Ken je můj nejlepší kamarád
Otázka: Milá Wahlgrenis,
moc Tě zdravím.
Prosím Tě, byla bys tak laskavá a mohla mi pomoci, nebo poradit?
Já už si opravdu nevím rady.
Mám krásného a hodného pejska Kena.
Je mu 11 let.
Je hrozně hodnej a všichni v okolí ho mají moc rádi.
Je to takovej anděl,v psím převleku.
Skoro před dvěma lety nám začal ochrnovat na zadní tlapky.
Doktoři s tím prý nemohou nic dělat.
Po různých vyšetřeních ani v podstatě nezjistili příčinu jeho ochrnutí.
Nejspíš mu odumírá nějaký nerv na páteři.
Teď už se víc než rok na zadní nožky nepostaví vůbec a táhne je za sebou.
Doktoři říkali, že žádnou bolest necítí a to si taky myslím, protože kdyby ho to bolelo, tak bych to na něm poznal.
Tak jsme si řekli,že ho necháme v klidu dožít doma.
Do schodů ho nosíme v náručí.
Po dlouhém pátrání jsme našli na internetu firmu, která vyrábí invalidní vozíčky pro psy.
Tak jsme mu ho koupili a teď už skoro 5 měsíců řádí venku ve vozíčku.
Bylo to pro něj hodně velké ulehčení, protože se zase po dlouhé době mohl proběhnout
a dostali jsme se při venčení dál než jen za dům.
Taky už si přestal odírat nožky, jak je táhl za sebou.
Pár měsíců to vypadalo dobře a nebyly žádné problémy.
Jenže pak se začal pokakávat a teď už i počůrávat.
Už to nejspíš neovládá.
Je s ním péče jak s malým dítětem.
Doktoři nám taky řekli, že se mu to ochrnutí bude nejspíš rozšiřovat i dál směrem k hlavě.
Nejspíš měli pravdu, protože před nějakou dobou jsem zjistil, že už si na těch předních tlapkách není tak jistý
a občas spadne na zem, když chodí po bytě.
Už má i hodně obouchanej a odřenej loket.
Pravidelně s ním cvičím, aby aspoň prokrvil ty nemocný zadní nožky.
V těch místech už je jen kost a kůže.
Ale psychicky vypadá ještě pořád i přese všechno docela v pohodě.
V žádném případě bych ho nechtěl nechat trápit a chci mu ulehčit život, jak jen to jde.
Ale je to hodně vyčerpávající starat se o takovýho pejska, hlavně psychicky.
Občas jsem vyčerpáním úplně na dně a už bych chtěl, aby to všecko skončilo.
Jenže já se nechci zbavovat vlastní odpovědnosti tím, že ho nechám "zabít" injekcí.
To bych nemohl.
Protože si myslím, že stále ještě je na světě rád, i když poslední dobou je to čím dál těžší.
Navíc mi nepřísluší rozhodovat o jeho životě či smrti.
Často prosím Stvořitele, ať ho nenechá moc trápit a vezme si ho radši k sobě domů, kde mu bude mnohem líp než tady.
Ale při tom ho nechci ztratit.
Chci pro něj jen to nejlepší.
Nevím co dál.
Moc se trápím a tak Tě laskavě prosím o pomoc.
Ken je můj nejlepší kamarád.
Mám ho rád a moc mě ubíjí, když vidím, jak mi před očima chřadne,
zvláště, když byl celej život veselej a hodně divokej pes, plnej energie a radosti ze života.
Cítím k němu silné pouto.
Myslím si, že máme něco společného z minulých životů.
On mi totiž připadá, jako kdyby to nebyl "jen" pes, ale spíš člověk,
když se na mě někdy zadívá tím svým "lidským", moudrým pohledem.
Navíc je to můj věrnej parťák, kterej mi byl vždycky oporou, když jsem se trápil.
A že toho bylo požehnaně...
Moc rád bych věděl, proč takové trápení postihlo zrovna jeho a jaký to má význam?
A co vlastně Ken cítí a jak to všechno vnímá?
Netrápí se už?
A co máme s Kenem společného z minula?
A co máme dělat dál?
Prosím Tě laskavě, milá Wahlgrenis, kdyby sis našla chvilku času a mohla nám o tom něco napsat.
Moc by jsi nám pomohla a byl bych Ti moc vděčný!
Předem moc děkuji za Tvou ochotu a budu doufat v Tvou odpověď.
Díky moc a měj se krásně.
S pozdravem
Sota 12.6.2006
Odpověď: Milý Soto,
když jsem měla před časem online konferenci ke zdraví a byl tam dotaz k nějakému zvířátku,
neodpovídala jsem, protože to překračovalo rámec daný lidským tělem.
