Vím, že nemáš televizi... aneb malé zamyšlené o tom, co je nám podsouváno do podvědomí
Milá Wahlgrenis,
opět tě ráda zdravím, myšlenkami u Tebe, mi přišlo uvědomění si důležité skutečnosti.
Vím, že nemáš televizi.
Taky si říkám, že už ji k životu, až tak nepotřebuji, ale stále u nás ještě bydlí a občas jí svůj čas věnuji.
A stále víc si uvědomuju, jaký je to manipulátor.
Televize sama o sobě samozřejmě ne.
Je to skvělý vynález, jen pokud se nezačne zneužívat právě tak, jak se tomu děje, kdy jsou nám do podvědomí nuceny věci, které nepotřebujeme, nechceme a nemusíme... Nesmíme.
Zaujal mě jeden díl nemocničního seriálu, kdy umírající pacient žádal ukončení svého trápení, kdy trpěl ve velkých bolestech a nebyla žádná šance na jeho uzdravení.
Pacient byl shodou okolností vynikající lékař, který pracoval v té samé nemocnici, ve které umíral...
Ve finále mu jeho kolegové - lékaři, samozřejmě tajně a skrytě "pomohli", aby už dál netrpěl...
Samozřejmě tahle akce byla divákovi podaná tak, aby byla chápaná jako pozitivní, že sice zákony tohle neumožňují, což bylo předloženo jako chyba, protože proč má člověk trpět bolestí, když už stejně není žádná šance na vyléčení..??
Ne, nejsem zastánce trpění bolestí, naopak jsem, jako každý, raději zdravá a šťastná než nemocná a smutná.
Ale nemyslím si, že je možné někomu ukončit jeho trápení, protože on si to přeje nebo proto, že se nám zdá, že už podle nás trpěl dost nebo že trpí zbytečně, když stejně nakonec v nejbližší době umře...
S úsměvem a radostí přijímáme mládí a všechny jeho dary.
Užíváme si fyzické kondice, rychlosti myšlení, krásy těla a nemáme potřebu někomu děkovat, že to tak je a že to funguje.
Prostě všechno to krásné bereme jako samozřejmost.
Naopak své tělo často ničíme potravinami, které nám škodí, svou mysl zaplňujeme pitomostmi a očekáváme, že to všechno krásné bude trvat věčně.
Za čas, kdy pocítíme následky našeho ne docela správného chování, ať už co se týká jídla, pohybu nebo myšlenek, si najednou začneme stěžovat, tu nás bolí, tu nás píchá, už to tak nemyslí, vztahy nefungují...
A začneme nadávat, jak je to nespravedlivé a hledáme viníka, kdo za to může...
Pak jednou nastane zlom, kdy už opravdu není cesty zpět a tělo odmítá fungovat a člověk umírá.
A možná, že umírá právě v bolestech a už se nám žít nechce, chceme konec, co nejdřív... jakýmkoliv způsobem...
Jako když dítě dostane krásnou hračku, je okouzleno.
Všem se chlubí, jak je úžasná, neustále si s ní hraje, prostě je to jeho láska...
Ale hračka začne být po pár týdnech opotřebovaná, otlučená ze špatného zacházení, třpyt a lak už není, co bývaly...
Dítě občas vztekle mrskne hračkou do kouta, protože mu nedává ten požitek co dřív...
A hračka jednou zůstane zapomenutá a rozbitá... i přesto, že s trochou dobré vůle, by mohla fungovat do sta let...
Nemáme to podobně i se životem?
Až na nás padnou následky našeho chování, tak ho nejednou nechceme a zahazujeme ho, protože už to není, co to bývalo?
Spousta lidí možná namítne:to se ti to kritizuje, když tě nic nebolí a jsi v pohodě.
Možná.
I když jsem něco podobného zažila s hodně blízkým člověkem.
Ale přesto si myslím, že ukončení našeho fyzického trápení na světě, ať už dobrovolně nebo že nám někdo tento odchod ulehčí, se nic nevyřeší.
Snad jen krátkodobá úleva...
Bolest, kterou jsme si měli prožít a neprožili nás dostihne v dalších životech.
A myslím si, že bychom se se měli naučit přijímat tuto část života se vším tím bolestným a nepříjemným, jako automaticky přijímáme všechny životní krásy a radosti.
A člověku odcházejícímu připravit důstojný prostor pro jeho odchod.
Wahl, snad mi rozumíš, snad porozumí i ostatní co třeba budou číst, jen jsem chtěla napsat, že je nemožné chtít příjímat sluneční paprsky a odmítat se dívat na zamračenou oblohu.
