Přemýšlím o naší zahradě
Otázka: Ahoj Wahlgrenis,
jak se máš?
Doufám, že dobře i v tomhle zrádném počasí, kdy se sluníčko mile směje, ale větřík přitom pěkně profukuje.
Já si právě prodělávám zácvikovou rýmu na zimu, tak doufám, že je pro nadcházející zimu první a zároveň poslední :o)
Moc Tě zdravím a mám k Tobě dotaz, jak jinak, třeba mi k tomu můžeš něco říct.
Už delší dobu totiž přemýšlím o naší zahradě, co nás s ní tolik spojuje.
Moje maminka ji zdědila po svém tátovi.
Ten ji původně měl půl na půl s naším strýcem (manžel maminčiny sestry).
Teď ji má tedy napůl má mamka se strýcem.
My s mamkou už na tu naší půlku nestačíme a je nám líto, že zahrada leží ladem,
chtěly bychom ji oddělit od strýce a máme na ni i kupce, který chce na této zahradě pokračovat dál v tom, co dělal i náš děda.
Za dědy ta zahrada tak vzkvétala, pásl se tam dobytek, pěstovala zelenina a kytky,
byla to nádhera, všechna zvířátka, co jsme kdy měli, tam jsou pochována.
Teď je to ale s prominutím džungle, ani strýc na své straně zahradu neobdělává, jeho rodina čeká, že ji možná jednou velmi dobře zpeněží.
My bez dohody se strýcem nemůžeme téměř nic dělat, a že to dohadování je opravdu perné a trvá dlouho.
Nechci tě zatěžovat problémy s rodinnými vztahy, to si musím vyřešit sama, to vím,
jen tak přemýšlím, proč jsou s tou naší zahradou takové problémy, ať v podobě tahanic s příbuzenstvem, ale i citové.
Prožila jsem na ní celé své dětství, bylo mi tam fajn, bylo to místo, kde jsem se setkávala s kamarády
(jsem jedináček a sem se sjíždělo o víkendech celé naše příbuzenstvo včetně dětí).
Když jsem ale byla sama a nikdo nepřijel, bylo to sice trochu smutné,
ale rychle jsem si na zahradě dokázala poradit a vymyslet si zábavu i sama.
Nikdy jsem nikde jinde nelezla po stromech tak jako tady.
Každé zvíře, které umřelo, muselo být pochováno zde, máme tu takový speciální malý hřbitůvek.
Vždycky jsme to s mámou dodržovaly, to musela být výjimečná situace, aby některé zvířátko bylo pochováno mimo naši zahradu.
Vždyť i poslední zvíře, které jsme s mamkou měly, Karolínku, a to nebylo zvíře, to byl člen rodiny, umřela nám letos v červenci,
jen kvůli ní jsme se probojovávaly tou džunglí, aby ležela u svých kamarádů.
Navíc dva psi, kterým bohužel nebylo dopřáno zde ležet, vídala je máma běhat po jejich smrti po zahradě, jak kdyby ji strážili.
V čem se projevují citové problémy se zahradou?
Občas mívám sny o naší zahradě, nikdy se mi o ní ale pořádně nezdálo nic pěkného.
Většinou mě tam zastihly bouřky, tma, zloději nebo naši půlku zahrady jsem viděla zarostlou a strýcova strana byla čistá a opečovaná.
I v bdělosti, když si vzpomenu na zahradu, mám sevřené hrdlo, mamce jsem zakázala tam samotné chodit, protože mám o ni strach.
Říkám si, třeba ty pocity mám špatné proto, že se chceme zahrady zbavit a ta zahrada se brání, bylo to naše dětství mé i mamči,
ale když vím, že my samy dvě na ni nestačíme a víme o tom, že jiný by o ni měl upřímný zájem,
chtěl by ji zase zkulturnit, aby si tam mohla hrát jeho vnoučata, navíc je to zase příbuzný,
chceme opravdu něco tak špatného a zahrada nám tím vším dává najevo, že jdeme proti ní?
