Pociťuji dlouhodobou únavu a zablokování všech cest
Otázka: Vážená a záhadná Wahlgrenis!
Mám prosbu, protože stojím před řadou důležitých rozhodnutí.
Narodila jsem se 1956 v Praze.
Pečuji o talentovaného syna, kterého jsme adoptovali ve 13 měsících.
Manžel ode mne po 16 letém manželství odešel a znovu se oženil.
O syna nemá zájem.
Pečuji také doma o 86letého otce, který je 3 roky po mrtvici.
Mám náročné zaměstnání a nevím, kudy kam.
Pociťuji dlouhodobou únavu a zablokování všech cest, kam mám jít a co upřednostnit.
Jako by vše kolem mě potřebuje moji pomoc, ale já už skoro nemám z čeho brát.
Pokud Vás moje zpověď neurazila a neodradila, pak nemám jasno:
co s otcem, mám ho někam se snažit umístit
/a mít pak dlouhodobě pocit viny, že jsem ho vzala z domova/ nebo to mám vydržet, zmlknout a starat se dál?
Čeká mně perspektivní vztah?
Abych nahradila synovi tátu a já získala partnera, nebo je mi souzeno dál jít životní cestou solo,
byť třeba s mnoha přáteli a známými kolem sebe?
Mám změnit zaměstnání, nebo mi ta změna přijde sama?
V sobotu se zúčastňuji já i syn prvního stupně Reiki.
Zdraví a krásný den přeje a hodně sil a energie posílá
Olga 2.11.2007
Odpověď: Milá Olgo,
každý má svou cestu, po které kráčí.
Všechno je důležité, s kým se potkáme, za jakých okolností, co od koho přijmeme a co zase posuneme o kousek dál.
Nechtějte, abych Vám určovala, co máte na své cestě udělat.
Ke všemu člověk dojde v pravou chvíli.
Pokud například máte pocit, že odložením nemohoucího tatínka do nějakého ústavu byste měla na sobě dlouhodobou vinu, nedělejte to.
Jakmile sama sebe nepřijmete jako hodnotnou bytost, jakmile se nenaučíte mít ráda sama sebe, nic se nestane.
To nemůže do Vašeho života přijít ani partner, který by byl dobrým otcem Vašeho talentovaného syna.
Vždycky platí zákon něco za něco.
Nejprve musíte Vy ze sebe něco nabídnout, abyste na druhé straně za to mohla něco jiného dostat.
Pokud ale žijete od rána do večera jako obět, všechny rány od života si necháváte líbit, pak Vám budou samozřejmě přicházet další.
Často dochází k posunu člověka ve chvíli, kdy do pomyslného osudového poháru kápne ta poslední kapka.
Teprve tehdy (snad) pochopí, kde se děla chyba a najednou se všechno pohne.
Nezlobte se na mě, že Vám nebudu popisovat, co byste měla udělat.
To rozhodnutí ohledně Vašeho života si musíte udělat sama.
Nebude vůbec jednoduché, ale život není procházka růžovou zahradou, kde to jen nádherně voní.
Občas je třeba projít pralesem anebo dotknout se samotného dna, abyste se konečně dokázala odrazit...
Jakmile najdete cenu Vašeho vlastního života, začnou se dít zázraky.
V sobotu si Reiki se synem užijte.
Možná právě tady k něčemu můžete dojít.
© Wahlgrenis
02.11.2007
Děkuji Vám, vážená Wahlgrenis,
tyhle moudrosti jsou mi částečně známé.
Jenže kde je hranice sobectví, tak, jak nám to ylo vštěpováno, že když upřednostním sebe, ublížím druhým?
Kde končí a začíná hranice péče matky o syna, který je navíc od 13 měsíců adoptovaný
a při výchově s ním sice zažívám úžasná dobrodružství i pracuji na sobě, ale zároveň postupně mírním řady handicapů,
zejména v citové a psychické oblasti, takže on v 15 letech vyžaduje citovou péči zcela jino, než "normální dítě z normální rodiny?"
A kde začíná a končí hranice milosrdenství a péče o starého člověka, notabene tátu?
Tyhle otázky jsem mnohokrát pokládala i kněžím, a jiným moudřejším lidem, než jsem já.
Myslím, že klíčem k tomu je láska a intuice, ale pokud je člověk v tom ponořený, tak patrně i tohle selhává.
Díky každopádně za odpověď a přeji Vám hodně zdraví a tu "správnou" životní cestu.
