Když smrt je blízko
Otázka: Milá Wahlgrenis,
jsem trochu zoufalá.
Maminka má vážné zdravotní potíže, ale jak vážné, se teprve ukáže.
Zřejmě skončí v nemocnici.
Navíc se stará o svou maminku, které je 85 let, je nesoběstačná
a lékař říkal, že v současné době již nemá vůbec žádné rezervy.
Myslím, že chce maminku připravit na to, že babička za krátko zemře.
Bojím se, abych nepřišla o obě.
Jen myšlenka, že tento vzkaz dostaneš, mi pomáhá.
Kdybys mohla sdělit něco více, byla bych Ti vděčná.
S úctou
Inka 16.4.2006
Milá Wahlgrenis,
včera jsem Ti psala o stavu mé babičky a maminky.
Dnes mi kyvadlo řeklo, že babička zemře příští týden a maminka půjde do nemocnice.
Je to vůbec možné, aby kyvadlo odpovědělo na den úmrtí?
Vím, že máš mnoho práce a neodpovídáš každému.
Myslela jsem, kdybys věděla něco bližšího a měla čas a mohla mi odpovědět, byla bych Ti velice vděčná.
Když ne, nic se neděje, běh života půjde dál.
Děkuji a omlouvám se, že jsem Tě obrala o Tvůj drahocenný čas.
Inka 17.4.2006
Zdravím vás...
Víte je mi teprv 16 let.
Ale už ve 14 sem zažila něco tak zdrcujícího....
Bylo mi teprve 14 když se to stalo.31.8 jsme jeli s mojí mámo do Plané pro něco do školy...
Přesně si na tu chvíli pamatuju..Bylo to kousek za zatáčkou když mámě zazvonil telefon.Byl to táta že máme okamžitě přijet domů že měl můj bratr v Praze nehodu na motorce.
Byl to vlastně můj nevlastní brácha...Ale na tom nezáleží...Milovala sem ho jako bráchu...
Bydlíme v Mariánkách (v Mariánských Lázních) ale zbytek naší rodiny bydlí v Praze... Jindra,můj nejstarší brácha, ten co měl tu nehodu,tady v Mariánkách taky bydlel...
Mám takový pocit že rok a něco... Pracoval totiž jako číšník v naší restauraci...
Když sme přijeli domů táta nám všechno řekl...že je Jindra v nemocnici a kdy se stala ta nehoda...
Ležel v Praze v Motole.... Tak máma s tátou jeli do Prahy do nemocnice.... A Já sem zůstala doma sama s babičkou která tu byla jen na návštěvě....
Druhý den bylo 1.září a já šla do školy... Ve škole sem pořád myslela na to jak to asi s Jindrou dopadne...
Když sem přijela ze školy domů, přišla mi od mámi zpráva že Jindra je na tom špatně a že má malou naději na přežití...
A kdyby to přežil byl by mrzák.
Víte v tu chvíli sem už věděla že umře... Dokonce sem prosila Boha aby si ho už vzal....
Byla sem úplně mimo... A pak za mnou přijela kamarádka a šli sme si sednout na jeden most co máme ve Sklářích....
Na tom mostě sme seděli asi tak 10 minut... Nikdy na tu chvíly nezapomenu....
Začal mi zvonit telefon.. Na displeji se mi objevila máma... Věděla sem proč mi volá..
Zvedla sem telefon a z druhý strany na mě začala teta křičet že to Jindra nezvlád...že to vzdal a opustil nás.....
Začala sem tak křičet... Strašně sem křičela....a brečela....
Kamarádka mě odvedla domů... Hned jsem šla do restaurace za babičkou do kuchyně..Myla zrovna nádobí....
Podívala sem se na ní... Brečela... Já taky... Objali sme se... A brečeli jsme....
Babička mi řekla: Víš Evičko, to je snad to nejhorší přežít svoje vlastní vnouče....
Já sem brečela... brečela sem strašně moc dlouho....
Ale pořád sem si to neuvědomovala....
Neuvědomovala to, že je mtrvej a že už ho nikdy neuvidim ani neuslyšim....
Ani ještě ted si to pořádně nedokážu uvědomit....
8.září to byla středa měl pohřeb...
Na tom pohřbu se ve mě něco stalo...
