Proč má všude kolem sebe odpadky?
Otázka: Milá Wahlgrenis,
jsem z tohoto dopisu nervózní, ale potřebuji znát odpověď.
Tak o ni prosím.
Přistěhovala jsem se k manželovi a jeho matce, žili jsme v jednom bytě,
nyní po létech na můj nátlak alespoň ve dvou, ale stále v jednom domě.
Tchýně má obrovský problém s jakoukoli hygienou, odpadky má všude a lpí na nich,
sbírá úplně všechny obaly a nic nevyhazuje.
Je to pro mne děsné prostředí deprese, smutku a zoufalství, špíny, rozkladu, červů.
A stačí tak málo, pár minut nenamáhavého pohybu - úklidu a z hrůzy může být útulný prostor.
Sama na to nestačí, nedovolí uklidit, asi je jí v tom dobře, je jakoby v bezpečí.
Paradoxně obdivuje hezké prostředí u jiných lidí.
Ale u ní je to jedna velká páchnoucí popelnice.
Zoufám si, nejsem už taková veselá a klidná jako kdysi, než jsem sem přišla.
Kdysi jsem měla ráda starší lidi, pro jejich moudrost, lásku, klid, ale jí se vyhýbám, necítím se s ní dobře.
Jsem jen slušná, ale nejde to od srdce.
Ona potřebuje kontakt, vyhledává ho, já se ho "bojím".
S léty mám už i averzi na její společnost i z dalších důvodů.
Většinou vede monolog nikoliv rozhovor, často o dávných křivdách osudu.
Je spíše jednoduchý člověk, často netaktní, ale to by tak nevadilo, problém není vysoká či nízká inteligence,
myslím, že je to více o tom, že se snaží tlačit blízké podle svých představ.
Nevím, proč lpí na věcech a ne raději na pohodě se svými blízkými.
Cítím vinu, že ji nemám ráda, tak jak by člověk člověka rád měl, jako svou příbuznou ...
Cítím se svázaná, uvězněná ...
Často s ní soucítím, žije osaměle a přitom tak vyhledává společnost, ale lidé za ní nechodí, koníčky nemá,
zdraví jí neslouží, nechci, aby se jí dařilo zle, ale nechci být s ní.
Děkuji za odpověď.
Juliana
Odpověď: Milá Juliano,
je nesmírně zajímavé, jak mi postupně přicházejí maily a já si při jejich čtení uvědomuji, že to všechno znám.
Jako bych si všechna ta Vaše trápení už dávno prožila, všechna opuštění, nenávist, nedůvěru,
ale i zklamání, nemožnost otěhotnět, nevěry, zklamání a následné usmiřování...
Někdy mám pocit, že není nic, co bych už na vlastní kůži nezažila.
Snad proto mohu odpovídat.
Vím, co bude dál, nemusím si vymýšlet.
A když už se nejedná o můj vlastní prožitek, určitě se s ním setkal někdo mně velice blízký.
Stejně tak je to s příběhem, který popisuješ.
Zažila jsem si prakticky to samé, ale ta osoba, které v tomto slušně řečeno "nepořádku" žila, nebyla moje tchýně.
Ale je to vlastně jedno.
Koho zajímají detaily?
Důležité jsou postupy a potom výsledky.
Uvědomuji si, jak musí být deprimující fakt, že žiješ s touto ženou pod jednou střechou, i když ne v jednom bytě.
To už je stejně hodně.
Já to měla jednodušší o to, že se jednalo o příbuzného, ke kterému to bylo přibližně patnáct minut pěšky.
Takže žádné společné soužití, žádné nucené úsměvy.
Stav, který tady nastal, byl možná o to horší, že nějakou dobu sem kromě něho nepřicházel nikdo jiný.
Nikdo, kdo by ho omezoval, kdo by dělal redukci přinesených věcí.
Nechci psát přímo odpadků, protože takový člověk nevnímá, že se jedná o odpadky.
Pro něho je to nesmírně důležitá věc, která BUDE ve chvíli, kdy se bude potřebovat.
Nebude nutné ji kupovat, vlastně se ušetří.
A je jedno, že to je věc vytažená z kontejneru, naprosto nefunkční a často i zapáchající.
Kdybych se měla tedy dostat k našemu příbuznému, který obýval takové "doupě" bez zásahu druhé osoby...
Když jsem tam tehdy poprvé vstoupila - na tu chvíli nezapomenu, tam prakticky nebylo kam stoupnout.
Hledala jsem místo, kam bych mohla umístit svoji nohu, a nebylo to vůbec jednoduché.
Zažila jsem šok.
Kromě nefunkčního jízdního kola z roku raz dva, dvou sedacích souprav tam bylo tolik věcí, že vlastně nic nebylo vidět.
