravit.
Byly to nejhorší Vánoce v mém víc než půlstaletém životě.
A očekávala jsem je plná lásky...
S láskou tvá ubolená
Aspidistra 27.12.2005
Milá Aspidistro,
ach jo...
Nevážila jsi slova, abys neranila okolí.
Naopak ses chtěla o radost, kterou vnitřně cítíš, podělit se svými nejbližšími.
Ale tam pro to nebyla úrodná půda.
Ranila jsi svého muže, protože jsi mu tak nechala nahlédnout do hlubin svého srdce.
Tohle se stát nemělo.
Stoupla jsi na příliš tenký led, to jsi hned pochopila, jak jsi zavrávorala.
Jediná jistota Tvého muže jsi byla Ty.
Co mu nyní zůstalo?
Jsi sice vedle něho, ale potvrdila jsi mu, že Tvé srdce bije pro někoho jiného.
Nedivím se jeho reakci, muži takto jednají, stanou se apatickými, když veškeré jejich jistoty spadnou jako domeček z karet.
Nemluví, nereagují na otázky, dívají se na svět pohledem "vraha".
Oni jsou totiž v ohrožení, proto musí útočit.
Nemá smysl nyní zkoumat, proč jsi neposlechla moje slova.
Chtěla jsi to svoje štěstí přenést dál, ale nechápeš, že Tvé štěstí je v jistém směru nepřenositelné.
Mělo zůstat u Tebe a Tys měla dál zůstat v očích Tvého muže jedinou jistotou.
Stala se chyba.
To ale sama už dobře víš.
A jak z toho ven?
Jednou vyslovená slova není možné vzít zpět.
Kdyby to tak šlo, viď?
A co na to plástve?
Jsi nyní obětí, jako by se na Tebe všechno sesypalo.
Tvoje manželství prochází krizí, objevilo se navenek něco, co mělo zůstat spát.
Zrada - a v pozadí je cizinec.
Tobě ale přichází zpráva od vyšších bytostí, jsi pod jejich ochranou a nemusíš se bát.
Nakonec dokonce jako bys uslyšela jejich tichoučký potlesk.
Bude to úžasné, ale až si tím vším projdeš...
Pod střechou, kde nyní setrváváš se svou rodinou, začalo jakoby hořet.
Bude třeba plameny společnými silami uhasit a zase se dají vybudovat nové základy.
Takové, v kterých je místo pro lásku a vzájemnou důvěru.
Najdete k sobě ještě cestu a nebude rozhodně nepříjemná.
Tvůj muž nyní vnitřně závidí tomu druhému muži, že se dostal k Tvému srdci tak blízko.
S tím se neumí srovnat.
Další detaily už ale raději nevyprávěj...
Rozhodně je tato situace pro Tebe důležitým zrcadlem, posune Tě dál.
Ale nejdřív musíš pochopit, proč se to vůbec muselo stát.
Myslím, že jsi byla příliš netrpělivá.
Tak to budeš muset přijmout jako nutnou daň.
I takhle je možné chápat ono "něco za něco".
Na jedné straně něco máš, nádherný cit někde daleko za mořem, na druhé straně je ale bolest.
Proto jsme tady, abychom si tyto dílky postupně dávali k sobě a chápali, proč to je právě tak a ne jinak.
Buď trpělivá, pozorná a milující manželka.
Nebude to jednoduché, ale měla bys svého muže zase dostat na svou stranu.
Kdy to bude, nechtěj vědět.
Čas neexistuje.
Myslím na Tebe.
Slovo může fungovat i jako zbraň, když ho použiješ v nevhodnou chvíli, sama sis to ověřila.
W. 28.12.2005
Moc ti děkuji Wahlgrenis.
Vrátila si mi naději a to je to, co v této chvíli moc potřebuji.
Jen ještě dovětek.
Dnes jsem dostala odpověď "z druhého konce světa" na můj ustaraný dopis,
v němž jsem se příteli svěřila o bolesti, kterou jsem svou unáhleností a necitlivostí udělala svému muži.
Víš, co jsem přitom zjistila?
Že moji ochránci pracují ze všech sil.
Už i proto, že mne nechali poznat, že mám v životě vlastně obrovské štěstí, že jsem potkala dva tak úžasné muže.
Můj přítel mi odpověděl obratem a jediná věta prokázala nejen jeho velký cit, ale i hlubokou úctu k nám oběma.
Napsal "...neboj se, neodejde, to jen tak říká, protože řeší některá dilemata,
ale jestliže co i jen pomyslíš, že já jsem důvod nesnází v tvém soukromém životě,
přál bych si, abys mi to řekla a přerušíme naši korespondenci.
Vše s cílem, aby tvůj život, tvé manželství, byly šťastné, jak je to je možné..."
Připomenulo mi to prověrku lásky dvou žen k jedinému dítěti.
Ta, která milovala, se radši zřekla, aby mu neublížila...
Ještě jednou ti děkuji drahá moje přítelkyně za to správné "nakopnutí".
Jak lehce člověk přijde o vztahy, na kterých mu záleží, svou nedočkavostí a hloupostí.
Snad budu mít ještě v tomto životě příležitost to vše napravit.
A nejen kvůli sobě...
Tvá
Aspidistra 29.12.2005
