Před sedmi hodinami mi zemřela matka
Otázka: Moje milá Wahlgrenis,
přemýšlím, zda jsem oslovením nepochybila,
protože Ty tady nejsi nezištným rádcem jen pro mne, ale pro spoustu dalších,
kteří si na určité křižovatce života zastaví a nevědí co dál nebo potřebují uchlácholit své bolavé nitro.
A Tvoje obdivuhodné schopnosti a neméně obdivuhodná životní moudrost i mně už několikrát daly odpověď na otázky,
které se zdály být v ten moment neřešitelné.
Kéž bychom Ti to mohli nějakým způsobem vrátit a podpořit Tě ve Tvé snaze pomáhat lidem.
Dnes ovšem píši ve zcela jiném rozpoložení,
asi před sedmi hodinami jsem dostala zprávu, že mi zemřela matka.
Matka, to je posvátné slovo, alespoň pro mne a pod tímto pojmem si představuji něco neskonale dobrotivého,
milého, obětavého a po mámovsku přejícího.
Mně se toho od mé matky (já vím, o mrtvých jen dobré) nikdy nedostalo.
Od narození prakticky do téměř dospělého věku mne vychovávala její matka,
moje milovaná a zlatá babička, ale pro mne jediná a nejdražší máma na světě.
Ve svém životě jsem nepotkala druhého tak zlatého a jedinečného člověka jako byla ona
a měly jsme se nesmírně rády, ona dala i dobrý základ mým vlastním dětem.
Od té doby vím moc dobře, že nezáleží vůbec na biologickém rodiči, nýbrž na tom, kdo nás s láskou vychová.
Když ta odešla na onen svět, věděla jsem, že jsem přišla o MAMINKU
a že nikdo na světě mne již nemůže mít rád tak jako ona i s mými chybami a problémy.
Dnes zemřela moje druhá matka.
Mám ještě sestru, kterou vychovávala bohužel ona a to způsobem, který sama v životě preferovala
- brát, ale nic za to nedávat, jistý druh sobectví a využívání dobroty druhých.
Kvůli tomu jsem se dostala asi před půl rokem do velkého sporu se sestrou,
který skončil naprostým koncem našeho vzájemného vztahu.
Musím podotknout, že tím, jak jsme byly každá povahově a výchovou naprosto odlišné jsme si nikdy neměly navzájem co říct
a nevadilo nám ani jedné, když se nevidíme ne měsíce, ale i roky. Bohužel.
V nitru jsem se za to jakoby styděla, ale nešlo to,
naše životní postoje, hodnoty a priority byly zcela protichůdné a shodné téma žádné.
Když zemřela moje zlatá MÁMA (babička), neměla jsem vůbec nejmenší chuť se se zbytkem rodiny jakkoliv stýkat,
protože i ke konci babičky, byť se dožila požehnaného věku, značně přispěli oni všichni.
Ačkoliv svoji druhorozenou dceru matka po všech stránkách preferovala a neustále finančně dotovala,
když se dostala do situace, kdy sama už nemohla, předpokládala jsem, že je na sestře, aby jí vrátila to,
co celý život tak bezostyšně brala.
Jen tak mimochodem, na mne měly být za použití mého falešného podpisu uvaleny všechny finanční závazky,
které by matka nebyla schopna za svého dalšího života v DD, kam ji dali pro nemohoucnost uhradit.
A s naprostým klidem jsem byla posléze postavena před hotovou věc.
Bez jakéhokoliv uzardění.
Matka se sestrou si prakticky přes ulici viděly do oken, tak blízko k sobě měly,
sestra ovšem i když věděla, že matka se už sama vůbec nepostaví na nohy a nemůže si nalít ani vodu,
aby zapila léky, nechala ji tam svému osudu, že by jí přinesla aspoň zbytky od oběda
- to ani náhodou, do práce nechodí.
Já bydlím více než 140 km daleko a můj vztah k matce díky všem příkořím a ústrkům vykrystalizoval v něco, co se nedá popsat..
Není to ale v žádném případě nenávist.
Kvůli tomu vznikl můj spor s mladší sestrou, která mne nakonec nařkla z toho, že mám ráda jenom sama sebe a svoji rodinu.
Ale to není důvod, pro který píšu.
To vše jen pro dokreslení situace.
Vzhledem k popsanému jsem se domnívala, že až jednou den odchodu mé matky přijde,
že budu pociťovat soucit a smutek jako u každého jiného byť cizího člověka.
Zpočátku, asi 2 hodiny to skutečně tak bylo.
Poté se mi ozval syn, kterému jsem sdělila tuto zprávu a on se mne velice ohleduplně zeptal, jak se cítím, zda jsem v pořádku.
