Bezmocnost vůči nevlastnímu otci
Otázka: Milá Wahlgrenis,
když čtu různé příběhy v Tvé odpovědně, připadají mi některé moje problémy banální,
ale nemohu se zdržet, abych Vás znovu nepožádala o vysvětlení.
Nikdy jsem si nepamatovala téměř žádné sny.
Výjimečně se mi stalo, že mi v paměti utkvěl pouze střípek, a ten jsem si většinou vybavila až v průběhu dne
na základě podnětu nějaké asociace.
Tenhle sen jsem si pamatovala dost přesně se všemi podrobnostmi a pamatuji si ho dodnes.
V tom snu mě znásilnil můj nevlastní otec.
Dodnes si pamatuji ten příšerný pocit bezmocnosti vůči němu.
Neměli jsme se rádi a nerozuměli jsme si ani trochu.
Po jeho smrti jsem mu odpustila.
Alespoň jsem si to vždycky myslela.
S jeho synem, mým nevlastním bratrem, se vídáme jen velmi málo.
Velmi silně mi ho připomíná svým chováním.
Téměř pokaždé, kdy nás navštívil, jsem se roznemohla.
Pravidelně jsem dostávala Menierův syndrom.
Nejdřív jsem si z toho dělala legraci, ale pak už to bylo pravidlo.
Dokonce se u mě tento syndrom projevil několikrát při návštěvách jiných lidí,
se kterými jsem se z nějakého důvodu vůbec netoužila setkat.
Po tom snu však následovalo období, kdy se mi nic nedařilo,
byla jsem totálně bez sebedůvěry, cítila jsem se stejně bezmocná.
Zhruba týden na to se mi můj nevlastní bratr ozval, že se přijede podívat na víkend,
a že přijede pouze se svým synem z prvního manželství.
Docela jsem se těšila.
Moc mě vzala ale skutečnost, kdy jsem viděla, že používá ve výchově stejné metody, jakých užíval jeho otec.
Když jsme zůstali sami, řekla jsem mu, že se mi nelíbí, že jeho výchova se dá přirovnat ke cvičení opičky.
Než jsem ráno vstala, bez rozloučení odjeli.
Odvalil se ze mě balvan, ale když jsem si vzpomněla na jeho syna, cítila jsem znovu tu bezmoc.
Jednak se mi připomněla ta má vlastní, a pak jsem cítila tu, kterou prožívá jeho syn.
Já vím, když si ten příběh kdokoliv přečte, je banální.
Já sama to tak vidím, ale kde se bere ten pocit bezmocnosti, který mi dovede zasahovat do života.
Celé to období od toho snu po tu návštěvu jsem si připadala, jakože to vůbec nejsem já.
Nemohla jsem se vůbec bránit, byla jsem jenom vlečená.
V tom zmatku jsem urážela lidi, kterých si vážím, ale nemohla jsem si pomoct.
Po té jeho návštěvě je opět všechno v pořádku.
Prosím Vás Wahlgrenis, můžete mi to nějak objasnit, co se u mě děje?
Odpustila jsem mu?
Začínám pochybovat, když se mě pořád ty záležitosti s nevlastním otcem tak silně dotýkají.
Proč jsem se narodila postižená?
Proč?
Proč?
Proč tomu nerozumím?
Proč?
Budu moc ráda, když mi k tomu něco napíšete.
Chci mít život ve svých rukou a pro příště nechci, aby tím trpěli lidé, kteří za nic z toho nemohou.
Chovala jsem se jako hovado.
Přeji Vám, ať se Vám vše daří a ...
Jste moc hodná.
Díky.
Hrošíčka 12.8.2005
Odpověď: Milá Hrošíčko,
Tvůj sen vyplavil na povrch největší strachy, které jsi kdy prožívala.
Mezi Tebou a Tvým nevlastním otcem je karmický závislost, karmický dluh.
Píšeš, že jsi po smrti svému otci odpustila, ale současně dodáváš, že si ale nejsi tak docela jistá.
Popisuješ, jak se stejný projevuje i při kontaktu s jeho synem.
Vidíš stejná gesta, stejné pohyby.
Dokonce to vede až tak daleko, že se Ti zhoršuje zdravotní stav.
Ano, tady je vazba z minulosti hodně silná.
Důvody brzy pochopíš.
I Tvé postižení má své důvody...
V minulém životě jsi prožívala poměrně šťastnou lásku, muž krásný, mladý, před vámi jen společná budoucnost...
Ale najednou mezi Vás vstoupila jiná žena. Banální příběh.
Jenže najednou to byla ona, kdo zajímal Tvého přítele, na ni si dělal čas, s ní začal chodit na procházky.
Tobě začala výrazně vadit, protože šlapala po Tvém štěstí.
Myslela sis, že na svého přítele máš neomezené právo a že ona tady nemá co dělat.
Chtěla jsi to zařídit tak, aby se nikdo nic nedozvěděl, aby na Tebe nepadl ani stín podezření.
Mělo to být jako vyústění nějakého přírodního neštěstí, kalamity.
Věděla jsi, že se to dá přežít, že plakat nebudeš.
Ještě sis říkala, že ji ve Tvém okolí nikdo nebude postrádat, tak nenápadně, jak přišla, nyní odejde.
Připadá mi to jako obrovský požár, oheň, horko, žár...
Hoří les, není úniku.
Ale ona neutíká pryč, naopak zůstává do poslední chvíle u nějakého místa, snad je to myslivna.
Jako by měla něco najít, zajistit, předat, ale hledá to marně, naopak plameny přibývají.
Byla to smrt bez krve, nadýchala se kouře, udusila se.
Nikdo ji nehledal, to byla pravda, ale anděl ji neopustil a bylo zřejmé, že Vaše účtování ještě neskončilo.
Byla to pro Tebe obrovská zkušenost, ale spíš posun zpět než vpřed.
V tomto životě se Vaše duše opět potkaly.
Ne jako dvě ženy, ale jako Ty a Tvůj nevlastní otec.
Mezi Vámi nemohlo být nic dobrého, duše to věděly.
Menierův syndrom je nemoc, při níž píská v uších a člověk je jaksi v jiném světě.
Ty jsi totiž podvědomě také potřebovala od něho pryč, utéct, ale nešlo to.
Prožíváš si nyní dramatické zastavení ve své osudové linii.
Těžko hledat nějaká ospravedlnění.
Je to dávno pryč.
Ke konfrontaci s touto duší ještě bude muset dojít, ale někdy jindy.
Nyní máš aspoň možnost pokusit se to všechno pochopit.
Plánovat smrt druhého člověka je hodně nebezpečné - ne v tom vlastním skutku, škrtnutí sirkou je jedna vteřina,
ale nebezpečné je pro duši, která si tak pod sebou láme větev, na které dosud poklidně seděla.
Už to tady bylo řečeno mnohokrát, i pro Tebe je záchranou láska, kterou můžeš šířit kolem sebe.
Jednou se to zlomí.
© Wahlgrenis
15.08.2005
