Vyřeší něco moje smrt? Ne!
Otázka: Mila Wahl!
Uz jsem psala, odpoved jsem zatím nedostala.
Myslela jsem si, ze se moje situace zklidni nebo nějakým zpusobem urovna.
Myslis si, ze kdyz porad narazim na manzelovu byvalou, a to myslim jenom v náznacích,
pripadne vim, ze ji třeba psal mail, nebo o ni někdo prede mnou mluvi, ze je to nejake znameni?
Nebo to mam pustit z hlavy?
Myslis si, ze moje smrt by něco vyresila?
Nevyznam se v sobe, mozna si jedina, kdo mi muze pomoci…
Eva 6.9.2006
Odpověď: Milá Evo,
rozhodně si nemyslím, že by smrt kohokoli cokoli řešila.
Jsi příliš ponořena do svého problému.
Není jenom Tvůj partner a Ty.
Zúžil se velmi Tvůj svět.
Bude to těžké, ale jediná rada pro Tebe je, podívej se na svůj problém očima jiného člověka.
Napiš si na papírek větu - NIKDY MI NIKDO NEPATŘÍ - a pokus se ji pochopit.
Nemůžeš bránit svému muži, aby myslel na někoho jiného, tím spíš jedná-li se o jeho bývalou ženu.
On není pro Tebe nově nabytým majetkem, s kterým by ses mohla vyfotografovat.
Každý má právo na svůj život, na vlastní přátele, na svůj volný čas.
Takhle mu připravuješ vězení na zemi.
Každý má svá křídla a každý umí létat.
Jakmile dokážeš křídla darovat, uvidíš, jak se i raději bude Tvůj partner vracet.
Nemáš nárok na jeho myšlenky, nemůžeš si je nikdy ničím k sobě připoutat, přilepit, přivázat.
To nejde, lásku si nevynutíš.
Láska buď je, nebo není.
Nic mezitím neexistuje.
Nauč se nejdřív žít sama se sebou, pochop, o co v životě jde, daruj všem lidem křídla.
Ale na smrt zapomeň.
To by ses znovu postavila na stejnou startovní čáru.
Vím, nevěříš mi.
Jak by Ti mohl někdo z tohoto světa radit, co je tam...
Tohle se skutečně těžko vysvětluje, ale ta zkušenost je jen jedna, když si ji člověk prožije.
Ber tato slova jako důrazné varování, myslím to vážně.
Není nesmyslnější myšlenka na světě než myslet na vlastní smrt.
Je toho na Tebe hodně, ale postupně jistě zvládneš všechnu zátěž odklidit a začneš i svobodně dýchat.
© Wahlgrenis
06.09.2006
Strašně moc ti dekuju za Tvá slova, vím, že to není správné, to o čem přemýšlím.
Tam je to trochu složitější.
Není jeho bývalá žena, spíš milenka, ona je vdaná, on se zamiloval.
Já jsem přesvědčená, že to skončilo, on mi to dokazuje pořád a nádherně,
akorát se neumím smířit s tím, když mu třeba ona zavolá nebo on jí napíše.
Proč má potřebu ještě se s ní kontaktovat?
Když se o tom bavíme, vždycky mu říkám, tak mi o tom aspoň pověz, nebudu mít důvod tě podezřívat.
Ale bohužel chlapi jsou asi zbabělci, přiznal mi to, že jednoduše nemá na to, aby mi to řekl.
Tak co si pak mám o tom myslet?
Víš, někdy fakt přemýšlím o tom, že tím, že bych nebyla, by se všechno vyřešilo.
Všechny mé pochybnosti, nedůvěra, ale co pak?
Začínat od začátku, protože jsem si vybrala to nejprimitivnější řešení?
Vím, že mu nic nemůžu zakázat.
Tím, že si vybral mě, dokonce si mě vzal za ženu, je důkaz toho, že já jsem jediná v jeho životě.
Prosím, pomoz mi, jak se mám zbavit paranoidních myšlenek na něho a na ni?
Opravdu mi ta žena už nemůže ublížit?
Myslíš, že by Ti pomohlo, kdybys viděla její fotografii?
Nebo jeho?
Děkuji Ti za všechny povzbuzující slova.