Vysvětlila jsem mu, je již dávno dospělý, že ví moc dobře o mém a jejím vztahu,
že tedy pociťuji totéž jako při odchodu někoho ze svého okolí, ale ne úplně nejbližšího, ať nemá o mne strach.
A potom se stalo to, co chci napsat,
po tomto telefonátu jsem pocítila z ničeho nic takovou zoufalou úzkost, stres, chvěl se mi žaludek,
chtělo se mně plakat, ale nebyla to bolest pro člověka, těžko to můžu popsat.
Začala jsem přemýšlet, zda je s duší mé matky vše v pořádku,
hovořila jsem s ní naposledy tuto sobotu telefonem a zdála se mi stejná jako vždy.
My dvě jsme se tudíž neměly možnost rozloučit (ale to nikdo, zemřela v noci v DD) a v našem vztahu zůstal zřejmý osten.
Já ji v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o její smrti odpustila,
nemám vůbec na mysli hmotné statky, kterými oblažovala moji sestru, to vůbec ne,
myslím na absolutní nedostatek citu a lásky, a z toho vznikající pocit jistého příkoří.
Již dávno vím, jaká výhra pro mne byla, že jsem nezůstala s nimi a vychovávala mne babička,
to byla a je pro mne ta nejcennější životní deviza, kterou jsem od života mohla dostat,
ale jako dítě jsem různé okamžiky viděla jinak.
A tak přemýšlím, zda se v tu chvíli nechtěla duše mé matky se mnou spojit, abychom odstranily ten osten.
Posléze přišel z práce manžel, pohovořili jsme si o tom všem a já jsem se téměř uklidnila,
nicméně, mám obavy, aby nepotřebovala pomoc duše mé matky.
Proto se na Tebe, milá Wahl obracím.
Je-li možné se na to podívat, moc bych prosila, ať odejde z tohoto světa smířená,
já bych jí ráda ubezpečila, že jsem jí odpustila, nechci, aby odešla s nevyřešenými účty ani ona, ani já.
Namísto toho, abych Ti napsala něco příjemného, opět na Tebe hrnu své problémy, odpusť.
Ale obávám se v tomto okamžiku sama komunikace s její duší,
mám dojem, že se to tak krátce po smrti nemá, jinak řečeno, nevím si rady.
Děkuji za to, že jsi se probrala celým psaním, už to samo je oběť, ale bude-li to možné, prosím poraď.
Děkuji za to, že jsi mezi námi a hlavně - s námi.
Oleandra 13.7.2006, 20:21
Odpověď: Milá Oleandro,
psala jsi o své mamince už dřív, je mi líto, že právě dnes skončil její příběh.
Není to konec, to už víš.
Není důvod k slzám, i když lidé obecně pláčou...
Je třeba se rozloučit tak, jak se to po staletí a tisíciletí dělá.
Ty víš, že duše maminky se jen vydala dál, na další pouť.
Není to definitivní konec, ona je naopak nyní v úžasném světě, v klidu a všechno najednou ví.
Konečně rozumí všemu, co se dělo za jejího života, rozumí všem těm příkořím, která se stala,
chápe nepochopitelné a rozumí věcem, kterým za života nemohla porozumět.
Dostalo se jí konečně toho nádherného nadhledu, odpouští všem, komu kdy ublížila, splývá s nekonečnem.
Žije nyní v nádherné, všeobjímající lásce.
Dobře víš, že v poslední etapě života už věděla, že se blíží konec.
Její duše byla k přechodu jinam připravená, nyní nebude nikde bloudit, všechno je v pořádku.
Neměla by ses nyní upínat ke sporům se svou sestrou, odpusť jí, jestli je to možné...
Pokus se s ní sladit, i když to nebude vůbec jednoduché.
Rozhodla ses pro jinou cestu než ona, ale není to špatná cesta.
Obě jste měly k mamince svůj přístup.
Mezi Tebou a maminkou byl malý otazník, ale jejím odchodem jinam je jí všechno pozemské najednou strašně vzdálené.
Už to neřeší...
Odpustila všem všechno, co způsobovalo nějaké třecí plochy, nastal jiný program, program lásky.
Rozhodně nebude nijak škodit nebo Vám dělat zlo.
Buď silná...
Ještě mockrát se Ti promítnou okamžiky z Tvého života, kdy jsi byla někde se svou maminkou.
Jako holčička před školou, jako slečna v tanečních, jako už velká paní...
Maminka je jenom jedna na celém světě, i když její ruka nebyla vždy jen hladící a ústa jen usmívací.
