Jako terapeutické sezení - dobrý!
Otázka: Neumím to popsat - Co? vlastně to proč vám píšu.
Přeji hezký den,
vlastně se chci předem mého dopisu omluvit, že Vám kradu čas, kterého jistě nemáte nazbyt.
Dnes jsem náhodou (- no to je právě to, proč píšu - nemám pocit že to bylo tak úplně náhodou)
narazila na vaše stránky, a po chvíli listování mě některé věci, příběhy a názory oslovily.
Nechtěla jsem obtěžovat - v některých odpovědích píšete že konkrétní rady, řešení najdeme na Vašich stránkách.
Je pravda, že jsem na nich byla po prvé, ale nějak jsem nedohledala ten správný konec,
za který to hledání a pročítání vzít - ještě jsem se v tom vašem vesmíru nezorientovala
Něco, možná jen zvědavost, ale doufám že ne mi říkalo, ať se nebojím a napíšu.
Je to opravdu poprvé co něco takového dělám, nebývá mým zvykem přispívat do diskusí, či se na někoho podobnou formou obracet.
Mám pocit, že mě jakákoli odpověď včetně žádné, odpoví některé otázky, či dojmy, kterých se na mě valí spousta.
Dovolím si krátce něco napsat o sobě:
Je mi dvacet osm let.
Myslím, že v mnoha směrech byl můj život doposud šťastný a harmonický, kromě problémů a výkyvů které zažívá každý.
Letošní rok je plný změn a překotných událostí a já náhle ztrácím spoustu z těch léty nabitých harmonických jistot.
Připadám si jako v druhé pubertě, kdy znovu hledám sebe samu, smysl života (v hezky míněném slova smyslu),
a mám pocit, že se v okolním světě a v podstatě ani sama v sobě neorientuji.
Moje setkání s duchovnem je takový živý organismus - když mi bylo těch -náct hodně jsem řešila víru,
se kterou jsem se v různých dvou liniích (nejdříve negativní a pak pozitivní) setkala.
Období vyvrcholilo mou snahou stát se věřící - jenže ono to prostě nešlo - bylo by to násilné.
Pochopila jsem, že to ke mě musí přijít samo, což se možná částečně časem stalo, jen to nemá konkrétní podobu ani obrysy -
Církevní už vůbec ne, ty mne bohužel často spíše odrazovaly.
No a pak přišla vysoká škola - myslím že jsem se trochu minula sama se sebou.
Je to atraktivní obor (architektura), ve kterém mě bavila ta tvůrčí složka, na kterou bohužel v současné praxi není čas.
Druhý obor který jsem chtěla studovat byla pedagogika, a byla by to zřejmě v mém případě ta šťastnější volba
- mám pocit a celkově inklinuji spíš k sociálním a pomáhajícím profesím.
Jak říká můj přítel, nejraději bych spasila půlku světa.
Je to bohužel jen fráze - naopak vím, že člověk musí začít u sebe, i když třeba v malém a upřímně.
O sobě musím říct, že v tomto směru často víc hovořím a soucítím než konám - což je možná fajn,
ale nikomu to nepomůže a ani já se ze sebe radost zrovna nemám..
Zpět k mé životní pouti - na vysoké nastal zlomový okamžik - byla jsem vyhozena, že jsem nesložila zkoušku z matematiky.
Nastala rodinná "tragédie".
Je fakt, že mě se svým způsobem ulevilo i když jsem s přípravou na zkoušku neměla zrovna čisté svědomí
- vlastně jsem to dost podcenila, odflákla, což si mysleli i rodiče - vždyť přeci nejsem tak hloupá.....
Tenkrát jsem začala uvažovat o studiu arteterapie a docela jsem se na to těšila.
Nakonec mě rodinné mlýny "semlely".
Já podala odvolání a na děkanský termín jsem zkoušku složila a školu dostudovala bez větších problémů.
Proč to tak detailně popisuji - mám pocit, že to byl opravdu zlom.
Že by možná bylo správné školu opustit a ty roky studia "zahodit"
- no někdy mám pocit, že celé mé studium je k zahození....
Je to krásný obor, ale ta praxe - realita je bohužel jiná, o užitečnosti oboru často pochybuji, i když nemůžu říct že by mě nebavil.