Eva 7.9.2006
Milá Evo,
fotografie vidět nechci.
Každý vztah má smysl, pokud je v něm důvěra, jinak ne...
Psala jsem Ti o křídlech, ale mám pocit, žes to nepochopila.
Nikdy Ti druhý člověk nepatří, i když máš na něho ten papír.
Bohužel, já vím, je to smutné, ale je to tak.
Nebudu zkoumat, jestli má Tvůj muž svou bývalou přítelkyni ve svém srdci.
Buď má, nebo nemá...
Chceš, abych si Tě dala na váhu a vyvažovala láskou Tvého muže k té druhé ženě?
Takhle by to nešlo.
Každý hledáme toho, kdo je blízký našemu srdci, a srdci se v tomto směru nedá poručit.
Nechci Tvého muže v ničem omlouvat, hledat důvody, proč si s tou ženou telefonuje.
Jsi jeho manželka, máš pocit, že jste spolu spoutáni a už nikdo jiný pro Tvého manžela nesmí existovat?
Chceš si kolem něho vystavět silnou kamennou zeď?
Dívat se na něho jediným okénkem, abys měla jistotu, že je jenom Tvůj?
Myslíš, že by potom byl šťastný?
A že by Tě i potom miloval?
Píšu Ti vlastně to stejné, co včera...
Zkus se nad tím vším ještě jednou zamyslet.
Konec života ale opravdu řešením není.
W.
7.9.2006
Milá Wahl!
Děkuji Ti ještě jednou,
vím, ze se mnou je to těžké a je to pořád dokola.
Já jsem Tvá slova pochopila přesně.
Vim, co jsi mi chtela rici, vim, ze muj manzel není muj majetek a každý ma pravo na svoje soukromi.
Teorii ovladam velmi dobře, horsi je to v realnem zivote.
Budu se snazit se nad sebou opravdu zamyslet a něco se sebou udelat.
Otazka důvěry, to je muj hlavni problem.
Je to ve vztahu ta nejdulezitejsi část a ja se takhle chovam.
Asi Ti pripadam nedospela.
A to mi je 30!
Bude mi to asi ještě chvili trvat, ale nechci pokazit něco, o cem jsem v koutku duse presvedcena, ze je to napořád.
Zkusim se na vse podivat ještě jednou a z te druhé strany.
Ja mam pocit, ze tohle vse je jenom tim, ze jsem vse opustila, prestehovala se do jiného státu a spálila za sebou mosty.
On ma tady svoji minulost, sve pratele a, pochopitelne, i sve bývalé lásky.
Ja nemám nic.
Ani kamaradku.
Nemam za kym jit, promluvit si, vyplakat se.
Ale to se casem, pevne verim, spravi.
Dekuji Ti, moc mi Tva slova pomohla, mozna me i usměrnila a posunula snad nekam jinam.
Budu se snazit, usmívat se a nepochybovat (az tak moc).
Pujde to pomalu, ale snad pujde.
Preji Ti hodně slunicka v dusi, nasla jsem nekoho, komu jsem se mohla sverit.
Dekuji,
Eva 7.9.2006
Milá Evo,
stýskáš si, že nemáš v cizí zemi minulost, přátele, kamarádky, nic.
Tak pro začátek máš sebe, zdá se Ti to málo?
A proč?
Je to víc, než myslíš.
Žít v cizí zemi, kde je všechno jiné může být složité, ale pokud slovo "jiné" zaměníš za "nové", zavání to začátkem...
Upínáš se k věcem okolo, myslíš že ty tě ochrání?
Domněnka, spekulace, ale doufáš v ni.
Zkus to vzít za druhý konec - každé lano má přece konce dva, nebo ne?
Ne každý může žít jinde, než kde se narodil (ač by si to občas někdo přál), máš o obzor navíc.
A to se přece počítá...
Pamatuj, že největšího přítele každý nosí v sobě.
A kdo dokáže kráčet světem s úsměvem, i když padají kroupy, k tomu se stahují přátelé -
on ví, že i ty kroupy to jednou vzdají a lidé okolo něj mají po svém boku člověka do nepohody.
Tak se ani ty nemrač, že padají... každý mrak má stříbrné okraje, z poza kterých za chvíli vyjde slunce.
