O zrcadlení...
Otázka: Krásná Wahl,
zdravím Tě a jsem ráda, že jsi.
Přemýšlím o Zrcadlení, o tom, že každý člověk a jeho konání je vlastně zrcadlem pro toho druhého.
Je známo, že vztahy s druhými a zvláště chyby a nedostatky druhých, které nás štvou, vadí nám, nesnášíme je,
jsou vlastně informace o nás samotných, které potřebujeme, abychom mohli sami sebe zdokonalovat.
Je důležité se do takového zrcadla podívat bez předsudků, což většinou hodně bolí.
Ale proč píšu:
Vesmír nám zřejmě vybírá různé zkoušky, proto jsem se také setkala s mojí kolegyní.
Jedna z nás je asi z Marsu a druhá z Venuše, jedna mluví a myslí marťansky a druhá zase venušínsky.
Pracujeme spolu dva roky a dva roky před tím jsem s naprostou jistotou věděla, že spolu dělat budeme.
Uviděla jsem její jméno na seznamu lidí, kteří přecházeli pod naši organizaci, a hned jsem to věděla.
Neznaly jsme se, nic jsme o sobě nevěděly, dělaly naprosto rozdílnou práci.
Po dvou letech se uvolnilo u kolegyně místo a nějak automaticky bylo nabídnuto mně
a tak prostě sedím v kanceláři vedle ní a dělám stejnou práci.
Nic jsem pro změnu místa neudělala, bylo to prostě dané.
Denně jsem byla konfrontována s „rozporuplnými (odlišnými)“ názory a přístupem mé nové kolegyně,
dělala jsem si z toho hlavu, nechápala jsem její uvažování, až postupně mi to docházelo.
Jsme si vlastně hodně blízké a přitom úplně jiné.
Kolegyně má to, co já nemám a já mám zase to, co jí chybí.
Na začátku to vypadalo asi takto:
Kolegyně velice charismatický bohém, já zakřiknutá šedá myška, ona supersebevědomá sexbomba,
já nesebevědomá s malými vnadami,
kolegyně společenská bez dětí, rozvádějící se, já harmonická rodina a děti,
ona vše ví a všude byla, já zvelebování domečku, výlety s rodinou,
ona zábava bez pracovních povinnosti, hysterické scény, ze všeho se vykroutit, odrbat, neplnit svoje úkoly,
já přehnaná zodpovědnost, svůj klid, fůra povinností, bez zábavy, překážky jsou od toho, aby se odstraňovaly.
Zkrátka pořádná škola života, byla jsem hozena do vody a plav
a já doplavala ke svému zatoulanému sebevědomí, naučila se samostatně myslet, jednat sama za sebe,
postavit se za své argumenty a zdůvodnit názor.
Denně jednám s lidmi, práce mě baví.
Vážím si sama sebe, jsem vděčná za to, že mám takovou povahu, a doufám, že kousek charisma mé kolegyně přešel na mě.
Během dvou let se naše přednosti i nedostatky trochu smísily
a my jsme odkoukaly a naučily se jedna od druhé to, co jsme postrádaly.
Toto všechno si uvědomuji a děkuji svým Ochráncům za velikánskou zkušenost.
Ale přesto se objevují dny a reakce, kterým u své kolegyně nerozumím, je nevyzpytatelná, nevyrovnaná.
Kolikrát bych jí ráda pomohla, jeden den pomoc přijímá, druhý den neslyší, něco jako aprílové počasí.
Je to moc zvláštní.
Je vůbec možné pochopit uvažování druhého?
Snažím se druhé lidi respektovat, respektovat jejich názory a vybranou životní cestu.
Tak toto je moje poznání ohledně nastaveného zrcadla.
Milá Wahl, ráda bych znala Tvůj názor,
setkala jsi se někdy s člověkem, o kterém jsi nevěděla, co si myslet, který se vymykal všemu, co jsi do té chvíle poznala?
Myslíš, že setkání s mojí kolegyní je karmické?
Třeba se jedna od druhé naučíme to potřebné a pak se naše cesty rozejdou.
Kdo ví?
Krásný den a hodně sluníčka v duši
Aurelia 15.3.2006
Odpověď: Milá Aurelio,
žasnu nad Tvým nádherným zráním.
Každý Tvůj dopis je písní s barvitou a srdce otvírající melodií.
Za tu dobu, co se známe, je to obrovský posun.
