Včera odešla maminka dobrovolně z tohoto světa
Otázka: Milá Wahlgrenis,
obracím se k Vám s prosbou o radu a pomoc.
Včera dobrovolně odešla moje maminka z tohoto světa.
Využila chvíle samoty a ...
Již asi rok trpěla, jak tomu klasická medicína říká, endogenními depresemi.
Přitom sama nedokázala říci, co ji vlastně trápí.
V zimě podstoupila neúspěšný pokus o standardní léčbu v ústavu.
Přitom se celý život zajímala o věci za oponou, měla přečteny stohy duchovní literatury,
ale když měla rozhodnout sama o sobě, přiklonila se k tradiční mecíně.
Svá trápení úspěšně skrývala, až to vyvrcholilo včerejškem.
Nevím, zda mé zdání není zcestné, ale připadá mi, jako kdyby ji bývaly v nemoci ovládaly občas nějaké cizí nedobré síly - a to stále silněji.
Když si ji totiž připomenu takovou, jaká bývala, je pro mě její čin nepředstavitelný.
To nemohla být ona, kdo to udělal.
S tím souvisí moje otázky.
Proč?
Co bylo prvopříčinou jejích potíží, které ji dohnaly až k této hrůze?
Jak moc je za svůj zoufalý čin odpovědná?
Jak moc se promítne do její karmy?
Zůstane připoutaná k tomuto světu?
Najde cestu ke světlu?
Mohu jí v tom nějak pomoci nebo může jí pomoci někdo jiný?
(Vím, že často odpovídáš na podobné otázky o odvádění duší odkazem na návody ve svých starších textech.
Nemohu je však najít. Je to proto, že nejsou pro mě?)
Děkuji Vám za Váš vzácný čas a za vše, co pro nás děláte.
Mějte se krásně,
Miroušek 6.9.2006
Odpověď: Milý Miroušku,
tento web nemá vyhledávač, kdo přichází poprvé, může se složitě orientovat.
Nemyslím si, že by odpovědi nebyly pro Tebe, jen jsou nyní jinde...
Ptáš se na svoji maminku.
Je mi líto, co se stalo, ale v tuto chvíli už je všechno jinak...
Psala jsem mnoho rkát o sebevrazích, o tom, že neměli právo ukončovat svou životní pouť.
Jak už v první vteřině, kdy se ocitnou za tou oponou, si jejich duše uvědomí, jak obrovskuo chybu udělala.
Jenomže cesta zpět už nevede.
Není možné říct - promiňte, já jsem se spletl a ještě bych tady, když dovolíte, zůstal.
Projdou si naopak poměrně jednoznačným tzv. posledním soudem a teprve podle něho se postupuje dál.
Mnoho sebevrahů bývá upoutáno k místu jejich nejposlednějšího pozemského skutku, ať už je to strom v lese nebo půda, kde se oběsili,
nebo jakékoli jiné místo.
Musejí tam čekat často i dlouhá století, než je někdo, kdo je toho schopen, osvobodí a pošle za světlem.
Samozřejmě za tu dlouhou dobu mají dost času přemýšlet nad hodnotou lidského života a nad trápením, které je dovedlo k jeho ukončení.
Nikdy žádné trápení není takové, aby se nemohlo unést.
Jsou to všechno jen zkoušky, jak si s nimi dokážeme poradit.
Může se zdát, že jediná cesta z nekonečných dluhů a nezdarů v lásce vede jen na most sebevrahů...
Není tomu tak.
Vždycky je aspoň jedna cesta jiná.
Jenomže člověk v tu chvíli není schopen ji vidět, protože všechno se mu zúžilo jen na jeho problém.
Nic jiného nevidí, proto nic jiného není, není naděje, není nic.
Jenomže tohle je právě ta chyba...
Protože nepotkali toho správného člověka, který by je dokázal vzít za ruku a na tu pro ně nevitelnou cestu je postavil.
Nikdo nebyl na blízku.
Zůstali sami, od všech opuštěni, měli pocit, že už nikoho nezajímají a že dobrovolným odchodem ani nikomu chybět nebudou.
Ano, je pravda, že všichni jsme v konečném důsledku sami, se svými plány, nadějemi, tužbami i zklamáními.
Jenom my si odpovídáme za vlastní život, ale kolem nás je spousta lidí, kteří nás mají rádi.
Mají rádi, ale třeba to nejsou zvyklí říkat nahlas, je to tak nějak samozřejmé...
Potom se do srdce může vloudit ta hrozná samota a prázdnota, to, že nikoho nezajímáme, nikdo nikde nečeká.
To jsou potom jasné důvody, proč ztrácí smysl dál žít.
Nikdy bychom neměli před nikým zabuchovat vrátka, nikdy bychom si neměli zamykat svá srdce.
Začala jsem možná trochu šířeji, ale k Tvé mamince se dostanu, neboj.
Ona to měla totiž přesně tak.
Nevěřila v žádný obrat ve svém životě, všechno nějak pozbylo smysl.
Vlastně se od ostatních sebevrahů až tak neliší, vím, bolí to, když takhle píšu oTvé mamince.
Svoji karmu si zatížila, to zůstává bez pochyb.
Brala svůj poslední skutek jako jediné možné řešení, chtěla od všech a od všeho odplout.
Neměla nikoho, kdo by ji v tom zastavil.
Všichni jste si žili někde jinde svůj příběh, ona byla SAMA.
Zatím zůstává tam, kde bylo její poslední místo.
Vnímám to ale tak, že by bylo možné se s její duší ještě sblížit a pomoci jí.
Není ale možné odhadnout, na kolik bude chtít spolupracovat.
Nesměla by vnímat z Vaší strany žádné výčitky, ale jen čistou lásku.
Teprve potom přistoupí na komunikaci.
Především potřebuje, abyste ji pochopili, abyste dokázali uvěřit jejím důvodům, že už dál žít nemohla.
Měli byste to pochopit.
Pak teprve najde svůj klid a bude moci odejít tam, kam patří.
Věřím, že to zvládnete a mamince v tomto směru pomůžete.
Život se jí zdál k neunesení, k nepřežití, neměla už sílu dál žít...
© Wahlgrenis
06.09.2006
Milá Wahlgrenis,
děkuji.
Maminka sice dle vnějších okolností sama nebyla, ale tuším, jak to myslíš.
Byla sama uvnitř, ve svém světě.
Je mi líto, že jsem ji nedokázal z tohoto omylu vyvést.
Ano, stačí chvíle a je všechno jinak a na všechno pozdě.
Ještě jednou - díky.
Mirek 06.09.2006