Elleanor 8.9.2006
Milá Evo,
chápu tvoje obavy,
dovedu si představit jak je strašné mít pocit, že srdce partnera zaujala jiná žena.
Taky to, že už se asi něco mezi nimi stalo a nejistota, jak to bude pokračovat, musí být pro tebe sžírající.
Muži jsou většinou na nás ženy trochu uzavření, nesdílní a těžko se s nimi otevřeně o takových věcech mluví.
Taky žít v jiné zemi tě skutečně trochu izoluje a zaměřuje ještě víc na tvého partnera.
To, co řekla Wahl je pravda,
smrt není nikdy řešením, ty se cítíš v kleci,
miluješ svého partnera tak, že si myslíš, že bez něj nedovedeš žít a tak se ti zdá smrt řešením, nebo alespoň útěkem.
Je to ale tak, že by to potom bylo ještě mnohem horší a moc by jsi toho litovala!
Ne, nikdo by tě netrestal, ale ty sama by jsi zahodila šanci se učit a pokračovat v tom, co už jsi se v současném životě naučila.
Koukni na příběh co má Wahl na těchto stránkách o bratrovi, co se stal psem.
Za tím vším nejspíš opravdu stojí tvé pochybnosti o sobě samé, tvá malá láska k sobě.
Já taky zažila velmi bolestnou ztrátu přítele, u kterého jsem měla pocit, že je to to, co jsem celý život hledala.
On ten pocit ale neměl, a tak se se mnou rozešel.
Myslím si zpětně, že to bylo asi tím, že jsem ho milovala podobně, jako ty miluješ svého muže.
Neměla jsem dostatečně v lásce sama sebe, a tak jsem tam dosadila jeho, život s ním.
To byl ale právě ten důvod, proč se mu vedle mě nakonec špatně dýchalo.
Neměla jsem tehdy moc zálib, ani přátel, byla jsem taky v cizím městě, u něho jsem bydlela, pracovala,
všichni přátelé byli "jeho přátelé" a rozchodem jsem o ně přišla.
Taky jsem se chtěla zabít.
Každé ráno, kdy jsem se probudila bez něj, jsem nechtěla ani vylézt z postele,
nic mě nebavilo, jednoduše nebavil mě život se sebou samotnou.
Čekala mě potom dlouhá cesta sebeobjevování, nalezení svého potenciálu
a hlavně mnoho vztahů, které se mi začli hroutit okamžitě, když jsem začla milovat tím "starým způsobem".
Říká se že skutečná láska je láska bez podmínek a já věřím tomu, že je to pravda.
"Miluju tě takovýho, jaký jsi a sebe taky."
Prolomilo se to ve chvíli, kdy jsem měla přítele a on mi řekl, že se rozhodl pro jinou, protože ji miluje.
A já v tu chvíli porpvé celým srdcem žehnala jejich štěstí a byla jsem šťastná s nimi,
popřála jsem mu ať, je jim dobře a tím se to zlomilo, potom přišly zase skvělé láskyplné vztahy.
Dnes děkuji za ty bolestné zkušenosti, protože jen díky nim jsem se naučila milovat sama sebe a ostatním dát křídla, jak říká Wahl.
Děkuj té ženě, i když to zní divně, přišla tě v tvém životě něco naučit.
Pracuj na sobě, pokus se najít si přátele, navštěvovat nějaký kursy, najít si koníčka a bavit se jím,
vyjít si ven i bez přítele, objevuj svou vlastní krásu.
Zkus třeba meditace, přečti si knížku "Miluj svůj život" od Luise Hay, nebo něco podobného.
Uvidíš jak nádherný člověk vlastně jsi a jak je fajn s tebou žít.
Držím ti pěstičky, ať to dobře dopadne a věřím že ano.
Otevři své srdce a obejmi s ním celý svět.
Věř tomu, nejsi sama, jsme tu s tebou a máme tě rádi!!!
A to nepočítám andílky, kteří jsou stále s tebou a ochraňují tě!!!
Míša 7.9.3006
Děkuji Vám, Míšo i Elleanor, za nádherná slova.
Přiznám se, ze mi tečou slzy a jsem hrozně dojatá, ze i někoho, koho vůbec neznám, zajímá můj život.