Když jsem ale před pár dny uviděla fotografie Vašeho pejska Kena, bylo jasné, že tohle si pozornost zaslouží.
Na fotografiích je vidět, jak je nesmírně šťastný, že jste mu ulehčili jeho životní úděl.
Pokud se pohybujete na těchto stránkách už nějakou dobu, víte, že smrtí život nekončí.
Duše si podle svého životního příběhu volí další existenci, ale ne vždy to musí být zase jen do lidského těla.
I když je také dobré zdůraznit, že ne všechna zvířata mají v sobě lidské duše.
Ovšem u Vašeho Kena pochybovat nemusíte.
Už jste spolu v minulosti žili, byli jste spolu v jedné rodině, snad jako sourozenci, bratři.
Všechny dny ale nebyly jen prosluněné, předčasně zemřel, ale nebyl to odchod definitivní.
Vypadá to, jako by tenkrát mezi Vás vstoupila technika, která ukončila jeho život.
Nyní jste tedy vedle sebe, ale technika je tady ve zcela jiné roli.
Má pomáhat. A pomáhá...
Jeho životní cesta je pomalu u konce.
Ovšem ani potom si nebudete vzdálení, tentokrát se má stát Vaším ochráncem.
Je to největší hodnota, jakou jste v tomto životě mohl získat, poklad, skutečně největší přítel.
Nemáte být smutný ve chvíli jeho odchodu, protože on potom pořád už bude jen při Vás.
Je tady velké pohlazení shůry...
Nemáte na něho spěchat...
Bude Vám vracet tu obrovskou lásku, kterou od Vás po celou dobu života vnímal.
© Wahlgrenis
14.07.2006
Milý Soto,
četla jsem Tvůj příspěvek..
Vlastně ani sama nevím, co bych Ti měla psát,
snad to, že máš krásnou příležitost se se svým kamarádem rozloučit..
Já měla kdysi stejnou nej kamarádku v psím těle.
Jmenovala se Denny.
Byly jí asi dva roky, když jsem si ji vzala od jednoho pána, který ani o psa moc nestál, spíše o automaty a alkohol.
Napřed jsem za ní jen tak chodila k jejímu malému výběhu,
pak mi dovolil, abych si ji brala i ven, pak už jsem jí tam nosila každý večer i jídlo, aby nebyla tak vyhublá..
A nakonec..přišel den D a já si ji vzala k nám na chatu..
Bylo mi asi 9 nebo 10 let, už je to tak strašně dávno.
Denny byla neuvěřitelně hodná dáma, vlastně sama všechno uměla od sebe,
nemusela jsem s ní ani chodit na cvičák, nebylo třeba zvednout hlas (přesto jsem to ale občas ve své dětské hlouposti dělala).
Milovala mě neuvěřitelným způsobem a já ji taky.
Když jsem odjela do školy v přírodě, ani ty dny, co jsem byla pryč, nejedla.
Když došlo k nějakému konfliktu mezi mnou a kýmkoliv, vždy si sedla přede mě a ukazovala zuby na toho, kdo by mi chtěl ublížit.
Byla i často nemocná, asi to bylo tím, že ty první dva roky života mnoho výživy neměla.
Ze všeho se ale vždy vylízala sama.
Jednu zimu měla něco s ušima, tak jsme si ji vzali k nám domů na sídliště do paneláku.
Moje maminka měla úraz se zády a od té doby na ně trpí.
Často Denny lehávala u její postele v místě, kde maminku páteř bolela.
Mamce se ulevilo, ale Denny začala ochrnovat na zadní pacičky.
I z toho se nakonec dostala.
Co ji zabilo, byla nenávist lidí.
Jedno dopoledne, když jsem byla ve škole, byla s ní mamka nakoupit.
Zatímco byla v obchodě, někdo dal Denny piškoty, ve kterých byla rtuť.
Celý den Denny ani nemukla, že by ji něco trápilo a já to ani nepoznala.
Až večer za mnou přišla do postele, což normálně nedělala.
Myslela jsem, že chce jít ven.
Oblékla jsem se a šly jsme.
Denny si sedla na kraj takových keříčků, zalezla mezi ně a dívala se do dálky a vůbec nechtěla už jít domů.
Došla jsem pro ni - tenkrát poprvý mi blesklo hlavou, že je to, jak kdyby se loučila, ale byla jsem malá holka.
Když jsme se blížily k našemu vchodu, několikrát se pozvracela.
Potom i u nás doma.
