Chci už konečně tu lásku
Otázka: Dobrý den Wahlgrenis,
Dnes jsem celý den jakoby v jiné dimenzi.
Kolem mě vysoká, betonová zeď a já mám jen kousek zelené trávy a nebe nad sebou.
Ale není to nepříjemné, nechci ji překročit, chci tak chvíli zůstat - sama se svými myšlenkami.
A brouzdám se po internetu, a pak ta vaše stránka...
Už jsem jich přece tolik viděla, ale ta vaše.. nějak mě oslovila,
jako bych četla slova, která vyzařují lásku, vyrovnanost a moudrost.
Dnes jsem si už brzy ráno řekla, že musím něco udělat.
Možná to bylo už včera, nebo pár dní předtím..
Že jestli nevyřeším svůj problém teď, tak snad nikdy, protože moje odhodlání vyprchá a znovu rezignuju
a navíc.. příští rok mi bude třicet a i když nechci, jako bych to brala za jakési období, kdy pak už nebude možné nic změnit.
Prostě KONEC, prošvihal jsi něco velkého!
Můj život je nádherný, mám skvělé přátele, úžasné rodiče, práci, která...se dá:-)
projela jsem kus světa a poznala tam lidi a místa, co se mi vryla neuvěřitelně hluboko do srdce a paměti.
Přesto mi něco chybí.
Láska muže.
Né kamaráda nebo táty.
Muže, ke kterému se budu moct stulit, když mi bude smutno, cítít oporu a vědět, že nejsem na ten životní kolotoč sama.
A taky darovat někomu tu celou spoustu lásky, kterou v sobě cítím.
Každy můj vztah končí dříve než začal.
Tuším, že dělám někde chybu, jen se jí prostě nemohu dopátrat.
Je vůbec v moci jiného člověka, aby druhému ukázal v lásce cestu?
Vždycky jsem si říkala, že bych si měla pomoct sama, že jen slabí a ubozí potřebují něčí pomoc, ale přestávám tomu věřit.
Potkala jsem někoho, do koho jsem se po předlouhé době konečně zamilovala,
a myslela jsem, že to možná vyjde.
Zpočátku to tak opravdu vypadalo, ale už tomu přestávám věřit a pomalu rezignuju,
jen mi něco říká, že tentokrát to nesmím vzdát (jako vždycky), že bych měla udělat něco,
co obvykle nedělám, něco podle jiného scénáře..
Cítím to, jen nevím jak.
A má to vůbec smysl?
Po těch všech pádech je těžké znovu uvěřit, že to má smysl.
Možná jsem kdysi spáchala něco, za co teď pykám.
Jen se chci z té smůly vymanit.
Vím, že dostáváte takových to emailů spoustu,
a tak nevím, zda můžu čekat vaši odpověď, nebo snad radu, ale uvnitř sebe mám velkou naději.
Prosím.
Přeji aspoň hodně štěstí vám i všem, kteří vám píší a něco je trápí tak jako mě.
Meital 1.8.2006
Tento nick jsem si vypůjčila dle jména sestry mé úžasné přítelkyně.
V hebrejštině znamená něco jako Tekoucí voda, vodopád. - Není to nádherné?:-)
Odpověď: Milá Meital,
je pravda, že mi chodí mailů pořád víc, neodpovídám na všechny, to by se nezvládlo.
Navíc Tvůj se řadí do kategorie vztahových, které neřeším už dlouhodobě.
Vím, že jsi smutná, že nemáš vedle sebe nikoho, ke komu by ses mohla stulit...
Ono to ale není tak jednoduché, není to jako hodit do automatu na kafe minci a počkat si.
Taková láska přichází po nenápadných cestičkách, často je neviditelná a snadni ji můžeš přehlédnout.
Může se stát, že se podíváš jiným směrem nebo jiným pohledem.
A je pryč na další desítky let, nebo životů.
Máme jen to, co si zasloužíme.
Sama se zeptej, třeba před zrcadlem, jestli se máš ráda, jestli si neubližuješ.