Olga 2.11.2007
Milá Wahl,
skutečně mě Reiki oslovilo.
Vzpomněla jsem si, že už před několika lety, když jsme měli nemocného našeho psího přítele,
jsem mu instinktivně přikládala ruce na hřbet a cítila v nich mravenčení a jemu se ulevilo.
Někdy se mi tohle dařilo, jindy ne.
Teď je to ale úžasné.
Od soboty chodím s úsměvem ve tváři, ošeřovali jsme se synem i nemocného otce,
který sice tvrdil, že nic necítil, ale byl podstatně pohyblivější a pozitivnější.
Nějaká velká řešení mého současného životního období jsem sice zatím nenašla,
vstávám a uléhám s obrovskou pohodou té nádhery, kterou mohu poskytovat sobě i druhým.
Zdraví
Olga 8.11.2007
Vážená a milá Wahlgrenis,
odpusťte mi prosím, že se ozývám v jednom dni dvakrát,
ale teď jsem si přečetla dotazy ohledně numerologie jmen.
Našemu adoptovanému synovi jsme dali jméno Jan - říkáme mu Honzík,
původní jméno měl Milan, ale to se mi doslova ošklivilo, aniž bych uvažovala jakkoli o dopadu numeralogie na osud.
Honza a Honzík mě zvonil jako rolnička.
Ještě dnes, když mu někdo řekne - Jeníku, tak silně protestuju.
Jak to je, můžete-li a chcete-li mi k tomu něco sdělit.
Příjemný den v pohodě posílá a přeje
Olga 8.11.2007
Mila Wahl,
navazuji na moji komunikaci s Tebou.
Necítím se jako oběť, i když jsem údajně vzala v tomto životě na sebe mnohé -
břemeno a prokletí prababičky, jak mně bylo jednou paní sděleno,
dále břemeno své matky a matky mého otce, a o mé karmě mi neřekla nic.
Celý život mám ale silný pocit, že jdu po nějaké cestě, a z té cesty nesmím uhnout.
Sobotní reiki bylo pro mně i pro Honzíka úchvatné - ono to opravdu funguje.
Od té chvíle to zkouším zas a zas, večer už se těším, jak ošetřím Honzu nebo sama sebe,
i tátu jsem takhle "reikovala". Je to úžasný dar.
Jsem podstatně klidnější, vyrovnanější, šťastnější.
Snažím se šířit tyhle věci i do mého okolí, ale tam nenacházím sluchu.
Muž, se kterým mám mnoho let platonický vztah, který se teprve v poslední době poněkud zdůvěrnil,
mi řekl, že sálám jako kamínka.
Tento muž ale není dlouhodobě volný, přesto, že má už dospělé děti a vnoučata.
Tím, že toho fyzického tam zatím mnoho není, ale souznění duše tam je,
obdobně tak patrně jakási neuvědomnělá fyzická neukojitelná touha,
tak těch x let ten vztah překonal nenávisti, zloby, měl chvíle totální apatie,
ale také třena jeden pohled po téměř ročním odstupu pro mně znamená víc než několik mileneckých scén.
Myslím, že oba se sobě líbíme i fyzicky.
To mně zajímalo, zda se tenhle vztah někam pohne, nebo zda je to také karmické vyrovnání čehosi, o čem nevím.
Rovněž vím, že Honzík je Beran a ON je Vodnář.
Někde jsem přečetla, že tohle spojení bývá z důvodu karmických dluhů.
V prosinci jdeme na dvoudenní seminář o automatické kresbě a v únoru chceme jít na 2. stupeň reiki.
S úctou
Olga 14.11.2007
Milá a vážená Wahlgrenis.
Čtu se zájmem Vaše stránky a posunuji se někam.
Reiki je něco úžasného a chystám se na druhý stupeň spolu se synem.
Skoro se v rámci tohohle "sdílení" ostýchám napsat,
protože ty kruté rány, které zejména z posledních dopisů cítím, nejsou s mými těžkostmi srovnatelné.
P ř e s t o - zúčastnila jsem se se synem 3denního semináře - Kreslíme pravou mozkovou hemisférou.
Bylo to úžasné, byť neuvěřitelně namáhavé.
Skutečně Honzík nakreslil podle předlohy Daniela Hůlku tak, že šel z toho až strach
a já obdobně vystihla Leonarda di Capria i s jeho pohrdavě ironickým úsměvem.
Ono ale žádné odblokování není zadarmo.
