Pětiletý syn mě vychovává
Otázka: Milá Wahlgrenis,
teprve nedávno, asi čtrnáct dní je to, co jsem se poprvé dozvěděla o Tvých stránkách.
Jsou úžasné a přitahují oči i duši.
Nevím, jestli máš čas odpovídat na dotazy, co se dívám dotazů je tolik, že opravdu nevím, mám-li ještě přidávat, ale zkusím to.
Vlastně ani nevím, zda takto můžu psát přímo na mail, nebo zda je nějaký výstup na Tvých stránkách.
Chtěla bych se zeptat ohledně svého syna. Je mu pět.
Je to odmalička po všech stránkách velmi zvláštní dítě.
Už těhotenství bylo mírně rizikové, krvácela jsem a vedla vnitřní boj o jeho životě, strašně jsem ho chtěla.
Tehdy jsem dala slib, že pokud se to dítě narodí zdravé, že já vychovám nějaké jiné dítě ať již osvojené, nebo ke mně přijde jinou cestou.
Ten slib jsem zatím ještě nenaplnila, ale mám ho stále v sobě
a vím, že k naplnění jistě dojde a není to proto,že musím, ale proto, že chci,že to tak cítím.
Chlapec jako miminko byl hodné, asi od 2 let s ním začaly problémy.
Vzteklé, nesnášenlivé dítě, velmi autoritativní, problémy ve školce
(vztekal se tam, lehal si na zem, odmítal se čemukoliv přizpůsobit, učitelka říkala, že takové dítě neměla za 20 let praxe),
pedagogicko psychologická poradna, kde nebyli schopni poradit, protože s ním vůbec nenavázali kontakt.
Odmalička miluje modrou barvu, co bylo modré, bylo krásné, přál si k vánocům modrý dáreček, lhostejno co bylo v něm.
Stále se mně, ptal kdy už bude létat, kdy už mu narostou křídla.
Bylo mi sděleno, že je jedním z indigových dětí.
Čtu o nich knihu, ale zatím stále nemám jasno.
Zdá se mi, jako by si toto mé dítě šlo svojí vlastní cestou, jako by bylo na světě, aby ono vychovávalo mně, ne naopak.
Někdy je to moc složité, ale někdy zase moc krásné.
Je to upřímné dítě, neschopné falše, říká pravdu syrově bez obalu, komukoliv, ve školce, mně...
Přes všechny ty problémy, které jsem s ním musela řešit, cítím k němu od narození velmi intenzivní pouto, je to jiné než ke starší dcerce.
Ona je úžasná, poznávám v ní sebe sama, miluju ji, ale je to trochu jiný vztah než k synovi.
Motám se v tom, že?
Ale vím, že Ty mi rozumíš.
Zajímalo by mně, proč ke mně toto zvláštní dítě přišlo a co mně má naučit, co mám pochopit, známe se již z minulých dob?
Dějí se mi zvláštní věci i prožitky i ve vztazích.
Někdy nevím, jak se mám v sobě vyznat, moc mi pomáhá pobyt v přírodě.
Moc děkuji za vše, co pro nás lidičky, které se v sobě nevyznají a mají spoustu otázek, kterým nerozumí, děláš.
Je to úžasné a i já bych si moc přála pomoci Tobě i druhým.
Sluníčkový den
Dáša 8.10.2005
Odpověď: Milá Dášo,
indigové děti, které k nám přicházejí a o nichž se v poslední době stál více mluví, jsou pro nás novou nadějí.
Nejsou z tohoto světa.
Ostatně modrá barva, v nímž má Tvůj syn oblibu, nebo touha létat, to není nic divného...
Skutečně sem přicházejí s jistým posláním, mají nás něčemu naučit.
Není to ale jenom směr k vlastním rodičům, ale obecně k lidstvu.
Jsou novým impulsem, novou kvalitou.
Neměly by se utlumovat v jejich myšlenkách, jsou jiní, naprosto jiní, sví, neovládnutelní, nezkrotní.
Měla bys k synovi přistupovat s největší pokorou, i když chápu, že některé jeho projevy nemusejí být příjemné.
také v Tobě vládne jistá rodičovská autorita.
Jsem rodič. Kdo je víc?
Možná by pomohlo dát mu prostor, jsou nejrůznější přístupy, jak se k dětem dostat.
Obrovské papíry, formáty přes celou podlahu, kam si mohou prstovými barvami nakreslit svůj svět.
Nebo podobným způsobem si mohou vyzdobit vlastní pokoj.
Potřebují mít svůj svět, svůj prostor, nelíbí se jim, když jsou jen nasazeni v nějaké kleci, kde mají vymezené mantinely.
Píšeš, že se ptá, kdy bude létat.
Ať si nakreslí letadlo nebo ať si pod dohledem vyrobí model.
Sice nebude ještě jako opravdový pilot, ale létat ve svých snech bude mít dovoleno.