Spíš mám spoustu pochybností - tvorba mě sice baví, ale nemohu se zbavit dojmu,
že : přeženu to "si realizuji vlastní představy za cizí peníze - někdy mám chuť vyzkoušet ten či onen materiál, kombinaci atp......"
kdyby šlo o mě samotnou, nechtěla bych být svým klientem.
Ale prý je to normální, takhle o sobě pochybovat, než má člověk praxi.
No nevím, mám pocit že tam chybí ještě něco víc.
Možná ambice, které kdysi byly a postupem času mi přijdou malicherné.
Přidejte k tomu, ještě namyšlené klienty s nevkusnými okázalými představami a máte představu o mé profesi.
Ke konci školy a i nyní se má profese protnula s prací pro ústav sociální péče -
je to velmi šťastné a pro mě smysluplné spojení profese s dobrým pocitem z vykonané práce, -
prostě to má pro mě jinou dimenzi.
I proto, že to místo (ústav je velmi otevřený novým přístupům a klienti jsou tam na prvním místě) mám velmi ráda - nabíjí mě...
Díky práci pro ústav mě znovu začalo přitahovat studium arteterapie.
Bohužel mě nepřijali, a zážitek z přijímacího řízení nebyl nic moc, takže se teď poslední roky přemlouvám, zda to zkusit znovu.....
Bohužel je o studium velký zájem a jsou upřednostněny lidé z pedagogických oborů.
Mám často záchvěvy a nárazové snahy nabídnout své služby jako asistent, v nějakém arteateliéru a začít tak z druhé strany.
Ale jak jsem již jednou o sobě napsala: plánů mám spousty, ale často skutek utek....
Baví mě hodně věcí, mám pocit, že jsem spíš všestranně zaměřená, možná i na něco šikovná,
ale jak už říkala maminka, dělám moc věcí a nic pořádně.
To už ale prodlužuji a zabíhám do detailů
Zpět k tomu letošnímu překotnému roku :
začalo to odchodem z práce - po osmi letech, ze dne na den - jsem horká hlava.
Myslím že jsem se trochu přepracovala, možná to bylo tzv. vyhoření.......,
ale spíš má přílišná svědomitost a schopnost nechat na sebe naložit víc než unesu.
Špatně se mi říká ne, a často pak upřednostňuji ostatní, někdy i na úkor zdraví - práce po nocích a o víkendech. atd.
Doteď - i když už jsem si momentálně šéfem sama sobě, s tím mám problém - nastolit si nějakou pracovní hygienu.
No vidíte, teď místo práce píšu vám.
Je to těžké, a zvlášť při práci doma - někdo zavolá, že něco musí být, i když to nikdy není ta horké,
ale já kdybych nevyhověla, měla bych asi nervy.
Já se teprve učím říkat ne, a pak se zase bojím, že za dva měsíce práci nebudu mít žadnou.....
Nějak podvědomě odkládám na závěr - a opravdu se omlouvám, že je můj dopis tak dlouhý, možná i nesrozumitelný -
tu největší změnu ve svém životě.
Na jaře nám velmi náhle zemřela maminka,
To by bylo na samostatný dopis - a přitom jsem si myslela, že vám chci psát hlavně o tom.
A teď když jsem k tomu místu dospěla, nepřijde mi důležité popisovat podrobnosti.
To bez cynismu.
Maminka mi chybí, velmi, zvlášť teď - když se jí před dvěma dny narodila první vnučka - moje neteř.
Tak a už brečím , je mi líto že tu není s námi, protože by byla úžasná babička, a strašně se těšila.
Zemřela, po krátkém boji s rakovinou, ještě dřív než jsme si to všichni stačili uvědomit,
a dřív, než jsme se ona i my začali bát nejhoršího.
Většina věcí se udála v pro mě zvláštním sledu a konstalaci - krom toho jediného smutného faktu, který se nedal změnit,
mě spousta věcí kolem najednou dávala smysl třeba i zpětně, se všemi událostmi jsem byla podivuhodně smířená,
neb mi připadají svým způsobem i požehnané - maminka se bála, že bude trpět,
čehož se nedočkala a zemřela ve spánku, což je krásné.