Bylo mi jí líto a byla jsem na ni i naštvaná, že se nevyspím do školy.
Ráno jsem požádala mamku, aby s ní sjela k doktoru.
Jela tedy.
Veterinář řekl, že má asi jen obrácený žaludek a ať přijedeme večer.
Večer jsme došli na veterinární stanici, pan doktor přišel a ani nic neříkal, jen mi podával obojek.
Nechápala jsem, co se děje, kde mám Denny.
Kde je ta moje kámoška?
Tak jsem utekla.
Mamka se pak ještě ptala, co se stalo.
Řekli, že to šlo strašně rychle, že ji nestačili ani uspat a Denny zemřela.
Chtěli vědět, co to bylo, proč odešla.
Tím zjistili, že měla vše od té rtuti rozežrané a vnitřně krvácela, musela mít neskutečné bolesti a přesto jsem to nepoznala!!!
Ještě i teď mi tečou slzy.
Dala bych nevím co, kdybych to tenkrát věděla, že umře, abych se s ní mohla rozloučit.
Abych na to byla připravená..
Milý Soto, přeju vám oběma, abyste Kenyho odchod zvládli lépe než já ten Dennyn.
Ken je moc krásný pejsek.
Navíc s Tebou musí být určitě i šťastný.
Budu na vás myslet.
S láskou
rosy.kapka 14.7.2006
Milá Wahlgrenis,
mockrát Ti děkuji za Tvou krásnou odpověď, která mě nesmírně potěšila,povzbudila a dodala mi radost a naději!
Předem bych se chtěl taky omluvit, že jsem Ti začal hned tykat.
Tak už u toho s dovolením zůstanu.
Doufám, že se Tě to moc nedotklo.
I Ty mi prosím tykej, pokud chceš.
Jsem moc šťastný, že jsi mi potvrdila to, co jsem už dlouho cítil.
A to, že se s Kenem známe už z minulých životů.
Ale o to mi vlastně ani tak nešlo, abych si něco potvrzoval.
Jen mě velice potěšilo, že to je pravda.
Moc mě dojal Tvůj milý dopis, hlavně jeho závěr.
Je pravda, že ten invalidní vozíček Kenovi hodně pomohl.
Byl to pro nás takový dar z nebes.
Opravdu, když spolu chodíme na procházky, tak je vidět, že na svůj "hendikep" jako by úplně zapomněl
a lítá s ostatními pejsky, tak jako když byl ještě zdravej.
Už od prvních dnů si na vozíček dobře zvyknul.
Zjistil totiž, že se může lehčeji pohybovat.
Postupem času, jak nabral zkušenosti, tak si osvojil i určité fígle
a nedělá mu problém přejet jakýkoliv terén nebo se vyhnout všelijakým překážkám.
Ani vysoký patník pro něj není překážkou.
Jen si člověk musí dávat pozor na to, aby mu Ken nepřejel nohu.
To je totiž jeho nová záliba
A je v ní fakt dobrej!
Prožili jsme společně s Kenem hodně radostí, ale i starostí.
Za ty dva roky, co pejsek ochrnuje, tak jsme prožili hodně stresu, smutku, beznaděje...
Ale byli a jsme vděční za každý moment, za každou chvilku, kdy je nám líp.
Kdy se odrazíme ode dna a zase se díváme do budoucna s nadějí.
Ale musím říct, že takovýchto světlých momentů zase tak moc není.
Ale teď, s jistým odstupem času mohu říct, že Ken mi dal nezapomenutelnou lekci do života.
To, čím jsme si museli projít a ještě projdem, tak to mě zformovalo do takového stavu,
kdy uvažuji už úplně jinak než před dvěma roky a nezabývám se maličkostma, které nejsou důležité.
Hodně mi to dalo a i mě to posílilo.
A co máš na mysli, když jsi psala, že na něj (na Kena) nemám spěchat?
Asi vím, co myslíš.
Že vše se má dít a děje v pravý čas, bez ohledu na to, co si přeju já.
Měla jsi na mysli jeho odchod?
A to pohlazení shůry...
Už teď mě to pohladilo po duši.
Taky mě moc potěšila Tvá slova, že po jeho odchodu z tohoto života mi bude na blízku.
Doufám jen, že až nastane ona hodina jeho odchodu, že vše proběhne hladce a bezbolestně.
Aspoň pro Kena.
I když mě to bude bolet hodně, ale to je život.
Myslím si, že s pocitem velké ztráty zároveň přijde i velká (oboustranná) úleva,
že se Ken už má dobře, že je šťastný a plný radosti a že už se netrápí...
No snad to zvládnem.