Najednou to, co jsem doteď nějak snášela, přeteklo, a já jsem ty věci viděla jinak.
S dlouholetým přítelem, o kterém jsem Vám psala, jsem se rozešla s naprostým klidem a mírem v duši,
obdobně tak Honzík bez jakéhokoliv nátlaku nechal rugby
a prohlásil, že chce věnovat veškerý zájem hudbě a nenechá se zmrzačit.
Spektrem předchozích řádků došlo v rámci vánoc k události, o které se chci podělit, protože nehody nejsou náhody.
Byli jsme na lyžích a já od rána cítila nebezpečí.
S ohledem na rodinnou situaci (jsem sama s Honzíkem a 86letým na mojí péči zcela závislým otcem) jsme lyžování předčasně zanechali.
Viděli jsme mnoho lidí, ten den lyžujících zcela nebezpečně, agresivně, a mnoho situací zcela nebezpečných.
Jednalo se o 27. prosince 2007.
Skončili jsme tedy s lyžováním - syn se sice vztekal, ale pak uznal, když viděl zásah horské služby těsně před námi,
že jde skutečně o zdraví a rizika technického sněhu, ledových ploten, hodně moc lidí a nad tím jakési neobvykle silné agresivity.
Libovala jsem si, že jsme to takhle zvládli a vysvětlovala nahlas, že si nemůžu žádný úraz do naší rodinné konstelace dovolit.
Najednou nevím, co to Honzu napadlo, převalil mě na rovnou uježděnou plochu.
Kdybych se byla této "blbé legraci poddala", patrně se nic nestalo.
Já jsem se snažila rychle postavit na nohy.
On, když to viděl, nedal na mě, aby toho nechal,
ale naopak mě zvrátil tentokrát násilím tak, že jsem se nemohla opřít o zem a pravou nohu v pohorce jsem měla pod sebou.
Je z toho výron na pravém chodidle, obou stranách kotníku, holeni a nártu.
Léčím se, postupně to snad ustupuje, byť je to dost bolestivé
a ten pocit strachu, že za mně nikdo nezaskočí a že jsem do jisté míry teď závislá na pomoci ostatních,
je dost hrozný.
Vím, že pravá končetina je mužský prvek, vím, že mě to mělo něco říct, nevím ale co.
Tělo je schránka, které bychom si měli chránit, vážit si ji, mít ji rádi a pečovat o ni.
To, co jsem viděla na té sjezdovce, byl stress, agrese, slepota...
Já byla zodpovědná, syn se nakonec podvolil, stejně se to ale přihodilo...
opět si myslím, že nebýt reiki, patrně by to bylo zlomené.
U lékaře jsem sice nebyla, ale cítím, že to zlomené není.
Je to pouze výstraha.
Ale před čím a před kým?
Olga 2.1.2007
Milá Wahl,
od 1. stupně Reiki uběhlo několik měsíců.
Můj syn vyřešil jeden ze svých základních problémů se sportem,
rozhodl se sám, nikdo ho nenutil.
Já našla sílu a ukončit neperspektivní vztah bylo pro mě úlevou.
Pak přišla fáze odpuštění,
několik týdnů jsem viděla svoji matku před sebou v metru
ve své podobě jako odraz ve dveřích a mluvila s ní.
Moc jsem v té době plakala.
Úraz na noze ještě cítím, ale moje samoléčení má úspěch.
Už zase běhám a nosím boty na podpatku.
Před týdnem jsme s Honzou byli na Reiki 2.
Opět je to úplně jiný schůdek.
Sama jsem mu pomohla /on spolupracoval/, na dlouhém sezení, trvajícím cca 1,5 hodiny,
s odblokováním začínajícího návyku na cigaretu.
Obdobně já sama sobě večer po 2 hodinách teprve odpustila tak,
že jsem nakonec vstoupila do bílého altánku, plného pohody a lásky.
Celé 2 hodiny jsem tam nemohla, klečela jsem před ním, pak jsem si tam musela pozvat bývalého manžela,
matku, zesnulého pejska Redyka.
Chci tím říct, že oceán je v nás, zrovna tak jako vesmír, Bůh, všechno je v nás.
Vnějškově se mi nezměnil ani vztah k nemocnému otci, ani nic dalšího se mi nezměnilo.
Snad jen to, že onen muž se přesto všechno ke mně vrátil.
Nicméně do stejného modelu vztahu, který mi není zcela vhod.
