Proč jsem tak jiná?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
dovolte prosím, abych se Vám svěřila s něčím, o čem jsem ještě nikdy s nikým otevřeně nemluvila.
Problém se týká mě samotné, můj život je celý takový komplikovaný.
Pokusím se to napsat co nejstručněji.
Jako dítě jsem žila ve světě fantazií, psala jsem básničky a pohádky, malovala jsem
- utíkala jsem do toho světa snů a pohádek z reality, protože tam mi bylo dobře a byla jsem šťastná.
Ve škole jsem byla průměrná, nic moc, naši vkládali naděje spíše do staršího bratra, který byl chytřejší, zvídavější i rozumnější. Sebevědomím jsem zrovna neoplývala, ale vystudovala jsem střední školu s maturitou,
pak jsem strávila nějaký čas v zahraničí, kde jsem se starala o děti, vystudovala jsem dokonce i vysokou školu a teď už pracuji.
Nikdo mě do toho nenutil, nikdo by v životě ani nepomyslel, že já bych mohla vystudovat vysokou školu, ale stalo se.
Měla jsem vůli něco dokázat, moc jsem to chtěla.
Na všechno jsem musela vynaložit obrovské úsilí, abych zvládla to, co jiní zvládali levou zadní.
V životě jsem nikdy neměla žádné důvěrné kamarádky, přitom jsem chtěla a toužila jsem po tom.
Mrzelo mě to, ale nedokázala jsem s tím vůbec nic udělat.
Když jsem si na střední škole jakousi kamarádku našla, přebrala mi ji jiná spolužačka a bylo po kamarádce.
A tak jsem nadále zůstávala sama ve svém světě básniček.
Teď už jsem celkem zabředla do pracovního procesu, veškerý svůj volný čas věnuji příteli
a nemám už tolik času, abych přemýšlela nad tím, proč nemám kolem sebe lidi, se kterými bych si mohla jen tak popovídat.
Zvykám si pomalu.
Stále mě však provázejí takové zvláštní pocity - úzkosti a strachu, že něco nedokážu,
strach z nového, z povinností, které přicházejí, že jsem nesplnila to, co se ode mě čeká, že jsem měla být lepší....
Jaký je vlastně můj úkol tady?
Kam směřuju?
Proč jsem tady?
Pravděpodobně jsem ve svém minulém životě musela udělat něco zlého, že teď musím takto pykat.
Víte, Wahlgrenis, já si prostě připadám mezi ostatními lidmi taková hodně odlišná.
Nesplývám s davem a přitom bych byla tak ráda, kdyby to nějak šlo.
Já netoužím po tom - být jiná.
Život a lidi kolem mi připadají jak puzzle - všechno jsou malé dílky a já si nejsem jistá, jestli tam někde taky zapadám.
A někdy mě napadá, jestli jsem vůbec normální.
Nenapsala jsem to krátce, jak jsem zamýšlela, prostě to nešlo, omlouvám se za to,
nechtěla jsem Vás obtěžovat příliš dlouhým psaním, protože vím, že dopisů máte hodně.
Nějak jsem nebyla schopná to všechno zformulovat do pár výstižných vět.
Snad to dočtete, Wahlgrenis.
Jsem tak ráda, že jsem Vám to mohla říci.
Myslím, že Vy mě určitě chápete.
Přeju Vám hodně zdraví a energie a děkuju Vám za Vaše hřejivá a povzbuzující slova z Vašich odpovědí.
Moc Vás zdraví Sophie
Odpověď: Milá Sophie,
chceš, abych Ti napsala v jedné větě, co si myslím?
Nechtěj být jako ostatní, nechtěj být jen ten dav, buď svá, buď jiná, buď originál.
Co je na světě lepšího?
Jen si představ, že bychom všichni byli stejní, měli bychom stejné názory, líbily by se nám stejné písničky a filmy.
Všichni by se s námi chtěli kamarádit...
To přeci nejde.
Buď ráda, že jsi jiná.
Jsi normální právě tím, že nejsi jako všichni ostatní, to je moc dobře.
Píšeš o puzzle, jak Ti všechno kolem připadá jako dětská stavebnice.
Já zase mám občas pocit, že svět je veliké divadlo, v kterém nevíme, kdo je režisér.
Nemyslím si vůbec, že bys byla nějak špatná.
A že jsi okolí přesvědčila, že umíš vystudovat vysokou školu, to je snad taky dobře.
Fandím Ti, jen prosím nechtěj být jako dav.
© Wahlgrenis
13.04.2005
...něco pro Sophii...
Jak krásně a nenápadně si mě zavedla do mého dětství a mládí,
byť každá žijeme samostatně a originálně, jako každý.
I já kdysi žmoulala a dost bolestivě otázky:
"proč nemám kamarádku, proč si připadám tak sama, proč mě nikdo nenaslouchá a nerozumí mi,
proč tu jsem, zda jsem vůbec dítě svých rodičů ?"...
přišlo mi to nespravedlivé, protože jsem kolem sebe vnímala, jak všichni, jak jsi psala,
do sebe pasují jako stavebnice, jen má kostička ne a ne se vejít.
A ještě mi přišlo, jak se na mě všichni divně dívají a potutelně se smějí.
Vydržela jsem a hlavně pochopila.
I když mi život nepřipadá nikterak lehký.
Dnes stále nemám kamarádku myslím tu nejlepší, myslím, že mít ani nebudu,
ale vím, že je to v naprostém pořádku.
Jsem tu k vůli jiným záležitostem než si hledat přátelství na život a na smrt.
To samé pociťuji i v partnerství.
Cítím, že život mě učí být velmi samostatnou a silnou jednotkou, přesto úžasně zapadající do "stroje času".
Přesto se mi to nepíše zcela příjemně, protože toto všechno je opředené každodenním lopocení.
Nic nedostáváme jen tak náhodou a i kdyby to přece jen tak bylo,
myslím dokud se s jakýmkoliv darem nenaučíme dobře pracovat, nebude ku prospěchu nám samotným ani druhým...
bezesmyslu, práznota... z tohoto vlastně vznikají nenávisti k sobě samým i druhým?
A proto je úžasným velkým darem, se naučit být zdravě sami sebou a přijmout tuto skutečnost celým svým srdcem.
...pak nám úsměvy půjdou samy od sebe :o)
Drahomi 14.04.2005