Naše rodina se semkla a já si uvědomila, jak je to také požehnání, a často cítím, že z nás má maminka radost,
protože tohle si ona vždycky nejvíc přála, abychom byli pospolití......
Chci říct, že od té doby mám často zvláštní dojmy a pocity - připadám si hrozně milovaná - zní to hloupě
- já nevím co je to - maminka na mě dohlíží?
Já nevím.
Přitom jsem jí v životě často vyčítala, že má na mě přílišný metr, a nebere mě takovou, jaká jsem.
A teď, když tu není, cítím velkou lásku - spojuji si to s ní a jsem za to vděčná.
Stihly jsme se s maminkou za poslední měsíc hodně užít, a hlavně jinak než předtím - to jsme mívaly hodně střetů.
Ale ten poslední maminčin měsíc byl pro mě opravdu požehnaný.
Maminka byla skvělá, a já si ji nebudu pamatovat jinak než takovou.
Už si těžko i vzpomenu na nějaké problémy, které jsme mívaly, a že jich nebylo málo.
Zkrátka mám pocit, že tu se mnou občas je, to není přání, sen, nebo uklidňující myšlenka,
jen pocit, že mě má někdo moc rád, takové pohlazení po duši.
Neumím to popsat.
Velmi mě to nabíjí a uklidňuje - teď je tu ten pocit zas, možná že o tom celém píšu, a pořád ještě brečím,
což už se dlouho nestalo, většinou se mi povídáním ulevuje, brečím hlavně, když jsem bezradná a mám pocit,
že něco nezměním, tohle je spíš dojetí...
Od té doby, co maminka odešla, mám spoustu věcí jinak - dřív jsem trávila většinu večerů mimo domov,
s přáteli a známými, teď kromě rodiny a nejlepší přítelkyně nevídám téměř nikoho.
Dřív by to mě bylo nepředstavitelné, teď mi to naopak přijde přirozené, a jsem tak spokojená -
nevím, zda se za tou změnou neskrývá ještě něco jiného.
Ptám se sama sebe, proč vám to píšu, vždyť mám kolem sebe spoustu přátel, kterým se mohu svěřit.
Vlastně se ani na nic konkrétního neptám, jen na ten svůj zmatek.
Je fakt, že jsem se dnes dlouho odhodlávala, že se objednám k psychologovi - uvažuji o tom teď poměrně často.
Asi z důvodů té zmiňované pracovní hygieny, sebevědomí v práci atd.....
Ale nějak se nemohu odhodlat.
Paralelně s událostmi kolem maminky se mé přítelkyni děly a dějí zážitky jen těžko popsatelné,
ona sama je není schopná vnímat, jen je jejich součástí - přimknula se na ní duše náhle zemřelého člověka,
který si jí spletl se svou ženou.
Díky paní, která má schopnosti toto řešit, se mu už podařilo odejít.
Není to jediný zážitek, má jich víc, ale to je také na samostatný dopis.
Proč to říkám - před maminčiným odchodem by to pro byla jen veselá historka o duchovi,
teď je to pro mě něco čemu sice nerozumím, ale respektuji a pohlížím na to s úctou s povzdálí,
ale netrápí mě že tomu nerozumím.
Což by dřív pro mě nebylo představitelné.
Těhle paranolmálních historií začalo v mém okolí přibývat, a setkala jsem se i s lidmi, se kterými jsem v tomto ohledu našla společnou řeč.
Podotýkám, že to mám opravdu nějak dost časově a významově spojené s tou maminkou, nejen já, i má přítelkyně to tak vnímala.
No a jak jsem se vlastně dostala na vaše stránky - do googlu jsem zadala heslo "duchové" -
neb mi přítelkyně vyprávěla, že našla nějaké podobné zážitky na netu a přes jeden další odkaz jsem natrefila na vás.
A teď mě napadá ten dotaz, to proč možná píšu :
Jsem tu správně ? Haló ! Ne, neberte mě vážně - píšu opravdu to, co mi přinese slina na jazyk.
Nemyslím že jsem na vás natrefila kvůli duchům, ale kvůli sobě - kvůli tomu, že si teď se sebou (viz na začátku) nevím rady.
