Bojí se mě muži?
Otázka: Hezký den, milá Wahlgrenis
po delší úvaze jsem se rozhodla napsat také své pocity na tyto kouzelné stránky.
Nic není náhoda, vše má svůj řád a čas a já jsem tyto stránky shodou okolností našla před pár měsíci,
kdy jsem začala mít vnitřní pocit, že začínám něco dělat sama se sebou špatně,
což mně zaskočilo, protože si myslím, že jsem byla vždy dost energická, rozhodná a zvládla spoustu jiných
a horších věcí ve svém soukromém, rodinném a pracovním životě.
Bude to spíše stručná zpověď "mého já", a snad samozřejmě, až budete mít čas, mi budete mít možnost poradit.
Dětství:
rok narození - leden 19xx - nic moc, ale mělo i své světlé období
- nechtěné (násilné) otěhotnění mé maminky, pokusy o přerušení (marné), jsem tady já i sestra, dvojče.
- ve 3 letech dětský domov, maminka byla operována a léčena přes rok (tuberkuloza kyčelního kloubu),
táta jako montér neměl možnost hlídat
- pobyt v domově příšerný, jsme obě zavšivené, bolavé, stresované, tresty fyzické i duševní
(zajímavé je, že to jsou jeptišky, které se o nás starají), pocit chladu a nenávisti z jejich strany ke všem těm mrňatům,
které tam jsou. (toto trauma jsem si vyřešila před 8 lety regresí, ve které jsem všem odpustila)
- škola, dospívání, vztahy v rodině do věku mé dospělosti, dá se nazvat jednou nahoře, jednou dole.
Dalo se to přežít - jiní na tom byli hůř.
- nenávist a citové vydírání mé maminky vůči mé osobě, a i přesto jsem ji milovala a starala se o ni do jejich 80 let, kdy zemřela
- táta zemřel v 55 letech - můj vztah byl k němu dobrý, i když trápil celou rodinu (alkohol, ženy)
- no a moje maličkost
- se svým mužem jsem se seznámila na dovolené v Bulharsku a za 35 dnů našeho poznávání se jsme se vzali.
Sice rodiče obou dvou byli proti, ale přesto toho nelituji, manželství = to bylo něco nádherného a skvělého.
Do roka byl první syn a do dalšího roku druhý.
Bohužel po necelých 5 letech této nádhery byl konec.
Manžel zemřel ve svých 29 letech na rakovinu.
A tam začal můj tzv. boj o životaschopnosti celé mé rodinky.
Rodiče manžela se s námi přestali stýkat (byla to prý má vina, že zemřel), o vnuky neměli zájem, až v jejich 18 letech,
ale synům to už nic neříká i když 1x do roka se jedou k nim podívat.
Měla jsem dvě možnosti, buď se litovat a fňukat nebo se zvednout a jít.
Zvedla jsem se a šla, měla jsem dva mrňavé kluky, pro ty jsem to chtěla dokázat.
Nebylo to jednoduché, ale jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla.
Dnes jsem to samostatní dospěláci, mají rodiny, mám nádherného vnuka 4 roky a dvě kouzelné vnučky 9 a 8 měsíců.
Jenže to vše šlo na úkor mé osobnosti co se týče partnerství.
Než jsem kluky postavila jednou nohou do života v jejich 15 letech a pak oběma nohama v jejich 18 letech,
tak nebyl na trvalý vztah čas.
Sem tam se něco objevilo, ale rodina byla na prvním místě.
No a dnes, kdy jsem zůstala i nezůstala sama, tak to partnerství také nejde.
V čem je problém?
Je to tím, že se mne muži bojí?
Vadí jim moje samostatnost, rozhodnost, nezávislost?
Nebo jsem měla za úkol držet rodinu pohromadě, ale přišla jsem tím pádem o svoje partnerské vztahy?
Škoda, že už nemáte volno na Váš seminář, který pořádáte v dubnu,
tam bych si možná některé otázky, které mám v sobě, vyřešila.
Tak snad příště.
Škoda také, že není takovýto seminář třeba na týden.
Ale co není, může být.
Pokud by se Vám moje psaní zdálo chaotické, moc se omlouvám, moje životní story je dost náročné
a vypisovat je zdlouhavě nemá smysl, protože mám některé věci už srovnané.
Ale nestěžuji si, v podstatě jsem šťastný človíček, který má jenom občas splín a nemá se komu svěřit.
Děkuji moc za trpělivost .
Mám Vás ráda, stránky nemají chybu.
Dík.
Brilianta
Odpověď: Milá Brilianto,
děkuji za pochvalu.
S muži to máš skutečně těžké.
Tvým největším problémem je, že se na svět díváš skrz masku, nejsi to Ty.
Svým dvěma synům ses absolutně obětovala.
Vlastně na nic dalšího nezbyl čas ani prostor.
Smířila ses s tím, že jsi obětí svého života, nečekala jsi žádné radosti, jen jsi ze sebe odkrajovala.
K takové ženě se nemůže přiblížit žádný muž, i kdyby třeba chtěl.
Všechny vztahy, i když se mohly projevit, byly pro Tebe nepředstavitelně daleko.
Nyní je už jaksi na všechno pozdě.
Čas si někam odkráčel.
Přesto nejsi úplně sama, začínáš nový život, ale s Tebou kráčí žena, přítelkyně, s kterou se znáš už hodně dlouho.
Je to žena, která o Tobě ví skoro všechno.
Zjistíš totiž vedle ní, že muže nepotřebuješ.
Najdeš cestu k umění, které pro Tebe má velký význam, mám pocit, že i sama začneš umělecky tvořit.
Věřím, že před Tebou je ještě hodně optimistického, což pochopíš brzy.
Neměla by ses vzdávat duchovního růstu.
Oheň pro Tebe hraje důležitou roli.
Buď opatrná.
© Wahlgrenis
17.04.2005
