Pořád na manžela nemohu zapomenout
Otázka: Milá paní Wahlgrenis,
je to něco přes rok, co jsem Vám poprvé psala.
Vím, že se na Vás obrací mnoho lidí a že si nemůžete uchovat v paměti všechny ty příběhy, tak se jen krátce připomenu:
psala jsem Vám tenkrát o náhlém a nečekaném odchodu svého manžela a o trápení, kdy jsem se s jeho smrtí nemohla smířit.
Tenkrát jste mi opravdu pomohla a poradila, jak s mým mužem komunikovat.
Letos to budou tři roky, kdy mě osud připravil o manžela a já pořád a pořád na něj nemohu zapomenout.
Připadá mi to už nenormální, já jsem totiž přesvědčená, že tady pořád se mnou je (a nepředpokládám, že se ze mně stal blázen);
vídám jeho obličej ve spánku, pořád ho mám na očích na fotografiích, které si prohlížím neustále....
O těchto pocitech, bohužel, se nemohu s nikým podělit, protože by mě nechápali,
proto se znovu obracím na Vás, která tak dobře lidské duše znáte a dodáváte člověku potřebnou energii.
Moje úsilí přijít "jistým" věcem na kloub se stále znásobuje, moc bych si přála se dopracovat k tomu,
abych se s manželem mohla ještě jednou ve snu sejít, snad k tomu dospěju:
ale abych se naučila život přijímat, jaký je, však zatím nedokážu bez překážek...
Valí se na mě jedna pohroma za druhou a já si říkám, kdy už to skončí, copak je to nějaké prokletí?
Pořád si opakuju, že kdyby manžel žil, nic z toho, s čím se nyní potýkám, by mě nepotkalo (myslím problémy existenční apod.),
ale to tak asi bývá, že to takhle člověk hodnotí, aby skryl svou vlastní neschopnost či nerozhodnost.
Já ve své zoufalosti jsem nedávno navštívila jednu kartářku, která mi nic katastrofického nepředpověděla, ba naopak
a řekla mi věci, které opravdu seděly, tak moje hlava řekla hurá!
Ale tak nějak si teď nevím rady, nečekám zázraky, vím, že člověk si musí udělat "pořádek" ve své hlavě
a vše, co se děje, je jen jeho zásluhou,
nevím, jestli se já osobně něčemu bráním (nebo je mi bráněno) nebo neumím přijímat dobré zprávy?
Moc bych se zase chtěla těšit ze života, ale nějak nedokážu jisté věci řešit a dořešit a to mě pořád sráží na kolena.
Jednou z nich je také to, že nedokážu člověku, se kterým žiju a který měl zpočátku všechny předpoklady pro to,
abychom byli spolu (známe se od školy), říct, že ho nemiluji a že se s ním chci rozejít.
Poznala jsem, že to byla náplast, rychlá a zbytečná a já si tak sobě i jemu zkomplikovala život.
Píšu o něm záměrně jako o člověku a ne příteli, neboť se zachoval velice hrubě a agresivně vůči mému synovi a mě citově vydírá.
Tak to pořád odkládám a odkládám...
Je to dáno asi i mou povahou, že nevyhledávám konflikty a vím, že v dobrém to asi nepůjde.
Vím, že to musím udělat a to, co nejdřív.
Proto jsem se se svými myšlenkovými pochody na Vás opět obrátila, protože vím, že dokážete člověka velmi podpořit a pomoci.
Myslím si a věřím, že až své problémy postupně vyřeším, tak budu mít ten potřebný klid,
ale také i můj zesnulý manžel, který mě právě proto zatím nechce opustit, aby mě chránil.
Moc děkuji a přeji Vám hezké dny!
Draha
Odpověď: Milá Draho,
máš pravdu, že si všechny příběhy nemohu pamatovat.
Ani by to nebylo myslím dobré...
Po smrti blízkého člověka je dlouho všechno jinak.
Jako by někdo vyrval kus našeho srdce, je tam teď prázdné místo a vůbec nic jiného tam nezapadá.
Rozumím všemu, o čem píšeš.
Duše Tvého muže je pořád s Tebou, máš pravdu, že Tě chce chránit, ale Ty si pořád jedeš po svém.
Mám pocit, že ses nenechávala vést, žes šla do nového vztahu příliš brzy.
Právě ta chvíle, kdy zůstáváme sami po smrti druhého člověka, je moc důležitá.
Tehdy - i třeba nad fotografiemi - může přijít návod na další směr cesty, vnuknutí, impuls.
Když si ale tento klid nepřipustíš, když pořád podléháš okolnímu světu, neuslyšíš žádný hlas.
Potřebuješ nyní začít vlastně znovu.
Od člověka, který Ti ubližuje, se pokus dostat, odkládání tohoto rozhodnutí opravdu nemá smysl.
Není nutné mít vedle sebe někoho, jen aby tam někdo byl...
Naopak - Ty nyní potřebuješ dát prostor svému již zesnulému muži, abys pochopila, jak jít dál.
On jediný to ví a také Ti může a chce poradit.
Jenže Ty zatím nejsi na jeho vlně.
Potřebuješ nalézt sama sebe, najít svoji vnitřní krásu, věřit si a mít se ráda.
To je úkolů do začátku až až.
Nemám strach, že bys to nezvládla, jen se potřebuješ trochu zastavit.
Ve svém životě bys měla nastolit řád, aby ses cítila příjemně.
Ostatně i "chvíle povídání si se zesnulým manželem" mohou být příjemným denním rituálem.
On by k Tobě moc rád promluvil, ale nemá ten prostor.
Tvoje myšlenky jsou příliš jinde, řeší jiné souvislosti, jiné problémy.
Je před Tebou opravdu krásné období, ale nejprve potřebuješ vyřešit svou současnost.
A až zase budeš uvažovat o nějakém jiném partnerovi, poraď se nejprve s duší bývalého manžela.
On dobře vidí do lidí, miluje Tě a chce pro Tebe jen dobro.
© Wahlgrenis
02.11.2005
Děkuji paní Wahlgrenis!
Potřebovala jsem ten impuls v podobě Vaší odpovědi jako sůl,
věděla jsem, že jen s Vámi mohu své pocity řešit a že Vy udáte vždy ten správný směr.
Přesně to, co jste mi napsala, já tak cítím, budu muset najít konečně ten správný prostor,
tu odvahu, abych se odpoutala od všeho negativního a začala konečně žít a ne jen přežívat!
Věřím, že se mi to podaří a že Vám budu moci napsat, jak si vedu.
Děkuji tedy ještě jednou, velmi si Vaší podpory vážím.
Draha 02.11.2005