To všechno k sobě patří a my oslavujeme narození nového človíčka, ale na smrt nechceme ani pomyslet, natož se o ní bavit.
Chybí rovnováha.
Milujeme začátek, ale nenávidíme konec...
V porodních bolestech přicházíme na svět a ve srmtelných přecházíme z tohoto světa do jiného....
Wau, tak to je všechno....
Krásný den vám všem
Rudbekie 05.10.2012
Milá Wahl,
chtěla bych napsat pár slov...
Týká se to článku, který napsala Rudbekie o jednom televizním seriálu...
Před pár dny, konkrétně 9.10.2012, jsem po delší době dokreslila jednoho anděla na tričko.
Je to dárek.
Jeho motiv jsem kreslila už několikrát.
Nejvíc se mi zalíbil, oslovil mě.
Ale nikdy nepromluvil.
Až nyní.
Možná, že proto jsem ho měla znova kreslit.
Nepamatuju si, že by se mi tohle někdy jindy takhle intenzivně stalo.
Možná že ano, ale nebylo to tak silné, abych si toho všimla...
Po dokreslení posledního detailu ke mně přišlo jeho jméno.
JEREMIEL.
Zní to andělsky, je to krásné jméno, ale já jsem se s ním ještě nikde nesetkala, nevšimla si ho.
Michael, Rafael, Metatron, Sandalfon, Uriel, Gabriel... ale Jeremiel ne.
S bušícím srdcem jsem otevřela knihu od Doreen Virtue Archandělé a andělé na nebesích.
A fakt!
Fakt tady je!
Archanděl Jeremiel. ( Židovský...)
Znamená "Boží soucit".
Jeremiel kromě jiného pomáhá duším, které přešly po smrti do jiného světa, zhodnotit jejich život.
Jeremiel se také považuje za společníka při přechodu z jednoho stavu do druhého.
Když se duše po posledním vydechnutí odpoutá od těla, je to právě Jeremiel, kdo na tento proces dohlíží a prostřednictvím anděla strážného a dalších andělů situaci odlehčuje a vnáší do ní milost.
O Jeremielovi uvažujeme také jako o archandělovi s nejjasnějším viděním, který byl nazýván "Boží oči".
Jasnost vnímání je jedním z Jeremielových darů: božské vidění, vnímání.
Ten, který vidí.
A teď k tomu seriálu...
Není dobré prezentovat umírání takovým způsobem, jakým se to zrovna nedávno ukázalo v televizi.
Tyhle věci by se v žádném případě neměly brát do vlastních rukou, do rukou žijících zde na Zemi.
Jediné rozhodnutí je na Stvořiteli, který vyměřil ten správný čas, správnou vteřinu odchodu na druhý břeh.
Do těchto dějů se nemá zasahovat.
V procesu umírání je důležitá každá vteřina.
Pokud umírající prochází bolestí, pak je to v pořádku a na místě.
Já sama jsem byla každý den u mojí mamky, když umírala.
Viděla jsem, co se děje...
Nebylo to lehké pro mě ani pro ni.
I když byla uspána a tzv. oblbnuta morfiem, tak přesto vnímala, co se děje a snažila se jistými způsoby komunikovat.
Prožívala obrovské bolesti.
Slovo, které se jí podařilo přes to všechno vyslovit, bylo: "bolí".
A rukou naznačila oblast, ze které vše vycházelo.
Byla to třetí čakra...
Oblast emocí, strachů, bolestí, které se uvolňovaly.
Když jsem tohle konzultovala s lékařem, tak mi řekl, že jí může přidat větší dávku morfia, ale tam, kam se mamka snaží ukazovat, tak tam jí podle doktora nic bolet nemůže, protože tam nic nemá.
Jako rakovinu...
Když duše přechází na druhý břeh, tak si s sebou nenese veškerou zátěž, kterou za svůj život nasbírala, ale s pomocí boží dochází k uvolnění určitých břemen.
Je to vlastně dobře, že se tohle děje a že je duši tímto způsobem pomoženo.
Proto má každá vteřina strávená v těle i při umírání veliký význam, kterému třeba ani nemůžeme rozumět.
Ale všechno je v pořádku.
V pořádku není, když je prezentováno, že je vlastně dobře, když se pomůže trpícímu a tento proces se uměle zastaví...
Večer se pokusím poslat fotku s Jeremielem.
Teď je to nějak zpomalené, tak nevím, jestli se mi to podaří.
Nešla totiž celý den elektřina.
Ája 11.10.2012
Wahl,
posílám tu fotku, ale naživo je to o něčem jiném...
Ája 12.10.2012