Seděla sem tam u dveří na bobku... sama... máma s tátou
a s Jindrovo pravou mámou tetou Madlou,s Filipem(o 2 nebo o 3 roky mladší brácha než Jindra)
a s Adélou Jindrovo přítelkyní, byli u rakve... byli se naposledy rozloučit s tělem...
a já sem tam seděla na tom bobku... sama....o kousek dál stáli nějaký Jindrovo kamarádi
a jedna holka se na mě divně podívala a řekla Co je to za holku?
Kdo to je?
Já sem dostala takovej vztek!!!!!
Vždyt Já sem byla jeho ségra!!!!!!! mladší sestřička....a ona si dovolí tohle říct....
Když sme seděli ve vnitř, dostala sem strašněj záchvat pláče, nedokázala sem se uklidnit.
Strašně hlasitě sem vzlykala...
Nemohla sem lapit po dechu...
Jindra tam byl...
Byl tam....
Já to vim....
Všichni to víme...
Potom pohřbu sem si řekla že už nechci nikdy nic takovýho zažít....
Od tý doby sem začala pořádně vnímat svět..
Ale pak přišli další rány...
Za ty dva blbí roky od roku 2004 mi zemřelo tolik blízkých lidí...
Začlo to Jindříškem... pak měli nehodu kamarádi.
Vašek, ten co řídil a naboural, zemřel...
Pak se jeden můj kamarád zabil sám.. skočil pod vlak...
10. nebo 11. dubna měl nehodu další kamarád.... a dneska 15.4 zemřel....
Já se ptám PROČ???
Proč moji známí takhle umíraj????
Proč?
Proč mi je Bůh takhle nečekaně bere???
Já už to prostě nezvládám...
Vždycky totiž potom musim myslet na bráchu a je to zlý.....
Mohla by jste mi prosím Vás nějak poradit nebo pomoct?
Nechápu to, že už tu nejsou, že už je nikdy neuvidim...
Já už si skoro ani nepamatuju jak se Jindra smál...
A mám hroznej strach z toho že zapomenu...
A to já nechci....
Taky mě trápí to, že Filip, můj druhej brácha, se semnou o Jindrovi vůbec nebaví...
Jednou jsme si o tom povídali a Filip se rozbrečel.
Poprvé sem ho viděla plakat...
Od tý doby se o tom už nebavíme...
Já vím že ho to moc moc moc trápí....
Vím že se s tim nedokáže smířit, Já taky ne....
Ale chtěla bych si s ním o tom popovídat...
Chtěla bych vědět co cítí, jak to prožívá a tak...
Prosím Vás o pomoc nebo alespon o radu jak to mám dál zvládat...
Je toho fakt moc a když to jednou vyjde ven, nedá se to zastavit....
Předem se vám omlouvám za všechny hrubky a překlepy, ale psala sem opravdu rychle....
Doufám že vás nějak neotravuji, ale mamka mi řekla že mi možná pomůžete...
Budu se těšit na váš e-mail.
Děkuji a Nashledanou...
S pozdravem
Ela 15.4.2006
PS:Můj největší problém je ten, že věřím že Jindru jednou potkám někde jít po ulici...
Někdy totiž věřím v to že žije...Když si řeknu že žije, nechce se mi tolik brečet.
Dobrý den Wahlgrenis
Jsem velice rád, že jsem našel tak báječné stránky jaké jsou právě ty vaše!
Moc Vám za tu spoustu informací, které na nich prezentujete nesmírně děkuji.
Musím říct, že Vaše stránky patří mezi mé nejoblíbenější.
Velice Vám za ně děkuji a přeji Vám hodně úspěchu a sil při prezentaci stránek!
Jednou jsem Vám psal s dotazem co si myslíte o vesmírných lidech a o stavu který prožívá duše po smrti.
Velice Vám za tyto informace děkuji.
Dneska bych se chtěl zeptat na jinou věc je to spíš taková soukromá otázka,
nevím jestli mi na ní opravdu odpovíte, nerad bych Vás tím nějak zatěžoval,
vím že mate asi spoustu práce a starosti na všechny otázky odpovídat
a nechci Vás ani nějak honit, klidně až budete mít čas,
ale byl bych opravdu velice moc potěšen kdyby jste mi opravdu odpověděla.
