"Budeme spinkat i s tou hodnou paní v postýlce?"
Wahl,
tohle Vám musím napsat.
Cestou od Vás lidí bylo moře, jen jsem prosila vesmír o místečko pro mě.
Byla jsem unavená, ale štastná a vděčná za Vás a Prahu.
Ani nevím, jak a sedím ve voze pro matky s dětmi.
Do kupé vrazila babička s vnoučaty - holčičky, Nikolka čtyřletá a Anetka sedmiletá.
Kupé bylo celé obsazené dospěláky, a tak nás babička hřmotným hlasem pakuje ven.
Jenže já sedím a nehnu se.
Chci ven, ale nejde to, tak sedím.
Normálně bych vstala a uvolnila místo.
Ty mladé vypakovala a usadila se s dětmi.
A vlak jede a jede a já mám pocit, že je šťastný, že nás veze, že mu důvěřujeme a může nás dopravit domů.
Sedím a vidím Vaše oči, myslím na plástve, na školku a jak nevím kde začít, jak jdu zase znovu a jestli to má cenu atd.
Podívám se na tu Anetku a usmívám se na ni a ona na mě.
To proběhlo několikrát.
Její obličej se uplně najednou rozzářil, z očí jí jde tolik lásky a radosti, říkám tomu, že mají v očích hvězdičky...
Celý vesmír tam vidím...
A jedeme dál, občas na ní mrknu...
Poslouchám, jak jim babička povídá, jak přijdou domů a půjdou spinkat.
A Anetka se ptá: "Budeme spinkat i s tou hodnou paní v postýlce?"
Babička se ptá nechápapě... s jakou hodnou paní?
Anetka odpovídá... no, s tou, co sedí vedle tebe, babi...
Babička se na mě zhnuseně podívala atd.
Pak jsme všichni vystupovali v Porubě.
Slyším v davu Anetčin hlas: "AHOJ PANÍ!"
Otočím se a obě ruce měla nahoře, tak jsem se k ní prodrala a zvedla ruce a svoje dlaně položila na její...
Něco jsem jí řekla, ale nevím už, co to bylo...
To vesmír mi poslal Anetku.
Neberu to osobně, jen jako vzkaz, ať vydržím.
Anetce taky něco předal přeze mne, ale na to ona přijde sama jednou...
Anastasia 29.08.2012
© Wahlgrenis
29.08.2012
