Vylítla ze mě básnička
Hezké ráno,
moc zdravím.
Už zase musím napsat.
Stalo se mi něco, čemu nerozumím.
Ale vylítla ze mě básnička.
Potřebuju ji poslat někam dál, nedokážu ji udržet jenom u sebe.
Kamarád mě na chatě několikrát plácnul přes zadek a když toho nechtěl nechat, dala jsem mu pár pohlavků.
Měl vedle sebe svoji partnerku, manžel byl na rybách.
Nepopírám, že mezi náma s tímhle člověkem neprolítla nějaká jistkra, ale to je tak všechno.
Tak mě to sejmulo, že se z toho nemůžu vzpamatovat.
Napsala jsem mu pak, ať si váží svojí ženy a mámy jejich dítěte a že ho mám ráda.
Ale nejím, nespím a celá se třesu.
Svýho muže miluju.
Nechápu to a vadí mi to, nevím, co to udělá.
Tady ta básnička:
Tma, faleš a chlast
Nahrazují přirozenou slast
Ze života a radosti
Na vlnách večné marnosti
Se propadám sama do sebe
Pod tíhou vlastní krutosti
A přítom ze mě září láska
Co boří, staví, laská
Ve víru vlastní osoby
Se odděluju z podoby
Kterou miluju a ctím
A ještě ke všemu to vím
Kdo zastaví ten pád
A nebude se smát
A ničit včechny moje sny
Co prodíraj se z tmy
Musím najít sebe zpátky
A začít nové, křehké řádky…
Díky za přečtení a omlouvám se za svůj neudržitelný výjev.
Borovice 24.09.2013
© Wahlgrenis
24.09.2013