I kdyby to mělo splnit jen ten jeden účel - téhle popsané stránky - už jste mi pomohla tím, že jsem ji napsala.
A co všechno nevím ?
Nevím, zda mám totálně změnit svůj obor - zda se vrhnu na další studia nějakého terapeutického oboru -
vím, že to za mě nemůžete rozhodnout a bylo by se hloupé vás na to ptát, jen mám teď pocit, že mám nejasno sama v sobě
a že se na to tedy nehodím - dřív to bylo jiné - byla jsem si hodně jistá a vyrovnaná,
měla jsem pocit, že mohu (a možná i umím pomoci ostatním - bývám nazývána vrbou).
A nebo se mi jeví druhá možnost - ta stará známá - zůstat u oboru, neb je ideální pro fungování matky v rodině,
mít děti - to snad v každém případě. Já jen nevím zda jsem nespokojená z podstaty, nebo je to jen to mé přelétavé:
tohle by mě bavilo víc.
Vždyť si ani neumím představit běžnou praxi terepeuta, nevidím ty stinné stránky, které jsou v každé práci, a které mě rozlaďují v mé profesi.
Vždyť já se ve srovnání s kolegy nemám vůbec špatně - jsem svým pánem, a mám práci - o což by mnozí z nich velmi stály.
O co mi proboha jde?
Já zas jen hledám mouchy...
No, nejsem na zabití?
Musíte si myslet, že jsme blázen, napsala jsem vám toho tolik, že je to jeden velký zmatek,
ale jako sezení u terapeuta to bylo skvělé - sledujete i tu proměnu nálady?
Já jo.
Dokonce přemýšlím, že to neodešlu, můžu to celé brát jen jako deník - možná bych si ho měla zase psát - kdysi jsem to chvíli dělala.
Ale chce se mi to poslat, nevím, zas jen pocit.
Vážně se omlouvám, jestli jste to celé musela číst.
Přeji vše dobré
Skořápka
PS: A víte co jsem našla ve vašem aktuálním horoskopu?
"Potřebujete se také občas ze svých problémů vypovídat" - to je hrůza - to teda sedí...
Odpověď: Milá Skořápko,
díky za důvěru,
taky jsem si kdysi psala deníček, ale to mi bylo nějakých deset, dvanáct.
(Mám je ještě schované.)
Od té doby jsem tuto potřebu neměla.
Až po letech, jen jednou jsem se svěřila s jistým svým problémem cizímu člověku, o kterém jsem nevěděla, jak zareaguje.
Takové to srdce na dlani - byl to dlouhý text...
Podobně jako jsi to udělala před chvílí Ty.
Jenže ten člověk nezareagoval tak, jak jsem očekávala, rozcupoval ty informace na kousky a zahodil.
Možná i proto je to teď tak, jak to je.
O deníku jsem přemýšlela asi před týdnem.
Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší, abych si ty všechny věci psala jen tak někam do sešitu.
Možná by to bylo už hodně sešitů...
Byly by to MOJE informace, zavřené pod zámkem, nikdo by je nemohl číst.
Ale zase by o tom nikdo nevěděl, nikdo by nemohl reagovat, nikdo by nemohl přidat svůj názor.
Tohle je cesta, jak dostat informace mezi víc lidí.
Všechno je to totiž ze života.
Jsou tady, jen se o nich příliš nemluví.
Možná se snažím lidem otevírat oči.
Ale nedělám to vidlemi na hnůj...
Možná když se začteš do obsahu těchto stránek na delší dobu, najdeš tam souvislosti s úmrtím Tvé maminky.
Je tady hodně příběhů.
Neumím poradit, z kterého konce by se mělo začít číst.
Ale to je snad jedno.
Doufám, že brzy najdeš svůj směr v životě.
To, že jsi byla na chvilku vykolejena, není žádná tragédie.
Dovol, abych Tě uvítala mezi příznivce těchto stránek.
A nemysli si, že jen Tobě tečou slzy.
Tady se dějí i jiné věci...
© Wahlgrenis
01.10.2005
Skořápko????
My se známe?
Tak mi říkají jedni blízcí přátelé.