Ani nevím, jestli je třeba k Tvému příběhu něco dodávat.
Ptáš se na moji zkušenost se zrcadlením.
Samozřejmě že jsem také narazila.
Naštěstí to ale nebylo setkání jako u Tebe, nebyla jsem nucena trávit s tou osobou celé dny.
U mě se jednalo spíše o náhodná setkání, návštěvy, občasné kontakty.
Možná je to problematičtější o jeden rozměr, že se jedná o člověka z rodiny, s kterým by se mluvit mělo.
Jenže naše cesty jsou natolik rozdílné, že se sejít nemůžeme.
Nemohu se přizpůsobit druhé straně, stejně jako to nechci po ní.
Každý jsme jinde, víme o sobě, ale nevyhledáváme se.
Netrápím se tím, protože už jsem se naučila, že všechno má nějaký svůj vyšší smysl.
Já bych to možná nepřirovnala k Tvému zrcadlení jako spíš k výměně blízkých lidí.
Zrcadlení zažívám prakticky denně, když se potkávám se stejně naladěnými lidmi.
Právě tehdy si uvědomuji, že moje cesta je správná.
© Wahlgrenis
17.03.2006
Milá Wahlgrenis,
jako vždy nejdříve co nejsrdečněji zdravím a děkuji za ponaučení z Vašich kouzelných stránek.
Dnes po přečtení dopisu od Aurelie jsem si uvědomila,
že spousta dopisů, které uvádíte, mě hodně oslovují, nějakým způsobem se mě dotýkají
a já bych chtěla Aurélii napsat, jak jsem se s tímto problémem vypořádala já.
Co se týká mé povahy - jsem podobný typ - žiji rodinou, domkem, kde se neustále něco svépomocí opravuje a buduje.
Jen jsem chtěla říct, že jsem si jistá, že bychom si jako kolegyně rozhodně rozuměly.
Setkala jsem se ve svých zaměstnáních s mnoha kolegy i kolegyněmi.
Největší zlom u mně nastal, když jsem byla zaměstnaná 9 let v jedné strojírenské firmě.
Šéf byl šéf, se kterým jsem denně komunikovala, ale spadala jsem více pod jeho manželku.
Vybrala si mě, protože mě učila pár let na průmyslovce.
Nastoupila jsem po mateřské, s praxí téměř nulovou, nevěděla jsem tehdy, co to je fax, kopírka...
Zpočátku jsme se potýkaly, opravdu si mě vychovávala.
Ale to hlavní je, že ona byla ten dobrý počátek mého vztahu k ostatním lidem.
V té době jsem si začala uvědomovat rozdíly mezi zákazníky, kolegy na pracovišti, lidí v okolí.
Vždy mi říkala - nerozčiluj se a řekni si, že jsi výš.
Trvalo to chvíli, ale vypracovala jsem se do toho stádia, že když někdo s mých dětí přijde s tím, že ten učitel je takový apod.,
říkám jen - snaž se ho pochopit, třeba má problémy, třeba se mu něco na tobě nelíbí, zkus na tom pracovat.
Sama si myslím, že vyjdu téměř s každým.
Dívám se na člověka jako na originál, když mi někdo nadává do telefonu, daří se mi vyřešit vše smírem a k dobru.
Pokud mi na někom něco vadí, zkouším navázat hovor ze všech stránek a vždycky najdu něco pozitivního.
Jen u jednoho člověka se mi nějak nevede.
Kvůli manželovu úrazu jsem z tohoto zaměstnání ze dne na den odešla
- byl u stejné firmy a já neunesla způsob řešení jeho pracovního úrazu.
I v tomto mi pomohla moje šéfová, která mi umožnila jít tam, kam mě srdce táhlo.
Loučily jsme se s brekem...
Nastoupila jsem bezhlavě do jedné firmy jako fakturantka.
I přes varování - pozor na šéfa - ve směru nadávek, ponižování, sprostého titulování apod.
Myslela jsem si, že vyjdu s každým a když bude vše v pořádku, pak není důvod k hádkám.
Hned po prvních dvou hodinách mi bylo jasné, že tady nezůstanu.
V této firmě nebylo dne, kdy by někdo nebrečel, kdyby se neozývalo ze všech stran - Vy jste deb..., běžte do pr..., to je kr...,
ostatní výrazy nekomentuji.
Bylo tam 20 holek a jeden kluk.
I toho dovedl k slzám.
A obchodníky?
