Hledám důkazy o životě a smrti
Otázka: Ahoj Wahlgrenis,
pročítám si Tvou odpovědnu a hledám, jestli někdo nemá podobný problém jako já,
abych tě nemusela zbytečně obtěžovat, ale nikde nemohu najít odpověď.
Je mi 36, mé životní číslo je 6 a jsem blíženec (myslím, že nemám povahu, kterou u blíženců popisují).
Můj problém je takový, že mám obrovský strach ze smrti.
Já umřít nechci, přímo to odmítám!
V nitru doufám, že smrtí všechno nekončí, ale vlastně neustále pochybuji, protože nemám důkazy.
Dá se říct, že si vlastně neustále protiřečím.
Např. před každou cestou prosím svého strážného anděla, aby mě ochraňoval, abych se v pořádku vrátila domů
a každý večer (pokud neusnu u televize) děkuji za další den života.
Když tohle dělám, tak vlastně asi věřím, že mě někdo nebo něco opravdu může opatrovat a že tedy smrtí všechno nekončí.
Ale na druhou stranu:
kde beru tu jistotu, že někdo takový může existovat?
Třeba je vše jen pouhá náhoda, že se opravdu nic špatného nestane a že tady ještě jsem.
A proč se tedy života držím zuby nehty a vím, že bych nikdy nespáchala sebevraždu?
Já tady prostě chci být co nejdéle a to jsem už zažila spoustu strastí,
abych mohla na život nadávat, ale vím, že jiní lidé zažívají daleko strašnější věci
a proto jsem vděčná za ty mé "bezvýznamné".
Nenávidím řeči typu: "to je strašnej život, já už bych byla radši mrtvá..." jen proto, že mám hroznýho souseda.
Nesnesu pomyšlení, že až umřu nebude nic, prostě nic, že nebudu nic vnímat, cítit..
Přes den to ještě rozdýchám, ale v noci si zakazuji takhle přemýšlet,
protože pocit, který přitom zažívám se nedá popsat, ale je strašný.
Myslím, že horší pocit už je jen jediný-když matka přijde o dítě.
(Můj syn je jediný člověk na světě, za kterého bych svůj život dala, ale opravdu asi nikdo jiný - jsem sobecká?)
Nevím, proč se mi to děje - je to jen asi poslední 2 roky, ale ten strašný pocit, když na to myslím, se zhoršuje.
Nechci si připouštět, že je to proto, že se smrti opravdu blížím, že přijde dřív, než budu schopna to přijmout.
Vůbec si nedokážu představit, že se s tím kdy smířím.
Nejspíš jsem zralá na psychoterapii a kdybych věřila, že mi pomůže, tak bych tam i šla.
Nevím, co mám dělat, vlastně si připadám jako blázen a bojím se, že se to jen tak nezlepší.
Přemýšlela jsem, že bych se nechala zhypnotizovat, abych se dostala do minulých životů
a přesvědčila se, že už jsem tu byla a tedy nejspíš zase budu, ale nikoho neznám.
Co mám tedy dělat?
Co mě přesvědčí o tom, že až zemřu budu přesto stále vnímat?
Proč se říká "prach jsi a v prach se obrátíš"?
Moc tě prosím, pokud jsi se prokousala až na konec mých nářků, poraď mi.
Děkuji
Michaela 1.8.2006
Odpověď: Milá Michaelo,
kdybys měla věřit všemu, co se říká...
Otázka smrti může člověka hodně trápit, může se jí i bát.
Stejně se tu jasnou pravdou může dozvědět až v tom jediném okamžiku.
V tom posledním okamžiku, když život skončí...
Někdo nepochopí celý život, proč tady je, a potom může být docela rozčarován...
Nežijeme jeden jediný život.
Skutečně se duše objevuje v zemi opakovaně, to je ta reinkarnace.
Existuje mnoho knih na toto téma, stačí jen natáhout ruku a informace k Tobě mohou proudit.
Ovšem pokud si to připustíš.
Většinou lidé ke konci života docházejí k jistému pochopení své cesty, k usmíření se všemi a vším.
Pak také pochopí i to, že smrt není zlá, dokonce se na ni i těší.
Někdy není nutné stárnout, aby se otevřela ta vrátka jinam a přišlo poznání.
Jsou to například autonehody, krize v rodině, úmrtí blízkého člověka, klinická smrt.
Ale i jiné věci.
Není možné nyní definovat všechno, na to jsou skutečně ty knihy.
Ale mohu tě ubezpečit, že nic z toho není výmysl, že skutečně po životě jsou další cesty.
Nic nekončí, nic není definitivní.
Jestli se chceš nechat léčit na psychiatrii, samozřejmě Tě od toho nebudu zrazovat.
Spolykáš si pár kilo prášků a zatemníš ještě víc svá okna nahoru.
Každý má své cesty, své ukazatele a nechává se vést, kam uzná za vhodné.
Každá chyba se musí napravit.
Když ne dnes, tak v příštím životě...
Před ničím se neuteče.
Proto je nutné prožít každý den, každý okamžik maximálně intenzivně, neutíkat od akcí, od lidských očí.
Tam je skrytá pravda.
Radosti se prožívají bez léků a bez vodění za ručičku, radosti jsou v každém z nás.
Neboj se tohle pochopit, potom se možná i Tobě otevřou ta vrátka jinam, potom možná pochopíš smysl života.
(Rub a líc a oblouk duhy stále mě dojímá...)
A ještě jedna věc:
Když se znovu narodíme, přicházíme ihned o veškerou pamět, to bychom to měli totiž příliš jednoduché.
Proto nemůžeš známé z minulých životů hned poznat.
Ale jsou tady, jsou všude kolem Tebe.
Jsou to partneři, kamarádi, sokyně, tchýně, všichni, s kterými máš něco do činění, už s Tebou obvykle žili dřív.
Nic není náhoda... Všechno se děje podle nějakého plánu.
Může Ti ale připadat jednodušší žít od ničeho k ničemu, ono to tak jde taky.
Ale najít smysl života, chytit se té niti a pochopit, kde byl poslední uzík a proč a ještě ho dokázat rozvázat,
to je to pravé umění života...
Můžeš si o tom myslet, co chceš, vždycky se stejně rozhodneš podle svého.
Ale je tady něco víc a stojí za to snažit se to pochopit a hlavně žít.
© Wahlgrenis
01.08.2006
