Dvojnásobná násilná smrt u Ústí
Otázka: Vážená paní Wahlgrenis,
píši Vám už opakovaně.
Dnes jsem opět otevřela Vaše stránky a četla nové příspěvky.
Našla jsem v kontaktu jinou mailovou adresu.
Tak zkouším napsat, přestože je mi jasné, že jste velice zaneprázdněna.
Jak jsem psala poprve o smrti neteře, která zemřela násilnou smrtí v březnu 2007 v Ústí,
tak od té doby se daleko více zajímám o věci "mezi nebem a zemí".
10. 5. jsme se setkali s rodinou při loučení.
Konal se vsyp, což je vsypání popele na loučku.
Ještě jsem tento obřad nezažila a tam jsem si daleko více uvědomila, co zůstane z tělesné schránky.
Proto chci věřit i díky čtení na Vašich stránkách, že tímto náš život nekončí,
že jde pouze o přechod do jiného světa nebo dimenze či jemnohmotného světa.
Pořád myslím na pětiletého chlapce, který zde zůstal bez rodičů a kterého bude vychovávat moje sestra.
Velmi na mne zapůsobilo setkání s tímto dítětem, které se mi jeví jako bystré ale dosti neurotické.
Vím, že je to proto, čím prošlo.
Když jsme jeli domů, i moji dva synové byli plni emocí.
Slzy se nedaly zastavit.
Na to dítě stále myslím a chci mu pomáhat.
Zatím nevím, jak to půjde, když nebydlím ve stejném městě.
Já sama jsem vyrůstala bez matky, která mi zemřela v 16 letech.
Na dětství nerada vzpomínám.
Dvě mladší sestry jsou tím také poznamenané.
Matka mi nedávala lásku, dodnes to nemám vyjasněné.
Asi projekce na otce?
Žila jsem 27 let v manželství, které se rozpadlo, na tom jsem měla i já vinu a těžce jsem to nesla,
i sebevražedné myšlenky se objevily.
Naštěstí zvítězil rozum a myšlenky na syny.
Prostě to, co se stalo v rodině sestry, která udělala v životě také chyby a možná co se stalo je důsledek,
tak nemám právo nic soudit, ale musím se sama poučit z chyb.
Prostě celý život jsem stále hledala lásku a ta mi unikala.
Měla jsem se málo ráda a hledala jsem to u druhých.
Až v tomto věku si uvědomuji, že se musím mít ráda sama a hledat především u sebe.
Je možné se už konečně se vším vyrovnat?
Vím záleží hlavně na mně.
Mladší syn je taky dost nervní.
Prosím o "pohled" z Vaší strany, pokud budete mít čas a chuť povzbudit a dát mi pochopit moji " nemocnou dušičku".
Přesto vše, co je a bylo, se snažím nyní žít teď a pokud budu moci aspoň dle svých možností a schopností pomáhat dalším.
Děkuji za to, že jsem Vám mohla napsat i za to, že jste a pomáháte otevírat oči i srdce mnoha lidem.
Juka 17.5.2007
Milá Wahlgrenis,
prosím o Tvůj názor na tuto událost.
Stalo se v březnu 2007 u Ústí nad Labem.
Pejskař objevil na stromě oběšence.
Byl to manžel mojí neteře.
Tato byla pak nalezena v bytě zavražděná.
Dopis na rozloučenou se nenašel.
Manželé měli mezi sebou neshody a neteř od něj chtěla odejít.
Zůstal pětiletý chlapeček, o kterého se zřejmě teď bude starat moje sestra.
S touto mojí sestrou mám ambivalentní vztah.
Stále na tuto událost myslím a přála bych si pochopit a pomoci duši neteře, která odešla náhle a násilnou smrtí.
Moc si přeji, aby její duše získala klid a pomoc a aby zde nebloudila.
Sama mám jisté problémy v životě
a po této události jsem si opět uvědomila, že musím žít lépe a spoustu věcí přehodnotit.
Mám však více strach o své dva syny než o sebe.
Prostě chci pochopit, protože nic není náhoda.