Byl schopen Vám zaslat mimo práci 30 SMS každému z nich i nám z fakturace.
Po roku a půl jsem mu řekla, že jsem se snažila, ale nenechám si nadávat.
Urazil se.
Čekaly mě 4 hodinové "porady".
Diskuse o tom, jak člověku dovolí Bůh dosáhnout vrcholu a pak ho srazí na kolena.
Jemu (majiteli firmy) je dáno.. už žije několikátý život
Je tak dokonalý, že už je to jeden z posledních.
Promlouval o tom, že německé matky za války nosily své mrtvé zmrzlé děti v náručí....
nevěděl z které do které (nebo možná věděl kam mířit...).
Neumíte si představit ten psychický teror, ten nátlak, který dovedl použít na své zaměstnance
a ještě k tomu uvádět, že příkazy dává ne on, ale TEN SHORA !!!!!
Odešla jsem dohodou.
Ani nepřišel do práce, aby mi podal ruku, jak je to u slušných lidí zvykem.
Potom onemocněl a všem tvrdil, že jsem tu nemoc na něj seslala já, jak na něj ve špatném myslím.
Ani jsem si na něj nevzpomněla, to mi věřte.
Je mi líto všech, kteří zůstali, sice se tam lidi střídají, ale s kolegyněmi, které tam zůstaly se stýkám dodnes.
Je to pořád stejné, žádná změna.
Myslím, že jsem prošla něčím hrozným a budu se modlit, aby mě už nikdy nic takového nepotkalo.
Ano, vyjít se s ním dá, ale je to jednostranné - jeden neustále ustupuje
a druhý dává najevo svou převahu, kterou má pouze z pozice šéfa.
Co je to za člověka?
Vzpomínám na něj sice bez nenávisti, odpustila jsem mu, ale jakým právem se vydává za někoho, čím není?
Jeho chování se s tím absolutně neslučuje.
Někdy mám pocit, jestli moji dceru nějak neproklel, protože věděl o mé závislosti na dětech.
Teď jsem sama v kanceláři, povídám si jen s novým šéfem, který je vznětlivý,
ale dobrý a slušný člověk, který si dovede vážit práce jiných.
Často ho usměrňuji, jsou i lidé, kteří chtějí vyloženě mluvit se mnou a ne na sebe nechat křičet.
Ale to je asi všude.
Možná je tento dopis trošku od věci, ale já ho prostě musela napsat.
Aurelie, přeji Ti hodně úspěchů a radosti ze všeho, co máš i nemáš ráda.
Myslím, že se brzy uvidíme (jestli se nepletu) :o)
Dnes je krásně a já posílám sluníčko vám všem.
Kalea 20.3.2006
Krásná Wahlgrenis,
Tvoje řádky mě vždy potěší, děkuji.
Chtěla jsem říci, že mi bylo nastavené zrcadlo poznání, to, co jsem možná tajně u druhých obdivovala:
luxus, bohatství, výřečnost, ráznost, úžasné sebevědomí, jsem měla najednou denně před očima.
Dnes vím, že i když je člověk bohatý, vše zná a všude byl, vyznačuje se hlučným sebevědomím,
může mít třeba několik titulů, jezdí každý půl rok v novém autě, to ještě nemusí zákonitě znamenat,
že to má v hlavě srovnané a že je dobrý člověk.
Myslím, že u mé kolegyně převeliké sebevědomí dobře zakrývá hodně mindráků
a strachů ze sebe sama a z lidí kolem.
Mám ji vlastně hodně ráda, chtěla bych ji ochraňovat, ale vím, že si musí na věci přijít sama.
Děkuji za to, že mě nechala plavat v nových vodách, nepomohla mi, neboť tím jsem se s tím poprala,
získala sebedůvěru v sebe a hodně zkušeností, které mi nikdo nevezme.
Zvláštní, že jsem se vždy na lidi dívala z psychologického hlediska,
občas se zamýšlela nad jejich zvláštním uvažováním, chováním, vyjadřováním, životními osudy,
ale kdyby se mě někdo zeptal, co ta osoba měla na sobě, tak bych si těžko vzpomínala.
U lidí mě přitahují oči a obličej.
Dívám se lidem do očí.
Hodně často se stává, že vidím do jejich dušiček a mnou se rozlívá moc pěkný pocit jednoty
a sounáležení se všemi a s celým vesmírem.
Mockrát Ti děkuji, milá Wahlgrenis.
Aurelia 20.03.2006
