Smutné výročí: 7.7.1999
Otázka: Milá rozumná a moudrá Wahl.
Šťastná chvíle tomu chtěla, že jsem v těchto dnech při hledání odpovědí na moje otázky otevřela jako první Tvoje stránky.
Od včera jsem z nich nespustila oči, dokud jsem všechno nepřečetla.
A moc Ti chci poděkovat za všechny rozumné rady, které mi spoustu otázek odpověděly, i když byly určené někomu jinému.
Měla jsem týden "volna", které jsem strávila na severu Evropy,
a kromě objevování nového a neznámého jsem měla trochu času i na zamyšlení.
Včetně fantastického zážitku při vzletu a přistávání letadla a letu nad mraky,
při kterém si připadnu aspoň trochu blíž těm krásným neznámým a nekonečným prostorům,
kde tuším svoje "dobré duše", které jsem znala i neznala a které se mnou už nemohou být fyzicky.
Vrátila jsem se ve čtvrtek, den před sedmým výročím dne, kdy se mi v roce 1999 (7.7.) na cestě do práce zabil manžel.
Pracoval rok stovku kilometrů od nás, každý týden dojížděl a ten den měl podepsat dekret na nový byt,
abychom se mohli přestěhovat za ním a mohli být konečně všichni pohromadě.
Měli jsme krásné manželství, spokojenou a šťastnou rodinu, dvě zdravé a chytré děti.
Týden před neštěstím jsme odvezli děti k mým rodičům.
Byly prázdniny.
Ty dny mi manžel jednou ráno volal, že měl živý sen a nemůže se z něj "zmotat".
Prosil mne, abych mu vysvětlila, co měl sen znamenat.
Dělal si sice spíš vždycky trochu legraci z mých "zelených rukou" a odhadů budoucnosti,
ale tentokrát měla prosba tak tísnivý tón, že jsem se moc polekala i já.
Dokonce tak, že jsem hledala ve starých snářích, i když jsem podvědomě cítila, že se blíží neštěstí.
Zdálo se mu, jak mi doslova řekl, že mu "vypadaly všechny zuby a spadnul na něj barák".
Několik dnů na to skončil jeho život pár kilometrů od jeho práce.
Byl na místě mrtvý.
Zhroutil se mi svět, měla jsem pocit, jako by mi najednou upadlo víc než polovina srdce.
Měli jsme dvě děti. Syn se narodil do roka a do dne po naší svatbě.
Říkávali jsme mu žertem "náš Lomikar".
Na dcerku jsme dlouho čekali, byla o tři roky mladší.
Syn byl od malinka jakoby víc "můj" a dcerka byla "manželova".
Měli spolu velmi zvláštní a intenzivní vztah.
I jeho heslo do počítače bylo složené z jejich písmen jména a data narození,
"nabíjeli" si ob týden malou plyšovou hračku, jeden týden on, druhý dcerka.
Wahl, nepíše se mi to lehko.
Pustila jsem si teď manželovu oblíbenou muziku (Čtvero ročních období), abych mohla takhle vzpomínat a psát.
Reakce dětí, když jsem jim v noci sdělila, že tatínek měl nehodu a byl moc poraněný a jeho srdíčko doťukalo,
už ho nikdy neuvidíme a už se s námi nikdy nepomazlí, byla dětsky přímá:
"tak to asi s babičkou do Řecka nepojedeme."..
"to si budu moct vzít jeho magnetofon".
Syn sedl k papíru a několikrát na něj napsal: tatínku, proč jsi mi to udělal?
Wahl, nevím, když to teď píši, kdo víc byl či je z "jiného světa".
Dcerka byla velmi šikovné a hezké děvčátko.
Do čeho se pustila, to se naučila.
Hrála na klavír, hezky zpívala.
Můj tatínek jí říkal "moje vlašťovička", hodně jsem dětem zpívala,
každý večer jsem jim zpívala jejich písničky před spaním, syn musel mít na závěr "princi můj maličký spi",
dcerka měla "přiletěly vlaštovičky" (náhoda? Napsal ji B. Smetana, když mu umřela dcerka...) a "má hvězda".
Občas se ptala, která je ta "její" hvězdička.
Říkávala, že jí chodí vyprávět pohádky Večernička.
Někdy mě už odháněla, protože Večernička měla přijít.
Občas za ní prý lítala v noci moje maminka "v bublině".
Vymyslely si bublinu spolu (dnes jsem se po dlouhé době na to maminky zeptala), když byla nemocná,
a maminka jí hlídala a ona chtěla jenom mne nebo manžela,
babička jí řekla, že bude jenom v bublince, aby byla u ní, až tady budeme my.
Mockrát jsme se s manželem ptali, co se jí ještě zdá.
