Proč můj syn spáchal sebevraždu?
Otázka: Dobrý den,
Přečetla jsem si Vaše stránky na Internetu.
Chtěla bych se zeptat:
V létě spáchal muj syn sebevraždu, byl moc hodný pro tenhle svět a neunesl tíhu a zlobu dnešního světa.
Pomáhala jsem mu, jak to šlo.
Napsal mi v dopise, že už mu ani já v téhle životní situaci nemůžu pomoci.
Byl to můj jediný syn, moje sluníčko, nechápu to, nevím, jak žít dál.
Moc mi chybí.
Byl pro mě to nejdůležitější na světě.
Je mi 45 a jsem po operaci, další děti už mít nemůžu.
Můžete mi poradit dát nějakou naději, že se s ním ještě setkám?
Tolik mi chybí, život jako by ztratil význam.
Můžu s ním navázat nějak kontakt, chtěla bych mu toho ještě tolik říct...
Mám teď pocit, jako bych nežila od té doby svůj život, ale život někoho jiného.
Mám velkou bolest v srdci, která mi tam bodá jako nůž.
Moc děkuji za odpověď.
Mila 27.7.2006
Odpověď: Milá Milo,
sebevražda jako odchod života je v rukou každého z nás.
Ale není to řešení.
Doba je skutečně hrozná, k nepřežití...
Je zlá, člověk musí být skutečně hodně silný, aby dokázal bez úhony přežít.
A to má ještě kromě vlastního přežití spoustu jiných úkolů.
Má chodit do školy, mluvit s jinými lidmi, vnímat, co mu říkají...
Někdy se má pokusit porozumět tomu, co tím myslí...
Také se po něm chce, aby reagoval a odpovídal na konkrétní otázky...
Vlastně život je boj... (Vivere Est Militare...)
Dnes a denně bojujeme o přežití a místo na slunci.
Kolem je spousta negací, toho, co nám říká NE a NE a NE...
Jsou to kolegové v práci, nadřízení, jsou to ale i nejbližší lidé, jsou to tváře v televizi,
jsou to politici s jejich programy a nekonečnými diskusemi před obrazovkou (jakou oni mohou mít pravdu?),
Svět není příjemný, krásný a kouzelný, jak by měl být.
Je smutný, šedivý, černý a někdy úplně nejčernější...
Může se stát, že síla k přežití prostě chybí.
Někomu nestačí věřit v lepší zítřky a těšit se, že někdy bude líp.
Někdy to prostě nejde, ten budoucí program není vidět, je tam sice někde v budoucnu, ale hodně daleko...
Je to tehdy, kdy zmizí i poslední naděje, kdy odejde i poslední člověk
a kdy už není ani jediné slovo, které by dokázalo potěšit.
Přesně tak to bylo i s Tvým synem...
Dnešní svět je jen pro silné jedince.
On byl miláček, hodný, milý, patřil jinam.
Všechno bylo trochu jinak, než on si přál, celý svět byl pro něho nastavený jinak.
Narodil se ve špatném století, ve špatném místě, na špatné planetě.
Proto se rozhodl zařídit to všechno trochu jinak...
Už v té první vteřině věděl, že je to špatně, že toto rozhodnutí je nevratné a že se bude muset znovu vrátit na start.
Každý, kdo se dobrovolně rozhodne pro odchod z tohoto světa, zůstává zafixován k tomu poslednímu místu.
A nejen to.
Potřebuje někoho, kdo by pomohl pochopit tu situaci a hlavně ho vyprovodil za světlem.
Předpokládám, že to budeš Ty, byla jsi mu hodně blízko.
Komunikace bude snadná, protože to není tak dlouho, co odešel.
Ideální formou je komunikace přes kyvadlo.
Měla bys nejprve požádat o dovolení své ochránce, potom teprve přijde duše Tvého syna.
Neplakej, mluv s ním věcně, hlavně se snaž jeho důvody k odchodu pochopit.
Pro něho byla skutečně tato doba k nepřežití.
Neviděl řešení, neviděl východisko, neměl důvod proč žít dál.
On se také s Tebou potřebuje domluvit, ví dobře, jak se trápíš, jak Ti puká srdce žalem.
Tohle on nechtěl...