Takže můj dotaz zní:
včera to je 12.4.2006 mi umřela moje milovaná babička, bylo jí 72 let.
A chtěl bych se Vás zeptat zda by jste se s ní neuměla spojit a navázat s ní kontakt.
Chtěl bych ji vyřídit za celou naší rodinu, že ji máme velice rádi a že nám všem velice moc schází.
Věřím že se teď určitě cítí dobře!
Prosím můžete ji tento vzkaz vyřídit a sdělit mi, jestli něco nevzkazuje ona nám?
Možná to zní trapně a opravdu bych vás nerad obtěžoval, kdybych se s ni dokázal spojit sám, neobtěžoval bych Vás tím,
ale bohužel to ještě neumím!
Ještě pár informací snad Vám pomohou ke spojení jmenuje se XXXX, Narozena XXXX, Zemřela XXXX, Žila v XXXX.
Zemřela na rakovinu
Děkuji předem za vaší trpělivost a ochotu
Těším se na Vaší odpověď s pozdravem
Michal 13.4.2006
Milá Wahlgrenis,
tak nevím jestli je všechno tak jak má být, do včerejška jsem si to i myslela, ale asi není.....
včera jsem si psala s kamarádkou a ta mi řekla, že potkala naši spolužačku
a ta jí řekla, že prý jsem málo smutná po smrti mamky...
trochu jsem to i čekala, že to někdo řekne, ale i tak mě to hodně zasáhlo...
problém asi bude v tom, že jsem začala nad některýma věcma uvažovat trochu jinak než ostatní
a teď už si nejsem jistá, jestli je to tak správné nebo ne....
asi vím o co se těm lidem jedná třeba to, že nechodím v černém nebo že jsem na pohřbu málo plakala atd....
ano, je pravda že na pohřbu jsem skoro vůbec neplakala,
ale bylo to tím, že jsem měla pocit, že mamka sedí vedle mě a komentujem spolu situaci, která nastala,
prostě jsem neměla potřebu plakat,
ale ti lidé už nevidí kolik jsem toho proplakala a protrpěla když byla mamka nemocná a následně potom umřela,
no prostě kdybych to tady měla všechno popsat jak to vlastně cítím asi by to tady nevlezlo...
problém je, že vlastně teď nevím jestli to co dělám je správné a jak to mám těm lidem vysvětlit, když si něco takového o mě myslí.... poslední dobou se mi taky zdají sny, které nejsou zrovna moc příjemné,
tak opravdu nevím jestli je všechno v pořádku nebo mám začít nad věcma uvažovat a dělat je trochu jinak...
nevím jestli mi můžeš nějak poradit, ale nevím na koho jiného se v tomto případě mohu s tímto obrátit....
přeju krásný den
Dominika 10.4.2006
Milá Wahl,
omlouvám se, že Vás opět obtěžuji, ale mám ještě další dotaz, který mě trápí (ono by těch dotazů z mé strany bylo ještě víc).
Téměř před rokem a půl mi zemřela náhle a taky daleko, až za oceánem, moje hodně velká kamarádka Vlastička,
které jsem si moc vážila, obdivovala jsem ji, pro její vlastnosti, kterými ona překypovala a já ve svých očích u sebe postrádala.
Byla velmi chytrá, vždy se dokázala vše dobře promyslet a správně se rozhodnout,
na prvním místě pro ni byla spravedlnost a pomoc druhým.
Byla jsem hrdá na to, že mě měla ráda a pomáhala mi, už jen svojí přítomností.
I když byla mladší než já (zemřela v 27 letech), a v práci byla mojí nadřízenou,
v její přítomnosti jsem se cítila vždy jaksi v bezpečí a chráněná.
Zanechala v mém srdci hluboké stopy, které nesmyje žádný čas.
Milovala moje děti, sama si taky moc přála mít děti, ale to štěstí neměla.
Každý večer jsem se za ni modlila, aby se TO jí a jejímu manželovi povedlo, ale bohužel to nevyšlo.
Abych nezapomněla, v práci, v naší kanceláři jsme byly tři kamarádky,
moc jsme si rozuměly, pomáhaly si a přes spoustu starostí jsme se hodně nasmály a byly jsme spolu štastné.
Stejné pocity měla i moje druhá kamarádka vůči Vlastičce.