Víc nám neřekla.
Myslím, že tohle byly ty nejšťastnější sny.
Jinak se jí asi zdálo něco ošklivého.
Nikdy nám neřekla ani nenaznačila víc, kromě posledních slov před spaním.
Měli jsme z nich později takový malý rituál, který děti a hlavně dcerka vyžadovaly.
"Dobrou noc děti, ať se vám něco hezkého zdá!", dcera žadonila: "Já nechci, aby se mi něco zdálo!",
my jsme rychle odpověděli: "Tak ať se nic nezdá!".
Prázdniny utekly, já jsem se rychle vrátila do práce, děti byly s mými rodiči u moře, potom týden na pěveckém soustředění.
Vedoucí mi po příjezdu říkala, že si dcerka stěžovala na bolesti hlavy.
Několikrát jsme byli u kolegů na vyšetření.
Nikdo nic neviděl, nenašel, nezjistil.
28. srpna mě v noci vzbudilo brnknutí do strun klavíru
(snad proto, že stál na jiném místě?... ne, měla jsem se probudit, vím to).
Seděla na posteli, dívala se před sebe, ani neplakala, stěžovala si na bolest hlavy.
Nemohla si lehnout.
Nemohla se napít, nemohla vzít lék.
Těšila jsem ji, že jí dám ruku a bolest přejde na mě, říkala:
"Maminko, to už musím já sama. Běž si lehnout, vždyť se ani nevyspíš!".
Bylo jí 10 let.
Říkala jsem, že to nevadí, protože jsem tady pro ni
a počítala jsem každou minutu do rána, kdy s ní budu moct jet do nemocnice.
Všechno bylo ještě tak čerstvé, říkala jsem si, že jenom zase "slyším trávu růst".
V nemocnici jsme jí dali infuzi, přijel kolega, poprosil mne, abych na chvíli šla z pokoje,
dala jsem jí pusinku na rozloučenou... jakoby čekala jenom na to... v tu chvíli upadla do hlubokého bezvědomí.
Všichni byli najednou jako ochrnutí.
Nemohli uvěřit, že jsem to zase já a ještě moje dcerka.
Ty následující okamžiky se mi vrací jako velmi bolavý sen dodnes a už mne nikdy neopustí.
Několik minut, než se ostatní rozpohybovali, jsem resuscitovala sama,
potom mi pomohli kolegové z pediatrie a odvezli ji na ARO.
Nedýchala sama, už byla na ventilátoru.
Na CT byl obrovský prokrvácený nádor... prosila jsem manžela celou dobu, co jsem jela pod vrtulníkem do Prahy,
aby mi ji nebral, že se postarám o obě naše děti...
vyšetřením zjistili, že mozek vyživuje již pouze jediná céva.
Ani kolegové se neubránili slzám.
Požádala jsem je, aby neprodlužovali její trápení, pokud se srdíčko zastaví...
Ptali se mě na transplantační program, řekla jsem, že souhlasím...
Myslela jsem na to, že možná bude tak "trochu" žít dál a pomůže žít jinému děťátku...
Ten, s kým bych to jako s jediným konzultovala, už skoro 2 měsíce nežil, nebylo koho se ptát...
Chvíli před tím, než jsem měla jet podepsat nutné formality, mi z kliniky volali, že se srdíčko zastavilo
a protože to bylo i moje přání (kromě medicínské jistoty), tak dcerku neresuscitovali.
Všechna vyšetření k dárcovství byla hotová, čekali jenom na můj podpis.
Mám jediné vysvětlení: manžel si nepřál, aby tomu tak bylo.
Chtěl ji tak, jak ji měl dříve.
Ti dva měli být prostě spolu, já jsem tady byla asi jenom jako prostředník, abych jim to umožnila.
Během několika letních týdnů, ještě jsem se ani nestačila dostat z jedné osudové rány,
přišla druhá a my jsme zůstali se synem sami.
Bylo mi 36 let a synovi 13.
Snažíme se žít dál (i když přiznávám, že jsem musela hodně hledat a najít, proč všechno neskončit),
po roce jsme se přestěhovali, chtěla jsem, aby aspoň syn měl šanci žít "normální" život.
Je teď na vysoké škole, kterou si vybral, a moc si přál, aby se na ni dostal.
Mám z něj velkou radost a chtěla bych, aby byl v životě šťastný.
Je to moc hodný kluk, byl vždycky spolehlivý a uměl nést odpovědnost za všechno, co dělá.
Přitom je to smíšek, má humor svého otce, někdy, jako kdybych slyšela jeho.
V pátek (7.7.) jsem si zapálila svíčku.
Během chvíle mě přepadl velmi silný pocit spánku, kterému nešlo nevyhovět.