Jakmile si spolu ujasníte důvody odchodu, Ty ho pochopíš, potom teprve bude moci odejít za světlem.
Tedy to míst, kam jeho duše správně patří.
Bez toho byste neměli klid Ty, ani on.
Stává se i to, že pokud si duše uvědomí svoji chybu, může v dalším vvoji být ochráncem nejbližšího člověka.
To aby odčinila to utrpení, které způsobila.
Je možné, že to tak bude i s Tebou...
Ale tohle není možné potvrdit dopředu.
Každopádně pro chlapce jiné řešení nebylo, nezlob se na něho, on jen nedokázal žít dál.
Letošní rok útočí hodně silně po této duchovní linii.
Je to rok mnoha sebevražd, ale i rok mnoha nových dětí, které přicházejí s informací odjinud.
Je to složitý rok...
Ale nic se neděje náhodou.
Breč si, srdce Ti nyní puká stezkem, ale syn se zpět vrátit nemůže.
Je to hrozná bolest, když dítě zemře, snad horší je, když si ten odchod samo zvolí.
Viděla jsem rodiče na pohřbu jejich osmnáctileté dcery.
Ta také předčasně ukončila svůj život.
Maminka tehdy zestárla minimálně o dvacet let.
Byla jsem v šoku, stála u rakve a křičela jméno své holčičky...
Nechápala, jak to mohla udělat.
Přesto to udělala.
Neměla sílu dál žít...
Stejně jako Tvůj syn.
Doba je hodně krutá.
Zkus do toho jít a zkus svého syna pochopit.
To je jediné, co pro něho můžeš udělat...
© Wahlgrenis
30.07.2006
Milá Wahlinko,
přeji Ti krásné ráno, podívej se z okna, nadechni se vzduchu, život je krásný!
Tvá odpověd" byla hrozně depresivní,
nebyly to Tvoje myšlenky, myslím, že jsi cítila to,
co cítil ten neštastný mladý člověk před sebevraždou a on promlouval skrz Tebe.
Ta maminka se trápí výčitkami, že za to může, že měla něco udělat jinak, měla být citlivější,
cítí ale i zklamání, jak ji mohl tak opustit, není to jen jeden kamen na srdci, co ji tlačí, je to celý pytel kamenů.
Napiš jí prosím, že nemohla nic dělat, že on byl v takovém stavu, že vnímal jen sebe a své pocity, nebo spíš svoji prázdnotu.
Vím to, prošla jsem si měsíci depresí a to člověka přímo nutí něco udělat,
otevřít okno a vyskočit, opít se, vzít si drogu jen proto, aby alespoň na chvíli něco kromě té prázdnoty cítil.
Mě naštěstí uchránil rozum, věděla jsem, že to nejsem já, že já jsem ten věčně doufající bláznivý optimista
a ty pocity, že je to jen nemoc, nedostatek serotoninu v mém mozku.
A neodsuzuj barevné časopisy, právě v nich jsem to v té době vyčetla a měla možnost to pochopit a vyhledat pomoc.
Milá Wahl, život je krásný,
v lidech kolem nás je spousta dobra, mnozí ve svých srdcích ukrývají pravé poklady.
Už koncem 19. století napsal F. M. Dostojevskij, že lidé si kolem sebe staví zdi, ploty,
myslí si, že když budou co nejvíce nezávislý na druhých lidech, silní, soběstační, finančně zajištění
a dobře postavení, že tím se jim bude lépe žít.
Odpuzují se od ostatních lidí, odpuzují ostatní lidi od sebe a tím páchají vlastně ve skutečnosti sebevraždu.
Zapomněli totiž věřit v člověka, v lidi, v lidskost, v lidskou dobrotu,
vzájemnou nezištnou pomoc a až toto prý lidé pochopí, nastane na zemi ten skutečný pravý ráj.
Ale prý ještě nenastala ta pravá doba a potrvá to ještě mnoho generací. Napsala jsem toho hodně, aby ses usmála a podívala se kolem sebe s nadějí.
Wahlgrenis, jsi dobrý člověk.
S láskou Anna (mám to jméno moc ráda, je po mé babičce) 30.7.2006
Ten včerejší příběh na mě velmi zapůsobil,
cítím hroznou tíhu na srdci a v hlavě mi krouží myšlenky, které Ti chci napsat.
