Mám problémy s dospělým synem
Otázka: Dobrý den,
Nevím si rady v mé momentální životní situaci.
Už spoustu měsíců řeším stále problémy, které se zdají neřešitelné už proto, že ať udělám cokoliv, vždy to dopadne špatně.
Ve všech oblastech mého života se mi maximálně nedaří.
Dějí se mi věci, nad kterými všichni kroutí jen hlavou a tvrdí, že to snad ani nemůže být možné.
Mám sestru, která je hodně duchovně založena a ta tvrdí, že jsem prokletá mou matkou kvůli problému,
který popisuji dále:
Mám 22-ti letého syna.
Už od jeho zhruba 13 let stále řeším nějaké problémy s ním spojené.
Velice brzy začal kouřit, našel oblibu v alkoholu i v tzv. lehkých drogách.
Stále jsem žehlila jeho průsery, pokud nebyl ještě plnoletý, vychovávala jsem ho sama,
nechtěla jsem, aby skončil někde v pasťáku, už kvůli své matce, která na něm hodně visí.
Pak přišla plnoletost a problémy začaly narůstat, neboť měl pocit, že může rozhodovat sám za sebe,
tudíž dělat si co chce, ale já jsem povinná se o něj starat jako dříve a navíc tolerovat jeho závislosti, dluhy apod.
Čekala jsem, že se po vojně trošku změní, samozřejmě k lepšímu, ale opak byl a je pravdou.
Čtyři roky žiju s přítelem, který je velice hodný a tolerantní a je to asi jediný člověk v rodině,
ke kterému můj syn chová alespoň nějaký respekt.
Po návratu z vojny s ním ale zažívám očistec na zemi.
Nechce se mu pracovat, neboť, jak tvrdí, není nikde dostatečně ohodnocen
(je vyučený zedník - pouze praktická dvouletá škola, s učením měl problémy)
a pokud by v práci nebyl problém tohoto druhu, tak se mu obyčejně nezamlouval kolektiv.
Samozřejmě jsem se celé roky na to všechno mlčky nedívala, zkoušela jsem všechno možné,
domluvy, pláč, prošení, křik, vyhrožování ústavem, fyzický trest, zákazy všeho možného i nemožného druhu,
nic na něj neplatilo.
Všichni mě jen ujišťovali, že mám počkat, že z toho vyroste.
Jenže kluk je čím dál horší, nejen že se mu nechce do práce, ale nechce chodit ani na Úřad práce.
Už dvakrát jsem ho tam dotáhla osobně, jenže co z toho, když tam šel jednou a víckrát ne?
Doma mi jen lhal, to mu jde dost dobře.
Takže ho už pár let živím a ztrácím nervy a trpělivost.
Pořád jen leží a spí, v noci se poflakuje, nevím ani kde.
Pokud má někde příležitost, opije se a potom mi tahá své opilé kámoše domů,
ti mi spí v čistě povlečených peřinách ve svém oblečení.
Jednou jsem si dovolila vyhodit takového nocležníka uprostřed noci, už z toho důvodu, že mám ještě jedno dítě.
Studuje a ráno musí brzy vstávat.
Tehdy starší syn poprvé na mě začal řvát, co jsem si to dovolila a vymlátil mi dveře v kuchyni,
řekl mi, že nikdo nemá horší matku než on.
Nemůžu popisovat všechny mé zážitky se synem, ale musím říct, že už několikrát jsem byla na pokraji zhroucení.
Došlo to tak daleko, že jsem ho zhruba před rokem vyhodila z domu.
Byl půl roku na ulici, dokonce i chodil někam do práce.
Potom jsem ho vzala zpět, myslela jsem si, že je to pro něj dostatečné ponaučení, že pochopil,
že i on musí brát zodpovědnost za to, co dělá.
Vše bylo v pohodě, ale jen pár týdnů.
Pak zase přestal chodit do práce, dál ho živím a o vše se starám.
Teď jsme s přítelem přišli o práci, tak jsem ho prosila, ať mi pomůže tím, že si alespoň na sebe vydělá,
ale je to házení hrachu na zeď.
Před dvěma týdny mi zase ruply nervy a řekla jsem mu, ať si hledá bydlení, že už se o něj starat nechci, ani nemůžu.
Odešel, vrátil se opilý a fyzicky mě napadnul.
Byla jsem sama doma, takže si to fakt vychutnal.
Řval po mě, to ani nemůžu tady prezentovat, čím vším mě nazval, plival mi do obličeje, bylo to jako ve špatném snu.
Chtěla jsem, aby okamžitě odešel, než to dopadne ještě hůř, ale křičel, že tady má trvalý pobyt
a že se nehne, že tady bude tak dlouho, jak uzná za vhodné.
Nezbylo mi nic jiného než zavolat policii.
Přijeli okamžitě, stačilo říct jméno syna.
Informovali mě, že ho moc dobře znají, že kde se co semele, rozbije nebo se sejde nějaká fetparta, u toho vždy je.
Odvezli ho na záchytku, od té doby se domů nevrátil.
Moje matka mi vynadala, že jsem povinná se o něj starat a pokud to neudělám, do smrti mě nechce vidět,
teď mě ani nepozdraví na ulici.
Moje sestra mě stále straší božím trestem za to, co jsem udělala.
Včera jsem se rozhodla, že i s ní raději přeruším styky, neboť mě to hrozně stresuje.
