Už to jsou dva roky, co táta umřel
Otázka: Dobrý den milá Wahlgrenis,
chtěla jsem se zeptat na jednu věc,
jsou to už dva roky, co táta umřel,
ale já se s tím nedokážu sžít,
snažím se různými cestami,
ale vždy to pomůže tak na dva měsíce a zase nic,
mám pocit, že jsem selhala,
kdybych byla chytřejší mohl žít aspon ještě pár let.
Já vím,že jsou vyšší plány, které to řídí, ale nějak to nejsem schopná příjmout a cítím vinu.
Mamce se o tatovi zdá a vždy ji přesvědčuje, že žije, že to přežil .....
taky to nepřijmul.......
a o to větší cítím selhání.....
byli jsme si za jeho života hodně blízcí.......
cítím se bez něho tak sama.........
proč musel umřít........
Jana 19.5.2007
Odpověď: Milá Jano,
je to skutečně tak, jak píšeš.
Jsou vyšší plány, nikdo nemůže posunout konec života druhého člověka, když už tam jednou došel.
Selhání můžeme cítit ve chvíli, kdy nejsou vyrovnány misky vah...
V okamžiku smrti vnímáme ne klid odcházejícího, ale vlastní ztrátu.
Pláčeme, protože sami sebe litujeme, že jsme zůstali bez milovaného člověka.
Nic jiného to není.
A to není správné.
Dosud jsme se nenaučili žít tak, že každá vteřina může být tou poslední.
Ještě neumíme dávat vždy úplně všechno, necháváme si zbytečné rezervy na někdy příště...
Jenomže to příště už nemusí přijít.
Tohle je ta největší chyba.
Neumíme sdělovat lásku, dávat lásku, nechtít od druhého nic než jenom pořád dávat lásku.
Neočekávat od druhého vůbec nic, nežít v mylných nadějích.
Jakmile tohle pochopíme, budeme mnohem dál.
Nezůstaneme nikomu nic dlužni, protože jsme dali už to maximum.
Víc není.
Není víc než láska, kterou dáváme.
Je to moc těžký úkol, který není směřován jenom k Vám, milá Jano.
Tatínek je tady blokován, protože Vy jste ho s maminkou ještě nepustily.
Potřebuje se s Vámi jednou provždy, zcela definitivně rozloučit.
Má svou další cestu, další poslání.
© Wahlgrenis
19.05.2007
Milá Wahlgrenis,
děkuji moc za odpověd,
máte holt pravdu
nějak jsem to i já cítila jen jsem to potřebovala slyšet od někoho jiného,
abych si to z toho podvědomí převedla do vědomí.
Když jsem to psala, měla jsem pocit, že nejsem sama, asi mi sám vedl ruku......
protože pak jsem se styděla, že jsem Vám vůbec psala.
Mamce jsem to řekla....
Pokusíme se s tím něco udělat a poslat ho dál za jeho údělem.
Dnešní doba nás bohužel vychovává k sobectví a touze přijímat....
a i když dáváme, čekáme odezvu.......
Pokusím se to změnit....
přeji krásný víkend
Jana 19.05.2007
