Zbývá mému muži 15 let života?
Otázka: Milá Wahlgrenis!
Nie je to tak dávno, že navštevujem Tvoje stránky
a musím sa priznať, že to ani nestíham každý deň /mám totiž dve malé deti/,
no napriek tomu sa veľmi teším vždy, keď si nájdem chvíľku času, aby som prečítala nové príspevky.
Veľmi dlho som uvažovala, či vôbec mám napísať aj ja, či nebude ten môj príbeh nudný.
Som desať rokov šťastne vydatá za úžasného muža, máme spolu dve krásne deti, ktoré obaja milujeme.
Donedávna bolo všetko úplne v poriadku v našom živote.
Prišiel však deň, keď sa môj manžel rozhodol opustiť svoje zamestnanie,
lebo chcel skúsiť niečo iné, niečo čo by ho konečne aj bavilo a čím by vedel oveľa lepšie zabezpečiť budúcnosť našej rodiny.
Musím sa priznať, mala som veľké obavy z tohto odchodu, ale brániť som mu v tom nechcela v žiadnom prípade.
A tu začal môj problém.
Navštívila som jednu vešticu.
Ona mi povedala, že mám pustiť svojho manžela do zahraničia, lebo tam ho čaká skvelá budúcnosť a kariera.
Mne však táto predpoveď nestačila, tak som skúsila ešte jednu vešticu.
No s tým, čo som sa dozvedela u nej, som sa ešte dodnes nezmierila a neverím, že to niekedy dokážem.
Možno Ťa to zarazí, čo teraz napíšem, ale doslovne mi povedala,
že môjmu manželovi ostáva 10-15 rokov života a že s tým nič neurobím.
Môj manžel je teraz v Anglicku presne týždeň.
Veľmi sa bojím, či to nie je premárnený čas, že sme sa rozhodli pre tento jeho odchod.
Nečakám teraz od Teba, že vyvrátiš slová tej veštici /aj keby ma to nadovšetko potešilo/,
ale veľmi rada by som si prečítala o tejto veci Tvoj názor.
Čo by sme mali robiť?
Čaká ho tam naozaj šťastie?
Mám ísť aj s deťmi za ním?
Tých otázok je strašne veľa a ja som tak sama, taká opustená a zúfalá.
Ak je to možné, poraď mi prosím.
Veľmi pekne Ti ďakujem už aj za to, keď tento môj list prečítaš.
Možno to Ty nebudeš považovať za skutočný problém, ale ja mám teraz pocit, že som na okraji veľkej priekopy
a neviem ktorým smerom sa mám vybrať.
S pozdravom
outofora 23.11.2006
Odpověď: Milá outoforo,
mnohokrát jsem už psala, že mě nebaví konfrontovat výroky kartářek...
Opravdu nebaví.
Vím, každá potřebuje mít svou klientelu, rozšiřuje se obvykle na doporučení od kamarádek.
Kdo je s předkládanými skutečnostmi spokojený, doporučí kontakt dál.
Nechci popisovat, jaké vlastnosti by kartářky měly mít, co mají a nemají říkat.
Je mi z toho trochu smutno, ale to je jedno.
Dobře vím, jak Ti asi je...
Vyrovnat se s odchodem milovaného člověka je vždy těžké.
Ale to je jiná kapitola.
Také jsem už mnohokrát zmínila, jak je důležité užívat si každý okamžik, který můžeme žít s druhým člověkem.
To je dar.
Každá vteřina, každá minuta, rok nebo deset let.
Každý člověk má vymezený určitý čas v tomto prostoru, bylo by marné snažit se to nějak změnit.
I ode mne odešli bez varování někteří mí blízcí lidé.
Tohle bolí. Moc to bolí.
Proto už taky vím,jak je důležité umět vyjádřit lásku, cit, nebát se těch hezkých slovíček.
Protože potom... opravdu už nemusí být komu je říct.
Konec života není konec všeho, je to jen krok jinam, začátek dalšího příběhu.
Chvíli trvá, než se s tím člověk srovná.
Není to jednoduché.
Ztrátu kohokoli a čehokoli bychom měli brát jako běžnou věc, a o to víc si užívat každé vteřiny.
To je to štěstí k nezaplacení...
Uznej, kdyby to mělo být tak, jak bylo řečeno, máš ještě minimálně krásných deset let se svým partnerem...
To je úžasné.
V plástvích se mi jeví změna domova, práce za hranicemi, narušení celistvosti rodiny.
Takže nejspíš manžel má být tam a Ty tady.
Ta vzdálenost mezi Vámi je osudová, daná karmicky.
Jako byste neměli být spolu, ale přitom jste.
Láska je mnohem silnější...
© Wahlgrenis
23.11.2006