Přitom její dcera si před třemi roky vzala život, protože zůstala sama na druhém konci zeměkoule,
měla existenční problémy a nezvládla to, sestra ji nepomohla, akorát shrábla po holce vysokou životní pojistku
a boha se nebojí, jen mě straší.
Musím ještě napsat, že mé mladší dítě je úplně jiné, ani nevím, že ho mám, nikdy jsem neřešila nějaké problémy.
Ani nevím, jestli vůbec nějakou pubertu měl nebo ještě má, je to naprosto pohodové, dobře se učí.
Oběma jsem dala stejnou výchovu, nevím, kde se stala chyba.
Dost mě mrzí postoj mé rodiny.
Podle nich jsem já ta nemožná, ba co víc, příšerná.
Dělají se mě zrůdu, která si nezaslouží nic dobrého.
Matka mi svého času hodně finančně pomáhala, když jsem zůstala s dětmi sama a teď mi řekla,
že z vděčnosti musím vytrpět všechno.
To mi řekla doslovně.
Syna obhajovala, ze mě udělala největší mrchu pod sluncem.
Vím, že mě před synem pomluvila, když na mě sprostě řval, jako bych slyšela ji.
Přesto přese všechno stále musím na syna myslet, jestli mu třeba nějak nemůžu pomoct, jestli neexistuje možnost,
že se vzpamatuje, on je to první, na co myslím, když ráno vstávám a to poslední, když večer usínám.
Budu fakt vděčná za názor radu.
Musím podotknout, že osobně nejsem ateista, ale na otázku víry se dívám svým způsobem,
prostě nejsem schopná uvěřit úplně všemu.
Jsem v poslední době i dost uzavřená, moc se a nestýkám s lidmi, jsem hodně nesoustředěná, na všechno zapomínám.
Nejdříve jsem tvrzení mé sestry považovala za nesmyslné, ale čím déle trvá mé šílené období,
tím více nad tím začínám přemýšlet, protože jiné vysvětlení nenacházím.
Navíc se mi dějí posledních pár týdnů věci, které jsem nikdy nezažila.
Pořád mám pocit, že někdo je v mém bytě.
Slyším kroky a často, hlavně v noci, nějaké zvuky.
Ale není to ťuk sem ťuk tam, je to dost silné bouchání na dveře, v kuchyni na stole, slyším evidentně, z kterého místa to jde.
Děje se mi to i za přítomnosti mé rodiny, jenže nikdo nic neslyší, jen já.
Nedávno přišel můj syn domů, mluvila jsem s ním v kuchyni a zřetelně jsem slyšela,
jak se někdo další zouvá v předsíni a štěrkání klíčů.
Myslela jsem, že si přivedl návštěvu a nabídla jsem oběd jemu i tomu, co s ním přišel.
Díval se na mě jako na blázna, neboť přišel sám.
Je to pro mě nepochopitelné, protože jsem dost velký realista.
Moje sestra tvrdí, že je to varování, že jsem udělala něco, za co budu potrestána.
Lituju, že jsem se jí ptala na názor, protože mě znervózňuje, jsem z toho zmatená a nevím, co si už o tom všem mám myslet.
Proto jsem se rozhodla, že se zeptám na nezávislý názor.
Můžete mi nějak poradit, prosím?
Lotka
Odpověď: Milá Lotko,
Tvůj příběh není nijak veselý.
Sice jsem před časem omezila vztahové - tedy individuální - výklady, ale v tomto případě udělám výjimku.
Podívala jsem se do pláství a tady je závěr:
Nyní prožíváš obrovské zemětřesení.
Všechno je jinak, než by sis přála.
Při Tobě stojí přítel, máš v něm jistotu, miluje Tě.
Ale máš pocit, jako by Vyšší síly od Tebe dávaly ruce pryč.
Říkáš si - co jsem udělala špatného?
Problémy se synem se ještě k závěru nechystají, možná to vyústí i do nějakého soudu.
Všechno způsobují jeho závislosti na drogách.
Dostal se jinam, sám ani za to nemůže, jak občas i sám uvažuje.
Děje se to jaksi mimo jeho psychiku, je to silnější než on.
Nesrovnal se s Tvým rozchodech s manželem a tedy jeho otcem, nesouhlasí s Tvým přítelem.
Vypadá to, i když je už dospělý, že nerad vešel do tohoto světa.
Líbilo se mu, když byl ještě malý, když všechno kolem něho bylo v pohodě, měl maminku i tatínka.
Pak se to nějak všechno posunulo.
Teď si s tím sám neví rady.
Neví, jak to řešit.
Možná už prošel nebo právě prochází nějakou složitou zkouškou.
Ví, že rodina jako instituce nemá smysl.
Ani on sám nechce začínat žádné perspektivní vztahy s žádnou dívkou.
Je to sice trochu proti přírodě, ale on nad tím nesmutní, rozhodně nebrečí.
Je s tím srovnán.
Nechce propadnout do stereotypu, stejného každý den, týden, měsíc.
Tohle nechce.
Chtěl by být svůj, ale neví jak na to.
Tobě vyčítá, že jsi zradila jeho dětské sny.
Neplánuje nic do budoucna, všechno kolem je mu jedno, neřeší, kde bude pracovat, kde bude spát.
Má pocit, že už nic pozitivního přijít nemůže.
Vysílání lásky v tomto případě zřejmě nepomůže, on je totiž už příliš daleko.
Je už nedostupný.
Nevidím v tuto chvíli žádné pozitivní řešení.
Je to smutné, já vím.
© Wahlgrenis
16.04.2005
