Přicházela ke mně bolest, zoufalství a slzy stromů, které jsem každé ráno hladila pohledem z okna ložnice
Wahl,
před krátkým časem mi přišly i jiné věci k povšimnutí.
Docela zarážející a bolestivé.
Začalo to tím, že mě bolela docela hlava.
A za pár hodin tady v naší ulici začali kácet lípy.
Přicházela ke mně asi bolest, zoufalství a slzy těch stromů, které jsem každé ráno hladila pohledem z okna naší ložnice...
Do hlavy mi přišla zoufalá myšlenka: "NE!"
A v dalších pár vteřinách prázdný zvuk padajícího kmenu... koruna, lístečky, vzrostlý majestátní kmen... tak tohle všechno už je pryč.
Zůstaly jenom němí svědci dřívější kompletnosti.
Smutné pařezy.
Pája mi pak druhý den říkal, že mu soused vyprávěl, že kmeny stromů byly duté.
Že stromy musely být pokáceny.
Na tahle slova mi přišlo zase něco, co jsem si sama nevymyslela:
A co lidé, když jsou nemocní?
Taky se léčí a rovnou nezabíjí.
Dostávají šanci k uzdravení.
Tak proč ne ostatní bytosti planety?
Ty, které se rozumem neřídí?
A nemohou se bránit prostředky chladného uvažování před těmi, kteří nejsou řízeny uvažováním vlastního srdce.
Kolik padajících stromů ublížilo?
Je to opravdu tak alarmující číslo?
A co třeba auta?
Kolik lidí zemřelo kvůli jim?
Hodně.
Tak co se provede s auty????
A nejsou to náhodou zplodiny z aut, které zavinily naši nemoc?
A nejsou to náhodou těžké tuny betonu a asfaltu, které nám berou živiny, které čerpáme z matky Země?
Takže jsme nuceni brát z vlastních rezerv.
Tím vzniká ta naše dutost.
A dutosti vládne nadutost... Zrovna pár dní před touhle událostí jsem četla v knize Cesta Malého stromu o tom, jak se bílí muži chystali pokácet stromy v lese, které vadily jejich dalším záměrům.
A jak je indiáni ubránili...
Stejně tak se třeba různí lidé v HK i známé osobnosti společenského života snaží o zachování života lokality v HK, chráněné památky Plachta.
Taky to tady chtějí srovnat se zemí, taky chtějí mocní prosadit své záměry, které s přírodou nemají nic moc společného.
Ája 22.02.2012
© Wahlgrenis
22.02.2012