Jako by mi ochrnulo celé tělo a na hodinu jsem usnula.
Vzbudila jsem se úplně mokrá a propocená, ale bylo mi moc příjemně.
Nevím, jestli a co se mi zdálo, ale vím, že se na chvíli manžel za mnou vrátil.
Wahl, věděla jsem od studií, že se něco takového stane,
ten sen mě jednou vzbudil, tedy vzbudila jsem se svým vlastním pláčem, dodnes si na něj pamatuji.
Byli tady, aby nás něco naučili,
možná něco učíme i my se synem svoje okolí tím, jací jsme a co děláme, je to moje jediné vysvětlení.
Měla jsem si to prožít.
Měla jsem opakovaně velmi zvláštní sen potom, co oba odešli.
Určitě mi má něco říct, snad tuším správně, co má znamenat.
Wahl, omlouvám se za tak dlouhé psaní,
ale něco mě nutilo všechno znovu prožít a vyslovit potom, co jsem si pročetla celé Tvoje stránky.
Ještě jednou Ti gratuluji k poznání a k síle, kterou máš k tomu, abys ukázala cestu a směr dalším, kteří ji chtějí znát.
11.7. je úplněk, mám sice doma kocourka (měla jsem strach, že zůstanu doma sama, až syn odejde na vysokou)
a mám obavy, aby se nespálil, ale i tak zapálím bílou svíčku a budu moc myslet na to,
aby se Tvojí práci dařilo a jak jsem slíbila, i na všechny ty ženské dušinky, se kterými se sejdeš a které si přejí miminka.
Jsem ráda, že jsi.
Opatruj se.
Děkuji Ti za Tvoji pozornost.
Ne všechno se dá slovy popsat, ale Ty umíš číst mezi řádky.
Vím to.
Pěknou sluníčkem prozářenou neděli.
Káka (to je od dcery) 10.7.2006
Odpověď: Milá Káko,
děkuju za všechno i za ty slzy, co mi teď stékají po tvářích...
Jsi úžasná bytost.
Nemám nyní slov, abych k tomu cokoli dodávala.
To já děkuju, že jsi napsala.
Jsi nesmírně silná žena.
© Wahlgrenis
10.07.2006
Wahl a milé další přítelky,
přeji Vám všem krásný den plný nových poznání a zážitků.
Budu na vás všechny myslet a přát si, aby se i Vaše přání naplnila.
Káka 10.7.2006
Zdravím Káku i Wahlgrenis.
Dnes jsem si přečetla dopis, který Káka napsala.
Nedá se popsat pocit, který mě dostihl.
Chtěla bych vyjádřit mnoho obdivu pro ženu, jako je Káka.
Přijdu si až malicherná sama sobě za to, co řeším.
Jakými věcmi se zabývám a plýtvám silami.
Je mi smutno z toho, že si nevážím.
Ted to takcítím..
Možná není náhoda, že jsem dnes ráno seděla na posteli a neviděla jsem nic, co mě žene dopředu.
Jako by bych byla líná,jakoby bych nechtěla otevřít oči.
Vím .. nechci zdržovat.
Vím, že moje slova toho mnoho nepřinesou.
Nekolikrát jsem ti psala, mila wahlgrenis, a kazdy den bez tve dopovedi mi jen dokazuje, ze neco je spatne.
At v mem pristupu nebo mem stylu zivota.
Irenka mi radila kdysi davno, at si dojdu k lekari se srdickem.
Obcas me u nej neprijemne picha.
Ac je mi 22 let, porad si rikam, ze to neni nutne.... a vidis.
Mozna v tomhle pristupu je chyba?
Preji krasny den vsem.
Tamarka 11.7.2006
....a já řeším jestli mám práci....
děkuju, Káka, žes mi nastavila zrcadlo.
Orianna 11.7.2006
Dnes jsem si přečetla příběh Káky a musím říci, že dlouho na mne nic tak nezapůsobilo.
Přes slzy jsem to skoro nedočetla.
Člověk si aspoň uvědomí, jakými malichernostmi se zabývá a někdy si zbytečně otravuje život.
Milá neznámá Káko, přeji Vám v životě už jen to dobré.
Tasma 11.7.2006
Drahá Wahl.
Nevím, jestli si zasloužím tolik obdivu, ale moc Ti za Tvoji odpověď děkuji.
Asi z mého psaní vyplynulo, že sama jsem lékař.
Můj tatínek mě učil, že člověk má přistupovat ke každému problému s pokorou a zdravým rozumem.
Jenom shodou okolností lékař tím, že o nemoci a léčbě ví víc než laik, dokáže do určité míry pomoci.
Opravdu jenom do určité míry.