Já osobně věřím v posmrtný život, na reinkarnaci atd.
Zajímají mě duchovní záležitosti a v podstatě se v tomto pozemském životě upínám jen na svou víru ve Stvořitele
a v to, že budu moci jednoho krásného dne odejít domů, do světla, do lepších světů...
Milá Wahlgrenis, ještě jednou Ti mnohokrát děkuji za pomoc a povzbuzení, jaké jsi mi přinesla.
Díky Ti za to, co děláš pro nás ostatní lidi, kteří se ocitli v nesnázích a za Tvou laskavou a nezištnou pomoc.
V dnešní době se něco takového jen tak nevidí.
Držím Ti moc palce a ať se Ti dobře daří!
Měj se pěkně a děkuji i za Kena.
Ahoj
Sota 15.7.2006
P.S.Ken je skutečně můj nejlepší kamarád, můj poklad. A jsem vděčný za jeho přítomnost ve svém životě.
Milá Wahlgrenis,
prosím Tě, nevím jak se to dělá, ale jestli to jde tímto způsobem,
mohla bys prosím zařadit níže napsaný dopis k tomu článku,který jsi zveřejnila o pejskovi Kenovi?
Je to odpověď pro Rosy.kapku,která se vyjádřila k mému dopisu.
Děkuji mnohokrát.
Sota
Milá Rosy.kapko,
děkuji Ti mockrát za krásnej, povzbudivej dopis i když trochu smutnej.
Podle toho, co jsi napsala, tak Denny musela být hodně inteligentní a hodná fenečka.
Měla těžkej život, než potkala Tebe.
Ale to pak měla zase šťastnej život!
Byly jste si navzájem nejlepšími kamarádkami a to je moc krásný.
Byly jste takový spřízněný dušičky.
To, jak ležela u Tvé mamky a v podstatě jí ulehčovala utrpení tím, že si ho brala na sebe, to je obdivuhodný.
Byla to taková Vaše léčitelka.
Pozdravuj mamku a že jí přeju hodně zdravíčka.
Nemusíš si vyčítat, že jsi nepoznala, že Dennynce něco bylo.
Nejspíš byla hodně silná a tak to držela co nejvíc v sobě a nedávala to tak najevo.
Ale věřím, že to pro Tebe musel být velkej šok, když ses to pak dozvěděla.
Někteří lidi jsou holt zlí, ale ono se jim to všechno vrátí.
Myslím si stejně, že Denny je i po svém odchodu z hmotného těla stále s Tebou a je Ti nablízku, když to potřebuješ.
Věř, že se spolu jednoho krásného dne opět setkáte.
Já v to taky věřím a doufám.
Ono to musí být těžký, třeba když někdo ztratí svého nejlepšího kamaráda, v našem případě psa, z ničeho nic,
například při nějaké nehodě.
Ale vidět svýho milovanýho psa postupně a dlouhodobě chřadnout, tak to je pěkně deprimující.
Nikomu bych to nepřál.
Ono člověku pomůže už jen to, když se se svým trápením svěří druhým lidem, kteří mají pro něj pochopení,
protože už třeba něco podobného prožili.
Proto jsem vděčnej Tobě, milá Kapko a i laskavé Wahlgrenis, že jste mi napsaly takový krásný dopisy, který mi fakt pomohly.
Děkuju mockrát.
Měj se Kapko moc hezky a přeju vše dobré.
Ahoj.
Sota 15.7.2006
Ahoj Wahl,
moc Tě zdravím.
Včera byl nejhorší den v mém životě.
Včera večer zemřel můj nejlepší kamarád,pejsek Ken.
Asi před pěti měsíci jsem Ti o něm psal.
Byl totiž už víc než dva roky ochrnutý na zadní tlapky a používal invalidní vozíček,když jsme šli ven na procházku.
Jenže postupem času se mu to ochrnutí začalo rozšiřovat pořád více dopředu,blíž k hlavě.
Poslední dobou už se mu i ve vozíčku chodilo špatně,musel jsem ho přidržovat.
Přední nožky už neměl tak silné a tak to pro něj bylo stále těžší se pohybovat.
Doma už jen pořád polehával.
Situace se radikálně zhoršila asi před čtyřmi dny.
Poslední dobou se mu na zadní nožce,v oblasti kyčle,vytvořila proleženina.
Tu jsme se pokoušeli vyléčit,jenže nastaly komplikace.
V té proleženině se mu vytvořil zánět.
Rána mu začala hodně hnisat.
Ken ze dne na den jako by ztratil veškerou chuť do života.
Jen ležel,ani se neznažil zvedat.
Odmítal jíst.