To potřebuje - neomezený svět snů.
Pokud u svého přání vydrží, mohl by se pilotem nebo kosmonautem doopravdy stát.
Pro Tebe je jeho přítomnost velkou zkouškou trpělivosti, ohleduplnosti, ovládání atd.
Dostala jsi důležitou roli, nesmíš zklamat, byla jsi vybrána, to je čest.
Netrap se tedy, co máš s klukem dělat, ale snaž se jeho světu přiblížit, být trochu jako on.
Pokud ho učitelka ve školce nezvládá, najdi jinou učitelku nebo jinou školku.
On nemůže být zařazen do kolektivu, jak si žádá naše školství.
nelíbí se mu dělat v jednu chvíli činnosti, které se dělat musejí, nelíbí se mu společně s dětmi svačit, hrát si na písku...
On má jiné poslání, potřebuje svůj život naplňovat jinak, maximálně, mnohem náročnější činností.
Je to složití, vím, co si nyní myslíš, ale jde o naši společnou budoucnost, o pochopení jeho duše.
Nemůžeš ji zašlapat do bahna nebo utopit v rybníce, duše se potřebuje vyvíjet.
A protože o Tobě ví, že to zvládneš, přišel chlapeček právě k Tobě.
Nesmíš ho v tomto směru zklamat.
A nejen jeho, věřím, že se postupně na něho budou nabalovat další indigové děti.
Ty se totiž přitahují jako magnety.
Přeju hodně trpělivosti.
© Wahlgrenis, 10.10.2005
Milá Walhgrenis,
děkuji za odpověď.
Byla obsáhlá a hodně potvrdila to, co jsem sama v sobě cítila.
Snad v této roli obstojím, ačkoliv je to pro mně natolik neprobádaná oblast,
skutečně trošku tápu v tom, co dělám dobře a co ne, čím mu pomáhám a co dělám naopak špatně.
Ještě jeden dotaz prosím budu mít.
Je to pro mně moc důležité a vlastně i pro něho.
Nemám harmonické manželství, nevím jak se to odráží právě na mém synkovi.
Nakolik to vnímá a nakolik mu tím můžu ublížit.
Nevím vlastně, co je menší zlo.
Zda žít z někým a zachovat tak rodinu byť pro formu, ale bez lásky, kterou opravdu k muži necítím,
ačkoliv ho mám svým způsobem ráda a snažím se být bez jakékoliv zášti.
Anebo se rozvést, rozbít dětem nějakou rodinnou jistotu,
ale zase jim ukázat život s láskou, která by hodně pomohla mně a myslím, že i nám všem.
Fakt v tom moc tápu
Nechci ublížit nikomu, ale ani sama sobě a ani nechci světu ani sobě lhát.
Vím, že je to těžké, ale možná si to těžké dělám jen já sama svými starostmi.
Navíc nedokážu sama dost dobře procítit, jak to mohou vnímat děti obecně, navíc indigové dítě.
Krásný den a neskutečně děkuji, neumím ani vyjádřit jak moc
Dáša 10.10.2005
PS: Zkouším osmičkovou polohu, třeba se i mně něco, co mám vědět, otevře.
Milá Dášo,
indigový chlapeček sem přišel kvůli Tobě, záleží jen na Tobě, jaké prostředí mu vytvoříš.
W. 10.10.2005
Milá Wahlgrenis,
tohle mi nedá a musím Ti napsat, aby se paní Dáša necítila jako "samotný voják v poli".
Já mám totiž doma to samé...
Můj syn se narodil a podíval se na mně a musím říci, že mi zatrnulo...
To nebyl pohled miminka, ale absolutně vědomý pohled dospělého člověka.
Neuspěla jsem s takovým tím "ťuťu, ňuňu", vždycky se na mě díval, co to jako dělám.
Poměrně dlouho jen "pozoroval", nemluvil, zbytečně se nehýbal.
A pak najednou spustil.
Neustálé otázky "proč" s podrobným vysvětlením, které absolutně neodpovídalo jeho věku.
Prostě jsem vzala vědeckou publikaci a přečetla jsem to.
A on byl spokojený.
Je velice nadaný, jen s pohybem je to na štíru.
Co mě hodně zaráží je fakt, že s neživými věcmi mluví vždy jako s živými.
Když byl malý, myslela jsem, že ho to časem přejde, ale je to snad ještě horší.
Naposledy včera se pohádal s kolem, protože ho neposlouchalo.
V září by měl jít do školy.
Ale má celkem problém se soustředěním, okamžitě ho všechno rozptýlí.
Co ho nebaví, na to se nevydrží soustředit, ovšem pokud ho něco zajímá, vydrží se plně soustředit celé dopoledne.
A ještě jedna věc, nikdy se necítí v ničem vinen, nepřipustí, že by on mohl něco pokazit, vždy za to může někdo jiný - příp. něco jiného.
