Pronásledují nás podivné náhody
Otázka: Milá Wahlgrenis,
zkouším ještě jednou štěstí.
Nevím, zda jste obdržela můj mail nebo už nestačila kapacita schránky.
Sleduji Vaše stránky, takže vidím, že otázek je mnoho a Vy jste jenom jedna.
Přesto Vás znovu prosím o radu.
Nevím jak začít, jak správně volit slova.
Posledních asi deset let mám pocit, jako by mě (nás - mě a mého manžela) něco pronásledovalo.
Podivné náhody. Neustálé (drobné) problémy.
Píšu drobné, protože v porovnání např. s tím, co se děje v jihovýchodní Asii, jsou opravdu drobné.
Každý "úspěch" je vykoupen několika "neúspěchy". Jeden krok vpřed a dva vzad.
Myslím si, že se dokážu s problémy porvat, ale občas už mi docházejí síly.
Jako bychom si všechno v životě museli hodně tvrdě vykoupit.
Ze začátku jsem si říkala, že to přejde.
Prostě - jeden rok se vydaří a jeden ne.
Ale ta neměnnost je ubíjející.
Nechci použít slovo "prokletí", ale nevím, jak jinak to vyjádřit.
Nevím, jestli to může souviset, ale trvá to přibližně od naší svatby.
Ten největší z našich drobných problémů je, že se nám nedaří počít miminko (8 let).
Zkusili jsme všechno (prášky, operace, umělé oplodnění, cvičení pí Mojžíšové, bylinky, léčitele, kineziologii).
Psala jsem do Vaší diskuse, že nakonec se člověk musí podívat dopředu
a představit si svůj život bez dítěte bez pocitu, že takový život je méně hodnotný.
Dokázat se neobviňovat.
Odpověděla jste, že jsem na sobě odvedla kus práce.
Já si myslím, že jsem teprve našla směr. Snažím se, ale jsou dny a dny.
Poslední dobou si kladu otázku: "Proč?"
Dělám(e) něco špatně?
Nebo naopak jsem (jsme) něco neudělala(i)?
Mám pocit, jako by mně tím vším bylo "něco" naznačováno.
Bráním se něčemu příliš podávat, něco si namlouvat,
ale poslední měsíc mám zvláštní intenzivní pocit, jako by se mělo stát něco,
co mi tu otázku zodpoví, něco, co mně změní život?
Vím, že je paradox, že člověk se ptá "Proč zrovna já?", až když přijdou problémy.
Že se neptá "Proč zrovna já?", když se jemu daří a problémy pronásledují ty druhé.
Ale o to možná jde a jenom to nás může posunout vpřed, jinam,...
Já nevím. Ale myslím, že Vy to víte, a proto Vás prosím o radu.
Do nového roku zdraví, klid, lásku, duševní pohodu a správný směr
Lenka
Odpověď: Milá Lenko,
na Tvůj názor v diskusi si samozřejmě pamatuji.
A trvám si na tom, že jsi urazila na své cestě už značný kus cesty.
Miminko přichází do života jako dar, který si spolu dávají muž a žena.
Mají pocit, že početím provedli "dílo" a nyní se mohou jen radovat nad tímto "produktem".
Ovšem ono to funguje trochu jinak.
Početí nebývá pouze takto jednoduchou technickou záležitostí.
A to jsi Ty už pochopila.
Ostatně za osm let člověk jistě probírá všechny možné i nemožné varianty
a setká se s nejrůznějšími příběhy.
Já jsem na tom byla podobně, i když ta doba byla řádově poloviční.
Teď si vzpomínám na dva manželské páry, které se miminka dočkaly až po deseti letech.
Obě holčičky, Alenka V. a Rudolfínka K., přišly do života svých rodin naprosto nečekaně
a zcela nelogicky bez jakékoli momentální podpůrné terapie, i když si obě matky předtím také prožily své.
Vidím, že u Tebe probíhá už delší dobu změna.