Pro druhé se snažila udělat cokoli, aby pomohla.
V práci trávila spoustu přesčasů i víkendů a proto, když se rozhodla dát výpověď a jet s manželem do USA studovat,
byla jsem ráda, že myslí konečně na sebe a manžela a schvalovala jsem jí to.
Odletěla v říjnu 2004, udělala zkoušky na Bostonskou Univerzitu a začala studovat.
Bohužel toto štěstí vydrželo velmi krátkou dobu, protože koncem listopadu 2004 náhle zemřela
(praskla jí tepna v mozku a ona pak ležela v nemocnici napojená na přístroje,
její manžel čekal na přílet její maminky a bratra, aby jí naposledy mohli pohladit její teplou ruku a společně pak odpojit od přístrojů).
I když se pořád nemohu smířit s jejím odchodem, moc mi chybí, vím, že pomáhat lidem bylo její poslání.
Asi jí nestačilo pomáhat lidem kolem sebe, myslím si, že ona chtěla dokázat víc, než mohla v našem hmotném světě.
Už jen to, že po její smrti byly její orgány použity pro transplantace, které mnoha lidem zachránily život, bylo toho důkazem.
To byla celá naše milovaná Vlastička!
Také si myslím nebo doufám, že teď když je v nebi může pomáhat více lidem, jako jejich ochránce.
Já věřím, že nás neopustila, že nám naslouchá, když se k ní obracíme pro radu a prosíme o pomoc!
Chtěla bych jen vědět, jestli to cítím správně a jestli budu mít tu čest se s ní v tomto životě ještě setkat?
Děkuji Ti za Tvůj čas a že tímto Ty pomáháš mnoha lidem!
Martina 6.4.2006
Dobrý den milá Wahlgenis,
obracím se na Vás s prosbou o pomoc.
Včera mi volala maminka, přišlo mi divné, že mi volá, když jsme spolu mluvily den před tím.
Už podle jejího hlasu jsem poznala, že se něco stalo.
V první chvíli mě napadla babička, ale ta je naštěstí v pořádku.
Přesto to ale bylo oznámení o smrti.
Jde o Petra - syna známých.
Rodiče se spolu často navštěvují a my děti jsme si spolu hrávali.
I když já jsem si hrála spíše s jeho dvěma sestrami.
Občas jsme byli obě rodiny na společné dovolené.
Pak jsme si každý našel svou lásku a kontakty byly méně častější.
Poslední společnou dovolenou jsme spolu trávili asi před 6 lety už jen se svými partnery bez rodičů.
Petra našla jeho partnerka ve sprše mrtvého.
Hned jsem si představila, co bych dělala, kdybych tak našla já svého partnera, brr ani o tom nechci přemýšlet.
Nebo jsem si vzpomněla na jeho sestry a znovu mě napadlo, co kdyby se to stalo mému bratrovi, a už jsem měla v očích slzy.
Ne, na tohle nechci vůbec myslet.
Wahl, proč musel umřít?
Tak najednou a bez varování?
Neměl žádné nemoci ani potíže.
Nebylo mu ještě ani 30!
Všem jeho smrt připadá zbytečná a hrozně krutá.
Lékařská zpráva z ohledání obsahuje strohé sdělení, že nebyly nalezeny zjevné příčiny smrti a že bude provedena pitva.
Co provedl tak hrozného, že musel takhle narychlo odejít?
Nebo jeho duše má nějaké důležitější poslání, než žít jeho život?
Kde je vlastně teď?
Mám mnoho otázek a při psaní zase pláču.
Ale nikdo z nás nechápe PROČ?
Nekrutější to je pro jeho rodiče, nejhorší pocit, když přežijí své děti.
(Včera ve zprávách ukazovali sedmou oběť povodní. Malého chlapečka. Další rodiče, kteří se budou do smrti trápit.)
Je mi jich moc líto.
Wahl, moc Vás prosím, pokud mi budete moci dát alespoň nějaké informace, které by nám pomohly pochopit,
budu Vám nesmírně vděčná.
Přeju Vám hezký den a co nejmíň starostí.
Děkuji
Petra 6.4.2006
Odpověď: Moji milí,
vybrala jsem k sobě několik dopisů, které spojuje bolest nad ztrátou blízkého člověka.