Dokonce ani svoje oblíbené pamlsky nechtěl ani vidět.
Asi tři dny jenom pil vodu.
Následně hodně zeslábnul a už skoro ani hlavu nezvedal.
Měl teplotu.
Tahat ho k doktorovi nemělo cenu a tak jsme si řekli,že ho zavoláme k nám domů,ať se na něj přijede podívat.
Doma v rodině už jsme ale všichni věděli,že tohle už nejspíš budou poslední Kenovi dny v jeho životě.
Začali jsme se bavit o tom,že už se začal trápit a tak že pro něj bude lepší,když jej doktor uspí.
Bylo to to nejhorší rozhodování v našem životě.
Zbavit Kena života,i když by se mu tím ulevilo a nebo jej ještě chvíli nechat žít,ale to už by stejně nemělo dlouhého trvání.
Musím říct,že jsme všichni věděli,že už musí odejít,že jeho stav už je tak zoufalý,že to bude pro něj to nejlepší.
Tak jsme tedy včera zavolali doktorovi,jestli teda může přijet,podívat se na něj a sdělit nám svůj názor.
Taky jsme mu řekli,ať si radši s sebou vezme prostředky pro eutanázii.
Domluvili jsme se na večer,že k nám přijde.
Musím Ti říct,milá Wahl,že to čekání a přemítání,jestli to máme udělat,nebo ne,to byly ty nejhorší chvíle v mém životě.
Byly to chvíle slz,loučení ,bolesti.
A to pořád dokola.
Nemohl jsem uvěřit,v jaké situaci se teď nacházíme.
Přišlo mi to jako zlý sen.
Byl jsem jako v tranzu.
Jenže Ken už jen bezvládně ležel a občas i pokňourával a tak jsme si řekli,že to prostě pro něj musíme udělat už dnes!
Že já být v jeho situaci,tak bych si to taky přál.Je to naše povinnost,nenechat ho trpět.
Potom se mi přihodily zvláštní věci.
Chtěl jsem se ujistit,jestli děláme správně a tak jsem Kenovi zašeptal do ouška,jestli už chce odejít,jestli to máme pro něj udělat.
Jestliže souhlasí,tak ať mi olízne ruku.
Po chvíli mě olíznul.
V průběhu večera jsem si to samé ověřil ještě několikrát,celkem 4x.
To mi dodalo víc jistoty.
Tak jsem se s ním o samotě rozloučil a šel naproti panu doktorovi.
Šel jsem jako v tranzu.
Bylo mi zle a klepal jsem se.
Čekal jsem.
Už byla tma.
Zoufale jsem prosil Stvořitele a anděly,ať mi dají znamení,co mám dělat.
Ať mi dají jasné znamení.
V tom jsem se náhle otočil a zrak se mi zabodl do plakátovací plochy,přímo do slova EUTHANAZIA!
Ve mě hrklo.
Pak jsem hned otočil svou hlavu a spatřil slova TRYZNA PRO ZEMŘELÉ
a do třetice zůstal můj zrak viset na slovech RYTÍŘI NEBES.
To bylo pro mě dostatečným znamením.
V tu chvíli jsem si byl jist,že to musíme provést.
Byl jsem zaveden na toto místo,abych se jasně ujistil.
Musím dodat,že slovo EUTHANAZIA,byl název nějaké metalové kapely,co zde měla koncertovat.
V tu chvíli jsem věděl,že to všechno není jen náhoda.
Pak přijel pan doktor a jak jsme se začali bavit,tak jsem se docela sklidnil.
Doma posoudil Kenův stav a řekl,že to pro něj bude opravdu nejlepší řešení,jej milosrdně uspat.
Tak jsme souhlasili.
Byli jsme s Kenem všichni až do konce.
Držel jsem ho,hladil a uklidňoval.
Zdálo se,že je s tím smířen.
Měl důstojný klid v očích.
Byl statečný.
Pak bylo po všem.
Ken opustil své vyčerpané a nemocné tělo a ukončil svou pozemskou existenci.
Byl jsem překvapen,že jsem to bral tak nějak v pohodě,byl jsem klidný.
Pan doktor byl hodnej,hodně nám v té situaci pomohl a ulehčil mám ji.
Patří mu náš velký dík.
Ken odešel asi ve 20:45hod.
My jsme se pak ještě rozhodli,že jeho tělo ještě ten večer odvezeme od nás z Olomouce do Brna,do zvířecího krematoria.
Jedna ochotná paní,pracovnice tohoto zařízení,nám ochotně vyšla vstříc
a my mohli Kenovi pozůstatky důstojně uložit ještě tu noc v jejich zařízení,kde budou zpopelněny a urna nám bude poslána domů.
