Úkoly indigových dětí
Otázka: Dobrý den,
jmenuji se Katka a mám dotaz.
Mám syna, kterému je 15 let.
Je jiný a osobitý.
Má vlastnosti indigových dětí a otce, který neuznává odlišnost a snaží se působit hrubou silou.
Se synem vycházím velmi dobře, respektujeme se a máme mezi sebou silné citové pouto.
Je opravdu možné, aby ve svém věku patřil k indigovým dětem?
Děkuji za odpověď a přeji hezký den.
Katka 31.1.2006
Milá Wahl,
už dávno som počula slovné spojenie "indigové deti" ale nikdy som tomu nevenovala pozornosť,
a ani som presne nevedela, čo to je.
Pred časom mi však moja kamarátka "náhodou" poslala o nich jeden článok.
Dozvedela som sa, že sú to velmi nadané deti, ktoré k nám prišli, aby pomohli Zemi.
Majú napraviť ľudstvo.
Neviem však, či som to správne pochopila...
Do rúk sa mi dostal aj psychotest približne s 30 bodmi - ako zistiť, či ste indigové dieťa.
Úplne som sa zľakla.
Na mňa nesedel iba jeden bod.
Bolo to akoby niekto spísal moju presnú charakteristiku.
Ešte viac ma prekvapilo, keď som po pátraní zistila, že tieto deti sa rodili vždy.
Lenže od roku 1992 a viac ich je veľmi vela - Ja som sa totiž narodila v 1992.
Som z toho úplne zmatená...
Som jedna z nich?
Môžte mi prosím o nich niečo povedať?
Sú skutočné?
Ďakujem že ste, a želám Vám vela svetla a sily
SiAsh 1.2.2006
Odpověď: Otázka na indigové děti je v poslední době skutečně hodně frekventovaná.
Napadá mě k tomu ještě jedna podotázka:
Co je lepší - mít indigové dítě, vědět to a brát ho tak, anebo ne?
Každé dítě si zaslouží svoji pozornost, každé sem přichází s jistým úkolem.
Jen indigové děti to mají těžší.
Nevím, jestli je nutné zkoumat nějaké tabulky a grafy a pak se do nich pasovat, ať už v roli rodiče nebo dítěte.
Indigové děti jsou jiné v mnoha směrech, přicházejí skutečně s vyšším posláním, s cílem zachránit tento svět.
Potřebují kolem sebe prostor, volnost, hlavně žádná omezování, protože ony samy vědí nejlépe...
Rodily se v každé době, ale nyní jich je mnohem víc.
Je to expanze indigových dětí.
Problém je ale v tom, že se s nimi setkávají rodiče a pedagogové, kteří nic takového dosud neznali.
Ti se je snaží dostat do nějakých klasických "krabiček", což je prakticky nemožné.
Proto dochází k těm věčným, nikdy nekončícím problémům.
Jejich duše je jiná, řekla bych širší, ale těžko se nyní hledají vhodná slova.
Knih se na toto téma vyloupla celá řádka.
Takové děti potřebují svou cestu, bez výrazných omezení, protože ony jsou těmi, kdo tu cestu určují.
Mají světu dospělých otevírat oči, které zůstaly zalepené, slepé, mají otevírat srdce, která necítí lásku.
Mají moc těžké úkoly, proto je třeba je bránit, proto mají dostat svá práva a svůj prostor.
Snažme se je pochopit...
© Wahlgrenis
02.02.2006
Drahá Wahlgrenis,
moc děkuji za všechno.
Zvláště za tvou velkou sílu vrátit svým stránkám původní tvář.
Smazat zlo, které do nich vstoupilo a "umazalo" kus z nich.
Ze stránek ano, ale z nás rozhodně ne.
Dnes jsem si vzpomněla na jedno z velmi zajímavých témat - indigové děti.
Vzpomněla jsem si na něj ve chvíli,
když jsem poslouchala v Českém rozhlase rozhovor Pavlíny Wolfové (Děti vám to řeknou) se třemi děvčátky.
Dvě byly myslím desetileté, jedna sedmiletá.
Nevzpomenu si v této chvíli, která z nich to byla,
ale když se jich moderátorka v souvislosti s povodněmi zeptala,
zda si myslí, že to znamená konec světa a kdy asi přijde...
(chvílemi se mi sice zdálo, že se ptá dost sugestivně, že její otázky přímo děvčátkům našeptávají odpovědi,)
ta holčička mne ohromila.
Řekla - někdy za sto, možná za dvě stě let.
Konec světa za sto let znamená, že děti, které se snad co nevidět narodí mým dětem, jej už mohou zažít.
Nebo nepřežít?
To by byla ale jiná úvaha.
To děvčátko odpovědělo na Wolfové otázku "Jak to víš?" bez zaváhání:
"Cítím to."
To nepotřebuje další slova.
Kéž nám Bůh pomáhá alespoň v těchto dnech.
S láskou
Aspidistra 02.04.2006