Mnoha věcem nerozumím, nicméně krev života, jakkoli se to zdá být fráze, je láska.
Láska v jakékoli podobě.
Láska k sobě samému, k Bohu, ke zdraví, ke svému tělu, k přírodě, k dětem, k rodičům,
partnerská, milenecká, k práci, ke zvířatům, k umění... ke všemu, co nám život dává.
Patrně i k prohrám, bolesti, smutku, strachu -
protože skrze ně vidíme to pozitivní, skrze tohle všechno rosteme a poznáváme.
Olga 10.3.2008
Tak se opět ozývám i k tomutoi tématu.
Uběhlo zase několik měsíců.
Téma "otec" se snad vyřešilo samo?!
Nevím, ale popíšu.
Denně mě péče o něho připadala těžší a těžší.
Klesla jsem tak hluboko, že jsem začala závidět lidem, kteří někam mohli vyjet na víkend, zájezd, dovolenou,
protože já jsem se z Prahy nebyla schopná dostat.
Ty hovory a články o úžasné domácí péči jsou bublina.
Jednak tento druh péče nefunguje přes noc a o víkendech či svátcích.
Jednak Vám ho žádný lékař nepředepíše tak, aby to pokrývalo potřebný čas, takže se musí platit.
1 hodina stojí Kč 180,-.
Často ještě dopravu k tomu.
Když nasčítáte hodiny, zjistíte, že na to padne celý důchod.
K tomu se Vám střídají v bytě různí lidé - pokaždé je to někdo jiný, vydáváte stále kopie klíčů, které Vám nikdo zpět nevrátí,. atd.
Tíha byla stále těžší a co víc, táta si tu péči a oběť ani moc neuvědomoval a neustále mě zásoboval hláškami, typu - že mu slábnou nohy apod.
Únava, strach, lítost, zlost, to všechno ve mně tiše kvasilo.
Pak jsme se měli zúčastnit dalšího stupně One Brain - tátu jsme se synem našli na zemi s tím, že asi umře.
Postavili jsme ho na nohy, vyšetřili, ošetřili, dali mu hodně tekutin a šli se školit.
Pravda, kdesi v hloubi duše hlodala pochybnost,.. vrátili jsme se ale, a táta byl v pořádku.
Na jednom solo kineziologickém sezení mi automatickou kresbou kinezioložka řekla,
že mám nohy vrostlé do betonu, kterým mě táta zalil a že jí to připadá tak, jakoby on ze mně čerpal energii.
Že je to zlé, co mi řekne, ale že, pokud se budu takhle starat, táta neumře nikdy, ale umřu já tak, že to násilně ukončím na sobě.
Lekla jsem se, už kvůli synovi, ale opět nebyla schopná s tím pohnout.
Tak šly dny, týdny, měsíce.
Pak přes letošní jaro, jsem došla k názoru, že ať to stojí, co to stojí, dám přes léto tátu někam do stacionáře,
abych mohla se synem také na dovolenou.
Za obrovského množství energie, času, atd. jsem mu vyjednala měsíční pobyt v Řepích u Boromejek.
Táta to nepřijal nikterat nadšeně, ale vzal to.
A pak se to stalo:
Jedné neděle, když jsem vařila, vybíhala na zahradu a dělala tam, mezitím jsem táhla koš s prádlem na věšení
a rozčilovala se s Honzou, mi táta, sedíc v křesle, lakonicky přikázal:
"A k těm Boromejkám mi dáš jen lehké oblečení a jen málo věcí!!"
Ve mně bouchly saze. Co já jsem mu tehdy všechno řekla a vyčetla.
Řvala jsem na něj jako raněné zvíře, byla strašně nesmiřitelně zlá a upřímná,
za sebe, za zemřelou mámu, prostě jsem mu všechno nasčítala, a pak se několik hodin vzpamatovávala sama ze šoku.
Nemohla jsem dýchat a myslela jsem, že mám infarkt.
Za pár dnů potom táta zkolaboval, já ale u toho nebyla, odvezli ho do nemocnice s tím, že mrtvice to nebyla.
Dodnes nikdo z lékařů neví, co to bylo.
Já si ve skrytu duše myslím, že jsem ho odblokovala, odvrhla, odstrčila a on se musel naučit postavit sám na nohy.
Nemohl vůbec chodit, sténal, nemohl se posadit, hrůza, vypadalo to, jako že umře.