Teprve potom, až budeš mít čisté svědomí, také si po pravdě odpověz.
Až najdeš v sobě ten poklad, který bys chtěla darovat druému, pak teprve můžeš něco dávat.
Láska je - dávat a pořád dávat, a když už máš pocit, že nic nemáš, pořád dáváš.
A nic nečekáš z druhé strany.
Jen pořád dáváš...
Je to nekončný proces dávání.
Někdy to vyjde a také Tvůj partner začne dávat...
Nevyjde to ale vždycky.
A pokud máš pocit, že v Tobě nic dávacího není a jenom bys chtěla brát, pak se láska nespustí.
Začni se pozorovat, zkoumej se ze všech úhlů, jestli jsi tou dívkou, která si zaslouží lásku.
Někomu to vychází hned, ale také tam mohou fungovat jiné vzorce...
Všímej si všech detailů, nejen u sebe, ale i u lidí ve Tvém okolí.
Vždycky platí - něco za něco...
Není to sice jako obchod, ale trocšku ano.
Musíš dávat maximum ze svého srdce, měla bys navenek vyzařovat lásku a vnitřní krásu.
Není to jednoduchý ani krátkodobý úkol, ale zvládnout se dá.
Teprve až se přijmeš, až se konečně začneš mít ráda a láska začne z Tebe na dálku zářit, pak teprve můžeš očekávat muže.
Do té doby by to byl marný boj.
Nechci zkoumat Tvé minulé životy, řešení je uvnitř Tebe, měla bys to zvládnout.
Nezůstaneš sama, pokud budeš schopná ze sebou něco udělat.
Každý má skutečně jen to, co si zaslouží.
Přemýšlej o tom...
© Wahlgrenis
01.08.2006
Dobry den,
dostala jsem link na vase stranky, ktere me ihned zaujaly.
Je tam spoustu informaci a chvili mi potrva, nez vse prectu.
Nemela jsem v umyslu se vas na neco ptat nebot vetsinu veci nechavam plout.
Je jedna vec, ktera me posledni dobou trapi a to, ze jiz delsi dobu jsem bez partnera.
Mela jsem vazny vztah, ktery se rozpadl.
Od te doby jsem sama.
Rada bych vedela, co je spatne, ze jsem jeste nepotkala toho meho praveho?
Take bych rada vedela, co si myslite o Hlubinne regresni terapii.
Predem vam dekuji za odpoved.
Predem Vam moc dekuji za vas cas.
S pranim hezkeho dne
Andrea 1.8.2006
Milá Wahlgrenis,
Děkuji za tvou odpověď.
Máš určitě pravdu, nejdříve člověk musí mít rád sám sebe
a až pak je asi schopný tu lásku posunout někam dál - k jinému člověku.
Já se ráda nemám, nevím, jaké to má důvody -
snad v jednom z mých minulých životů a už dlouho se snažím, abych to změnila...
Věřím, že se mi to jednou podaří.
Děkuji ti za tvou podporu a cítím, že to nebylo náhodou, když jsem zabloudila na tvoje stránky.
Asi jsem potřebovala od někoho jiného slyšet to, co už dávno sama vím.
Jen zatím nevím, z jakého konce začít.
DRŽ MI PALCE.
Preji ti krásný den
Tvá Meital 1.8.2006
Dobrý den Wahlgrenis,
reaguji na dotaz, který Vám poslala jiná čtenářka Vašich stránek.
Mám obdobný problém jako pisatelka, také se mi nedaří najít partnera.
Jsem stejně stará, také mám pěkný život, práci i přátele.
Jen ten partner tu žádný není.
Pokud objevím, někoho, o koho bych stála, vždycky mě odmítne.
V odpovědi pisatelce radíte, že se má, že má odpovědi hledat uvntř sebe.
Já se o to už několik let také snažím.
Neúspěšně.
Možná to jen dělám špatně.
Proto se ptám:
JAK bych to měla dělat?
