Mám pár otázek k vývoji duše
Otázka: Dobrý den Wahlgrenis,
Vaše stránky čtu už hodně dlouho a napadly mne v průběhu čtení některé otázky k životu a k jemnohmotnému světu.
Rodí se ještě úplně "nové" duše (bez předchozích zkušeností, karmických zátěží...)
nebo je zde stálý počet duší různě starých s minulostí?
Popř. jakým způsobem se rodí "nová, čistá" duše bez minulých zkušeností?
Kdo rozhoduje o počtu duší na Zemi a ve vesmíru?
Když některé kmeny uctívají božstva, tak opravdu existují (viz "Staré Řecké báje a pověsti")?
Není to jen jejich sugesce?
Pokud božstva existují, tak proč se nebrání, když už je lidé neuctívají?
Kdysi přece lidi hodně trestaly, pokud se nad nimi povyšovali a neuctívali je?
A poslední dotazy:
Když někoho pomlouvám, tak jak se řeší trest (zákon příčiny a následku) za ublížení pomluvou jinému člověku,
i když se mi zdá, že pomluva a manipulace byly oprávněné?
Přece mi nechcete říct, že když manipuluji a pomlouvám druhou osobu a jdu do toho s nejlepšími úmysly
- a ublížím jí tím (např. zkrachuje vinou mojí pomluvy nebo si vezme život ...), tak trest nebude,
neboť jsem nedomyslela důsledky svých činů a myslela to v dobrém?
Kdo a kdy to posuzuje, zda je to dobré nebo špatné?
Kdy přijde trest?
V případě manipulace a pomluv přece vždy chci dosáhnout toho, co chci já bez ohledu na druhou osobu,
chci dosáhnout, abych byla v lepším světle než druhá osoba, aby mi lidé dali přednost před pomlouvanou osobou.
Kdy přijde trest za moji pomluvu a manipulaci?
Jak se bránit proti pomluvám a manipulacím?
Pomůže mi osmičková poloha, bublina se zrcadlem....?
Proč někdy pravda vyzní jako lež a lež jako pravda?
Proč se někdy pravda obrátí proti svému majiteli?
Nezlobte se, že se tak ptám hodně otázek najednou, ale nechtěla jsem otravovat postupně,
neboť vím, že takových otázek chodí hodně.
S přáním všeho dobrého a málo zlého
Pavlína 19.7.2005
Odpověď: Milá Pavlíno,
přestože jsem dostala Tvůj dopis už před nějakou dobou, nemohla jsem na něj hned odpovědět.
Nevím všechno na světě a musela jsem si na informace počkat.
Tak je to ostatně ve většině případů.
Naprosto nová, čistá duše se objeví tak, že se působením vyšších sil nějakým způsobem odloupne kus nejčistší (božské) energie.
Není to tedy z vůle té duše, ale zásahem jiných sil.
Je to energie nepošpiněná žádnými negativními skutky, žádným nedobrým uvažováním.
Tohle ještě není lidmi dostatečně prozkoumáno, ale jisté je, že tato nová duše začíná svoji nelehkou životní pouť.
I nyní se objevují nezatížené duše, ale je pravda, že byla období, kdy se nové duše neobjevovaly.
To bylo například v dobách válek, smrt byla příliš nablízku a do takové situace si duše svůj příchod hodně zvažuje.
Na otázku - kdo rozhoduje o počtu duší - odpovědět neumím.
K božstvům v historii je to zřejmé.
Jednak velkou roli hrála návštěva mimozemských civilizací, které skutečně naši zemi navštívily.
Odtud jsou patrné i obrazy s vesmírnými tělesy, obrech ve skafandrech apod.
Dalším důvodem uctívání bylo to, že lidé byli mnohem citlivější než dnes a byli schopni více vnímat existenci jemnohmotného světa.
Proto nebyl problém vnímat hlasy ze záhrobí, varování před nebezpečím nebo blížící se změny počasí.
Jenomže nedokázali si to jinak vysvětlit než, že tam je "něco", ono tam totiž opravdu něco je.
Pak byl už jen krok k tomu, aby si to pojmenovali.
