Proč si tak moc nerozumím se sestrou?
Otázka: Dobrý večer, milá Wahlgrenis!
Jsem sama ve svém domě a je mi velmi smutno.
Manžel dojíždí za prací a vrátí se až zítra, starší dcera již též pracuje a přijede až o víkendu, mladší ještě zaměstnávají studia.
Navíc - je dost daleko od domova.
Tyto takříkajíc prázdné dny, bez milované rodiny, trávím s maminkou,
jež včera společně se mnou klidně a v míru oslavila své 82. narozeniny.
Dnes ale zůstala postel v jejím pokoji rozestlaná a prázdná.
Její unavené a trochu i ubolené srdíčko (budou to tři roky, co jsme ze stejného pokoje vyprovodili naposledy tatínka) trochu zlobí.
Museli jí dnes ustlat v nemocnici.
Snad i proto mnou prošel ještě větší stesk, když jsem si ve Vaši odpovědně přečetla slova vnučky,
která si vyčítá, že se nerozloučila s babičkou...
Moje víra, že vůle mé mamky je dost silná a ona se vrátí zpět mezi nás, mne drží nad vodou.
Je toho ještě mnoho, co si musíme říci a byla by škoda tu tenoulinkou nit spojení přerušit.
Milá Wahlgrenis, nechci Vás zahlcovat smutnými myšlenkami dcery, která se bojí snad té největší ztráty.
Chci Vás poprosit o radu, jak přemoci neklid, který do mého srdce pokaždé vnese telefonát či setkání s mou jedinou sestrou.
Jsme od sebe vzdálené nejen těch 250 kilometrů, jež nás dělí,
ale i celých sedm let, které prožila beze mne jako jedináček, protože jsem na tento svět přišla snad bez jejího pozvání.
Za sedm let, které se staly jakousi propastí plnou našeho vzájemného neporozumění.
Jsme sestry, ale někdy se mi zdá, že každá z nás pochází z jiné planety.
Ctíme zcela jiné hodnoty a ač se máme rády, jen ztěží dojdeme porozumění.
Porozumění v názorech na vztahy, tužby, lidské hodnoty...
Když jsem si brala k sobě oba rodiče na dožití, doufala jsem, že nás moje "služba stáří" sblíží.
Nikoliv.
Její žárlivost z dětství a později mládí i dospělosti se přenáší i do našeho stáří.
Žárlí dokonce i na to, že jsem měla maminku já i moje rodina blíž,
že mým dětem četla před lety pohádky a pletla jim copánky... přitom nikdy sama neudělala nic, aby byla k rodičům blíž i ona.
Ani ve chvílích, kdy otci zdraví odtikávalo poslední měsíce a dny.
Když tehdy přijela, aby své rodiče viděla, dávala na odiv jen své bohatství (nemám na mysli to duchovní)
a svou chvilkovou laskavostí a péči, kterými v těch chvílích tloukla o stůl jako karetním esem,
se vždy pokusila zastínit mé mravenčí krůčky ba mnohdy i zoufalství a bezradnost člověka pečujícího o nemocného,
netrpělivého a tuze starého, se svým osudem nesmířeného muže.
Moji přátelé říkávají, že mám už za sebou své první schůdky do nebe.
Já ale nechci schody do nebe!
Přála bych si mít klid tu dole, na Zemi.
No a maminka je tu nyní už tím jediným tvorem, který nás, dvě nepovedené sestry, spojuje.
Moje sestra se mne dnes ptá, zda by měla přijet a navštívit ji.
Zda maminku nepoleká svým náhlým příjezdem...
Bolí mne celé nitro při představě, že by se takhle měla jednou ptát některá z mých dcer...
Bojím se, milá moje přítelkyně Wahlgrenis, že v našem setkání opět vyroste nějaký "důvod" nespokojenosti s tím,
co dělám, co říkám, o čem přemýšlím, co cítím...
Jednám nejlépe, jak umím, ale chybí mi ve vypjatých chvílích našeho vzájemného neporozumění schopnost mlčet.
Umění ustoupit, nekomentovat, nejitřit...
Nedovedu přemoci svůj nesouhlas s mnoha jejími názory a postoji a nedokáži se naučit to vše přehlížet.
Prosím o pomoc!
Poraďte mi, jak to dokázat?
Moc Vás o to, milá Wahlgrenis, prosím.
