Poslední rozloučení, hroby a hřbitovy
Otázka: Ahoj Wahlgrenis,
opět Tě po delší době moc zdravím.
Tvé stránky nadále poctivě čtu a hodně mi v tom dobrém poznamenaly život.
Máš skvělý dar vyprávět a vysvětlovat.
Prostě si všechno s velkou chutí přečtu a zapřemýšlím.
Tak ale vznikají další nové otázky.
Dnešní bude možná trochu bizarní, ale věřím, že jsme tu otevřená společnost a můžu se ptát na cokoliv.
Jemnohmotný svět.
To je velké téma a mne nepřestává fascinovat.
S tím souvisí i smrt.
Pro mnoho lidí konec, ale pro mne již dávno přechod jinam.
Když ale někdo zemře, tak se většinou děje poslední rozloučení.
Asi nejsem sám, ale pohřby nemám moc rád.
Vlastně vůbec a pokud můžu, tak se tomu vyhýbám.
Tenhle zvyk mi příliš nesedí.
Třeba by to někoho popudilo, ale mně to připadá tak trochu zbytečné a nedůležité,
když se sejde kupa lidí v síni, řečník má proslov a lidé posmrkávají a pláčí.
Nebývá to pokaždé stoprocentně upřímné.
Uvažoval jsem totiž o tom, jestli pak ta duše existující již jinde o takovýto přetlak smutku vůbec stojí,
zda jí něco takového těší?
Odpověď neznám, o to prosím Tebe, ale sám mám ten dojem, že pro ni má mnohem větší význam,
když člověk zůstane třeba doma, zapálí si svíčku v okně a intenzivně si vzpomene.
To považuji za cennější než truchlit v síni nebo na hřbitově.
Vždyť tam je pak uložena jen schránka člověka, k níž pak duše již nemá další vztah?
Anebo je to právě naopak, chodit na pohřby a pečovat o hroby je důležité?
Měj se moc hezky a prozatím se loučím.
A samozřejmě děkuju za odpověď.
Valentýn
Odpověď: Milý Valentýne,
když jsem si dnes ráno četla Tvůj dopis, musela jsem se smát.
Ne, nehledej v tom nic cynického.
Já jsem si totiž na podobné téma přemýšlela před nějakou dobou, vím to přesně, loni na dušičky.
Tehdy jsem měla totiž podobné pocity jako Ty teď, dokonce jsem je chtěla napsat,
ale pak mi to připadalo divné.
Uvědomila jsem si ale v tu chvíli, že nikoho můj názor nezajímá a že bych měla odpovídat jen, jsem si tázána.
Teď to tak je, jsem tázána, tak mohu odpovědět.
Někdy to skutečně nemám jednoduché...
Přišlo mi totiž skutečně divné, proč se pozůstalí chodí klanět ke hrobům, když už tam NIC není.
Ty duše mají v tu chvíli už jiné poslání, jsou zcela jinde.
Jen výjimečně mohou být anděly svých pozůstalých a ještě výjimečněji mohou spolu s nimi navštívit svůj vlastní hrob.
Naposledy jsem byla na pohřbu Jaroslava Foglara ve Strašnicích.
Tam to bylo vůbec zvláštní.
Nad celým smutečním aktem si vzali jakýsi patronát skauti, byli všude v těch jejich košilích a s vlajkami.
Připadalo mi to více než skutečné rozloučení jako divadlo, aby si sami sobě ukázali, jak jdou v jeho stopách.
Smuteční projevy byly srdceryvné, ale pan spisovatel to jen pozoroval.
Co taky mohl jiného dělat?
To tělo už skutečně nemá na svou duši žádnou další vazbu.
Ani urna s popelem.
Duše je jinde...
Všechny tyto smuteční rituály jsou pozůstatkem z dávné minulosti, kdy se o jemnohmotném světě moc nevědělo.
(Ale o co víme dnes?)
Z tohoto hlediska není ani nutné pečovat o hroby, o hřbitovy, i když ta věky vytvořená úcta k mrtvým se těžko překonává.
Je to téma dnes hodně tabuizované, nemluví se o něm...
Bereme to tak, že to prostě TAK JE.
Nikdo nenastolí žádnou diskusi, nikdo neukáže druhou cestu.
My o tom můžeme zatím pouze uvažovat, ale pravděpodobně se s tím v nejbližší době nedá, ani nebude nic dělat.
Myslím, že ještě nejsme dostatečně zralí, abychom tuto informaci přijali.
S tím by se každý vyrovnat nedokázal.
Ta společenská klišé, v kterých se pohybujeme, se jen tak nezruší.
Věřím ale, že časem lidé otevřou oči (nebo uši nebo něco jiného....).
© Wahlgrenis
18.03.2005