Asi 14 dnů jsem se strašlivě trápila a brečela, loučila se s ním a s touhle životní etapou,
prodělala několik terapeutických sezení na kineziologii.
Bylo to o autoritě, o otcových předcích apod.
Čas ale opět pracoval.
Z nemocnice ho dali do LDN, Boromejky jsem musela stornovat.
Začali mu dávat léky proti úzkosti - reiki na něj moc nepůsobilo, a on se pomalu začal adaptovat na toto prostředí.
Je sice už na plenkových kalhotkách a sám se neobleče, špatně se nají a nedojde ani sám na WC,
ale dnes chodí s dopomocí, je tam docela rád a já našla odvahu mu sdělit, že domů ho za těchto okolností už nemohu vzít.
Vyjednávám domov důchodců.
Prázdniny jsem prožila klidněji, byla jsem se synem na dovolené, můžeme plánovat různé akce.
Rubem toho všeho je to, že ač byl táta starý a nemocný, byl pro mého syna autoritou.
Teď je syn silnější, bojuje pouze se ženskou - matkou.
Ano, nic v životě není zadarmo.
Přesto cítím, že čas už začíná pracovat pro mě.
Že už si alespoň v myšlenkách můžu přát muže - přítele - milence - pozdního kamaráda - otce pro syna.
Vztah, o které jsem psala v předešlých vstupech, sice nefunguje vůbec -
asi jsem ho reiki pročistila tak, jak jsem si přála, ale když se s tím člověkem potkám, blýská to od něj ke mně a patrně ode mně k němu.
Tak jsem Ti, vážená Wahlgrenis, chtěla popsat ten skoro 3/4 rok od mého prvního článku na Tvé stránky.
Už nejsem jen oběť.
Pomalu, ale jistě se učím první krůčky samostatné bytosti.
Vymalovala jsem byt, několik řemeslníků mě krutě podvedlo, ale já pomaloučku, kousek po kousku,
se začínám odvažovat myslit a doufat a prosit a dovoluji si cítit, co bych chtěla a potřebovala.
Předtím jsem to dělala jen pro druhé.
Tak Tě i všechny na tomhle webu zdravím a posílám kousek paprsku světla a tepla
Olga 22.9.2008
Milá Wahl,
celé měsíce jsem byla v klidu a měla svůj život docela pod kontrolou.
I Honzův.
Dost sil mně zbývalo "radit" druhým.
A snad i pomáhat...
Dostala jsem teď parádnou ránu mezi oči.
Nevím, jestli to v pár řádcích a v té bolesti budu umět vysvětlit.
Můj syn - Honzík, se v sobotu setkal s býv. manželem.
Vždy po cca 2 - 3 měsících manžel přijede ze Zlína do Prahy a od půl desáte dopoledne do 16. 00 hod. odpoledne je s Honzou.
Za tento kontakt jsem byla já i Honza vděční, protože po rozvodu v r. 2002 nejezdil 4 roky vůbec a vůbec s námi nekomunikoval.
Tento způsob kontaktu se vžil poslední 2 roky jako výsledek mého návrhu - při soudním řízení na zvýšení výživného,
a vcelku za poslední 2 roky fungoval.
Honza vždy z takového setkání přišel relativně v klidu.
Také o prázdninách - letos poprvé /přestože můj býv. manžel je kantor/, si ho na týden bez víkendu
- od pondělka do pátku vzal a byli spolu v Jeseníkách.
Proběhlo to vcelku v pohodě.
Spolehla jsem se tedy na to, že mu nijak hlavu nepletl.
Tuto sobotu - 22. 11. - se N Ě C O stalo.
Honza přišel úplně rozhozený, v křeči, napůl v breku, napůl v hrozné agresi.
Najednou nic nefungovalo, všechno jsem dělala špatně, hovořil slovníkem mého muže,
vzbuzoval ve mně vinu a pochybnosti, nic nechtěl udělat, nic nemá cenu, apod.,
nechala jsem to s tím, že to vyšumí.
Nevyšumělo.
Negace, samá negace.
To s pubertou a jëho povahou nesouviselo.
To byla strašně prudká změna naráz.
Od soboty cítím strašlivou negaci od syna, který mluvil v tom smyslu, že to bylo jeho nejlepší setkání,
že měl táta vydržet ještě 2 roky, měli bychom všechno
(tím mínil naše přestěhování ze Žižkova zpět k mým rodičům do starého RD,
úmrtí mojí matky a teď i pobyt mého otce mimo domov a de facto život s tátou doma).