Použij je, mě je těžko, nedokážu to dnes hezky napsat, zaobalit, bude to syrové.
Sebevražda je jedním z nejtěžších zločinů, které může člověk na sobě a na své karmě spáchat.
Vrazi, různý zločinci a i ti, co zabíjejí ještě nenarozené děti, můžou v tomto životě svůj špatný čin ještě napravit,
když pocítí opravdovou lítost nad svým skutkem, když se budou celým svým dalším životem snažit ho odčinit,
mají šanci svoji duši uzdravit.
Ale sebevrah tu šanci k nápravě v tomto životě již nemá.
Lituju každého, kdo neunesl tíhu života, kdo to světlo neviděl,
cítil tak strašnou beznaděj, která ho dohnala až k tak radikálnímu a nezvratnému činu.
Myslím, že si do dalšího života ponesou obrovskou karmickou zátěž.
Narodí se nějak handicapovaní nebo se během života takovými stanou,
budou muset překonávat překážky, aby mohli alespoň trochu normálně žít
a právě to neustálé překonávání překážek, ten každodenní boj o místo na slunci, je naučí život MILOVAT,
vážit si každého nadechnutí, obyčejných věcí, sluníčka, deště, vzduchu, všeho, co nás obklopuje, lidí kolem sebe.
Jejich život bude nesnesitelně těžký, ale oni budou neuvěřitelně št"astní, právě proto, že ŽIJÍ!
Už je mi trochu lépe, Wahl, sepiš to nějak hezky,
at má ta maminka a další rodiče naději, že jejich děti, i když nebyly v tomto životě šťastné, v tom příštím určitě budou.
Ahoj Anna 31.7.2007
Milá Anno,
Tvůj dopis jsem si nemohla nechat jen pro sebe.
Doufám, že se nezlobíš...
Moc Ti děkuji za Tvá slova.
W.
31.7.2006
dobrý den
moc mi váš dopis pomohl a velmi vám za nej děkuji, chtěla bych se zeptat
zkoužím se synem komunikovat pomocí prstýnku zavěšeném na niti,
ale nevím jak mám komunikovoat s ním jak mu mám usnadnit aby mi mohl odpovídat napsala jsem si na papír ano a ne,
zdá se mi že se mi spojení s ním daří, chci se zeptat mohu to udělat
ještě i jinak abych mu jeho odpovědi usnadnila?
velmi vám děkuji za pomoc i odpověď jeho ztráta mě pořád velmi bolí
ale vaše pomoc mi bolest alespoň trochu zmírňuje.
vřelé díky
Mila 9.8.2006
Milá Wahlgrenis, zdravím Tě!
Protože jsem se příběhu paní Mily - Mirky už jednou dotkla, cítím potřebu napsat jí několik slov.
Milá Mirko, cítím Tvojí bolest.
Chtěla bys ještě naposled mluvit se svým synem, ale on už je na cestě jinam.
Jeho rozhodnutí nebylo zkratkovité jako u bratra Moniky, on už vše, co ho trápilo, vyřešil a důsledky svého rozhodnutí ponese sám.
Mirko, nech ho jít.
Nevolej ho zpátky.
Mysli na něj s láskou, posílej mu jí, tím mu jedině ještě můžeš pomoci.
Myslím, že jestli se s Tebou nebyl ještě rozloučit, určitě přijde, třeba do snu ....
S láskou
Anna 17.8.2006
Wahl, moc si Tě vážim.
Milá Wal.
chtěla jsem se zeptat,
psala jsi mi, že člověk, co se rozhodne sám odejít, zůstane uvázaný k tomu místu, kde se to stalo
a pak, že možná bude mým ochráncem.
Pokud je to tak, chtěla bych si se synem povídat přes kyvadlo,
ale Anna mi v posledním příspěvku píše, že už ho nemám volat zpátky, že už je na cestě jinam.
Tolik mi chybí, nevíš, je tady se mnou,nebo už opravdu odešel jinam,
můžu s ním komunikovat pomocí kyvadla teď a i v budoucnu
anebo je to tak jak píše Anna, že ho mám nechat, protože už je jinde a tím, že ho vracím sem zpátky, ho ruším?
Děkuji ti za odpověď a přeji ti do života plno radosti,štěstí a lásky.
Mila 30.08.2007