Poměrně jednoduchý proces.
Každá země, každá kultura to měla jinak, jiná božstva, jiná jména, ale prakticky jediná podstata.
S uctíváním božstev (nebo něčeho jiného) je to jednoduché.
Ony nejsou výkonným orgánem, které by měly trestat, pouze dohlížejí, jak lidé žijí.
Na těch je, aby si zvolili jistý směr v životě.
Lidé nejsou loutky, i když to někdy tak vypadá.
Vždy si mohou vybrat cestu - vpravo, vlevo, odpovědět ANO, NE nebo mlčet.
Mají poměrně dost rozhodovacích pravomocí, i když také s jistým omezením.
(Vdát - nevdát, studovat - nestudovat, poslouchat rodiče - bouřit se...)
Píšeš, že božstva dříve lidi trestala, když neposlouchali.
Ano, žilo se více ve strachu, byla tam pokora, nyní se člověk stává ve svých očích nadvládcem nad vším.
Ale nikdy to nepůjde dál donekonečna.
Facky sice dostáváme, ale pořád jen jako by po kapkách.
Nechci to tady psát, ale nedá mi to, už jsem to ostatně naznačovala mnohokrát.
Koledujeme si každým dnem, posunujeme se pořád blíž k té osudové propasti, z níž už není návratu.
Tohle je možná řeč těch božstev, jak Ty to nazýváš.
Lidé je obecně přestávají poslouchat, nevnímají, že je tady ještě něco vyššího, proto musí dojít ke konfrontaci.
Proč se asi nedaří raketoplánům?
Proč se start několikrát opakuje?
Proč se ulomí důležitá součást, která se nikdy dřív neulomila?
Copak je to pořád tak těžko pochopitelné??
Nemáme tam co dělat, je to už za našimi hranicemi.
Měli bychom si raději udělat pořádek doma.
Zajímá Tě ještě pomluva.
Nebolí, ale dokáže hodně ranit.
Má prakticky stejný význam jako prokletí.
Je to působení myšlenkou, takže trest bude následovat stejný, jako by se jednalo o ublížení jiné.
Posuzovat, jestli to bylo v dobrém nebo ne, to není v moci člověka.
Ale trestu neunikne.
K zúčtování dochází v prvních vteřinách po odchodu ze života.
Tam se každému promítne film jeho života se všemi negativními okamžiky.
V tu chvíli už význam pomluvy neřešíš jako neškodný, ale jasně si uvědomuješ, že to byla Tvoje zbraň.
Trest přijímáš také okamžitě.
Je to buď ještě v jemnohmotném světě role ochránce nějakého komplikovaného člověka, kterého Ti vyšší síla přidělí,
anebo (nebo spíš "a") další omezení ve Tvém budoucím životě.
Obvykle to bývá tak, že právě s tím, co jsi použila proti druhému člověku, je nyní použito proti Tobě.
Proti pomluvám může pomoci existence v ochranném obalu.
Jenže ještě před tím, než si ho vytvoříš, potřebuješ se zcela vnitřně očistit, aby sis dovnitř neuzavřela nějaké negativní energie.
Proč někdy vyzní pravda jako lež a lež jako pravda?
Protože se na obojí dá nahlížet z jiného úhlu.
Ale tohle už jsou otázky spíše z oblasti filozofie.
Ideální by bylo, kdyby se člověk snažil žít podle svého nejlepšího svědomí, nikomu neubližoval, a to ani myšlenkou.
Hlavně by si měl uvědomit, že je součástí přírody, a nepovyšovat se nad ni v žádném směru.
Tohle se může zdát někomu složité, protože se už stal nerozlučnou součástí toho dnešního zkaženého světa.
Doporučuji z něho vystoupit a podívat se s odstupem, jak je to všechno absurdní.
Pak teprve - možná a určitě jen někdo - pochopí, že život by se měl žít jinak.
Ale i kdyby to byl jen jediný člověk, který k takovému uvažování dojde, určitě by to bylo dobře nejen pro něj, ale i pro tento svět.
© Wahlgrenis
12.08.2005
