Přijala jsem Boží světlo
Otázka: Moje milá Wahlgrenis,
vím, že tenhle dotaz není nijak podstatný, ale věc, který se týká, mě tíží...
Od dětství jsem až příliš empatická a přecitlivělá
- až tak, že nějaký hodně silný vjem mě na pár dní úplně duševně rozhodí, může to být pro ostatní úplně bezvýznamná věc...
Celý dny se utápím v tom, co mě zasáhlo, a nejsem ničeho schopna...
Třeba včera jsem v autobuse potkala jednoho kluka.
Asi před rokem jsem ho našla předávkovanýho herákem a než přijela sanitka, snažila jsem se s ním mluvit a uklidňovat ho...
Říkal, že chce umřít, že už nedokáže napravit ty chyby, co tady udělal.
Ptala jsem se ho PROČ chce umřít a on odpověděl :"Právě protože žiju..."
Tenkrát mě to strašně položilo...
A včera, když jsem ho viděla v autobuse, zase sjetýho, složilo mě to znova...
A dneska kvůli tomu celej den nejsem ničeho schopná...
V tom autobuse jsme na sebe pořád koukali - nevim, možná mě poznal...
Ale já mám strašnej pocit, vnímám z toho všeho strašně zoufalou energii,
cítím se mizerně, mám potřebu tomu člověku pomoct, chránit ho a držet...
Celej večer jsem nemohla usnout, přemýšlela jsem, PROČ musí takhle mladej krásnej člověk umírat, PROČ mu nedokážu pomoct...
Proč to všechno?
Možná je to jeho karmická zátěž a má trpět, ale já se od toho nedokážu odpoutat a strašně tím trpím...
Nedokážu být nad věcí.
Vůbec nedokážu být nad věcí!
Možná je to jenom můj pocit z přecitlivělosti, ale mám takovej vnitřní dojem že se známe,
že mu musím pomoct a že třeba v tomhle životě mám vůči němu nějakej závazek...
Mám pocit, že jsem se zbláznila, nevím vůbec, jestli je to výplod mojí přecitlivělosti nebo jestli to cítím správně...
Wahl, já mám v sobě strašnej zmatek a zoufalství a nevím kudy kam...
Někdy mám pocit, že odnáším zoufalost celýho světa na svých bedrech...
Mám pocit, že to dlouho nevydržím.
Všechno vnímám snad stokrát silněji než ostatní lidi, cítím vinu za všechno, srdcervoucí soucit, bezmoc...
Občas mě přepadají myšlenky, že vjemů, které vnímám tak strašně intenzivně, neunesu až tolik,
budu těch vjemů a pocitů přehlcená a i když je to blbost, skončí to všechno nějak předčasně...
Fakt mám pocit, že jsem blázen...
Asi v deseti letech jsem měla sen, ve kterým jsem vstoupila velkou dřevěnou branou do nějaké zelené krajiny.
Přišla ke mně duše nějakého duchovního (snad mnicha) a řekla mi, že jsem vyvolená od Boha.
Že dokážu lidem strašně moc pomáhat - a já taky cítím, že je to určitý můj úděl - a že toho pro lidi udělám hodně.
Pak se mě zeptal, jestli jsem připravena přijmout Boží Světlo.
Paprsek skoro zářivkového světla, co se spustil z nebe, nabral do svých dlaní a vlil ho do mých dlaní...
Potom jsem viděla, jak se vracím do svého těla a potom jsem se probudila.
Význam toho snu je mi jasný.
Ale já jsem teď tak zmatená a zoufalá, že nevím kudy kam...
Znamená to, že můžu nějakým způsobem pomoct tomu klukovi z autobusu?
Už jednou jsem mu pomohla - nevím co přijde...
Opravdu se cítím jako cvok a nevím, co mám dělat...
Neunesu to všechno.
Bojím se o toho kluka a nevím, co mám dělat...
A všechno je tak silný...
Psychiatr do mě cpe kvůli tý přecitlivělosti prášky.
Ale já nevím, jestli ta přecitlivělost nemá vyšší význam...
Mám pocit, že nechápu nic - a sama sebe už vůbec ne.
Jako bych se měla každou chvíli odsud rozplynout do nekonečna, jako bych se ztrácela sama sobě...
Ano, ztrácím se sama sobě...
Potřebuju vidět nějaký směr, ale teď jakoby se všechny směry ztrácely v nedůvěryhodnost...
Prosím, Wahl, pomoz mi to všechno nějak pochopit...
Mám Tě ráda, jde z Tebe vřelé lidské teplo a já Ti děkuju za všechny ostatní, co pro nás děláš...
Měj se fajn a děkuju za všechno...
Siobhan 14.11.2005
Odpověď: Milá Siobhan,
popisuješ sen, který se Ti kdysi zdál.
Píšeš, že mu rozumíš a přesto máš v sobě takové zmatky.
Zřejmě jsi význam pochopila, ale úplně Ti nedošlo, že se týká Tebe, a to naprosto maximálně.
Přijala jsi Boží světlo, přijala jsi ho s pokorou, nyní máš léčivé schopnosti, ale pořád pochybuješ...
Proč?
Proč nepracuješ s tímto faktem?
Už jsi ostatně prokázala, že to funguje, když jsi toho kluka posledně zachránila.
Nesmíš se bát.
Přijmi tuto informaci jako jasnou zprávu pro Tebe.
Nepochybuj o ní.
Tvoje - jak píšeš - přecitlivělost je na místě. dokážeš se vcítit do druhých, rozumíš jim, víš, co oni cítí.
Bez toho by to nešlo, proto bys neměla usilovat o zbavení se jí (prášky), ale měla by ses naučit s ní praovat.