Je to tak.
A jsem ráda, že jsi napsala.
V takových chvílích se obvykle dělá spousta jiných věcí.
Vážím si toho, že jsi sedla k počítači a napsala do adresy příjemce tohoto dopisu právě moje jméno.
Nedávno se mě jeden člověk ptal, proč nejsou na tomto webu příběhy lidí podepsány pravými jmény.
Proč nejsou identifikovatelná místa, kde se odehrávají všechny ty příběhy?
Jestli se musíme skrývat?
Odpověděla jsem mu, že o sobě víme i tak, že není nutné sdělovat jména ani bydliště.
Všichni víme, že tyto příběhy doopravdy žijí, jsou reálné, skutečně odžité.
Jsou za nimi láska, slzy i nekonečné trápení, je za nimi občas i smrt, která je taky součástí života.
Nevím, jestli to pochopil...
Mám Vás ráda.
Děkuji ještě jednou, Oleandro.
© Wahlgrenis
14.07.2006
Já naopak z celého srdce děkuji Tobě, milá Wahlgrenis.
Tvá konejšivá slova a utvrzení v tom, že nyní je vše v naprostém pořádku, mne velice uklidňují.
Víš, jak člověk ve vypjatých situacích není někdy schopen zaujmout k problému správný postoj,
reagovat tak, jak je potřeba, moc jsem potřebovala sdělení od Tebe, zda vše proběhlo tak, jak má,
abych svou neznalostí nezpůsobila komukoliv něco zlého.
Já mám svůj vztah k matce vyřešen, jak víš, v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o její smrti,
odpustila jsem jí, měla jsem ovšem obavy o její schopnost vyrovnání se s poznáním,
že ve svém životě nebyla taková, jaká být měla, že se nezhostila svého působení na tomto světě tak,
jak se od ní očekávalo a dokázala ublížit nejen mně, ale i své vlastní matce atd.
Proto mé obavy.
Včera jsem měla dlouhý telefonát se svou sestrou a vše se zdá být pro tuto chvíli v pořádku.
Jenom kdyby tam z jejich strany nebyla na prvním místě opět starost pouze o peníze,
i v této smutné chvíli, s tím já se prostě smířit a ztotožnit nedokážu.
Bohužel.
Budu se snažit to nevnímat a zachovat náš kontakt na běžné úrovni.
Jsme to už jen my dvě, kdo tady z naší bývalé rodiny převzal žezlo těch nejstarších.
Ještě jednou, milá Wahl, upřímný dík.
Mrzí mne, že jsem se před nějakým časem nedostala na Tvoji akci v Praze, kam jsem se přihlásila,
ale věřím, že nic není ztraceno, moc ráda bych Tě poznala i osobně.
Přeji Ti jen to nejlepší, klid v duši a optimismus, i když někdy reakce lidí dokážou bolet.
Neber si je k srdci, pro nás ostatní znamenáš moc.
Díky.
Oleandra 14.7.2006
Milá Wahlgrenis,
pročítám si příběh Oleandry, její maminky a sestry a Tvou krásnou odpověď" a chtěla bych také přidat pár slov.
Vím, jak se Oleandra cítí, také mám podobný vztah s matkou a z Tvých stránek vím, že je nás takových hodně.
Náš vztah byl napjatý už od dětství, uzavřela jsem se před ní.
Svěřovala jsem jí svá dětská tajemství a pak jsem slyšela, jak vše vypráví jako historky pro pobavení
a to mě moc ranilo a odnesla jsem si z toho poučení,
že každý, kdo projevuje své emoce - lásku, strach, bolest i štěstí - před druhými lidmi, stává se směšným.
Vyléčily mě z toho až spolužačky na střední škole, které se smály i plakaly všem na očích a nikdo se jim za to nesmál.
Dlouho jsem jsem se našim vztahem trápila, v mnoha věcech jsme stejné a v mnoha úplně jiné,
až mě napadlo, že to třeba nemám být já, ale má matka, kdo se má snažit najít cestu,
že se třeba má ona něco naučit ode mně a tím se mi hodně ulevilo.
Ale určitě se budu snažit udělat pro zlepšení našeho vztahu, co bude v mých silách.
Tvá odpověď Oleandře, mě přivedla na jednu myšlenku.
Milá Oleandro, zkus si opravdu vzpomenout na nějakou chvilku, kdy Ti bylo s Tvojí maminkou dobře,
určitě máš někde zasutou takovou vzpomínku, přehraj si ji
a uvolni ve svém srdci všechnu lásku, kterou si tam pro maminku měla, kterou jsi tak dlouho potlačovala,
určitě se Ti uleví a pomůže Ti to.
