Rosé: Má planeta žití
Ahojík Wahl..
večer jsem Ti posílala na facebook to sdělení k lidem, o té básni ze středy.
Poslední sloky se mi spojily s tím, co Ty jsi napsala k té fotografii větví, květů a poupat...
Ten strom byl obrovský, obsypaný květy, ale právě tenhle jediný kvítek mě zaujal. Každý má svůj příběh, každý je vlastně sám. (Je jedno, jestli je řeč o květu nebo o člověku.) Teprve s ostatními vynikne krása celku. Ale ta odvaha... jít do toho, vonět a kvést... ta si zaslouží obdiv.
W. 10.4.2012 Byla jsem vlastně v úterý večer fascinovaná tou fotkou..
A ráno, jsem přesvědčena, že pod vlivem toho mého prožitku.. jsem cítila tu krásu.. toho množství a přitom jednotlivce ať už květů nebo lidí.
Píšu Ti to asi náročně kostrbatě.. ale víš, co myslím, viď...
Tady je ta báseň.. spíše ty závěrečné věty ..
Má PLANETA ŽITÍ Vyznat se z krásy chci já Vám,
a poděkovat za tento dar.
Že jsem, že žiju,
že mám Vás,
že slyším Váš krásný hlas.
Slova díků posílám,
do neznáma,
někde k Vám.
Raduji se, ať znám
či neznám,
vždy přede mnou stojí VESNA.
Kouzelná.
Jak je pomíjivé vidění,
stačí jen vnímat cítěním.
Mé srdce rozprostírám do okolí,
krásných luk a polí.
A usedám,
na nejbližší drahokam.
S úsměvem, létám sem a tam
I na jinou ZEM se vydám.
Bych zjistila s jistotou,
Že naše ZEM je nejkrásnější Planetou.
Planeta krásných lidí,
Ti, co lásku v srdci cítí,
I Ti, co mají trochu strach,
Ale nevydají se bytí napospas.
Ti všichni lidé jsou,
mou paletou malířskou.
Ti všichni hýří krásou
jedinečnou a neskutečnou.
Spojením barev se tvoří obraz,
Obraz BYTÍ.. z života lidí.
Každý, je nutný potřebný,
na plátně být,
své místo barvičkou vyzdobit,
své místečko mít -
na PLANETĚ žití,
ŽÍT.
Rosé 12.04.2012
Wahl,
jak jsem Ti dopsala, krása se ke mně dostala a tyto veršíky ..
píšu, cítím, prozatím nevím co s tím :-)
Krása života Miluji krásu vědomí,
Miluji hrát si s myšlením.
Co smím a nesmím
Pouštím pryč,
Ptám se srdce,
To ví víc.
Děkuji za toto pochopení,
Děkuji za lásky políbení.
Miluji, raduji se a sním,
Každému přeji,
To já VÍM.
Otevřít náruč svou,
pohladit krásu svou,
pohladit duši spřízněnou,
či jinou,
držet se toho mít život rád,
držet se toho
ŽIVOT MILOVAT.
Jen milující tvář září,
Byť sama v nesnázích,
dobře ví,
že kroky ji vedou ne jen medovím..
Ale to je cesta bytí, ŽÍT,
Zkouškami se proplétat,
pochopit a létat.
Žít znamená i slzu uronit,
A pak zase Žít.
Neláteřit, přijímat a chtít,
mít své srdce rád.
A tomu vše podpořit.
Ne, nejsem umanutá láskou,
Ne, nemám oči překryté zlatou páskou,
to vše láska ve mně dělá.
Láska je pravá škola těla.
Jen láska léčí, pomáhá.
Sundat ego, vysvléci se do naha,
Z myšlenek starých, zažitých,
Usmát se a jen jít.
Kráčet a vnímat svět,
Že se dá PLOUT, ŽÍT,
ne sobě překážet,
jen BÝT...
Pohleď, Slunce svítí,
Vláha padá.. je krásná ranní tráva.
To vše jsou poklady,
To všechno je nutnost přijmout
s láskou.
JSOU TO DARY
TEĎ a TADY.
Rosé 12.04.2012
Víš drahá moje Wahl..
cítím to tak, čím náročnější období, tím více létám...
Cítím tam nutnost toho, co jsem četla někde i u Tebe, jak každý musí být tady sám za sebe.
A přitom jako by docházelo k propojení těch na vlně lásce v souznění...
No vidíš, já ani neumím "normálně" sdělovat... ještě že Ty si umíš vykodovat.. a rozumíš, informace si přeložíš.. o tom nepochybuji..
Cítím - cítíš.. děkuji Ti.
Rosé 12.04.2012
Moje milá Rosé,
tak moc Ti rozumím, dýchám Tvoje slova a chápu, co se odehrává ve Tvém srdci.
Jsem sice tady, ale jsem i tam...
Přeju Ti krásný den.
© Wahlgrenis
12.04.2012
Milá Wahl, milá Rosé,
Krááása...,
nemám slov,
jen děkuji za prožitý obsah sdělení,
které nutí mě, všechny barvy vzít
a plátno vyzdobit...
Do celku krásný kvítek dát,
který ví, jak i o samotě na strunu hrát...
Děkuji za barevné naladění dne,
Sylva 12.04.2012
Milá Wahl,
ještě jednou se vracím k Mé planetě žití od Rosé.