Mnohokrát jsem se už k odchodu z tohoto života vyjadřovala.
Nebudu psát individuálně, ale pokosím se nahlédnout na Vaše trápení společně...
Pro duši smrtí prakticky nic nekončí, je to jen přechod do jiné dimenze.
Dny byly sečteny, odžity, je konec.
Jak jednoduché tohle vyslovit, já vím.
Nejsem cynik, něco málo o tom vím...
Daleko větší ztrátu nad smrtí druhého vnímá člověk, který zde zůstává.
Je v tom skrytá láska.
Touha, aby to společné krásné, nedokončené, nikdy nekončilo.
Někdy se může zdát, že smrt si na nás zasedla, když odcházejí blízcí lidé jeden po druhém.
Každé setkání, každý člověk, kterého jsme poznali, má pro nás zprávu, poselství, něco nám musel sdělit.
Neměli bychom zavírat oči, uši, srdce, měli bychom přijmout každého, kdo v dobrém přichází.
Každý okamžik si říká o předávání lásky, o láskyplné pohledy, o úsměvy, nikdy na to nezapomínejme.
Duše, která se přejde za hranici tohoto života přirozenou smrtí, zaujme po vyšším soudu nové úkoly.
Dostane se jí nového pohledu na minulý život, sečtou se ve zlomku všechny dobré skutky, i ty nedobré.
Dozví se, jak to bude s dalším životem a dostane určeného člověka, kterému má být dále ochráncem.
Je toho poměrně dost.
Někdy je složité s duší komunikovat, neměli bychom ji jen tak bezdůvodně kontaktovat a zkoumat, jak se má.
Pokud ona má pocit, že něco nebylo dokončeno, že je ještě prostor pro další komunikaci, sama se ozve.
Z toho pocitového hlediska se má duše v tomto novém světě mnohem lépe než tady na zemi, to je jednoznačné.
Každý život tady na zemi je pro duši očistcem, má si odžít tresty z minulosti, napravit to, co se dříve nepovedlo.
Mohou to být vztahy k lidem, k věcem...
Ideální existence je "tam nahoře".
Duše odchází žít sem trochu jako za trest s pocitem, že snad teď už to vyjde...
Není to jednoduché popisovat, to mi věřte.
Každopádně bychom se měli naučit komunikovat s jemnohmotným světem, to nám pomůže přežít bolest.
Právě ve chvílích, kdy se duše zesnulého chce s námi kontaktovat, budeme připraveni.
Nebudeme zaskočeni a rozhozeni novou situací.
Nikomu nic nevnucuji, všechno je o cestě jednotlivců.
Každý má svoji vlastní cestu, ne každý pochopí, co se od něho očekává...
Každému odtikávají hodiny, jednoho dne uslyšíme závěrečný zvonec.
Pak bude pozdě zkoumat, co všechno jsme ještě nestihli.
Kyvadlo ke komunikaci s bytostmi jemnohmotného světa má každý, stačí se jen rozhlédnout kolem sebe.
To, že nyní žijeme tady a teď s lidmi, které potkáváme, není náhoda.
Neměli bychom promarnit ani jedinou minutu života, každá myšlenka se zakořeňuje hluboko do duše.
Myšlenka umí i zabít...
Nevím, jestli se Vám tato odpověď bude líbit.
Nejspíš ne.
Asi byste chtěli, abych každému z Vás odpověděla na problém, který jste do mailu napsali.
Tyto stránky mají jiný úkol, snaží se učit na dálku, je to těžké.
Já nemohu každého vodit za ručičku.
Nezlobte se na mě.
© Wahlgrenis
17.04.2006
Milá Wahlgrenis,
velice Vám děkuji za Váši odpověď, i když jsem odpověď očekával trošku jinačí, tak Vám za ní přesto mnohokrát děkují!
Dokázala jste mi tuto situaci trošíčku více přiblížit a tím i zvětšit úhel pohledu na toto téma.
Ještě jednou děkuji za Vaši ochotu a čas.
Mějte se moc krásně a ať se Vám daří.
Michal 18.4.2006
Milá Wahlgrenis,
opravdu mnohokrát děkuji za odpověď na můj mail. I tato má pro mě velkou cenu a povzbuzení.
Díky
Inka 18.04.2006