Netýká se žádných materiálních hodnot, ale především životního postoje.
Také je zde varování, že pokud bys touto změnou neprošla, přání by se splnit nepodařilo.
Můžeš mít pocit, že nejsi plnohodnotnou ženou.
Každá žena se stává skutečnou ženou s velkým "Ž" až s miminkem v náručí.
Tomu rozumíš.
Není větší dar, než ten drobeček s nejmenšími prstíčky na světě, který se vyloupnul z Tvého břicha.
Máš tedy pocit, že nejsi tou správnou ženou, něco Ti pořád chybí.
Osm let je poměrně dlouhá doba, ani by se člověk nedivil,
kdyby Tvému muži došla trpělivost a rozhodl se jít svou cestou.
Možná se kolem něho pohybují dívky, které by byly ochotny dát mu syna.
Ale on Tě ale miluje, i když Ty za Tvou tváří v zrcadle vidíš ty mladší kočičky.
Nemáš nic potvrzeného, měla bys svému muži důvěřovat.
I neplodnost by mohla být důvodem k rozchodu, ale v tuto chvíli o této krajnosti nemluvte.
Možná Tě to napadlo jen v nějaké krizové situaci a ta Tě naplnila smutkem.
Vašemu manželskému životu chybí impuls.
Připadá mi totiž, že už se Váš sexuální život zúžil do té strohé manufaktury, omezené jistými daty v měsíci.
Jistě jsi už také slyšela o případech, kdy se manželé rozhodli pro adopci, když se jim nedařilo,
a v tu chvíli žena otěhotněla naprosto přirozenou cestou...
Je to otázka psychiky.
Až se Tvůj muž stane opět tím zamilovaným milencem, miminko se k Vám rozběhne.
Smažte všechny závěry z předchozích léčení, vyhoď všechny kalendáře,
kam si zapisuješ bazální teploty, začněte úplně znova.
Oba jste zdravotně v pořádku, jen jste pod obrovským tlakem.
Čas běží každému stejně, ani u Vás se nezastavil.
Mějte se rádi, jako jste se měli ty první roky po svatbě.
Žijte pro dnešní den, těšte se na společné chvilky, dělejte si dobře, poslouchejte příjemnou hudbu,
choďte na místa, kde jste ještě nebyli, na která nemáte nepříjemné a hlavně staré vzpomínky.
Miminko (holčička) se na Vás těší, je to už dlouho, co si Vás vyhlédlo.
Jen tady pořád není pro něho ta úžasná ideální atmosféra.
Povede se to, věřím tomu.
Možná se zeptáš, jak je možné, že někdo se jen k druhému přiblíží a už to je...
Na tohle není vysvětlení. Jedná se o budoucí výběr rodičů.
Každá duše má se svými rodiči jasný plán.
Určitě ho má i duše Vašeho miminka.
Když se dítě narodí tak, že to ani rodiče neplánují, pak miminko zaregistruje ty negativní vibrace,
že není žádoucí, že se s ním ještě nepočítalo atd.
Přijde na svět a někdy může mít i nevysvětlitelné potíže.
Buď se narodí předčasně, může trpět alergiemi, atopickým exémem, virózami
nebo je dokonce jeho vývoj proti stejně starým dětem podezřele opožděn.
To je vlastně reakce na postoj rodičů k nežádoucímu těhotenství.
U Vás ale tento případ nehrozí.
Miminko bude zdravé.
© Wahlgrenis
03.01.2005
Dobrý den,
moc Vám děkuji za rychlou odpověď a povzbuzení!
Ráda bych ještě vyjádřila svůj obdiv k Vám - nezištně a s takovým pochopením
se snažíte pomáhat všem lidem, vyslechnete jejich problémy, odpovíte, dodáte
naději, i když Vás to jistě stojí mnoho sil a času. Jste vzácný člověk.
Ještě jednou děkuji.
Lenka 03.01.2005