Hezký den, Wahlgrenis, hlavně hodně zdravíčka :o)
Denisa 16.10.2006
Odpověď: Milá Deniso,
nádherně popisuješ vlastní kořeny.
Zahrada, na které jsi vyrůstala a která se tak nesmazatelně vepsala do Tvé duše, je víc než jen kus půdy.
Je to Tvoje součást.
Tedy nejen Tvoje, ale celé Vaší rodiny.
Proto vnímáš tak tragicky, že už nežije tak jako dřív, že si v ní nehrají děti, že je všechno jinak.
Podobné pocity zažívá mnoho lidí.
A nemusí se jednat jen o JEJICH zahradu...
Srdce přitom krvácí...
Mám na mysli necitelné zásahy do přírody, kdy mizí stromy, zeleň, zvířata i vzduch.
Místo toho rostou krabice na zbytečné zboží.
Nechci to tady probírat, už to bylo řečeno mnohokrát.
Svět se ubírá jinudy, nedobrou cestou.
Místo abychom se drželi tradic, žili v rodinách a užívali si přírody,
jsme zatlačováni k obrazovkám, jsou nám vnucovány věci a hodnoty, které nechceme a které nám jen škodí.
Jsme příliš slabí, abychom se dokázali bránit.
Svět utíká jinam, i když srdce by hrozně rádo zůstalo.
Ptáš se, i když sama dobře víš, že řešení se někam ztratilo...
Zahrada byla Vaší rodiny, ideální by samozřejmě bylo, kdyby se její duch od Vás nikdy nevzdálil.
Kdyby se po ní zase proháněly děti, Tvoje děti a potom i děti Tvých dětí...
Dvě ženy jsou opravdu málo.
Samozřejmě že se zahrada brání.
Nikdo nejsme nadřazeni, všichni jsme na stejné pozici, jako jsou všechny ty stromy, tráva, květiny.
Je v nich podobná energie jako v nás...
Dokáží se projevovat, vyjádřit lásku i smutek.
Nemohu Ti říct - jdi a prodej ten kus půdy.
Tohle si budete muset probrat s maminkou samy.
Podobné pocity prožívá dnes a denně mnoho lidí, hlavně starých lidí, kterým dochází, co nechali ze svého života zmizet.
Příroda se brání i tím, co teď prožíváte, se brání.
I když jí to není moc platné...
Ale ono se ani tak nemusí jednat jenom o kus oplozené půdy.
Zakončím citátem Henriho Boulada:
"Kdo z vás nemá žádnou zahradu, ať považuje přírodu za své vlastnictví.
Kdo nemá vlastní dům, ať za něj považuje celý svět."
© Wahlgrenis
17.10.2006
Ahoj Wahlgrenis,
děkuju za odpověď.
Ta naše zahrada je pro nás s mamkou dost citlivé místo,
zvlášť když ji mám spojenou s dědou, kterého jsem měla moc ráda, a on měl zase rád nás a tu zahradu...
asi by plakal, kdyby ji viděl teď.
Na jednu stranu si říkám, že křivdím strýcovi a příbuzným, kteří čekají na to "až jednou...",
možná bych tu zahradu měla nechat teď na pokoji, ať dýchá,
na druhou stranu mě cosi tlačí k tomu, že jen vyčkáváním se nic nezmění
a že zahrada, která teď leží ladem, přestane být zahradou, místem, které žilo lidmi,
ale naopak zmizí, rozplyne se v nepropustné křoví a její
hranice už zůstanou vidět snad jen na katastru...
Měj se moc hezky, Wahlgrenis :o)
Denisa 18.10.2006
Mila Deniso,
přečetla jsem si tvoje povídání o Vaší zahradě.
Tvoji nerozhodnost o tom, co dál, chápu.
Jsem na tom podobně, jsem taky jedináček a pro změnu nevlastnim zahradu, ale pole a les.
Zdědila jsem to všechno po svých předcích, vážím si toho.
Ta práce s hlínou, to když zaseješ a vidíš, jak všechno začne růst ........ těžko tu krásu popsat slovy.