I když si s myšlenkou na smrt pohrávám, nikdy bych to asi nedokázala.
Na to mam příliš velky pud sebezáchovy.
A je to tak správně.
Ale je to všechno tak těžké, když třeba vím, že mi manžel do očí lže.
Chtěl poslat nějaké fotky své bývalé přítelkyni, já se ho zeptám: komu si ty fotky chtěl poslat?
A on na to: Jo, bráchovi, víš.
Tohle se mi správné nezdá.
Proč to dělá?
Jak mu pak mohu věřit?
I když se mi dívá do očí, když říká: Miluju tě, ale je to upřímné?
Asi bych o tom neměla pochybovat, ale prostě jsem Ryba.
A ty se zmítají v pochybnostech…
Tohle všechno mě pak od něj vzdaluje.
A já nevím, jestli budu mít sílu dodržet slib, který jsem dala Bohu, sobě i jemu: V dobrém i zlém, až do smrti.
Musí se teď asi něco stát, něco, co mě zorientuje v tomhle živote.
Chci být tak moc nezávislá, chci mít svoje přátelé, mám jednu hodnou kolegyni, ale to je práce.
Setkávám se s lidmi, to ano.
Snad někdy v budoucnu budu mít i já svoje „přátelské“ zázemí.
Děkuji, že mě možná trochu chápete, cítím se líp.
Eva 8.9.2006
Míšo,
moc děkuji za to co jsi napsala.
Konkrétně:
Dnes děkuji za ty bolestné zkušenosti, protože jen díky nim jsem se naučila milovat sama sebe a ostatním dát křídla, jak říká Wahl.
Děkuj té ženě, i když to zní divně, přišla tě v tvém životě něco naučit.
Pracuj na sobě, pokus se najít si přátele, navštěvovat nějaký kursy, najít si koníčka a bavit se jím, vyjít si ven i bez přítele, objevuj svou vlastní krásu.
Zkus třeba meditace, přečti si knížku "Miluj svůj život" od Luise Hay, nebo něco podobného.
Uvidíš jak nádherný člověk vlastně jsi a jak je fajn s tebou žít.
Držím ti pěstičky, ať to dobře dopadne a věřím že ano.
Otevři své srdce a obejmi s ním celý svět.
Věř tomu, nejsi sama, jsme tu s tebou a máme tě rádi!!!
A to nepočítám andílky, kteří jsou stále s tebou a ochraňují tě!!!
Jsem v situaci,kdy jsem zjistila manželovu nevěru s velmi mladou dívkou.
Něco jsem tušila a on mi tvrdil, že se mýlím, až velmi intimní fotky to potvrdily.
Chtěla jsem vztah ukončit, ale mám dvě malé děti, jsem na mateřské, v pronajatém bytě, takže vlastně v kleci.
Pro něho to není důvod k rozvodu, ví, že z větší části je to jeho vina a já vím, že na tom mám i svůj podíl.
Leč důvěra je pryč.
Je otázka času jestli se obnoví nebo každý půjde dál svoji cestou.
První, co mi došlo, je necítit se jako oběť a začít něco dělat.
Tys mi krásně napsala návod.
Moc děkuji.
Prvním krokem je pro mě najít někoho k dětem, abych aspoň jednou týdně mohla mezi lidi.
Manžel sice slibuje, že bude hlídat,ale skutek utek.
Kajka 9.9.2006
Drahá Wahlgrenis,
přijde mi to trochu podivné, přehazovat si maily přes Tebe, ale jinak to neumíme -
nepochybuji, že z toho sem tam musíš mít hlavu jako pátrací balon, omlouvám se tedy, že si z Tebe děláme koridor.
Prosím, vyřiď Evě následující:
(Doufám, že Tě obtěžuji a ruším naposledy. Ale snad mohu pomoct jinému, nelze-li pomoci mě -nám)
Milá Evo,
Tvé pochybnosti nejsou zaviněny tím, že jsi Ryba.
Pochybovat je lidské, ale Ty pochybuješ sama o sobě a tady je podle mě zakopán poklad.
Člověk je v první řadě zodpovědný za sebe, až pak za to, co k sobě připoutal.
Ne, není to sobecké.