Marně přemýšlím, napadá mě někdo, ale fakt nevím.
Skořápka 1.10.2005
Omlouvám se, že ještě obtěžuji, jen mi došlo, že jsem svůj dotaz ohledně přezdívky možná špatně formulovala.
Vyrazilo mi dech, když jste mě při uveřejnění dopisu na webu oslovila Skořápko, říkají mi tak známí - blízcí.
Zrovna Ti, jimž se stal příběh s tím duchem.
Myslela jsem, jestli se tedy náhodou neznáme
Nebo je to náhoda?
Napadlo vás to z mého jména?
Ale pochybuji, že u Vás jde o náhodu
Chtěla jsem ještě opožděně poděkovat za milou odpověď - natolik mě překvapilo to jméno, že jsem na to zapomněla.
Taky se přiznám, že mě vylekalo vidět tu svou "výpověď" na webu - myslím tím, že jsem se zpětně vyděsila,
co a v jaké míře mě to popadlo, ale jak říkám, je to o těch pocitech, asi to nějaký důvod mělo....
Zdravím
Skořápka 1.10.2005
Preji dobry den,
predem se omlouvam, ze pisi, pokusim se byt tentokrat strucnejsi, a vim ze asi budete vedet lepe, zda me otazky stoji za odpoved. Psala jsem vam jiz v patek (terapeuticke sezeni - ale to asi vite) - a vy jste mi hned vzapeti odpovedela.
Az casem - po te, co jsem vice procitala vase stranky jsem si uvedomila, ze vase odpovedi nejsou vzdy bezne,
zvlast kdyz je o ne tak veliky zajem. Proto jeste jednou velice dekuji.
Stala se mi jeste ten den, pozde vecer - v patek, zvlastni vec.
Cetla jsem na vasich strankach pribeh o rozlouceni ze zesnulymi, nebo neco o kontaktech s lidmi, kteri nahle odesli.
Nevim presne...., jen vim, ze jsem v te chvili velmi myslela na maminku, a premyslela o tom, zda me zvlastni pocity ohledne jejiho odchodu i dobe pote, znamenaji, ze je tu stale s nami. Ve stejnou chvili se kurzor na monitoru zacal pomalu pohybovat napric obrazovkou. (Az pozdeji me napadlo, ze smeroval k mamicine fotce, ktera mam hned vedle monitoru.)
Snazila jsem se hybat mysi, ale kurzor nereagoval, a sel si dal po svem.
V blizkosti monitoru nebyl mobil ani nic podobneho.
Doufam, ze se nebudete zlobit, kdyz vam reknu, ze me to hodne vystrasilo - to mozna vite.
I kdyz tu na vasich strankach lide popisuji daleko vetsi zazitky, a vim, ze to neni nijak vyjimecne.
Presto prosim, zda byste me nemohla trochu usmernit.
Chvili - vzpamatovala jsem se az v sobotu - jsem premyslela o snaze vlastni komunikace s tim znamenim.
Ale mam pocit, ze na to nejsem zrala - zatim me to vic desi, a myslim, ze k tomu vsemu je potreba dospet trochu pozvolneji nez ze dne na den, a ze se k tomu, doufam, nemam nutit, a prijde to samo - me pocity se snad casem zmeni.
Oslovila jsem tedy kamaradku - ta co sama zazila pribeh s pozustalou dusi - o kontakt na pani, ktera ji pomohla.
Te mam tedy volat.
Nevim zda je to jen netrpelivost, strach z neznameho......., ale prestoze sem si rekla, ze uz vas nebudu obtezovat, uz jsem zase dnes procitala vase stranky a hle - uz vam zase pisi.
Mam (pro zmenu pocit, ze na vasich strankach to cele zacalo, a mozna me tu ceka i odpoved.
Já nevim, priznavam, ze ted mam pocit, ze je to mozna jen netrpelivost.
Mam strach, ze neco promeskam, nebo pocit, ze vy o me vite vic, nez bude vedet ta pani, ktera je momentalne vytizena.
Mozna je to zase jen strach.