Když v televizních novinách den po události řekli zprávu o manželství, které skončilo dvojnásobnou smrtí,
hned mne napadlo, že se asi jedná o neteř.
Když mi osudnou zprávu druhý den volala druhá sestra, řekla jsem, vím, co mi chceš říci.
Jsou věci mezi nebem a zemí.
Proč se to stalo a jaký to má význam?
Proč její muž zabil ji a sebe a zatížil tak dvojnásobně svoji duši a ovlivnil život mnoha dalších lidí?
Děkuji za odpověď a přeji klid v duši a hodně moudrosti a síly
Juka 18.3.2007
Milá paní Wahlgrenis,
omlouvám se, že jsem Vám dne 18. 3. 2007 spontánně psala a tykala Vám.
Byla jsem v takovém stavu, že jsem nad tím nepřemýšlela.
Stále nad situací v naší rodině přemýšlím a hlavně myslím na svou neteř.
Maminka se jmenovala jako ona a zemřela ve 44 letech, to jsme ještě byly děti.
Denně pročítám Váše stránky na internetu a snažím se pochopit.
Jsme nedokonalí, někdy nevidíme a neslyšíme, přestože máme oči i uši.
Mluvím telefonicky se sestrou, která ztratila dceru, a říkám jí něco málo z toho, co čtu na Vašich stránkách.
Prosila mne, ať ji z toho něco povzbuzujícího napíši.
Je to těžké a i když se snažím, cítím, že je to málo.
10. května se sejdeme a rozloučíme se s neteří.
Taky byla "slepá a hluchá" a možná to byl osud.
Zatím nad tím přemýšlím a sama nevím.
Jedno snad vím, že i já dělám mnoho chyb a vše má základ asi v dětství, kdy jsem žila bez lásky.
Sestra také mnohokrát chybovala, asi má teď něco pochopit.
Cena za toto poznání se jeví jako příliš vysoká, ba ta nejvyšší.
Ale řekly jsme si, že neteř bude snad šťastná, protože jí budeme vysílat lásku
a o její dítě bude postáráno, dáli Pán Bůh sestře čas k jeho výchově.
Toužím po lásce i povzbuzení i upozornění, kde dělám stále chyby a co mám zlepšit ve svém životě?
Asi potřebuji nastavit zrcadlo a zatím se mi zdá, že se vidím
jako když jsem malá holčička s čepečkem v takové tmě a ztracená snad v minulém životě.
Mám i nádherné dny a to hlavně v přírodě, u stromů, tam mi bylo vždy nejlépe.
Jsme zranitelní a slabí ale měli bychom se vydat tou správnou cestou ke světlu....
Děkuji pokud budete reagovat a děkuji i za to, že jsem Vám mohla napsat.
Juka 11.4.2007
Odpověď: Milá Juko,
je to smutný příběh.
Moc smutný.
Muž, který svoji duši zatížil dvoujnásobnou násilnou smrtí, neměl jednoduchý život, aspoň to si myslel.
To, v co pevně věřil a co budoval, bylo najednou znejistěno.
Vypadá to tak, že do vztahu najednou vstoupil někdo třetí.
Nevěděl to jistě, jen na malou chvíli zapochyboval.
A to mu stačilo.
Přesto ale nedokázal žít s nejistotou.
Vzal tedy další řízení svého osudu do svých rukou.
On se stal tím velkým soudcem, který podle svého rozhodnutí "může rozhodovat o životech".
Ale tady si dovolil hodně.
Na tohle nikdo právo nemá.
Je třeba se životem bojovat a ne se stavět do role nadřízeného nad všechny a nad všechno.
Nedokázal by dál žít v nedůvěře a v napětí.
O chlapci neuvažoval, byl zaslepený vlastním osudem, ranou, která ho najednou zasáhla.
Jako by si říkal, že malý to nějak zvládne...
Byl si jistý, že jsou kolem něho lidé, kteří ho nenechají jen tak.
Jeho rozhodnutí nebylo správné, ale to si uvědomil hned v první vteřině, co udělal krok do jiné dimenze.
Už si ostatně prožil své.