Býv. manžel s ním údajně rozvíjel plány na rekonstrukci a všelijak mu "pálil díru do hlavy".
Za 16 let našeho manželství mi doma nepověsil ani velké zrcadlo na zeď a musela jsem ho uprošovat, aby posekal zahradu na chatě.
Dělal to několikrát.
Navíc jsem vždycky od něho slyšela, že to je "moje".
Byla jsem nucena synkovi říct, že i kdybych umřela, nikdy bych už nechtěla býv. muže zpět
(mimochodem už od r. 2002 znovu ženatého za paní, ke kterou dojížděl cca 3 roky a já mu to tehdy tolerovala a čekala, že se umoudří),
že jsem se mu už snažila odpustit, sobě také, že jsme patrně oba udělali řadu chyb,
že mu třeba mohu v budoucnu i nějak pomoct, to že bych možná dokázala,
ale že moje cesta je už dávno zcela jiná.
Myslela jsem, že to bude synovi s t a č i t.
Napětí, nespolupráce, úplně jiné postoje,... najednou - z hodiny na hodinu, ...to eskalovalo.
Nestačilo.
Dnes mezi mnou a Honzou došlo k hroznému výstupu.
Prodýchávám, z práce jsem se omluvila, použila jsem Krizovky Bachovky, ...
Doslova mě vyhodil ze dveří svého pokoje, s hrubou nadávkou, že se o tom nemíní bavit.
Na to jsem mu sdělila, že má volbu, že mu nebudu bránit v odchodu za tátou, bude-li chtít,
a že ho ujišťuju, že rozhodně za ním nebudu jezdit za 3 měsíce na 5 hodin,
ale že může počítat se mnou každý týden na víkend -
že si to zařídím, abych mohla ve Zlíně přes víkend přespat.
Srdce sice že mě to trhá, ale že nemůžu přijmout odpovědnost za výchovu Honzy
a za jeho životní nastartování v případě, kdy ho býv. muž používá jako rukojmího a svůj štít v boji proti mně.
Že se nebudu zúčastňovat trhání Hozíka napůl a dívat se na to, jak padá za oběť nevyvedeného manželství.
Cítím, že v tom manželství býv. manžel moc spokojen není
a že patrně neunáší to, jak se mi dařilo syna ze všech potíží dostat a jak jsme v pohodě.
Mám o Honzu strach.
Býv. manžel totiž neměl vůbec dobrý vztah se svými rodiči a svojí matkou, byl plný nenávisti a zloby.
Nikdy si vzájemně neodpustili, nikdy si nedokázal přiznat chybu.
Obdobně tak i k mým rodičům, i když tam v tom byla každá strana tak polovinou.
Dokud jsme neměli Honzu (přestože ho chtěl, a adopci si na mně velmi vynutil), byl náš vztah vcelku v pohodě - cca 6 let.
Po příchodu Honzy se to všechno postupně začalo zhoršovat.
Nejednotná výchova, křivost kluka, neschopnost spolupráce v kolektivu, podvádění, jeho ponižování a vztah nevztah ke mně...
to všechno nás honilo od jednoho psychologa ke druhému.
Tehdy jsem to neuměla pojmenovat, nikdo do hloubky mezi nás neviděl, a pak to už šlo z kopce.
Teprve mnohem později jsem pochopila, že muž nešel proti mně přímo,
mimo těch několika zranění, kdy mě fyziocky napadl, ale vždy přes Honzu.
To strašně Honzu ničilo.
To ho připravovalo o sílu i normální vidění světa a postoje k okolí.
V době rozvodu patřil k nejhorším žákům ve třídě, a co je nejhorší, on tomu věřil, že na víc nemá.
Pak došlo souhrou různých "náhod" k tomu, že se dostal na 8leté gymnázium.
Dnes patří k jeho nejnadanějším studentům a začal si i sám věřit.
Začal mít cíl být lékařem - léčit lidi nebo zvířata a spojit tradiční a alternativní medicínu - takhle do pátku hovořil.
Všechno se to srovnalo.
Žila jsem v domnění, že už je to jednoznačně uzavřená kapitola a že je to za námi vyléčené, zhojené.
Není.
Od soboty je to jinak.
Ten útok, cítím, směřuje na mě přes Honzu, přičemž padneme oba dva.
Co mám dělat?
Je nějaká obrana možná?
Prosím, poraďte, můžete-li.
Olga 27.11.2008