S Tvojí sestrou to zkus podobně.
Přesto, že máš rozumem Váš vztah vyřešený, cítím, že někde v duši cítíš bolest.
Vzpomeň se na nějaký okamžik, když jste byly malé a byly si blízké a pro ten společný zážitek ji pošli v duchu svoji lásku.
Dělej to často a uvidíš, že váš vztah se začne pomalu zlepšovat
a jednou se v té neviditelné zdi, kterou mezi sebou máte, objeví vrátka a vy třeba najdete k sobě cestu.
Před pár dny jsem se na těchto stránkách na něco ptala a milá Wahgleris, už mi začínají chodit odpovědi, i když odjinud.
Takže věřte všichni, že platí:
Klepej a bude Ti otevřeno,
pomoz si a bude Ti pomoženo,
naslouchej a uslyšíš,
ptej se a bude Ti odpovězeno,
hledej a nalezneš.
Víš, proč věřím na zázraky?
Protože se mi každý den dějí.
Milá Wahlgrenis a milé mé virtuální a přesto tak skutečné přítelkyně, děkuji, že jste a že se můžu od Vás učit.
Přeji všem dny plné zázraků.
Anna 14.7.2006
Vážená a najdrahšia Wahlgrenis.
Akosi často sa obraciame na Teba v poslednom čase s témou smrti
i keď vieme, že je to prechod z jednej formy existencie do druhej, možno krajšej.
Nechcem obťažovat dlhým mailom, ale už dlhší čas a dnes celý deň chodím po byte s otázkami,
ktoré by som s Tebou milá Wahl rada prebrala, poradila sa.
Som si istá, že by si mi mohla byť vekovo dcérou, ale viem, že v pozemskom živote neplatí čas, čiže ani vek, je dôležitá zrelosť duše
a preto sa obraciam k Tebe ako k velmi múdrej bytosti, ktorá je nad vecou a pritom je tak velmi chápavá a citlivá.
Viem, že toho máš veľmi veľa a preto si ani nedovolím poprosit Ťa o odpoveď,
stačí, ak si prečítaš do konca moj mail.
Ale už k mojej bolesti.
Moja mamička umiera ....
V decembri minulého roka jej zistili nádor v brušnej dutine, prešla všetkými dostupnými liečebnými procesmi
/aspoň si myslím, že lekári urobili pre ňu všetko, ako tvrdili/, teraz je v poslednom štádiu choroby, vytvorili sa jej metastázy .
Máme ju veľmi radi, bola mojou mamičkou a zároveň aj kamarátkou,
bola nám oporou, bola vždy veľmi obetavá , nikdy nikoho nezaťažovala len vždy pomáhala.
Lásku nevedela prejavovať slovami, ale viacej činmi.
Vždy rada spôsobovala radosť nám deťom, ako aj vnúčatám, ale aj svojim súrodencom a vlastne k celej rodine.
Bola vždy veľmi súcitná aj s inými a tak nás aj vychovávala, čo je veru niekedy pre nás ťažké, lebo tej bolesti je vo svete dosť.
Teraz zisťujem, že je aj mimoriadne silná žena, lebo veľmi bojuje s touto zákernou chorobou
a i v týchto posledných chvíľach sa snaží sa byť samostatná, ale je to už nad jej sily, už to nejde... bojí sa...
Chcem napísať len toľko, že v živote nikomu neublížila.
Samozrejme aj ona, ako každý človek mala svoje slabosti, ale je – ešte stále je dobrý človek.
Milá Wahl, chcela by som vedieť, či aj pokojnú, rýchlu a bezbolestnú smrť si treba zaslúžiť?
Celé to utrpenie, ktoré mamička prežíva dôstojne v nedôstojných podmienkach /myslím vybavenie nemocnice, horúčavy atď./
je veľmi bolestné aj pre nás, jej najbližších.
Mamka leží pri vedomí a bolesti jej tlmia opiátmi, keďže už nevládze rozprávať len stonať,
nevieme, čo si praje, máme len očný kontakt.
Lekár a sestry nás upokojujú, že nemá bolesti, ale na celom tele sa trasie už skoro tri týždne
a ja citim, že je to z neznesiteľných bolestí, lebo utlmiť ich lekári úplne nemôžu.
Myslím si, že čo sa týka ľudského faktoru v nemocnici, to je v poriadku,
sestričky robia čo je v ich silách, i lekár a samozrejme mi všetci, celá rodina, ale asi nikdy nie je dosť.
Ťažko je mi aj preto, lebo môj manžel mi nevie byť v týchto chvíľach oporou, lebo bol vychovávaný inak,
správa sa dosť chladnokrvne.