Pochopil, že udělal čin, který rozhodně udělat neměl.
Zatížil nejen dům, kde zemřela jeho žena, zatížil místo v lese, ale i na dlouho celou rodinu.
Byl to skutečně nerozmyšlený čin.
Nebo možná naopak příliš o tom rozmýšlel, nedokázal žít srdcem, kalkuloval hlavou, rozumem.
Místo aby se rozhodl nad změnu věcí se přenést a přijmout ji, jednal unáhleně.
Nechtěl slyšet slova, žádná vysvětování...
On měl pocit, že mu už nic nepomůže.
Nic by ho - podle něho - nedokázalo vrátit tam, kde žil dřív.
Nikdo z lidí nemá právo stavět se do role soudce nad životem svým nebo jiných.
(Soudce jako profese je ale něco jiného - tady se jedná v tzv. vyšším zájmu, který člověk definoval.
Jedná se o záchranu společnosti, kdy je třeba poszupovat podle jistých pravidel.
V těchto případech na sebe člověk pouze přijímá roli, kterou mu dávají ostatní důvěru.
V naší společnosti je nutný takový kontrolní orgán.
Ještě neumíme žít jinak, lépe...)
Bude třeba - z hlediska budoucnosti - očistit to, co půjde.
Pochopit obrovské zklamání duše onoho muže, přijmout ho a odpustit...
Jde to vůbec při tom všem, co se stalo?
On jednal ve zkratu, pod tlakem událostí, které si neuměl a nechtěl vysvětlit.
Samozřejmě, že ví, že jednal špatně, to mu došlo hodně brzy.
Bude se muset i s Vaší neteří sejít v příštím životě, ale tentokrát tak, aby neměl šanci svůj osud jen tak otočit.
Jsou karmicky spojeni, ten březnový skutek neukončil vůbec nic.
Vražda ani sebevražda nikdy nic neskončí.
To si jen my - lidé mylně myslíme, že krokem pryč všechno zmizí.
Že najednou život skončí a nic dalšího už nebude.
Ale to je obrovská chyba...
Ovšem kdo tomu nevěří, udělá ten krok do neznáma, a pak se hrozně diví.
Naše duše žije v poměru k jednomu lidskému životu mnohonásobně déle, jejím úkolem je na sobě pracovat.
Každá krize v životě přispívá ke zrání duše, každý zamotaný uzel má nějaké řešení.
Každé rozcestí má dvě cesty.
A jenom na nás je, kam se rozhodneme dál jít.
Kdo se rozhodne špatně, je zastaven a musí volit znovu.
Ovšem tato šance nepřichází hned...
Budoucí volba může přijít třeba až za několik dalších životů, ale přijde.
Musíme pochopit, že dnešní den nemůže být z našeho hlediska poslední.
Dnešní den je jenom kapkou v moři.
Odejít ze života je tak jednoduché a je tolik možností, jak to udělat...
Jenomže pravé umění je právě v tom naučit se žít - podívat se pravdě do očí, podívat se lidem do očí,
umět přijmout negativní rozhodnutí, taky umět přijmout lež.
Nic v životě není náhoda.
Neměli bychom se jen tak vzdávat.
Daň, kterou za to musíme zaplatit, je příliš drahá.
© Wahlgrenis
21.05.2007
Vážená paní Wahlgrenis,
děkuji za Vaši odpověď a moudrá slova.
Mnohé z toho, co jste napsala, také tak vidím.
Skutečně do vztahu těchto dvou lidí vstoupila třetí osoba.
Nic nejde vrátit zpět, jako stránky knihy, kterou jsme si oblíbili.
Naše "kniha života" je daná a co do ní uložíme, jak pozitivního tak negativního, bude v pravý čas sečteno a posouzeno.
Jen my křehcí a zranitelní lidé často nevíme
a někdy nechceme vědět, že neseme za své činy zodpovědnost.
Jsem také zranitelná a nevyrovnaná, ale ne lhostejná.
Jak vyjádřit to, co cítím, Vy to určitě sama víte a chápete.
Tak jen prosté slůvko děkuji milá Wahl.
Juka 21.05.2007