Všude se vršily nepřehledné hromady čehosi, nešlo to identifikovat.
A proč jsem sem vůbec vstoupila?
Ten člověk kromě této mánie byl ještě těžký alkoholik a byl právě v nemocnici po jednom ze svých kolapsů.
Měl se za několik dní vrátit "domů", ale to nebyl tento prostor.
Domů - vypadá jinak.
Když si na to období zpětně vzpomínám, zní to jako strašný sen, z kterého jsem se potom probudila.
Vypadalo to totiž naprosto neskutečně.
Odpracovala jsem si tady ještě s jednou "silnou" ženou desítky hodin, vynesly jsme víc než sto igelitových pytlů odpadu.
Chemie se stala na dlouho naším jediným pomocníkem.
Když se asi po dvou dnech vrátil, nemohl se nejdříve zorientovat, nevěděl, jestli je tam správně.
První okamžik byl rozzlobený, že jsme mu "jeho poklady" zlikvidovaly.
Ale velice brzy uznal, že to je tak lepší.
Ostatně jeho zdravotní stav mu ani větší odpor neumožňoval.
Přitom prakticky všechno, co nebylo k životu, šlo pryč, zůstaly pouze funkční kusy nábytku,
v koutku se najednou objevila poměrně útulná kuchyňka se sporákem a mikrovlnkou, hodinami, kalendářem.
Nechci Vás nudit dalšími popisy, například jak jsem pokládala linoleum kolem záchodové mísy
nebo jak jsme malovaly tu jednu místnost, přičemž se nábytek pouze odsunovat od zdí...
Byly to skutečně galeje.
Naštěstí se o tom dá už mluvit v minulosti.
Pak se totiž uvažování onoho člověka otočilo...
Zjistil, že není nutné hromadit, co není k životu, začal se o tento svůj byt sám starat,
dokonce se naučil luxovat koberec, který se mezitím "objevil" na podlaze.
Sám taky nepřišel...
Když si vzpomínám na období, kdy žil tento muž jako na smetišti, vím, že by na žádnou přestavbu nepřistoupil.
Bylo mu tam mezi všemi těmi věcmi dobře, všechno pro něho mělo nějaký význam.
Došlo u něho totiž ke zkratu a já tomu rozumím.
V důchodovém věku se úží finanční prostředky, lidé mají pocit, že by mohli ušetřit, kdyby se neplýtvalo.
Ovšem tuto svoji teorii převedou do praxe zcela scestně, nelogicky.
Chtějí jakoby šetřit na věcech, které ale nic neušetří.
Naopak si ještě mohou přinést zárodky infekčních nemocí.
Rozumnou řečí s tchýní nic nedosáhnete.
Ona totiž nevidí, že něco dělá špatně.
Všechno se může jednou hodit a ona je ta, která v tu pravou chvíli bude vědět, že to má.
Stoupne v očích druhých, na to se těší.
Jenomže ta chvíle ani nemusí přijít.
Ona je každopádně ve svém nitru hodně zklamaná, něco se jí vymklo z rukou.
Něco, co už ale nedokáže vrátit nebo napravit.
V jejím případě by záchrana mohla přijít jedině zvenčí.
Nechci radit, že bys její poklady měla likvidovat proti její vůli...
Ale jinak to nepůjde.
Vím, že nikam neodjíždí, na žádnou dovolenou, k žádným známým...
To by totiž bylo ideální, protože pak byste mohli zasáhnout a ona by to i pochopila.
V takovém případě by se dalo mluvit o nařízené deratizaci nebo dezinsekci například ze strany úřadů.
Může se zmínit rozšíření hlodavců v místě, kde bydlíte, případně nějaké nakažlivé nemoci.
Dá se také domluvit s někým "spřáteleným" (pro každého to není), kdo JAKO má tyto prostory zkontrolovat.
Záleží na tom, jak odhadnete její reakce, ale dobrou zprávou je to, že vnímá hezké prostředí u jiných lidí.
To je tedy jasné, že jí dochází, že u ní to není ideální.
Samozřejmě problém vidí, ale nepřipadá jí nutný řešit.
Proto musí přijít řešení shůry (například JAKO od úřadu).
Ona má respekt před autoritami, myslím, že byste tento postup zkusit měli.
Rozhodně ještě není všechno ztracené.
Podle toho, v jakém prostředí člověk žije, takový je.
Krásná koupelna například naučí člověka hygieně, i kdyby nechtěl.
Nemyslím si, že bys měla vyhledávat její společnost, když se vedle ní necítíš dobře.
To je násilí...
A člověk nepotřebuje k životu násilí.
Věřím, že problém brzy vyřešíš.
Ostatně blíží se jaro, které je na takové akce přímo ideální.
© Wahlgrenis
09.03.2005