Potom chceme jeho popel rozsypat na místech,kde to měl nejraději.
Do míst,kam jsme často a rádi spolu chodili na dlouhé procházky.
Musím říct,že s Kenovým odchodem se mi docela ulevilo,když vím,že už ho nic nebolí a je mu už dobře.
Když si to uvědomím,tak mám v duši klid a radost.
Ale pak třeba z ničeho nic přijdou myšlenky na to,že už tu není a to pak jsou i slzy...
Jenže my musíme především myslet na Kenovo dobro.
Můj smutek je spíš ale pouhá sebelítost,že už tu nemám svého nejlepšího kamaráda.
Náhle mě přepadne smutek,prázdnota.
Když se člověk celý den o někoho stará a pak z ničeho nic prázdno...
Je to hrozný pocit.
Bezmoc.
Radikálně se mi změnil život.
Nevím,co si počít.
Žil jsem a staral se jen o Kena.
To byla moje priorita,obzvlášť poslední dva roky,co začal mít ty zdravotní problémy.
Milá Wahl,prosím Tě,můžeš mi napsat,jak to vnímáš Ty?
Nastal včera už opravdu Kenův čas k odchodu?
Udělali jsme správně?
Jak se má teď?
Je mu už dobře a nic ho netrápí?
Teď,když Ti to píšu,tak mi je zase moc smutno a stýská se mi.
Byl to opravdu můj nejlepší přítel a kamarád a jsem moc rád,že tu s námi žil.
Bylo mu skoro 12 let.
Moc děkuji,jestli jsi můj dopis dočetla až sem.
Měj se pěkně a prosím,odpověz,jestli můžeš.
Děkuji.
S pozdravem.
Soty 9.11.2006
Milý Soty,
je mi moc líto, co se stalo, opravdu.
Přesto jsem si jista, že všechno, co jste udělali, bylo správné a v tu nejvhodnější dobu.
Ken je pořád při Tobě, vnímá tu obrovskou lásku, kterou k němu pořád cítíš, ale nechce, aby ses trápil.
Než slzy, raději by viděl ve Tvé tváři zase jasno a smích...
Zkus s tím něco udělat.
Jistě Ti ještě přijdou informace od něho, jeho duše zůstává při Tobě.
Cítí se Ti zavázán za tu nekonečnou péči, kterou od Tebe dostával.
Nebuď ale prosím smutný.
W.
9.11.2006
Milá Wahlgrenis,moc Ti děkuji!
Moc jsi mne potesila a povzbudila.
Jsi velice hodná a laskavá.
Tvoje slova si vezmu k srdci.
Měj se pěkně.
Ahoj.
Soty 10.11.2006
Milý Soto,
s dojetím jsem četla o konci tvého pejska a oživila si tím svůj smutek a bolest s odchodem naší Kellinky.
Měla rakovinu, dlouho trpěla a my s ní.
Dovedu si představit, co jsi prožíval a prožíváš.
Proto ti chci napsat, jak to dopadlo u nás.
Po uspání Kelly, jsme se rozhodli, že už nikdy žádného dalšího pejska nechceme.
Ona byla náš druhý pes a byli jsme přesvědčeni, že takové loučení už nikdy více.
Pořád jsme měli výčitky, jestli jsme ji nenechali uspat příliš brzy, jestli jsem ji neměli nechat ještě žít.
Pochybovala jsem o tom, zda máme právo rozhodnout o jejím životě a smrti.
Moc to bolelo.
Dlouho jsem ji cítila doma, na zahradě.
Zpočátku to bylo tak intenzivní, že jsem vnímala i její vůni.
To trvalo asi rok.
Pak najednou tyhle vjemy ustaly a my věděli, že se někde znovu narodila a čeká, až si pro ni přijdeme.
Manžel narazil na pána, jehož fence se zrovna narodila štěňátka.
Vzal nás na návštěvu a já věděla, že to nejmenší, slaboučké štěňátko bude naše.
Bylo sice zamluvené, ale já věděla, že pokud je to Kellinka, tak to nakonec dopadne dobře a ona se vrátí domů.
Samozřejmě ti, pro které byla rezervovaná, nakonec ustoupili a ona "zbyla" na nás.
Povahou je naše nová Fanynka úplně stejná, jako byla Kelly.
Nic na tom nemění, že Kelly byla černý vlčák a Fanynka je bílý špic.
Kelly zůstává v našich srdcích pořád a nikdy na ni nezapomene, stejně jako předchozí pejsek.
Ale bolest zmizela, protože vše je nakonec tak, jak má být.