Jestliže se ale "příroda" rozhodne, že NE, tak lze tento fakt pouze s pokorou přijmout.
Neznám horší pocit v lidském životě, než je bezmoc a beznaděj.
I medicína má svoje mantinely, za kterými všechny poučky končí a léčba selhává.
I o bolesti a smrti je lidský život.
Věřím, že i tato zkušenost a pokorné přijetí tohoto faktu je cestou k poznání a snad vede i k osvobození člověka.
Učí mě to život sám a bolesti mých pacientů. Je to kruté, ale velmi účinné učení. Snad to všechno má nějaký vyšší cíl a smysl.
Ne všechno se dá osahat, změřit a definovat.
Jeden z citátů, které od dětství sbírám, končí slovy: "... a nakonec, ani nemůžeme poznat všechno."
Přeji dobrou a klidnou noc, krásné sny a pěkné probuzení do nového dne.
Káka 11.7.2006
Milá Káko,
Z tvých řádků jsem cítila takovou lásku /a bolest/ k milovaným bytostem, že pláču ještě teď.
Dostali jste se synem těžký úkol, vyrovnat se z takovou ztrátou není jednoduché.
Posílám Vám oběma mnoho přání štěstí a klidu.
Vy, milá Káko, jste úžasná žena, dokázala jste, že Vás ty těžké chvíle posílily, a to je vzácný dar.
S láskou
Elis 12.7.2006
Milá Wahl.
Nedovedu přesně vysvětlit proč,
ale poslední dny mám velmi hezký a příjemný pocit a přes všechny běžné všední starosti i nekomplikované žití.
Snad je to taky tím, že jsem po přečtení Tvých stránek, množství přání, životních osudů
a Tvých moudrých odpovědí na ně, pootevřela další dveře čtvrté dimenze.
Možná také trochu tím, že se pootevřely tyto dveře i jiným.
Určitě jsi to udělala i Ty ve svých tichých myšlenkách.
Chtěla jsem se ale omluvit, že jsem 11.7. nesplnila to, co jsem slíbila.
Moc jsem si to vyčítala a až dnes jsem pochopila, že to všechno bylo hlavně pro moji ochranu.
Slíbila jsem, že o úplňku zapálím svíčku a budu moc myslet na všechny dobré dušinky
a na šlechetná přání lidiček kolem sebe a kolem Tebe. Wahl, svíčku jsem nezapálila.
Nejdřív nebyla možnost, protože jsem nebyla sama (kromě kocourka jsem seděla večer s mým synkem a synovcem)
a potom, když už jsem sama byla, jsem svíčku zapálit nemohla.
Přepadl mě tak silný spánek, že jsem usnula jinde v bytě než ve svojí posteli.
Ani jsem nestihla svoje večerní "bilancování" a přání.
Wahl, je mi to moc líto, ale tentokrát jsem já svoje myšlenky nesoustředila ke všem těm přáním, jak jsem chtěla a slíbila.
Dnes mi jedna z mých hodných dušiček (kamarádka) řekla,
že ani ona neuspořádala plánovaný šťastný rituál, protože jim to nebylo doporučeno.
A já jsem byla sama.
Nedokázala bych se bránit zlému a špatnému, které by mohlo převýšit moji malou snahu.
Nechci se vymlouvat, neslibuji něco, co nemohu splnit, a tohle jsem opravdu chtěla.
Nezlobte se na mne.
Chtěla jsem moc poděkovat všem, kteří svým komentářem obohatili moji "zpověď".
Opatrujte se, myslete na věci příjemné a na šťastné dny a chvíle, které nás čekají.
Hledám svůj starý sešit, kam jsem si od dětství vypisovala citáty a verše, které mi něco říkaly, zatím ho nemohu najít.
Tak alespoň jednu myšlenku na závěr, citát, u kterého si nepamatuji autora,
ale s ohledem na sílu moudra, mi snad bude porušení pravidla copyright odpuštěno.
"Život je krátký. Samozřejmě. Ale v poměru k čemu?"
Přeji Vám všem krásný den, lásku v srdci a klid a moudrost v dušičce.
Káka 13.7.2006
Milá Káko,
děkuji.
Myslela jsem v to úterý na Tebe.
Svíčku jsem zapálila a byla v duchu s Tebou.
Je jedno, že u Tebe to bylo jinak.
Tohle neřeš...
Neomlouvej se.
Všechno se děje tak, jak má, i Tvůj spánek přišel ve správnou chvíli.
Osud byl k Tobě hodně krutý, ale nikdy se člověk neprochází po tom neskutečném hlubokém dně věčně.
Odrazí se, dostane křídla a vyletí nad oblaka.
Těš se na to...
© Wahlgrenis
13.07.2006