Myslím si, že je dosť egocentrický.
Očakávala by som od neho trocha pochopenia, zamyslenia a pokory.
Pre neho sú žial prioritné úplne iné bežné denné potreby.
Dodávam, že moja mierumilovná mamička s ním vychádzala dobre, lebo jej šlo o pokoj v rodine.
Takže on má na mamku len pekné spomienky.
Wahl, nemám nikoho, s kým by som mohla podelit čo i len kúsok z mojich ťaživých myšlienok,
prepáč že som Ti ešte aj ja pridala.
Teraz skôr cítim apatiu a možno aj silu, to asi preto, aby som všetko zvládla tak, ako sa patrí,
je to zvláštne, ale v takýchto krajne vypätých situáciách som to akoby ani nie ja.
Prosím mojich prarodičov, s ktorými sa doposiaľ mamičke denne snívalo, aby jej pomohli ukončiť toto utrpenie
a s veľkou láskou ju privítali tam - medzi sebou, v krajšom živote aby už konečne pocítila úľavu a pokoj.
Milá Wahl, veľmi pekne Ti ďakujem za prečítanie môjho mailu a prajem veľa zdravia, pokoja a lasky
s úctou
GiKa 14.7.2006
Milá Anno,
děkuji za slova, která mi přišla jako reakce na naše přemítání s Wahlgrenis.
Ano, cítíš správně, rozumem vyřešeno, srdíčko se ještě podvědomě brání.
Je to způsobeno tím, že jsem se o to, co píšeš, v posledních letech snažila už několikrát
a vzápětí přišel nějaký úder zezadu od jedné nebo druhé.
A člověk pomalu začíná věřit rčení, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.
Toto vůbec nepaušalizuji a nevztahuji ke všem lidem,
ale jen k některým, kteří si libují ve využívání dobré vůle, vstřícnosti a srdce jiných.
Bohužel jsem je měla ve své rodině a o to je těžší nalézt společnou řeč.
Ale Tvá slova, Anno, určitě ve většině případů platí, dobro zmůže mnoho a proto za ně děkuji,
zapíší se třeba i do paměti dalších, kteří tyto stránky s potěšením, že naleznou odpovědi na životní peripetie přicházejí číst.
Je mi od chvíle, kdy jsem si přečetla ranní odpověď Wahlgrenis skutečně lépe a za empatii Vás obou jsem nesmírně vděčná.
Třeba se někdy shledáme.
Oleandra 14.7.2006
Milá Wahl,
v noci o 23.45 hod.moja mamička zomrela a už netrpí.
Dúfam, že je už niekde , kde sa cíti dobre.
Ale nie som si celkom istá a nemám pokoj.
My sme hneď na druhý deň išli vybaviť potrebné záležitosti ako aj pohreb.
V tú noc sa mamkinmu švagrovi snívalo s mamičkou ako mu hovorí, že ona ešte nezomrela,
nech ju nepochovávame a to bola asi 24 hod. po zistenej smrti.
Wahl, neviem byť pokojná, neviem, čo to znamená.
Mamka vedela, že je nevyliečitelne chorá a aj keď nehovorila a smrti, iste vedela, že čo ju čaká.
Ako som Ti písala, prežívala dlhodobo veľkú fyzickú bolesť a snažili sme sa jej pomôcť celá rodina.
Wahl, cítim veľkú úzkosť, prečo mal jej švagor ten sen.
Nevie mamička nájsť cestu alebo pokoj?
Wahl, veľmi pekne Ťa prosím, pomôž mojej mamičke.
GiKa 16.7.2006
Milá Giko,
nemusíš mít strach, všechno je v pořádku.
Jen se podívej, v kolik hodin maminka zemřela.
Je to vlna nahoru...
Upřímnou soustrast.
W.
17.7.2006
Vzácná a drahá Wahl.
Našla som Tvoju odpoveď, srdce mi bije ako zvon....z celého srdca ďakujem za Tvoju pomoc.
Ďakujem aj za prejavenú úprimnú sústrasť .
Zajtra sa o 14,00 hod.s mamičkou naposledy rozlúčime a myslím si, že takto to oveľa lepšie zvládnem.
Hodina úmrtia : 23,45 - píšeš že je to vlna nahoru.
Wahl, nie celkom tomu rozumiem, i keď som si pozrela tabuľky ktoré vysvetľujú čas.
Bolo to veľmi bolestných 7,5 mesiacov .
Drahá Wahl, mám Ťa rada a prajem Ti všetko len to najlepšie.
GiKa 17.07.2006
