Hlavně že kamarád mohl jet také
Pokud jste jako malí měli svého oblíbeného plyšáčka, s kterým jste chodili spát po obědě a brali ho ven, pak tohle pochopíte.
Daniel měl jet s babičkou metrem.
Míša musel samozřejmě s ním.
Komu vadí, že je plyšová hračka větší než chlapeček?
Ano, Daniel nebyl pod medvídkem skoro vidět...
Hlavně že kamarád mohl jet také...
Daniel je vlastně úžasný, že vzal medvídka s sebou.
Jediný, kdo měl trochu problém, byla babička, která to všechno musela ohlídat.
Jela se mnou jen kousek, mířila na Zličín do IKEA.
Je ale úžasný ten dětský rozměr kolem nás...
Medvídek nemohl zůstat doma, bylo by mu smutno...
Tomu rozumíme...
Danieli, díky.
Medvěd se vyloupl úplnou náhodou, ale vlastně bych měla ještě něco doplnit.
Kdo už mě nějakou dobu (soukromě) zná, ví, že u mě není úplně obvyklé, abych odpovídala na sms a reagovala tak na nějaké zde položené otázky.
To může vadit zvláštně tehdy, pokud se člověk na druhé straně chce něčeho ode mne domoci, sejít se se mnou na nějakém konkrétním místě nebo získat ode mne na něco názor.
Ještě komplikovanější to ale je, když se například plánuje nějaká akce, ale já nepotvrdím účast.
Nepotvrdím, protože nechci.
Tak zrovna za této situace se vydávám ven.
Člověk, o kterého tady jde, bydlí na okraji Prahy, já v centru.
Vcházím do metra v blíže nespecifikovanou dobu, metro jezdí přibližně po pěti minutách.
Jaká je pravděpodobnost, že se tady potkáte, aniž by to bylo předem domluvené?
Ano.
Tak jsme se potkali.
Ten člověk nejen že okamžitě změnil plán své cesty a připojil se ke mně, ale navíc si všechny informace, které mu ode mne přes mobil nepřicházely, zjistil přímo osobně.
Tohle opravdu nejsou náhody...
Kdyby to chtěl člověk plánovat, že se jako náhodou s někým potkáte, dalo by to hodně práce...
Prostě chápu, naše kroky jsou opravdu řízeny.
© Wahlgrenis
08.03.2012