Jsme "sestry na telefonu".
Sestry na ty "nejnižší tarify".
Pár minut sdělení a výměny informací...
Milá přítelkyně, jak mám sesbírat sílu a přehlížet všechny ataky, ač jsou většinou oděné do těch nejjemnějších jízlivostí?
Bojím se každého našeho dalšího setkání a to jen proto, že je mi líto maminky.
Mám jedno velké přání:
Nechť se nemusí pořád dívat na dva tvory, které stejným dílem miluje ač stále znova čte z jejich očí neporozumění.
Troufnu si říci, že neláska to není, protože cítím, že se máme rády, ale neumíme být k sobě blíž.
Tolik si přeji, aby se maminka ještě dožila našeho mentálního smíření.
S obdivem a úctou k Vám
Vaše Aspidistra
Odpověď: Milá Aspidistro,
tohle je moc složitý problém.
Ale Ty už v tuto chvíli víš, že tak to být musí.
Všichni lidé se potkávají s určitým cílem, jsou součásti určitého plánu.
Stejně tak je to i s Tebou a Tvojí sestrou.
Nikde není napsáno, že se stanete kamarádkami na život a na smrt.
Byly jste umístěny do jedné rodiny, protože si máte vyjasnit uzel z minulosti.
Právě proto je to tak těžké.
Vnitřně to totiž ve Vás ještě zůstalo, takže to přátelství a usmíření a láska nějak nepřicházejí.
Naopak se tam pořád vkrádá nenávist a zášť.
Ráda bys to měla vyjasněné, chtěla by sis se sestrou rozumět, možná bys také chtěla, aby se dívala na svět jako Ty.
Ale to nyní opravdu nejde.
Ona je jiná, hodně jiná.
Můžeš se snažit jakkoli, u ní to jen tak nepůjde.
Vaše přiblížení ale nastat má, i když ne třeba zrovna tento týden, nebo rok, nebo život.
Určitě se máte přiblížit natolik, že se budete milovat nejvíc, jak je to možné.
Nechtěj tu chvíli uspěchat.
Nechtěj předběhnout čas, teď to opravdu nejde.
Přeji Ti hodně sil do dalších dní.
© Wahlgrenis
07.04.2005
Milá Wahlgrenis,
mám velkou prosbu:
Nedávno jsme spolu hovořily o tom, jak velmi mne trápí nedobré vztahy se sestrou.
To vše v návaznosti na nemocné srdíčko mé maminky.
Je v nemocnici už šestý den a ač je ji trochu lépe, srdíčko pořád zlobí.
Alespoň jedno se ale zlepšilo:
Sestra mamince pravidelně do nemocnice telefonuje a nepotřebuje už mne jako prostředníka.
Snad pochopila, že pokud si chce ještě užít těch dní, které s maminkou může sdílet, musí pro to udělat více ona sama.
Maminčin stav se lepší, ale -aby nezůstalo při jednom - její o dva roky starší sestra rovněž skončila v nemocnici.
Ve čtvrtek musela podstoupit operaci srdce.
Jinak by už nežila.
Potíž je v tom, že od čtvrtku se její stav ani trochu nezlepšil, naopak.
Selhávají ji všechny životně důležité orgány.
Je napojena na přístroje.
Je to moje kmotra a se sestřenicemi jsme denně v telefonickém kontaktu, poněvadž žijí na Slovensku.
Vyměňujeme si zprávy a řešíme otázku:
Říci mé mamince, že její sestra umírá?
Je velmi citlivá a já se doopravdy bojím,
že to jejím srdíčkem rozlétaným jako plaché ptáče pohne tak silně, že se snad zastaví.
Nevím, ale nejsem zastáncem utajování takových důležitých faktů jako je tento.
Proto jsem se rozhodla mamce alespoň říci, že je její sestra po operaci a že se, zatím, její stav velmi nezlepšil.
Neřekla jsem pouze - naopak...
Nyní se dají dny života, který mé tetě snad zbývá, počítat možná na hodiny.
Co když brzy vydechne naposled a já budu stát před úkolem říci to mamince?
Obě sestry se měly rády a myslím, že to pouto je mezi nimi dost silné.
(Vždyť nás obě nesla teta také ke křtu.)
Obě jsou to citlivé duše a ztráta kterékoliv z nich by pro tu druhou mohla být osudná...