Nebo je udržení vlastní hlavy nad vodou sobecké přání?
Vnímáš velkou zodpovědnost za Váš svazek, to je v pořádku,
ale jednak jsi na to víc sama, než abyste byli dva a za druhé, tvé nohy dva lidi neodnesou do bezpečí.
Na to jim příliš nedůvěřuješ.
Vyčetla jsi, jak se věci mají, ale ty kroky nějak nejdou.
Půjdou, budeš-li chtít.
Kde je vůle, je i cesta a před každého jsou stavěny jen takové překážky, které je schopen zvládnout, neboj se tolik.
Strach není příjemný společník.
Přeji příjemné dny
Elleanor 10.9.2006
Moudrá Wahl,
už jsi mi v minulosti jednou dodala sílu,kterou jsem potřebovala předat své dceři,která potratila a byla zoufalá.
Nakonec všechno dopadlo skvěle a její chlapeček se k ní vrátil,dnes je mu 11 měsíců.
Teď za tebou přicházím já s bolavým srdíčkem.
Trochu tuším,co mi asi odpovíš,protože jsem si právě přečetla "Vyřeší něco moje smrt?Ne!"
O smrti já vůbec neuvažuji,jen mám problém s láskou.
Bylo mi 51 let,s manželem v dubnu připomeneme 30. výročí svatby.
Rok před svatbou byl na vojně a denně jsme si psali.
Naše láska byla veliká,vždy jsme stáli při sobě a podporovali se.
Máme čtyři děti,nejmladší dcerce je 11 let a už čtyři roky ji vychovávám sama,
manžel pracuje v Praze a jezdí domů pouze na víkendy.
Dcery jsou vdané a syn studuje na vysoké škole.
Mohla bych být šťastná,ale opak je pravdou.
3.listopadu jsem se dozvěděla,že muž v Praze miluje ženu o deset let mladší.
Čtyři roky rozpínal křídla podle chuti,protože jsem mu bezmezně věřila.
Teď mám pocit,že se mi něco důležitého úplně vytratilo ze života-důvěra v lásku,člověka.
Neumím se smířit s tím,že mne zradil a nechal k stáru samotnou.
Rodina mě zaměstnává opravdu hodně a moc vedle sebe potřebuji člověka,o kterém vím,že mě miluje.
Jak je to potom s mými křídly,když na nich nesu všechnu zodpovědnost?
Co jsem udělala kdy tak špatného,že se mi muselo přihodit takové neštěstí?
Možná miluji sobecky,ale to asi každý.
Snažím se přát mu jeho štěstí,ale nejde mi to .
Asi ti připadám zmatená a to taky jsem,muž se s ní prý rozešel.ale vidím,že v myšlenkách je pořád s ní.
Poraď mi,co mám dělat?
Jen tak na okraj - s mým mužem ses setkala osobně.
Děkuji ti za jakoukoliv odpověď.
Protože člověk někdy opravdu potřebuje slyšet aspoň jedno slovíčko,
zachytit láskyplný pohled,který pohladí jeho zraněnou duši.
Tvoje Máří M. 10.1.2007
Milá Máří M.,
už když jsem začínala číst první řádky tohoto dopisu, věděla jsem, že vím, o koho jde.
Vím to naprosto přesně.
Ano, opakuji mnohokrát, že je ve vztahu nutné darovat křídla, aby ten druhý měl pocit volnosti a o to raději se vracel...
Není možné nikoho přivazovat k domu na železný řetěz s těžkou koulí.
Bez důvěry se vztah budovat nedá.
Možná si můžete myslet, že já jsem tou, která Vašeho muže popostrčila do náručí mladší ženy.
Ne, to ne.
Každý má svoji cestu a nikdo neznáme celý příběh.
Stejně to poslední rozhodnutí musí udělat každý sám.
Vím, že máte čtyři děti, vím, jak je to všechno složité.
Jak máte žít s pocitem, že srdce Vašeho muže patří jiné ženě?
Na tohle se moc těžko hledá odpověď, ale rozhodně řešením není útěk z tohoto života.
Každá rána by pro nás měly být darem, když chápeme, že tím sílíme a posíleni můžeme jít směle dál.
Nesmíme padnout na kolena a bědovat...