Věř, že tvůj Ken bude s tebou tak dlouho, dokud se nerozhodne vrátit se ve fyzické podobě.
Až ten okamžik nastane, tak to poznáš a cestu k sobě najdete.
Dáša 10.11.2006
Milý Soty
zdravím tě do Olomouce z Prostějova.,
Tvůj příběh se mě hluboce dotkl, při jeho čtení se mi po tváři valily slzy jako hrachy...
Moc s tebou cítím, taky snad proto, že i my máme pejska - fenku a věř, že se moc bojím té chvíle kdy nám odejde..
Je jí asi 10 let - asi proto, že ji máme z útulku a vlastně nevíme pořádně, kolik jí je, jsou to odhady veteinářů.
Máme ji už 8 let a celou tu dobu se nám odvděčuje velikou láskou a náklonností,
je to taky takové naše sluníčko a jsme moc rádi, že jsme si ji vybrali.
Jednoho pejska už nám přejelo auto a z toho sem se nemohla vzpamatovat 2 měsíce.
Dovedu si představit, jak moc ti kamarád Ken chybí a je mi to moc líto,
ale myslím, že jste byli spolu natolik spjatí, že si přesně věděl, jak mu pomoci a v pravý čas..
Máš veliké štěstí proto, že je Ken teď tvým ochráncem navždy a útěchu ve vzpomínkách na společně prožité chvíle.
Držím pěsti, ať odchod tvého kamaráda rychle přebolí a třeba si už brzo pořídíš dalšího kamaráda.
Přeji ti, ať se ti v životě daří a ať je takových smutných chvilek co nejmíň.
Grev 10.11.2006
Nejdražší Wahlgrenis,
posílám pozdravení a přání tepla pro duši i tělo.
Moc mě dojal příběh Sotyho a Kena a ráda bych pro ně připojila pár slov.
Děkuji, že díky Tobě můžu.
Děkuji za všechno drahá Wahl.
Maryla 14.11.2006
Milý Soty,
příběh Tvůj a Kenův, je protkáný hlubokou a čistou láskou od samého počátku.
Je nádherné, že i v dnešní uspěchané době, kdy mnoho lidí myslí jen na sebe a svůj prospěch,
jsou lidé jako ty, kteří jsou schopni dát tolik lásky zvířeti.
Vždyť kolik z nás není schopno ji dát ani svým dětem a rodině.
Čas, který jste dali s Kenym sobě navzájem, milý Soty, je obrovský dar, darovali jste si navzájem tolik ze svých srdcí.
Také mám tu čest žít vedlé nádherné psí duše, fenečka Viki, která nám všem dává čistou lásku, jak to umí jen bezelstná duše.
Děkujme Pánu Bohu, že máme a měli jsme tu čest.
Jsi velmi vyjímečný člověk a děkuji Bohu, že jsi.
Netrap se, kvůli Kenovi, určitě je mu dobře a šťastně se směje (tak, jak to umí jen on),
kdyby mohl, udělal by cokoliv, aby Tě potěšil a rozveselil, tak, jak to dělal vždy.
Ulehči mu to, snaž se být šťastný, je s tebou.
Ze srdce díky za Tvé srdce plné lásky.
Ať Tě andělé vždy provázejí na Tvé cestě.
S láskou
Maryla 14.11.2006
Milá Dáši,
děkuji Ti moc za tvůj hezkej dopis.
Já už jsem se z odchodu Kena vzpamatoval a teď už je mi dobře.
Teď, když se často dívám na jeho fotky, tak se usmívám a už necítím smutek.
Spíš cítím radost, že už se nemusí trápit, že už je mu dobře a nastala u něj určitě velká úleva, když opustil to svoje nemocné tělo.
Byl to ale velkej bojovník, to se musí uznat!
Nastala úleva ale i u mě a i u ostatních členů rodiny, kteří se o něj taky hodně starali.
Ale musím říct, že touto událostí nastal v mém životě velký zlom, teď už to bude úplně o něčem jiném.
Pejska si nějakých pár let určitě pořizovat nebudu.
To možná, až se usadím a budu mít svoji vlastní rodinu.
Je to běh na dlouhou trať...
Tak Ti ještě jednou moc děkuji a přeji Ti jen to nejlepší a ať se daří Tobě i Tvé Fanynce!.
Ahoj.
Soty 14.11.2006
Milá Grev,
moc Tě zdravím do Prostějova.
Tobě taky děkuji za hezký dopis.
Jak jsem psal výše pro Dášu, už je mi teď dobře.