Na co se mám zaměřit?
Jsou nějaké vlastnosti, postoje, potřeby nebo očekávání, které jsou pro vztah důležité?
Možná jsem opomenula něco podstatného, co je tím klíčem k mé samotě.
Celá léta jsem hledala nějakou chybu, pro kterou by mě měli muži domítat nebo nechtít.
Ale po létech hledání a zkoumání sebe sama jsem ji prostě nenašla.
Nepřipadám si o nic horší nebo méně hodna lásky něž kdokoliv jiný.
Jediné, co jsem zjistila po létech zkoumání je fakt, že já vlastně vůbec nejsem tím, komu bych se chtěla věnovat,
že sama toho zase tak moc nepotřebuji.
Mnohem víc stojím o partnerství a vzájemnost, kdy můžu mít někoho ráda a prožívat a také sdílet s ním ty obyčejné hezké věci.
Mám pocit, že v sobě mám tolik lásky, kterou bych chtěla někomu dát - ale když se o to pokusím, prostě o to žádný nestojí.
Ráda bych se ubírala správnou cestou.
Přeji Vám všechno krásné, to, co děláte po ostatní je opravdu moc důležité a mnoha nám to pomáhá.
Hezký den
Heidia 11.1.2007
Milá Wahlgrenis!
Budeš-li mít pocit, že nemám správný názor a vůbec, že Ti "fušuju do řemesla", pak mou připomínku prosím ignoruj.
Já jsem totiž v záležitostech lásky a dávání lásky, trochu jiného názoru než Ty!
Podle mne je (jako ostatně i v jiných oblastech lidského snažení) důležitá rovnováha.
Tvé nabádání utrápených holčin k tomu, aby dávaly a dávaly lásky co nejvíc, je podle mne poněkud kontraproduktivní.
Nebot to je právě to co ony stále a stále dělají.
Uvedu příklad, jenž jsem zažila kdysi dávno v mládí před tím, než jsem se seznámila s mým nynějším mužem.
(Tedy pomalu snad v minulém životě)
Tenkrát jsem byla asi už od dvanácti let průběžně do někoho ukrutně zamilovaná.
Ale nikdo mou lásku nechtěl.
Kluci přede mnou prchali a já se trápila a zpytovala se a dívala se do zrcadla.
Až se přihodila jedna věc. Když jsem byla na vrcholu jedné ze svých platonických lásek (bylo mi 16 let).
Náhle jsem začla ráno při odchodu do školy zakopávat o jednoho kluka,
který tam sedával na schodech (znali jsme se ze školy a bydlel jinde).
Nejprve si vymýšlel různé podivné důvody své přítomnosti na schodišti.
Ale po čase se vyjádřil, že mě již delší dobu miluje a chce se mnou chodit.
Ač zamilována jinde, řekla jsem si, že to zkusím a šla s ním na schůzku
(dokonce snad na několik schůzek-do kina, na brusle a pod.)
Jeho výlevy lásky mě, ale natolik vyčerpávali, že jsem z tohoto vztahu naprosto zbaběle prchla a raději se dál trápila sama samotinka.
Svojí náruživostí ve mě totiž zabil veškerou motivaci usilovat o něco, veškeré dalo by se říci "lovecké" pudy.
No a zde je podle mne "zakopán pes".
Chlapi jsou od přírody "lovci" a chtěli by si lásku svých snů nějak vybojovat, zasloužit.
No a když se jim ta láska složí k nohám, jsou v podstetě demotivováni a jdou dále hledat svou princeznu.
Pak většinou narazí na "potvoru", která jim uniká a za tou pak běží třeba na kraj světa....
Připadá Ti má teorie málo duchovní a málo romantická?
Snad je to tak, ale bohužel to tak platí.
Všem uplakaným princeznám doporučuji tedy stante se aspon (stačí docela malinko) trochu potvorami.
Nebudte lovci, nýbrž laněmi!!!!
Přeji hodně, hodně lásky!
Lughana 15.01.2007