Tím si nepomůžeme.
Jen se podívejte kolem sebe, kolik žen jen ve Vašem okolí zažilo něco podobného.
Anebo si jenom jednou pusťte televizi.
Premiér a jeho manželka se třemi dětmi...
Myslíte, že nyní jásá, když on čeká dítě se ženou o 12 let mladší?
Ale co také může jiného dělat, než jí veřejně přát zdravé dítě?
Navíc její reakci sleduje celý národ.
Ona je tou, která velkoryse odpouštěla a přenášela se přes jeho nevěru...
Jak se teď má zachovat, když se všechny její sny rozplynuly?
Ani Vaše situace není jednoduchá, to samozřejmě.
Očekávala jste jistou odpovědnost od Vašeho muže, jenže někdy je láska silnější a udělá obrovský škrt ve všem.
Když jsem s Vaším mužem mluvila, v jeho očích byly nepatrné střípky čehosi...
Řešil neřešitelné dilema, nevěděl, jak se zachovat...
Měl v sobě obrovskou odpovědnost, chtěl se rozhodnout nejlépe, jak by to mělo být.
Ale láska byla v tu chvíli skutečně silnější...
Každý den nám přicházejí informace, do cesty nám vstupují lidé, máme něco pochopit, někam se posunout.
Jen nikdy nesmíme zavírat oči a říkat si, že se nás to netýká.
Každá krize, každé sáhnutí si na úplné dno nás nutí k odrazu a dalšímu letu do oblak.
Kdybychom chodili pořád jen ve stejných kruzích, nic by se nedělo, naše duše by nemohla vůbec zrát.
A žijeme proto, aby naše duše mohla zrát.
Děkujme za všechny krize, kdy už opravdu nevíme, co dělat dál, kdy nemáme sílu na nic, ani na pláč.
Protože až tahle chvíle přebolí, zjistíme, že nás to opravdu nesmírně posílilo.
Ve Vás je ještě odpovědnost před Vašimi dětmi, chtěla jste jim zachovat úplnou rodinu.
Máte pocit, že jim boříte něco, čemu věřili.
Ony to pochopí...
Nikdo nežije jen proto, aby něco uplácával a držel pohromadě, když uvnitř jsou zdi rozpukané a bolavé.
V takové chvíli je dobré vzít smeták a všechno vymést...
Pak se najednou šedivým oknem dostane dovnitř první sluneční paprsek a Vám dojde, jak je svět vlastně krásný.
Kvůli tomuhle jednomu paprsku stojí za to žít...
W.
10.1.2007
Milá Wahlgrenis,
Tvá odpověď byla vskutku blesková,děkuji ti.
Se slunečním paprskem mi do okna vniká i paprsek poznání,
že své věci si opravdu každý musí vyřešit sám,protože nikdo jiný je nevidí tak,jak on sám.
Uvědomila jsem si,že každý vidí události v jiném světle a každý z těch pohledů může vypadat velice objektivně.
Mě tvůj pohled neuspokojil,ale každopádně přivedl k rozhodnosti .
Píšeš o řetězech,nerozumím.
Nikdy jsem manžela v ničem neomezovala,mohl chodit kam chce,s kým chce,
i do kina chodil sám,nechtěla jsem malé děti nechávat samotné.
Měl přátele,kupoval si spousty knih,nikdy jsem mu nic nezakazovala ani nedoporučovala a hlavně mu stoprocentně důvěřovala.
Byla jsem tak klidná,protože jsem věřila,že jsem si vybrala za muže moc hodného člověka a byla za to osudu vděčná.
Docela se mě dotkla tvá zmínka o tom,že jsi ho nikam nepopostrčila.
Něco takového mě vůbec nenapadlo a navíc si myslím,že není trouba,který někam potřebuje popostrkávat.
Souhlasím,že každý má svou cestu,i v pohádkách se může volit,ale pouze jedna.
On měl i před 30 lety křídla a zvolil si cestu pro rodinu,tím převzal zodpovědnost nejen za sebe.
Na cestách platí pravidla,neodbočím z dálnice nečekaně jen proto,že uvidím v lesíku srnku a chci ji vidět zblízka.
Ohrozila bych životy lidí kolem.
