Vítězné náměstí... dnes dopoledne...
Opět jsem měla jednání, opět se speciálně "pro mě" konalo na jednom pražském náměstí představení.
Tentokrát to bylo na Vítězném náměstí v Dejvicích.
Z rukou ministra obrany tady právě ve chvíli, kdy jsem "náhodou" procházela kolem, přebírali vojáci z Afghánistánu ocenění.
Mluvila jsem s několika z nich, mluvila jsem s matkou, která celých pět měsíců netrpělivě čekala na každou zprávu od svého syna.
Nebyly to pro ni jednoduché chvíle.
Mluvila jsem i s jednou vojákyní, která v Afghánistánu byla loni.
Ví dobře, jak to tam chodí.
Mnoho informací se sem nedostane.
Válka je válka...
Mně v tu chvíli opět přišla do hlavy slova, že zbraně jsou jen podivné hračky v rukou mužů.
Po celou dobu, kdy jsem ceremoniál sledovala, jsem měla zvláštní pocity kolem žaludku.
Jako by se moje duše každou buňkou těla ptala: Proč?
Proč to takhle vůbec ještě musí být?
Kdy se otočí list v té osudové knize?
Kdy lidé zahodí zbraně a začnou doopravdy a naplno žít své životy?
Možná tomu jen nerozumím, možná tomu nechci rozumět, možná jsou tady jiní, kteří si myslí, že tomu rozumí...
Možná...
© Wahlgrenis
20.04.2012