Nějak mě to zasáhlo.
Píšu, co se ke mně přichází, s čím se mi to spojilo...
Spojilo se mi to ihned s mými dětmi (3 a 5 let).
Hodně pozoruji, jak si hrají, snažím se nezasahovat, nekomentovat, jen pozorovat a naslouchat.
Naše děti jsou posedlé vesmírem, planetami, sopkami.
Tato témata jsou na programu každého dne.
Žijí jimi, žijí v nich.
Nejraději si hrají venku před sousedním domem, kde jsou navezené haldy hlíny, které vytvářejí různě velké kopce.
(Ani si nedovedu představit, že tyto kopce někdy zmizí...)
Všechny kopce jsou pojmenované.
Ten největší je Jupiter.
Pak tady máme Venuši, Saturn, i malý Neptun.
Na Zemi jsou prý sopky.
Ty je fascinují.
Před našim domem už vyhloubili obrovskou díru, která představuje sopku.
Zemi milují, obdivují, mluví o ní s takovým zvláštním nadšením a nasazením...
To bys musela vidět a pozorovat...
Ale především mě zaujalo, že když mluví o Zemi, chtějí se dostat dovnitř.
Zajímá je život tam uvnitř.
Pořád hloubí jámu a chtějí se dostat dál a dál, do hloubi, dovnitř.
Mladší tříletý syn, když mluví o zemi, klekne si, a mluví dovnitř, do Země...
Někdy si netroufám odpovídat na dotazy, co je vevnitř, jak to tam vypadá.
Nás totiž ve školkách a školách strašili, že tam je peklo.
Toto téma se každý bál otevřít...
Nevím, jak to všechno vyjádřit, co cítím.
Chtěla jsem vytáhnout barvy a malovat, ale rychle jsem sáhla po pastelkách a namalovala tohle.
Pro někoho to budou čmáranice, ale nějak jsem musela...
Pokud mi k tomu něco napíšeš, budu vděčná.
Sylva 12.04.2012
Milá Wahl,
zasílám obrázek v barvách...
Sylva 12.04.2012
Wahl,
dívala jsem se u Tebe na webu.
Zaujala mě moc básnička od Rosé k Zemi a následně kresby Sylvy ke stejnému tématu.
A právě určitá slova ve psaní, obrázky a použité barvy mě postrčily, abych i já přišla se svou "troškou do mlýna".
Mé prožívání včerejšího dne asi nebude náhodné.
Jela jsem na jednání do jedné firmy.
Cestou tam mě začalo docela bolet břicho.
Tak jsem si říkala, co přijde?
Proč se to děje?
Celou dobu jsem věděla a měla v hlavě, že se musím po jednání stavit do prodejny Vesna.
Musím do Vesny.
Do vchodu tohohle domu, kde se jednání odehrávalo není pro běžné kolemjdoucí přístup.
Na chodbě domu při vstupu mě zaujala mozaika z malých dlaždiček na podlaze.
Musela jsem si ji vyfotit, i když tohle běžně nedělám.
Dokonce jsem vytáhla mobil, který moc kvalitní fotky neumí.
Věděla jsem, že nemůžu váhat, že se sem hned tak nedostanu.
Při pohledu na mozaiku mě napadlo, že se jedná o naši planetu Zemi.
Je v barvě čevené.
Pyramida nad tím mi přišla hodně zvláštní, nějakým způsobem zásadní.
Při rozostřeném pohledu mi přišlo, že je to nějaká mimozemská přistávající loď s novými technologiemi.
Pyramida je aktivátorem a rozvaděčem tohoto daru z nebes.
Dívala jsem se odspodu.
Ještě mě napadlo, když jsem viděla dvě mozaiky vedle sebe na straně chodby, kde jsem stála, že se ostatní začínají přidávat.
Určité spřátelení planet. Lepší dostupnost pro ostatní.
Nad tímhle dílem dávných řemeslníků (dům je v památkové zóně a je víc než sto let starý), byl reklamní poutač firmy, kam jsem šla.
Venus.
Napadla mě okamžitě planeta Venuše, vstupní brána do této galaxie a její obyvatelé, bytosti Hathor.
Moje příbuzná, která tady byla taky se dívala na mozaiku z obráceného pohledu, už byla nahoře na schodech.
Na ni to působilo z její strany hodně eroticky.
Ale když ve vrátila za mnou, tak mi říkala, že to odtud půdobí hodně magicky.
Přišlo mi, abych obrázek vyfotila, že se bude hodit, připomenul mi obrázek mozaiky, který jsi fotila Ty a dávalas ho k aktivaci poševního vchodu.
Tak jsem si říkala, co to bude tentokrát, jestli další fáze, nebo něco samostatného.
Nebo je to informace jenom pro mně.
A už vůbec ne nic z toho, co jsem napsala, ale něco jiného.
Dokonce se mi fotky povedly.
Docela mě zarazilo, že na té společné fotce, dvou objektů je jedno kolečko a druhý tvar vypadá jako kosočtverec.
Slovo v básni od Rosé - Vesna, červená barva na kouličkách od Sylvy a zmínka o venuši mě postrčily k tomu, že bych si tyhle obrázky neměla přeci jenom nechávat pro sebe.
Ája 12.04.2012