Mám radost z toho, že Ken zvládl svůj úkol zde na zemi a že už je určitě šťastný.
Teď už jsem si jistý, že to tak všechno mělo být.
Ono to ani jinak nešlo.
Byl to takovej uzavřenej kruh.
Dokud se Ken držel, tak jsme se snažili mu co nejvíc pomáhat,
ale jakmile se to posledních pár dnů zhoršilo natolik, že nebylo cesty zpět ke zlepšení,
tak to bylo naší povinností se postarat o to, aby netrpěl.
Mohli jsme ho nechat naživu ještě nějakou dobu, ale mám obavu, že by to vydržel už jen maximálně pár dní,
než by zemřel sám od sebe a to by se předtím už jen trápil a trpěl a my taky.
Nejhorší bylo to rozhodování, jestli už nastal ten pravý čas, nebo ne.
Jestli máme vůbec právo do toho zasahovat.
To nikomu nepřeju.
Kdo to zažil, tak ví, o čem mluvím.
Tak se měj moc hezky a přeji hodně šťastně prožitých chvil s Tvou milovanou fenečkou.
Jestli můžu doporučit, udělej si co nejvíc fotek svého pejska a i video, pokud máš tu možnost,
protože to potom bude to jediné, co Ti po pejskovi zbyde.
Vím o tom svoje.
My máme spousty fotek i nějaké videa a tak si to rádi prohlížíme a je nám u toho dobře.
Aspoň máme hezkou památku a u prohlížení si hezky zavzpomínáme na krásné roky s Kenečkem.
Přeji vše dobré.
Ahoj.
SOTY 14.11.2006
Milá Marylko,
děkuji Ti mockrát za krásný dopis.
Věz, že mně už je dobře.
Kenda už se netrápí a tak to má být.
Přeji hodně radostí a zážitků s Tvou Vikinkou!
Měj se krásně a Tebe nechť taky provázejí andělé!
Ahóóóóóój!!!
SOTY 16.11.2006
Milá Wahl,
moc Tě zase zdravím.
Chci Ti jen napsat,že včera nám přišla urnička s ostatky našeho pejska Kena.
Dnes v podvečer jsme ji byli rozptýlit na místech, kde jsme často chodívali na dlouhé procházky a kde to měl Ken nejraději.
Jemu by se to tak určitě líbilo a věřím, že by to tak i chtěl.
Vůbec jsme si neplánovali dobu, kdy půjdem, ale nějak "náhodou" nám to vyšlo zrovna tak,
že když jsme přišli na ono místo, tak zrovna nádherně zapadalo slunce...
Bylo to velice důstojné a více než symbolické rozloučení.
Teď už může mít Kenda svůj klid a my taky
Milá Wahl, děkuji Ti mockrát za Tvou laskavost a ochotu.
Díky za to, že jsi umístila na své stránky moje dopisy a moc Ti děkuji za Tvé rady.
Děkuji také všem, kdož reagovali na moje maily a snažili se mě povzbudit.
Bylo to od Vás velice milé.
Mějte se pěkně.
Ahóóóóóóój!!!
SOTY 20.11.2006
Mila Wahlgrenis,,,,,
moc rada bych neco ze sveho srdce pridala k tomuto pribehu.......
tak moc me to dojalo.....Dekuji TI....
Nadherny pribeh cloveka a zvirete....laska a ciste pratelstvi k neme tvari s lidskyma ocima......
jak krasne a dojemne az se chce plakat.
Pejsek (nebo jine zviratko) zazari v zivotech lidi,potesi,rozveseli.........
verne cekajici pritel po prichodu domu,jsou tam - kazdy den........
pak zestarnou,odejdou.........
ale byli zde s nami a v srdcich zustanou vzpominky NAVZDY..........
Vsem zvirecim dusim posilam lasku a take vzpominku nasemu pejskovi Besince a me verne kocce MICCE ktera me delala stastnou......
a byla vsim v mojem deckem svete.
Ja take nikdy nezapomenu.....
Micko nezlob se,odpust - ze jsem nedodrzela slib,stale mi chybis!
Dekuji za tyto stranky
Marthena 15.1.2007
Dobry den,
nejak jsem nahodou narazila na fotku pejska s vozickem,
poradite prosim, kde sehnat kontakt na nekoho, kdo vozicky vyrabi?
Dekuju.
beruska.el@seznam.cz
El 3.5.2007
Dobry den,
rada bych Vas pozadala o laskavost , muzete mi prosim dat kontakt na vyrobce invalidnich voziku pro psy ?
Dekuji Vam predem za pomoc!
Preji hezky den
anna@filmservice.cz
Anna 05.05.2007