Je to totiž obrovská výhoda.
Každý tuto vlastnost nemá, proto je také na světe tolik necitlivých lidí.
Je jim jedno, co se děje s druhými lidmi.
Ty jsi naštěstí jiná, což je moc dobře.
Sjetý kluk je pro Tebe mezníkem, u něho si uvědomuješ, že něco v Tobě skutečně je, něco funguje.
Prostě Ti to dochází, i když jsi na to sama.
Pokud jsi svoji cestu pochopila, sama budeš schopná "přečíst" další instrukce a hlavně jim i budeš rozumět.
Nic se neděje náhodou, žádná setkání nejsou náhodná...
I ten kluk je pro Tebe důležitý.
Vím, jak je těžké, když jsi na všechno jen Ty.
Ale máš své ochránce, nikdy nejsi sama.
Jestli o čemkoli pochybuješ, oni vědí.
Stačí se jen zeptat.
Nepochybuj o sobě, toto je Tvoje cesta.
© Wahlgrenis
15.11.2005
Ahojky Wahlgrenis,
děkuju Ti za Tvoji odpověď.
Moc jsi mě tím podpořila a pomohla mi.
Díky Měj se fajn a přeju Ti hodně energie a síly do každého dne...
Pa pa
Siobhan 16.11.2005
Dobrý den Wahlgrenis,
dnes jsem četla příspěvek na téma: "Přijala jsem Boží světlo".
Zajímalo by mne, jak řešíte Vy nebo autorka článku situaci, kdy někomu pomůžete
a posléze se Vaše dobrota obrátí proti Vám.
Jednoduše řečeno: když Vás ten dotyčný potřebuje, tak jste mu dobrá, pěje chválu, neustále je kolem Vás,
snažíte se mu pomoci řešit obtížnou situaci, povzbudit ho,ulevit od bolesti apod.
Bere všemi hrstmi, ale jakmile se dostane ze srabu, tak si na Vás už ani nevzpomene,
pomlouvá Vás kde může a pomalu Vás na ulici ani nepozdraví a dává Vám najevo, že Vámi pohrdá,
případně si nevzpomene ani na Vaše jméno, děkuje pak za pomoc někomu jinému, i když díky Vám se mu ulevilo hodně.
Vše jste s ním protrpěla pouze Vy (v práci se mi to stávalo také často - byla jsem zdravotní sestra), apod....
A o tom, že bych se od něj dočkala pomoci zase já, nemůže být ani řeč.
Občas mě připadá, že jsem snad pro ně "průhledná", jestli chápete, co tím myslím
(nezapamatuje si mne, nebo mne nepoznává - má otázky typu: "To jste byla Vy?
Ale to byla osoba s takovými vlasy,s takovou tváří.....- i když prokazatelně v té době nikdo jiný službu neměl.)
Mně se to stává docela často (už od dětství) a nevím si s tím rady.
Už jsem začala uvažovat i nad tím (když se opakují stále stejné situace
- v některém článku o tom byla řeč, že je to signál nějaké chyby v životě), kde dělám chybu?
Stále na to nemohu přijít.
Kyvadlo není pro mne.
Jak jinak to zjistím?
Manžel mi stále říká, že hodně dávám a nic za to nechci.
Já prostě ale nevím, co bych za to měla chtít.
A proč vůbec za to něco chtít?
Mám radost, když dotyčnému můžu nějak pomoci, kolikrát je to i za cenu ztráty soukromí.
Ale proč se moje pomoc nakonec otočí proti mně, to nechápu.
Jak byste se s tím vyrovnávaly vy dvě?
Stává se vám to vůbec?
Jak pomáháte druhým, aniž by se to na vás nesesypalo?
Ačkoli už ve zdravotnictví nepracuji, tak mě stejně osud přihraje někoho, kdo potřebuje pomoc, i když nikoho aktivně nehledám!
Pomalu už uvažuji nad tím, že když mne někdo zase vyhledá, tak ho odmítnu,
což se tím zase dostanu do špatné situace - obrátí se proti mně,
ale aspoň mě nebude obírat o čas a soukromí, ani se nevystavím negativní energii.
Pokud mi budete moci odpovědět, budu moc ráda.
Děkuji a přeji sluníčkové dny
Pavlína 16.11.2005
Milá Pavlíno,
tohle nemá smysl nijak řešit.
Pomáhat a pořád jen dávat, to je to celé tajemství.
Neptat se, co za to bude.
Neřešit, jestli se ten druhý pak někdy ještě vrátí.
Když se vrátí a třeba si ještě pamatuje jméno, je to dobře, ale nemohu ho k tomu nutit.
Je to totiž už jeho cesta.
Moje směrem (můj úkol) k němu byla splněna, já nemohu očekávat nic dalšího.
Lidé jsou bohužel převážně zlí, proto mě nemůže překvapit nůž bodnutý do zad nebo vražedný pohled.
Zrcadlová bublina je nejlepší ochranou.
Všechno to negativní se pak vrací zpět.
Je totiž nutná vnitřní obrana.
Tohle by nemělo nikoho rozházet, i když uznávám, že je to hrozně těžké.
Tak tohle je můj názor.
W. 17.11.2005
Milá Wahlgrenis,
mnohokrát děkuji za odpověď k tématu "Dostala jsem Boží světlo".
Myslela jsem, že mi takhle odpovíte - ptala jsem se sama sebe a vyšlo mi jedině ta zrcadlová ochranná bublina.
Potvrdila jste mi mou domněnku.
Ještě jednou děkuji a zdraví
Pavlína 17.11.2005
