Súrne! Zítra mám jít na interrupci...
Otázka: Vážená paní Wahlgrenis,
dostala jsem na Vás kontakt od mé velmi dobré kamarádky.
Jelikož zítra ráno by jsem měla podstoupit interupci a neustále jsem na váškách,
tak Vás prosím o radu, jestli v tomto případě činím dobře.
Můj vztah s manželem není takový, jaký by měl býti.
Manžel má bechtěrevovu nemoc pátého stupně a v poslední době je psychicky labilní,
což pro mne a dva syny /věk 14 let s jiným mužem a 21 měsíců/ není to nejideálnější.
Již rok má špatnou krev, kde jest málo krvinek.
Oba dva si uvědomujeme, že tato nemoc může býti i dědičná, ale to samozřejmě záleží na spoustě aspektů.
Toto rozhodnutí spíše vyplynulo z mé strany a manžel mi to spíše odkýval.
Nemoc a uživení rodiny.
Nevím, zda-li děláme dobře.
Prosím Vás o Váš názor.
Děkuji mnohokrát
Žany 1.8.2006
Odpověď: Milá Žany,
nechtěj po mně můj názor.
Musela bych Ti říct jednoznačně - miminko má žít.
Byli jste vybráni jako rodiče, to je vyšší zájem, proti tomu jste příliš malí.
Takový dar se každému nenaskytne...
Jen se podívej kolem sebe, kolik znáš párů, které marně čekají na miminko.
Sice můžeš namítnout, že už máš dvě děti a tohle bude třetí, navíc manžel má zdravotní problémy.
Vždycky se najde nějaká výmluva, aby zvítězil tzv. zdravý rozum.
Jsou ještě další faktory, kvůli kterým by bylo logičtější dítě nemít.
Třeba vyšší věk matky, zaneprázdněnost otce, dojíždění do zaměstnání, stavba rodinného domku,
ale také malování, budování zahrady, bazénu, plánována zahraniční dovolená...
Všechno se může postavit výš než dítě.
Co je to vlastně dítě?
Věc, která počká, až tohle všechno uděláme a uzdravíme se a omládneme a postavíme domy a budeme se mít rádi?
Ne, dítě nečeká, rozhodne se a je tady...
Zrovna včera jsem byla u jedné známé.
Má čtyři děti (22, 21, 14, 10 let), je už taky babičkou, a čeká miminko.
Hrozně se na holčičku těší, i když má trochu obavy, co tomu řeknou lidi...
Ale nežijeme tady kvůli lidem, jsme tady, abychom žili nejlépe, jak umíme.
Když miminko přichází, nemůžeme mu před nosem zabouchnout dveře a počkat si na ten pokyn "Tak další...!"
To už se totiž nikdy nedá vrátit zpět.
Potom se zbytek života zaplní výčitkami a v mozku se pořád dokola promítá nekonečná smyčka:
Jak jsem tohle mohla udělat? Jak jsem tohle mohla udělat? Jak jsem tohle mohla udělat?
Před tím nikam neutečeš.
Navíc je život nevyzpytatelný.
Už mnohokrát se stalo, že maminka, která se pro větší množství dětí rozhodla pro interrupci dalšího,
potom nějakým řízením osudu i o ty, které měla, přišla...
Aby si uvědomila, že nic z těchto hodnot nemá ve svých rukou.
Dítě si nekoupíš na tržišti.
Dítě máš, nebo nemáš...
Nevím, jestli má smysl, abych se nyní ještě dívala do pláství...
Ale udělám to:
(Ostatně tento web už zachránil mnoho miminek, které se snad ani narodit neměla.
Nebudu to vypočítávat, všichni, kdo tyto texty čtou, to dobře vědí...)
Přichází k Tobě chlapeček, těší se, že dořeší příběh z minulého života.
Tehdy byla jeho cesta zkomplikována láskou, která nebyla naplněna.
Partnerka si vybrala jiného.
Ten příběh by se měl dokončit, měl by dostat další šanci.
Ale potřebuje lásku, hodně lásky, potřebuje být milován.
Potřebuje vstoupit do role chtěného dítěte, měli byste se na něho těšit...
Aby sem přicházel s nálepkou nenávisti, že to s ním nějak přetrpíte, to by bylo špatné.
Vypadá to ale, že tento úkol pochopíte odbře a on se sem na tento svět bude moci vrátit.
Je před ním krásný život...
Když mu to ovšem nezkazíte dřív, než vůbec bude moci přijít.
© Wahlgrenis
01.08.2006
Zlatá Wahlgrenis
Teď jsem dočetla příspěvek "zítra musím jít na interrupci".
Nedá mi to, abych na ten článeček nereagovala.
Popíši to ve zkratce...
Rozvádím se, v současné době nemám práci, mám tři malé děti.
Peníze nejsou, musím si půjčovat od své maminky, ač je to pro mě velmi ponižující..
A nyní, díky své hlouposti, mám obavy, jestli nejsem v jiném stavu se svým ženatým přítelem.
Ten přítel se rozvádět nechce, a ani bych to po něm nežádala...
Vím, že už hodně dlouho okolo mě je dušička miminka.
Doktor mi řekl, že se obávám zbytečně, ale přesto...
Věděla jsem, že bych si miminko nechala, ač by to bylo velmi těžké.
Pokusila jsem se hned spojit s duší toho miminka a požádat o čas...
Byl to pro mě velmi bolestný rozhovor.
Miminko bylo zklamané, že ho odmítám, že čeká už hodně dlouho, že už tedy navždy odejde.
Ptalo se, proč ho nechci, že mě má rádo, chce být se mnou, chce mě objímat...
Na mé námitky o chybějícím otci odpovědělo, že partner není důležitý, ale já.
Nakonec jsme se domluvily...
Vím, že by to byl s miminkem těžký život, ale už se na něj těším, jestli příjde teď, nebo později :-)
Přeji Tobě Wahl a všem ostatním moc a moc lásky.
Konchedras 01.08.2006