Wahlgrenis, naznač mi, prosím - říci to mamince, když se to stane nebo ne?
Pozdržet tu špatnou zprávu alespoň do doby, než se utiší to její bolavé srdíčko?
Možná tě zbytečně zaneprázdňuju, možná máš mnohem těžší otázky, jak je ta moje, takže když neodpovíš, nevadí.
Nechám to snad v Božích rukou...
Snad mi on sám vnukne...
Je nedělní večer a já na tetu musím pořád myslet.
Moje intuice mi našeptává, že snad ten svůj boj možná i v těchto chvílích pomalu vzdává.
Je slabá, bezmocná a ač by tolik ještě chtěla toho říci svým nejmilejším, volají ji všichni ti, které kdy milovala.
Bojím se, aby nezavolala za sebou i moji maminku.
Děkuji, že jsi, Wahlgrenis, protože mohu alespoň ty své pocity někomu říci.
A promiň, že ti tu "smutnou" energii posílám...
Myslím, že jsi silnější než já.
Alespoň nyní určitě.
Přejí pěkný večer a klidné ráno Tobě i všem kolem tebe...
Aspidistra 10.4.2005
Milá Aspidistro,
myslím, že se trápíš problémem, který je už dávno vyřešen.
Maminka totiž o smrti své sestry bude informována včas a Ty u toho vůbec být nemusíš.
Jsou informační kanály, kterými to proběhne mnohem spolehlivěji.
Nemá tedy smysl zkoumat, kdy a v jaké podobě smutnou zprávu mamince oznámit.
Mezi ní a sestrou byla úzká vazba, proto i tohle proběhne naprosto automaticky.
Bude to vědět ve chvíli, kdy s tím stavem bude smířená.
Je tady nejvyšší opatrnost.
Ale pokud bude mít jít za sestrou, nic ji nezastaví, to je Ti doufám jasné.
Držet někoho proti jeho (a vyšší) vůli na tomto světě, nejde.
Jsou věci, které se dějí bez lidského zásadu.
Tebou popsaný příběh je jedním z nich.
W. 11.4.2005
Děkuji ti mnohokrát. Budu smířena. Jsem smířena...
Aspidistra 11.4.2005
Milá Wahlgrenis,
musím Ti s odstupem času opět jednou poděkovat.
Kdysi jsem se Tě ptala, proč si tak velmi nerozumím se svou sestrou... a Ty si mi, zjednodušeně řečeno, otevřela oči.
Řeklas mi, že nemusíme být přítelkyně a patrně jimi ani nikdy nebudeme...
Moje maminka se pomalu uzdravuje.
Srdíčko tepe, jak má a zdá se mi, že i v jejím obličeji je více klidu.
Snad i proto, že jsem ji mohla říci jednu z dobrých zpráv.
Její sestra se také po operaci srdce uzdravuje a jak mi pravidelně sdělují sestřenky, je jí pořád lépe a lépe.
Dvě babičky opět jednou dokazují, že ještě patří k nám a mají na tomto světě něco pro někoho udělat.
Moje maminka už udělala.
Její nemoc přece jen přivolala mou sestru.
Ač jsem se toho setkání (neviděly jsme se od loňského září) trochu obávala, dopadlo dobře.
Víš proč, milá moje příletkyně Wahlgrenis?
Protože jsem v každém okamžiku "nouze" myslela na Tvá slova.
Pokaždé, když řekla něco, co mne hluboce zasáhlo a jindy bych nějak reagovala,
našla jsem v sobě sílu zevnitř sebe sama se nad vším usmát, smířeně si udělat odstup a nadhled.
Učím se.
Stačila Tvá laskavá a moudrá slova a po mnoha zbytečných stresových situacích jako kdybych dozrála.
(Konečně?)
Nemohu nepoděkovat.
Jeden z nejkratších dopisů, který jsem si na Tvých stránkách dnes přečetla říká, že zasluhuješ celou zahradu květin...
Ta moje je malinká, skoro jako dlaň, ale denně se v ní dívám na kouzelné jarní barvy květin, které jsem s láskou sázela.
Popršelo a vše dostalo barvy života.
Posílám ti je za všechny, kteří - stejně jako já - nenachází slova.
Ať Tě vede i nadále ta vzácná cesta, po které jdeš.
Jsi jeden z nejlepších lidí, které "znám"...
Aspidistra 27.04.2005