Dále si neumím představit,že rány pod pás jsou nějakým darem,jsou nefér a hrozně bolí
a nevedou k pochopení situace - ty létáš a já se na zemi svíjím bolestí.
Celý život se držím hodně při zemi a vědomí toho,že na to nejsem sama mi pomáhalo zvládnout i takové situace,
když byl muž 4 roky bez práce,měl zdravotní problémy,psychicky se hroutil,dělal školu...
To s ním jeho láska neprožívala,netoužila,aby ji držel za ruku,když na svět přiváděla i jeho děti,
nehledala u něj útěchu,když byly nemocné,stála při něm.když měl problémy - a nezpůsobila jsem je já!
A případ pana Topolánka?
Ano,tak to v našem státě chodí.
Za úplně všechno je zodpovědný někdo jiný.
Ale kdo?
Možná i proto se u nás ze 3 manželství 2 rozpadají.
Zdravé dítě bych každé ženě přála i já,nejsem podlá,
a nepotřebuji k tomu ani televizi,ani slova paní Topolánkové,v tom vyjímečná určitě není.
Možná se na mě teď zlobíš,já vzhledem k tvé inteligenci předpokládám,že ne.
Každopádně jsi mi pomohla některé věci ujasnit si a za to ti děkuji ještě jednou.
Máří M. 11.1.2007
Milá Wahl!
Před několika dny jsem objevila Tvé stránky a asi dost unáhleně Ti napsala dopis.
Netušila jsem tenkrát ještě, jakého rozsahu je Tvá práce a kolika lidem pomáháš leckdy i v těch nejnáročnějších životních situacích.
Hluboce tímto smekám před Tvou trpělivostí a duchovní pokročilostí.
Kdybych to věděla před těmi pár dny, jistě bych Tě neobtěžovala svým malicherným dotazem.
Napsat Ti znovu mě však přiměl včerejší dopis paní Máří M.
Zůstávám již zřejmě do budoucna věrnou návštěvnicí Tvých stránek.
Lughana 12.1.2007
Milá M.M.!
Jak jsem pochopila z Tvého posledního dopisu, byla jsi odpovědí Wahl. trochu zklamaná.
Naprosto s Tebou soucítím.
Bude mi rovněž brzy 51 let, mám rovněž 4 děti.
Holkám je 28 a 29 let a chlapcům 17 a 15.
A letos 14. dubna rovněž uběhne 30 let od mé svatby.
Jediný rozdíl je v tom, že můj muž je stále se mnou.
Sdílíme společně dobré i zlé (někdy je toho zlého až dost).
Ale jsme na to dva!
A jímá mě hrůza při pomyšlení, že by tomu mohlo být někdy jinak.
Sama na vlastní kůži jsem zažila, že se mí rodiče rozváděli po 25 letech manželství a já byla tenkrát dvanáctileté dítě.
Vím, že toto trauma v sobě nesu celým životem.
Bezmezně jsem otce milovala, ale z "technických" důvodů zůstala s matkou (o kterou se nyní starám).
Tímto zážitkem ve mně již během dospívání vzrostl tak silný odpor k tomu, že bych si mohla začít někdy něco s ženatým mužem,
že jsem mimoděk přenášela tento odpor i na svoje kamarádky a později na dcery.
Cizí hnízdo je prostě TABU!
A tečka!
A kdyby byli mladí lidé takto vychováváni všeobecně, bylo by na světě mnohem méně utrpení.
Každým dnem mě udivuje skutečnost, co vše je mezi lidmi (a podporováno médii) považováno za normu!
Viz TV seriály (ne že bych je sledovala), kde za NORMÁLNÍ rodinu, je prezentována taková, kde jsou dvě děti.
Jeho, dvě děti Její a ještě nějaké to společné navrch.
No a samozřejmě již Tebou zminované vztahy politiků, ale i herců a jiných VIP osobností.
Které takto veřejně jdou příkladem!
Podle mě je to hrůza, neméně hrozná, než násilí a sex na obrazovce!
A k těm křídlům a lásce!
Na toto mám takový názor, že pokud partner uteče z normálně fungujícího přátelského, až láskyplného svazku,
je to prostě neukázněný, bezohledný nechci říci lotr.