Mam nejake sve teorie, proc ke me ono znameni prislo - myslim, ze je od maminky :
- kdyz byla v nemocnici, vypravela mi, ze tatinek jim sliboval to zname - dam vam vedet, zda je neco po smrti, i kdyby me to melo stat cokoli...., ja si to pamatuji, a vzpominala jsem na to i pri hovoru s tou mou pritelkyni asi dva dny pred tim nez se mi to stalo.
Hned jsem si na to vzpomnela.
- dalsi co me napada - je to spis myslenka me pritelkyne, ze chtela maminka videt svou prvni vnucku (bratrovu dcerku), ktera se minuly tyden narodila
- a pak me nemuze opustit myslenka, ze nam chce maminka jeste neco rici, a nevim proc mam dojem, ze to souvisi s bratrem - nevim, snad proto, ze nebyl na jeji odchod vubec pripraveny - (ale to nebyl nikdo z nas, jak jsem jiz psala. Byl prakvapivy i pro lekare.)
Proc vas tedy obtezuji?
Mozna by me stacilo jen male uklidneni, ze nemohu nic promeskat, ze je jedno, kdy se na tyto otazky zeptam a koho.....
Ze,.... ja nevim co.
Mozna jsem se potrebovala zas jen vypovidat, protoze tak trosku nezvladam myslet na nic jineho, a normalne fungovat.
Hledam ve vsem ruzna znameni.
Kazdy neobvykly zvuk me vyleka, premyslim zda jsem zhasnula ja, ci mi "bylo zhasnuto" - proste jsem prilis vystrasena a paranoidni. Kazda nahoda me vydesi, pritom bych asi mela byt vdecna.
To ja jsem, jen se "toho" jeste nejak bojim.
Nevim proc, snad to chce jen cas.
Trosku se bojim, ze nekdy ztracim rozum, a boji se o me i muj pritel.
Snazi se mi me dojmy verit - nepopisuju vam je vsechny, to by bylo zase na dalsi stranky - ale cele to prisuzuje traumatu ze ztraty maminky, a mym prilis zjitrenym smyslum.
A ja opravdu nevim, zda uz trochu nesilim, tak trochu prestavam verit vlastnim smyslum, a nekdy i rozumu.
Doufam, ze vas to neurazi (to neni o neduvere a dukazech - jen ze s tim vsim nejak neumim nalozit), chtela jsem byt jen uprimna. Omlouvam se za dalsi zpoved a diky za vsechno.
Skořápka 4.10.2005
Milá Skořápko,
kdybys četla tyto stránky déle, věděla bys, že se nic tak zvláštního neděje.
Jen se projevil jemnohmotný svět.
Maminka? Nebo kdo?
To si můžeš zjistit sama, pokus se přestaneš tak příšerně bát.
Není totiž proč.
Ten svět tady existuje paralelně s námi, nejsme jen my a pak nebe nebo peklo.
Všechno to žije společně v místech, kde jsme i my.
Proto se také mohla duše Tvé maminky takto projevit.
Udělala to v okamžik, kdy věděla, že to zvládneš, že jsi na tuto informaci už připravená.
Proto bys měla sáhnout - pokud ji začátečník - po jakémkoli kyvadle a začneš se ptát.
Ty postupy tady taky najdeš...
Určitě maminka přichází, aby něco sdělila, nikdy to není jen tak.
W. 4.10.2005
Mila Walghrenis,
dekuji za odpoved - mate pravdu, ze se nesmyslne bojim.
Ja mozna podvedome tusim, co ze se to kolem me vse deje.
Jen se mi tomu hlasku ve me nechce uplne uverit - spis se v nem zatim uplne neorientuju.
Je stejne jako ja - horka hlava - neumi se zastavit, zklidnit se a naslouchat, teka z mista na misto, chtel by vse
hned, je moc hr hr a je velky zmatkar - snad se oba casem polepsime .
Pokousela jsem se i o to, co jste mi radila, ale nedarilo se mi.
A nemela jsem ze sebe ani dobry pocit.
Myslim, ze to chce jeste cas si na vsechno zvyknout...., mezitím se spoustu veci, co nevim (a proto se jich asi i bojim) muzu pokusit
dozvedet. At na vasich strankach, ci z knizek.
Ale snad se mi to casem podari.
Diky za vse, preji vse dobre
Jana 05.10.2005