Zatím na tom všem pracuju s taťkou, ale ten tady nebude věčně
a hlavně stav v našem změdělství, kdy si nikdo netroufne odhadnout, co dostaneš za sklizeň,
pokud o ni nepřijdeš díky počasí, je taky záhadou.
Taky jsem hodně řešila a neustále řeším, co dál,
jediné, co mě napadlo, jediné možné řešení je pronajmout, protože kdo ví, jaký zájem budou mít mé děti a děti jejich dětí a .........
A právě proto, Denisko, bych neprodávala, protože jak ti píšu kdo ví, co přijde, kdo ti přijde do života.
Třeba partner bude vědět, co se zahradou, bude mít nápad, bude chtít navázat na tradici.
Je to dědictví, odkaz předchozích generací a to přece nejde, jen tak to postoupit cizím lidem, i když mají sebelepší záměr.
Prodat můžeš vždycky, těžko kdy získáš zpět.
To je můj pohled na věc, třeba ti pomůže k rozhodnutí.
Jara 18.10.2006
Milá Deniso a Jaro,
zkuste se podívat na následující stránky o permakultuře, které vede milý pan Svoboda.
Zjistíte, že zahrada vůbec nemusí být dřina a dá se zvládat i samotnými ženami. I s tím polem se dají dělat úžasné věci.
Např. zde je příklad.
Na internetu se dají nalézt různé stránky s touto tématikou.
Určitě souhlasím s Jarou, že vzdát se vlastního pozemku i sebemenšího je až to poslední. Jednou by vás to mohlo mrzet.
Dáša 19.10.2006
Milá Jaro a Dášo,
děkuji Vám za povzbuzení a další milé tipy v mém rozhodování.
Bohužel ne vše je takové, jak se zdá na první pohled, ale to všichni víme.
Já zatím jen vím, že chci pro naši zahradu to nejlepší.
Zda prodat nebo pronajmout nebo sama hospodařit, o tom všem dost přemýšlím už delší dobu.
Jenže my s mamkou máme z naší zahrady jen "ideální polovinu",
takže své slovo v tom má právě i náš strýc, s kterým je bohužel ale velmi těžká domluva.
Když na naší půlce, na které jsme celá léta hospodařili, něco vybudujeme,
je tady možnost, že přijde strýc a jeho potomstvo a všechno podupou,
což už nám bylo naznačeno, protože vlastně nevíme, co je naše.
Není to jen o zahradě, ale o vztazích a lidech kolem toho, o to je to těžší,
snažím se volit tu nejlepší možnou variantu, abych neublížila ani zahradě, ani sobě, ani mamce, ale ani příbuzným.
Vím, že oni nejsou zlí, znám je přece jen léta, mají v sobě ale nějakou bolest a ta je řešena právě přes zahradu.
Všechny moc zdravím, i Tebe Wahlgrenis :o))
Denisa 23.10.2006
Ahoj Wahl.,
Myslis, ze jsem spatna?
Nebo ze jsem udelala driv neco spatneho?
Proc nikdo nezveda telefon, kdyz potrebuju s nekym tak mluvit?
Asi jsem musela neco zleho provest.
Jak jsem psala o zahrade, dneska jsem mluvila s tetou, co s ni maji v planu oni.
Vsechny navrhy o vyporadani, co jsme kdy nabidli, obratila proti nam.
Pry to byli oni, kdo s tim prisli jako prvni a my jsme zdrzovali cele 3 roky.
Tak si rikam - jsem tak hloupa, ze si nepamatuju, co jsme kdy rekli?
Byla jsem vstricna, vsechno jsem odkyvala, ze protistrana ma pravdu.
Jen nevim, jak dal.
Nahravat si vsechno, co rikam?
Ja se omlouvam, ze ti to pisu, i ten dotaz o zahrade jsem si dlouho rozmyslela.
Ma vubec smysl si za necim si stat, kdyz jini prijdou a smetou mi to?
Denisa 29.10.2006