To ne, spíše je to chování nedospělého rozmazleného dítěte.
Možná nyní vypadám jako nějaký moralista a puritán, ale já moc dobře vím, o čem mluvím.
Moc dobře vím, co je to ovládnout a přehodnotit své náhle vzplanouší city k někomu jinému (dotyčný nebyl ženatý).
Stalo se nám to s mým manželem oběma a to asi po 5 letech manželství,
kdy je podle statistik rozvodovost největší, že jsme se náhle začali sobě odcizovat.
Ale zvládli jsme to nakonec, prostě jsme to oba zvládli!
Hodně jsme spolu mluvili a mluvili a mluvili a ODPUSTILI jsme si navzájem a zůstali jsme spolu a se svými dětmi.
A stále spolu mluvíme o všem a všude jsme stále spolu.
Držím Ti všechny palce, aby se Tvůj manžel umoudřil a vrátil se k Tobě.
I to se přeci stává a nejen v pohádkách a televizních seriálech!
Měj se tedy v mezích možností co nej nej nej!
Naděje umírá poslední!
Pa!
Lughana 12.1.2007
Milá Wahlgrenis.
Už dlouho přemýšlím, že Ti napíšu, ale připadalo mi hloupé to dělat.
Až dnes jsem si přečetla, jak jsi radila Evě - jedná se o příspěvky s názvem "Vyřeší něco moje smrt? Ne!"
Připadá mi, jako kdybych si to měla zrovna já přečíst a brát Tvou odpověď jako radu.
Můj přítel sice nemá žádnou milenku nebo o ní aspoň nevím, a podvědomě mu důvěřuji, horší je to s mým chováním vůči němu.
Vím, že ho hodně omezuji, má hodně práce a stará se o děti, které má ve střídavé péči.
Mám pocit, jako by na mě neměl čas, chci ho čím dál víc, ačkoli ho sám pro sebe moc nemá.
Kdykoli má chvilku času pro sebe, vyžaduji si pozornost.
Je to dost dětinské a vím, že se tak i chovám.
Pravda je ta, že na to, že mi je 25 let se moc dospěle nechovám.
Možná i tento e-mail zní, jak když ho píše dítě.
Ale už jsem opravdu zoufalá.
Jsem neskutečně žárlivá, a to jak na lidi, kteří jsou okolo přítele, tak na jeho smsky
a telefonáty, kterých je opravdu denně hodně, na každou činnost, která by se mu zamlouvala jsem taky žárlivá.
Uvědomuji si, že to není správné a on mi to ještě pořád relativně toleruje, i když ho tím dost trápím.
Nechci mu to dělat a nechci ho pořád urážet a snižovat jeho schopnosti.
Ale něco ve mně to dělá a já to neumím usměrňovat.
Možná je to jen výmluva.
Přemýšlela jsem nad návštěvou psychologa, ale pořád se k tomu jen odhodlávám a už jsem zoufalá, že nejsem schopná s tím nic dělat.
Právě že už dlouho se mi honí hlavou i sebevražda, což vím, že je naprostá hloupost.
Ale jak jsem si přečetla, co Ti psala Eva, tak jsem se v ní úplně viděla a to mě přimělo k tomu, Ti napsat.
Vím, že mi určitě neodpovíš, protože píšu v podstatě to samé, ale chci Ti poděkovat, že jsi
a že na Tvých stránkách opravdu je něco, co mi aspoň trochu pomáhá.
Kdyby ses přece jen rozhodla mi odpovědět, mohla bys mi nějak poradit, jak mám svoje chování usměrnit?
Mám navštívit psychologa?
Nebo co mám dělat?
Je to pro mě opravdu jedno z nejtěžších období.
Je zvláštní, že poprvé v životě mám pocit, že jsem našla muže, se kterým si dobře rozumím
a se kterým uvažuji o společné budoucnosti, ale vím, že pokud se něco ve mně nezmění, nevyjde to, ačkoli bych moc chtěla.
I když Tě vůbec neznám, nikdy jsem Tě neviděla, přesto k Tobě cítím naprostou důvěru.
Ale to nejspíš nejsem jediná.
Díky, že jsem Ti mohla aspoň napsat.
Jadia 12.01.2007