Dcerku mám pro změnu mladší a to je úplně jiná kapitola.
Jedno vím určitě. To, co je mezi námi, nemohlo vzniknout za tohoto života...
Krásný prosluněný den Ti přeje
Vlasta 10.10.2005
Milá Wahlgrenis,
po nějaké době jsem opět zavítala na Tvé stránky a přečetla dnešní příspěvky Dáši a Vlasty o "indigových" dětech.
Nedávno jsem se na Tebe obracela ve věci problémů s manželovou rodinou.
V odpovědi jsi mi tenkrát napsala, m.j. že budu jednou mít oporu ve svém synovi.
Zatím je jeho výchova velmi náročná, přiznám se, že jsem prolila již hodně slz, když byly situace,
kdy jsem byla naprosto bezmocná a nevěděla jsem si jako rodič vůbec rady.
Venku je to anděl, ale doma ďábel.
Ve školce byl nejhodnější dítě, takový otloukánek pro všechny, zato doma vládl on.
Silné záchvaty nezvladatelného vzteku vedoucí až k vyčerpání a sebedestrukci
se střídaly s nádhernými momenty plnými odpuštění a porozumění.
Jako Dášin syn říká všechno tak, jak to cítí, na rovinu, bez skurpulí, až to bolí.
Je to pro mě obrovská škola bezpodmínečné lásky, kterou jeho výchova z mé strany vyžaduje, a také nekonečné tolerance a odpuštění.
Nevím, jestli je indigo, ale to mě v tuto chvíli netrápí.
Z jedné strany jsem pyšná na to, že si mě vybral, protože věděl, že jsem schopná to s ním zvládnout,
ale když je na vrcholu svých záchvatů, propadám beznaději a ztrácím víru v sebe sama.
Nevím, jak to vnímá, ale vím, že mě má rád.
Máme mezi sebou vazbu z minula.
Vím, že tady má splnit velký úkol, a také vím, že vzhledem k němu je do určité míry předurčen k jisté, řekněme samotě,
protože již nyní svou inteligencí a projevy přesahuje své vrstevníky.
Je v první třídě a dnes učitelka konstatovala, že jej nemá čemu učit, že patří o ročník výše, všechno umí,
bez toho, že bychom jej s manželem do něčeho nutili.
Jak psala Vlasta, co začal mluvit, bombarduje nás neustálými dotazy "proč", vše rozebírá do detailu, nespokojí se s jednoduchou odpovědí.
V čase jeho narození převládal živel ohně, jistý senzibil mi řekl, že v takové síle, se kterou se rodí proroci.
Tento živel jej však může také zničit, pokud se jej nenaučí ovládat a pracovat s ním pro dobro nás všech.
Ráda bych od Tebe získala radu, jak mu v tomto směru pomoci.
Přečetla jsem již hodně knih, ale nikde jsem nenašla na tuto svou otázku odpověď.
Možná jsem špatně četla mezi řádky, nevím...
Mám malinkou holčičku, která je jiná než syn.
Sebevědomá, vědomá si toho, že se narodila svobodná a tuto svobodu si tvrdě hájí, ale je to velký pohodář a kliďas.
V té pohodovosti mi připomíná mě, když jsem byla malá.
Také ona je velmi inteligentní, chápavá, je vidět, že má v sobě hodně lásky a citu.
Jsem za ni moc vděčná.
Myslím, že i na syna působí pozitivně, i když jsou tady jisté známky žárlivosti z jeho strany...
Stejně jako Dáša řeším i já otázku vztahu s mým mužem, jak žít s ním nebo lépe bez něj, ale to je jiná kapitola, která sem nepatří.
Jako pozitivní v našem vztahu vidím jeho vztah k dětem, silnou vazbu ze strany dcery na něj a také pomoc s výchovou syna.
Svůj příspěvek jsem Ti napsala proto, abych rozšířila povědomí o dětech, které se k nám v posledních letech rodí.
Majka 11.10.2005
Milá Wahlgrenis,
píšu poděkování za zveřejnění mého mailíku a povzbuzení ze strany Tvé i od Majky a Vlasty.
Všem lidičkám kteří mají podobně laděné děti, zkuste si přečíst knihu Caroliny Hehenkamp: "Fenomén indigové barvy."
Je pěkná i se nechá snadno sehnat v knihkupectví a hodně osvětlí.
Zajímalo by mě, nakolik je budoucnost a osud daný a nakolik se nechá ovlivnit myšlenkami.
Krásné ráno a poděkování
Dáša 12.10.2005
Milá Dášo,
psala jsem na toto téma už několikrát.
Zmiňovala jsem svoji soukromou definici: Osud je to, co chceš.
Je totiž daná cesta, ale u každého rozcestí se můžeš sama rozhodnout, jestli půjdeš vpravo nebo vlevo.
© Wahlgrenis
12.10.2005
